Klid před zvěří a to zvláště zvěří srstnatou je jednou z nejsložitějších disciplin výcviku ohařů. Lovecký pud a z něj vyplývající snaha „něco prohnat“ je psovi vrozený a nemusí být úplně jednoduché jej zvládnout či ovládnout. Prvním stupněm k jeho úspěšnému zvládnutí je poslušnost psa nebo spíše schopnost jeho vůdce jej slovním povelem nebo dlouhým písknutím zadaunovat. Staří vůdcové tvrdívali, že základ výcviku se dělá doma „ na dvoře“ a že to platí i o probíraném klidu. Klid před zvěří pernatou začínali cvičit nikoliv v revíru a na bažantech či koroptvích, ale doma, na slepicích a z pohledu zvěře srstnaté stejně úspěšně využívali králíky. V okamžiku, kdy měli jistotu, že pes nebude mít snahu domácí zvířata honit a dávit, ale že opravdu na povel daunuje a vydrží delší dobu odložen, přecházeli do revíru. Kontakt s živou zvěří většinou způsobil, že pes zapomněl na slušné chování . Proto byl při prvních kontaktech na dlouhé šňůře tak, aby mu vůdce mohl zabránit zvěř honit a zároveň jej přinutit k daunování. Celý nácvik nebyl otázkou jednoho či dvou dnů a vyžadoval trpělivost. Určitě existuje ještě řada dalších postupů , určitě ale také platí, že bez důslednosti a hlavně předem nacvičené poslušnosti se klid před zvěří asi nacvičit nedá.
Vladimíra TICHÁ