Promlčení rozhodnutí

V roce 2013 bylo městským úřadem, jako správním orgánem 1. stupně, zrušeno honební společenství a honitba, a to z důvodu, že nesplňuje podmínky celistvosti, když ji dělí částečné zástavby a také cesta, přestože z jedné části honitby do druhé se lze dostat bez jakýchkoli problémů. Honitba byla složena ze dvou částí – první měla 509 ha a druhá 111 ha. Členové HS se obrátili na krajský úřad, jako správní orgán 2. stupně. Dle tazatele druhostupňový správní orgán nic nezkoumal a uvedl, že správní orgán 1. stupně může honitbu v souladu se zákonem kdykoli zrušit. Členové HS požádali o vyjádření Nejvyšší správní soud. Ten v roce 2009 vydal rozhodnutí, že krajský úřad rozhodoval správně a ve svém rozhodnutí se nezaobíral rozlohou honitby, ani celistvostí. Tazatel uvádí, že NSS řešil pouze fakt, zda správní orgány mohou zrušit honitbu. Lze v takovém případě ještě něco dělat, nebo je to již promlčené?

 
Znění právního dotazu je ponecháno autenticky tak, jak bylo zasláno tazatelem. V tomto ohledu je třeba zmínit několik nejasností, které ztěžují právní rozbor.
Tazatel se ve svém dotazu odkazuje na konkrétní rozhodnutí správních orgánů, příp. na rozhodnutí NSS, nicméně spolu s dotazem tato rozhodnutí nebyla zaslána. Je tak prakticky nemožné se k nim kvalifikovaně vyjádřit, bez toho, aniž bych se s nimi mohl seznámit. Odpověď tedy bude spíše obecného charakteru.
Další nejasností dotazu je, že tazatel uvádí, že jako první rozhodoval městský úřad v roce 2013, a posléze se (po rozhodnutí krajského úřadu) HS obrátilo na NSS, který rozhodl v roce 2009. Zjevně došlo k chybě v psaní, nicméně k odpovědi, zda bylo právo účinně se bránit vadným rozhodnutím „promlčeno“, je nezbytné vědět, kdy přesně tato rozhodnutí nabyla právní moci. Zároveň není úplně zřejmé, jaké prostředky nápravy HS použilo. Proti rozhodnutí správního orgánu, jako orgánu 2. stupně, se lze bránit jednak správní žalobou ke správnímu soudu, nebo podnětem k přezkumnému řízení nadřízenému správnímu orgánu (často se jedná o ministerstva, nicméně není to absolutním pravidlem) dle § 94 správního řádu.
Z dotazu je zřejmé, že HS využilo prostředky soudní kontroly správních soudů, nicméně není jasné, jaké prostředky použilo. Tazatel uvádí, že se obrátil na Nejvyšší správní soud, avšak NSS jako soud prvního stupně rozhoduje jen velmi zřídka, a to ve věcech volebních, věcech rozpuštění politických stran a ve věcech kompetenčních sporů mezi orgány veřejné správy. HS se tak se svým návrhem mělo obrátit nejprve na krajské soudy, které jsou správními soudy prvního stupně (viz § 7 odst. 1 s.ř.s). Až poté, co by (krajský) správní soud 1. stupně nevyhověl návrhu, mohlo by se HS obrátit opravným prostředkem (kasační stížností) na Nejvyšší správní soud. Není mi tedy úplně zřejmé, z jakého důvodu se obracelo HS okamžitě na NSS, alespoň takto to z dotazu vyplývá. NSS v takovém případ nebyl příslušný k projednání návrhu a měl by věc postoupit příslušnému (krajskému) soudu dle § 7 odst. 4 s.ř.s. To však ale za podmínky, že návrh, který byl k NSS podán, splňuje veškeré řádné náležitosti k tomu, aby byl projednatelný. Řízení před soudy je totiž obecně formalizované. Je tak nezbytné dodržet náležitosti procesních předpisů, zejm. ta ustanovení, upravující formu návrhu, jakou lze před soudem hájit svá práva. V konkrétním případě (v řízení před správními soudy) to znamená splnit obecné náležitosti dle § 37 s.ř.s = písemná, elektronická forma či ústní do protokolu, musí být patrno, čeho se návrh týká, kdo jej činí, proti komu směřuje (koho žaluje – resp. čí rozhodnutí napadá) a dále speciální náležitosti stanovené ke konkrétnímu návrhu. V daném případě by se jednalo o návrh dle § 4 odst. 1 písm. a) a § 65 a násl. s.ř.s – žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, kdy speciální náležitosti jsou stanoveny v § 71 s.ř.s.
Není tak jasné, jaký návrh byl k NSS za HS zaslán, neboť tazatel uvádí, že NSS „požádali o vyjádření“. NSS však vyjádření na žádost neposkytuje, projednává pouze návrhy, které splňují zákonné náležitosti a jsou tak před soudem projednatelné. NSS tak měl posoudit obsah vašeho podání a pokud by splňoval náležitosti žaloby, měl takovou „žádost o vyjádření“ považovat za žalobu a postoupit jí příslušnému krajskému soudu a ten ji projednat. Pokud však daný návrh nebylo možné považovat za návrh slučitelný se zákonem, muselo být takové podání odmítnuto pro nepřípustnost, a to dle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s.
I přes shora uvedené nejasnosti se pokusím alespoň obecně odpovědět na problematiku „celistvosti“ honebních pozemků.
Zákon o myslivosti v ust. § 17 odst. 2 normuje, že honitba je tvořena souvislými honebními pozemky. Souvislými honebními pozemky se přitom ve smyslu § 2 písm. g) zákona o myslivosti rozumí takové honební pozemky, jestliže se lze dostat z jednoho na druhý bez překročení cizího pozemku; úzké pozemkové pruhy nepřerušují tuto souvislost, leží-li však ve směru podélném, nezakládají souvislost mezi pozemky jimi spojenými; za takové pruhy se nepovažují dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnými plochami.
Požadavek ust. § 17 je kogentním pravidlem a nelze se od něho odchýlit. Pro správní orgán zde ani není dán prostor pro vlastní správní uvážení, kdy by mohl s ohledem na „bezproblémovou dostupnost“ honebních pozemků rozhodnout o uznání honitby přestože nejsou přesně splněny podmínky § 17 odst. 2. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 69/2007-86 ze dne 15. 11. 2007 k požadavku souvislosti pozemků dle § 17 zákona o myslivosti se uvádí následující: „smyslem zákonného ustanovení, je požadavek, aby pozemky začleněné do jedné honitby byly z důvodu ochrany v honitbě chované zvěře souvislé, a to proto, aby se zvěř mohla volně pohybovat v prostoru celé honitby, aniž by byla vystavena nebezpečí při pokusu překonat eventuální překážku v pohybu.
 
Při tomto posuzování dodržení zákonných podmínek pro uznání honitby však musí vždy správní orgán “V odůvodnění negativního rozhodnutí podle § 69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, musí správní orgán uvést, v čem spočívá nesoulad honitby s tímto zákonem. Z ničeho však nelze dovodit, že by nedostatek souvislosti honebních pozemků bylo možno náležitě specifikovat jen označením katastrálního území a parcelních čísel s uvedením vlastníků pozemků.“ jak bylo judikováno rozhodnutím NSS č. j. 8 As 26/2005-89.
Proti rozhodnutím NSS se lze bránit jedině ústavní stížností, a to za předpokladu, že takovým rozhodnutím soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele – např. práva vlastnického. Ústavní stížnost musí být podána v souladu s ust. § 72 odst. 3 zákona o ústavním soudu ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě se tak jedná o rozhodnutí o kasační stížnosti NSS.