V jubilejní desáté knize loveckých povídek se autor vrací do doby začátku svého působení u vojenských lesů a statků na Libavé, kdy myslivost ještě byla běžnou součástí pracovní náplně lesníků. Do doby, kdy každý lesník a myslivec dokonale znal svůj revír, měl dobře obeznanou zvěř a myslivost vykonával v souladu se zásadami chovu a lovu, které ctil a respektoval. Byla to doba, kdy se nepoužívaly noční zaměřovače a fotopasti a zvěř se nelovila z vyhřívaných pozorovatelen drahými moderními zbraněmi. Toto období skutečně krásné myslivosti dle slov autora dnes již neexistuje. Vzpomínky autora a jeho nejbližších přátel tyto „zlaté časy“ myslivosti připomínají.