Časopis Myslivost

 
Začnu popisem mechanismu usmrcení zvěře. Omluvám se, ale budu teď chvíli pro jednoznačnou srozumitelnost používat anatomické názvy, ne mysliveckou mluvu, sousloví vybarvení zvěře může vyvolat i asociaci s omalovánkami.
Zvíře lze spolehlivě a rychle zabít pouze dvěma způsoby: buď zastavením přístupu kyslíku do mozku, nebo destrukcí mozkového kmene (mozku a prodloužení míchy s mostem).
Zastavení dodávky kyslíku do mozku vede k požadavku na přerušení krevního oběhu, ideálně destrukcí vitálních orgánů, tj. srdce a plic či bohatě prokrvených orgánů (např. játra), případně také rozvratem nervového systému (šokem).
Šok ale není spolehlivý, nastat může a nemusí a jeho účinek se významně mění v závislosti na aktuálním stavu zvěře. Zvěř zasažená v klidu, třeba na paši, většinou odchází mnohem méně, pokud vůbec. Zvěř zasažená v plně ostražitém, vybuzeném stavu, připravená na útěk, uniká většinou mnohem dál. I při dobrém zásahu samotného srdce v mozku a tkáních zvířete zůstává v krvi dost kyslíku na 5 až 10 sekund volného pohybu, tj. je možný únik zvěře na vzdálenost asi 50 metrů i více.
Pokud se nepodaří fatální, okamžitá destrukce krevního běhu a vitálních orgánů (zásah srdce a komory), je usmrcení závislé na ztrátě krve. Tu zajistí průstřel, kdy střelný kanál (pokud možno přiměřeného průřezu) zvíře prostřelí. Zástřel, kdy jeden konec střelného kanálu je uvnitř zvířete, vede k vnitřnímu krvácení, vykrvácení výrazně zpomaluje a také komplikuje případnou dohledávku. Co z toho plyne?
 

 
Z právě uvedeného jednoduchého přehledu vyplývá, že zcela zásadní je otázka, do jakého místa těla zvěř zasáhnete a zda vůbec dokážete zasáhnout. Po technické stránce neznám dnes moderní novou loveckou kulovnici, která by u nově vyrobené zbraně měla větší rozptyl (tři výstřely vsedě s oporou o střelecký vak) než asi 3 až 4 cm na 100 metrů, tj. kolem 1 úhlové minuty. Pokud vitální zóna srnčí zvěře má asi 10 cm v průměru, tak právě zmíněná přesnost spolehlivě stačí na úspěšný lov až někam k 200 metrům za předpokladu, že budete střílet vsedě a s opravdu dobrou oporou. To se ale v honitbě běžně nestává.
Střílíme z posedu, střílíme s oporou o pevnou tyč (strom) nebo z volné ruky, střílíme vleže nebo vsedě na zemi. Tohle všechno jsou polohy, které jsou méně přesné než ta ideální. Pro účely tohoto článku budu předpokládat, že střelec je přiměřeně zdatný pro potřeby výkonu práva myslivosti, tj. je schopný zasáhnout vsedě s oporou zbraně (třeba o trámek pokrytý sáčkem s nějakým granulátem nebo třeba s rýží) cíl o průměru asi 10 cm (např. asfaltového holuba nebo pivní tácek) na 100 metrů.
Otázkou přesnosti střelby se dlouhodobě zabývaly armády. Těm vždycky jednalo o to, aby vlastní voják dokázal zasáhnout dál, než na jakou dokáže zasáhnout voják nepřítele. Vojáci již meziválečném období (a znovu to potvrdily výzkumy po konci 2. sv. války) zjistili, že na přesnost střelby má vliv zpětný ráz zbraně. Není to tak kritické, pokud střílíte jednotlivými ranami a není jich mnoho (to je případ většiny lovů). Ovšem v okamžiku, kdy je třeba střílet v rychlém sledu výstřelů (třeba na naháňkách), je otázka působení zpětného rázu zcela zásadní.
Nyní se obuji boty svých profesorů fyziky. Zpětný ráz je poměrně složitý děj, který se přesně počítá opravdu nesnadno. Podílí se na něm zejména hybnost střely (součin hmotnosti střely krát její úsťová rychlost) a hybnost spalných plynů vytékajících z ústí hlavně.
Aby toho nebylo dost, na vnímání zpětného rázu se podílí i geometrie pažby, rychlost hoření prachové náplně, hmotnost a zkušenost střelce.
Ale spočítat orientačně energii (tzv. volného) zpětného rázu je poměrně prosté. Spočítejte hybnost střely (klidně vezměte tabulkové hodnoty) a podělte ji pohotovostní hmotností zbraně (se zaměřovačem a montáží). Pozor, abyste požívali stejné jednotky (tedy všechny hmotnosti v kilogramech, všechny rychlosti v metrech za sekundu). Tím jste získali rychlost zbraně po výstřelu, způsobenou zpětnorázovými silami a nyní je již poměrně prosté spočítat energii volného zpětného rázu (energie se rovná polovině hmotnosti zbraně krát rychlost zbraně krát rychlost zbraně na druhou (E = ½ m.v²)).
Běžná kulovnice má pohotovostní hmotnost kolem 4 kg, pokud je to zbraň v magnumové ráži, pak bude hmotnost kolem 4,5 kg, pokud bude zbraní africký dvoják, pak bude mít hmotnost kolem 5 kg a možná i víc.
Vojáci zjistili, že hranice energie přijatelného zpětného rázu, který nebrání střelci v přesné a pohotové střelbě, leží někde kolem 12 až 13 Joule. Kolik to je?
Orientační pokus si může snadno udělat každý. Vezměte PET láhev, naplňte ji 1,2 až 1,3 litry vody (pro jednoduchost jsou to 4 malá piva nebo 2 velká piva a jedno malé navrch). Lehněte si na zem, ramena naplocho zatlačte do podložky dozadu. Pomocník vezme láhev (zavřenou, ideálně s vymáčknutým vzduchem) a z výšky 1 metru (dno láhve přibližně ve výši chlapského pasu) vám ji pustí na rameno. Dopadová energie je oněch přibližně 12 až 13 Joule. Tato hranice není dogma, vojáci ji určili jako hranici střeleckého komfortu pro „průměrně vycvičeného střelce“. Ale podle mě je asi 13 Joule dobrá orientační hranice. Čím větší střelec, čím zkušenější střelec, tím lepší je zvládání zpětného rázu, tím méně bude zpětný ráz ovlivňovat přesnou střelbu a tím rychleji bude střelec schopen opakovat výstřel.
 

 
Z anatomického popisu mechanismu usmrcení zvěře je zjevné, že střela musí mít dostatečnou průbojnost, aby dosáhla vitálních orgánů a mohla je destruovat.
Na schopnosti střely pronikat tkání se podílí několik mechanismů, ty hlavní jsou schopnost drtit tkáň před sebou, „rozhánět“ tkáň do stran a trhat, případně nabalovat na sebe při vysokých dopadových rychlostech (přes asi 700 m.s-¹) tkáň a jejím rvaním působit rozsáhlé dutiny (kavity). Současně přitom dochází k roztočení střely kolem všech os. Řezné mechanismy na hranách střely jsou jen druhořadé.
Přitom je třeba si uvědomit, že energii, potřebnou k vyváření těchto poranění, si střela musí přinést s sebou. Nejdůležitější je setrvačnost střely, od okamžiku opuštění hlavně střela energii jenom ztrácí. Střela by měla být schopna ve vitálních orgánech vytvořit trvalou dutinu o průřezu asi 5 až 6 cm², tj průměru asi 1,5 až 2 cm.
Pokud střela nebude mít dostatečnou energii, může se stát, že střelný kanál nedosáhne na vitální orgány. Pokud střela nebude mít dostatečnou energii a nezasáhne vitální orgány, může být střelný kanál nedostatečný pro rychlé vykrvácení, zvěř bude umírat pomalu a bude unikat daleko.
Co je to dostatečná energie? Vedou se o tom spory. Faktem je, že k usmrcení zvířete stačí relativně málo energie, pokud ji dokážeme dostat na správné místo (na druhou stranu ani 6000 Joule srnce nezabije, pokud ho střela nezasáhne) a pokud dokáže vytvořit potřebný střelný kanál (pětikilový lívanec hozený na srnce z věže ho sice vyděsí, ale nezabije).
Balistika pracuje s průřezovým zatížením, tj. podílem hmotnosti střely (v gramech) děleným plochou průřezu střely (v mm²). Průřezové zatížení má dva významy. Čím je vyšší, tím lépe si střela drží za letu svoji energii, a tedy bude vhodná pro střelbu na opravdu velké vzdálenosti. Čím je vyšší, tím lépe bude střela probíjet tkáň cíle. Výhodou přitom je, že pomocí průřezového zatížení můžete porovnávat střely o různém průměru.
Průřezové zatížení není samospasitelné, zejména z hlediska terminálního účinku. Velkou roli hraje konstrukce střely, její hmotnost, pevnost (jak snadno se rozpadne na fragmenty), ale třeba také rozložení hmotnosti (posun těžiště střely dozadu působí při dopadu ztrátu stability a roztočení střely kolem všech os, spojený s devastujícími účinky). Faktem zůstává, že střely s nízkým průřezovým zatížením mají tendenci působit spíš sice rozsáhlá, ale jen povrchová zranění.

 
Dlouhá léta se snaží vědci i prosté zvídavé duše vymyslet nějaký matematický model, který by určoval zastavovací a ranivou schopnost náboje. Aby se nemuselo střílet do spousty zvěře, párkrát byste ťukli do počítačky a z vypočtené hodnoty byste mohli určit účinnost náboje. Těch modelů existovalo povícero, podle mého názoru ani jeden nemá univerzální platnost a všechny jsou nějakým způsobem zjednodušené. Občas to funguje, ale nemusí fungovat vždycky.
Přesto snad všechny mně známé vzorce pro posuzování zastavovací a ranivé schopnosti střel pracují s hybností střely (ang. momentum), tedy se součinem hmotnosti střely (v kg) a její rychlostí v m.s^-1. Čím větší hybnost, tím lépe (pokud vám ovšem zpětný ráz nepřerazí klíční kost).
Schopnost střely pronikat tkání (ale také vzduchem, pro účely posuzování je model pořád stejný jak pro jedno, tak pro druhé prostředí, mění se jen odpor, který prostředí střele klade) je do značné míry závislá na dalším ukazateli, na průřezovém zatížení, tedy na podílu hmotnosti střely (v gramech) děleného plochou čelního průřezu střely (v mm²). Opět platí: čím vyšší průřezové zatížení, tím lépe a současně: Čím větší zvěř, tím větší chci průřezové zatížení.
Moderní doba s sebou přináší trend krátkých hlavní. Před padesáti lety byly běžné hlavně kolem 60 cm délky. Dnešní hlavně jsou kratší o 5 až 10 cm. Přesto střely dosahují na ústí stejné, ne-li vyšší rychlosti. Dnešní střelné prachy umí udělat víc práce než jejich předchůdci. Ale není to zadarmo.
Aby dosáhla střela stejnou rychlost z krátké jako z dlouhé hlavně, musí víc zrychlovat. Zrychlení se spočítá jako síla působící na těleso dělená jeho hmotností. Střela je pořád stejná, takže potřebujeme působit větší silou. Síla je určená součinem tlaku a plochy, na kterou tlak působí. Průřez hlavně je pořád stejný, takže potřebujeme větší tlak. Abychom dosáhli vyššího tlaku, musíme pálit prach za vyšších teplot. Čím větší je ráže, tím hmotnější jsou střely a tím víc tlaku potřebujeme. Čím víc tlaku, tím víc tepla. Čím víc tepla, tím dřív se hlaveň opotřebuje.
To byl důvod, proč se některé náboje z kategorie tzv. krátkých magnumů (např Winchester Short Magnum nebo Remington Short Ultra Magnum) poměrně záhy po svém vzniku začaly vytrácet z trhu, prostě pálily mnoho prachu najednou a vyhnaly teploty příliš vysoko a žhavé plyny hlavně vypalovaly, ničily je již při několika tisících výstřelů.
Dobrý náboj musí vybalancovat mnoho různých aspektů. Obvod, na který spalné plyny působí, roste přímo úměrně s ráží. Její průřez, resp. plocha roste s druhou mocninou. Hmotnost střely roste s třetí mocninou. Najít ideální kompromis není prosté, ani když zjednodušíme zadání co to jen lze.
Jednoduché pravidlo je, že tlaky přes 400 MPa již nesou riziko vypalování hlavně, které ale v rozmezí loveckých účelů může být přijatelné (také moderní oceli jsou odolnější než bývaly před lety) tlaky přes 450 MPa již znamenají prakticky jistotu omezené životnosti hlavně.
 

 
Armádám tohle vrtalo tohle vše výše uvedené hlavou již krátce po druhé světové válce, kdy hledaly ideální náboj pro pěšáka, náboj současně účinný, přesný a lehký. Těch kritérií, podle kterých se hledalo balistické optimum bylo hodně, kromě jiného třeba i možnost konstrukce speciálních střel (svítící apod., nezapomeňte, hledali vojáci a hledali vojenský náboj).
Výzkumy prováděné v britském výzkumném polygonu v Radway Green v 50. letech 20. století určily jako takzvané balistické optimum 0,26“ (6,6 mm), ačkoliv později se uvádělo rozmezí 6,5 až 7 mm. Náboje v tomto rozsahu ráží mají většinou možnost použít střelu s velkým průřezovým zatížením, které nabízí dobré výsledky pro střelbu na velkou vzdálenost a dobrou průbojnost. Přitom na vymetení střely z hlavně nepotřebujete až tak zoufale moc prachu, nevypálíte si hlaveň.
Zároveň asi není úplně náhodné, že jedním z nejúspěšnější nábojů pro přesnou dálkovou střelbu současnosti je náboj 6,5 Creedmoor. A osvědčuje se i pro lovecké potřeby, na srnčí, černou do 80 kg, jeleny sika, muflony …
Těch historicky úspěšných 6,5 mm je víc, třeba 6,5x55 SE nebo 6,5x54 Mannlicher Schönauer. Ostatně, za vznikem 6,5 mm Creedmoor stála snaha vměstnat 6,5x55 SE do závěrů zbraní postavených na délku náboje 7,62x51 (civilně 308 Winchester). Jeden z autorů náboje, D. Emary, sám říká, že nečekal, že výsledky tak významně zadání předčí.
A jsou i jiné náboje v okolí balistického optima, třeba 7x57 (španělský mauser), které doznaly nemalého rozšíření.
 
Hodně se mluví o hydrodynamickém šoku, který se projevuje podlitím tkání barvou v okolí střelného kanálu. Někteří autoři mu dokonce přisuzují schopnost zvěř usmrtit. Myslivec ovšem většinou nechce znehodnotit zvěřinu a rozsáhlé oblasti zvěřiny podlité barvou nejsou pro něj žádoucí. Známý americký ranivý balistik Martin L. Fackler (*8. 4. 1933, +23. 5. 2015) dokazuje jak na příkladech sebraných z praxe (byl to armádní chirurg), tak pomocí pokusů, že hydrodynamický šok nastává v důsledku vzniku kmitající dutiny v blízkosti velkých tepen a žil, je podmíněn rychlostí střely přesahující asi 700 m.s^-1 a z hlediska smrtícího účinku je značně nespolehlivý.
Fackler také ve svých výzkumech dokázal, že z hlediska ranivého potenciálu je nejúčinnější rozpad střely a střepiny. Současně ale dokázal, že střepiny nemusí vniknout do tkání dostatečně hluboko, aby zasáhly vitální orgány. Jinými slovy, střepiny zraňují, ale nemusí zabíjet. A znehodnocují zvěřinu
 

 
Při všem tom bádání jsme až doteď opominuli několik aspektů, které ovšem považuji za velmi významné.
Především je to postava střelce samého. Mladá lovkyně s postavou Diany o pohotovostní hmotnosti kolem 60 kg bude potřebovat o jinou zbraň než řimbaba jako Herkules, samý sval a kost o pohotovostní hmotnosti snadno přes 100 kg. Tady se nejedná jen o to, aby lovec dokázal zbraň unést, tady se jedná i o to, aby byl schopen zvládnout silové působení zpětnorázových dějů. Proto než přejdete na novou ráži, zkuste si na střelnici, zda ji budete schopní zvládat. Vestoje (to je nejsnazší) i vsedě s oporou, jako na posedu, kdy má tělo jen omezenou možnost se zapojit do zpětnorázových dějů.
Terén a způsob lovu je také důležitý. Lovec v horských honitbách, navíc lovec lovící postaru pěšky, bude velmi pečlivě vážit každý gram své výstroje, ale nebude ochoten slevit z možnosti střelby na větší vzdálenosti. Tu bude požadovat i střelec v maďarské pusztě, kde výstřel na 300 metrů také není nic výjimečného. Jenže na rozdíl od horala klidně ponese půl kilogramu navíc. Zejména pokud je to poplatkový lovec dovezený na místo lovu terénním automobilem.
Lovec v hustě zalesněné honitbě bude chtít zase jinou zbraň. A zatímco v horách i pusztě střelec většinou dobře vidí, co se děje se zvěří po zásahu, lovec v nepřehledném lese bude klást velký důraz na snadný dosled.
Konstrukce střely. Velikost střelného kanálu a konstrukce střely jsou dvě proměnné těsně spolu svázané. Jak píše již zmíněný M. Fackler, střepiny jsou nejúčinnější ranivý mechanismus, ale nikoliv smrtící. Každé rozdělení střely na sekundární projektily (fragmenty, střepiny) způsobí snížení hybnosti jednotlivých projektilů, tedy i pokles jejich průbojnosti. Střela pak nemusí dosáhnout vitální orgány nebo je nepoškodí dostatečně pro spolehlivé a rychlé usmrcení.
Za ideální se považuje střela, která se při dopadu řízeně deformuje do hřibovitého tvaru a podrží většinu své počáteční hmotnosti. Konstrukcí je celá řada. Od prostého polopláště, přes střely se skládanými jádry (slavné TIG a TUG), přes střely se speciálními zámky (přepážkami a žebry) uvnitř pláště (H-mantel, Core locked) až po střely se spojeným jádrem (bonded core, kde je jádro chemicky nebo tepelně spojené s pláštěm).
Novinkou posledních let jsou monolitické střely z měděných slitin. Jejich průkopníkem je americká firma Barnes, která vyřešila použitím vodicích nákružků otázku nárůstu tlaků vlivem tužší střely, která trápila uživatele v minulosti. Dnešní monolity jsou z hlediska generovaných tlaků a opotřebení hlavní zcela rovnocenné klasickým konstrukcím. Běžnou součástí jejich konstrukce je profilovaná dutina, která zajistí rovnoměrnou, pravidelnou deformaci, ať již do tradičního hříbku nebo do tvaru květu kopretiny.
Obecně lze říci, že dobrá střela si podrží běžně 80 i více procent počáteční hmotnosti. Podle mé zkušenosti není u takových střel, pokud jsou přibližně stejně hmotné, snadné ani jednoznačné rozlišit zásah nábojem ráže 308 Winchester od zásahu 7x64 nebo 7x57 či 8x57J.
Nemluvili jsme ještě o tvaru střely. Je z praxe prokázáno, že tupé oblé přídě střel sice nemají tak dobré balistické vlastnosti pro střelbu na velké vzdálenosti, ale tkáň zvířete spíš drtí než rozhánějí do stran. Výsledkem je velká trvalá dutina a v porovnání se špičatou přídí i větší zastavovací efekt. Autorova zkušenost s nábojem 7x57 R laborovaným 175 gr (11,3 g) střelou Hornady Interlock s oblou přídí byla na naháňkách porovnatelná s řeznickou palicí. Černá prostě padla a už nevstala, přitom na 100 metrů byl rozptyl kulovnice ZH 324 byl uspokojivých 5 cm. Pro moji domovskou honitbu dobrá volba.
 
Vliv dálky střelby
 
Jen stručně se dotknu vlivu dálky střelby, tedy vlivu dopadové rychlosti střely. Střely se ideálně deformují pouze v určitém rozpětí rychlostí. Čím větší je dopadová rychlost, tím víc a rychleji se střela deformuje („napučí“), při extrémním poklesu dopadové rychlosti je deformace jen omezená. V rozsahu běžné lovecké vzdálenosti (do asi 250 metrů) v našich honitbách není tento aspekt nijak kritický a pokles dopadové rychlosti se na deformaci střely výrazně neprojeví. Něco jiného je, pokud střílíte na extrémní vzdálenosti, třeba na 500 metrů. Tam již pokles rychlostí hraje z hlediska schopnosti střely se deformovat nezanedbatelnou roli.
Střely dnes pracují nejenom s expanzí, ale i se skutečností, že střela při dopadu ztrácí částečně stabilitu, tkáň proráží v nějaké obecné poloze, rotuje kolem všech os a tím vytváří větší střelný kanál, než jaký by odpovídal samotnému průměru střelu střely. Ale je vhodné, aby se střela udržela vcelku, aby nedošlo k jejím rozpadu. I tady platí, že lehké střely budou ztrácet svoji energii rychleji, střelný kanál bude menší a mělčí.
 
Zcela jsme také pominuli zvěř. Platí obecně čím těžší zvěř, tím těžší střelu používej a snaž se najít i střelu s větším průřezovým zatížením. Hmotnost a průřezové zatížení jsou příslibem průbojnosti. Čím větší zvěř, tím větší význam má schopnost střely podržet si maximum počáteční hmotnosti.
Z praxe se opět ukazuje, že rozpětí ráží použitelných i na nejtěžší evropskou zvěř je sice extrémně široké, ale těch opravdu používaných a rozšířených není zase až tak mnoho a ty opravdu populární se pohybují v rozmezí 6,5 až 8 mm.
 
Posledním významným aspektem je dostupnost střeliva. Tradiční osvědčené ráže se nabízejí v nepřeberném počtu provedení. Náboje 30-06 Springfield, 308 Winchester, 8x57 J, 7x57, 270 Winchester, 7x64, ale dnes již také 6,5 Creedmoor, 300 Winchester Magnum, 243 Winchester koupíte skoro po celém světě. V rážích 6,5 mm, 7 mm,7,62 mm, 8 mm, 9,3 mm existuje široká paleta střel, jak z pohledu do hmotnosti, tak i konstrukce, výběr je omezen jenom peněženkou. Z případu mého táty vím, jak hořké je loučit se z důvodu nedostatku střeliva se zbraní, kterou má člověk rád a které věřil (tátova kulobroková kozlice Holek byla v ráži 6,5x52R a ta v 70. letech 20. století prostě už nebyla v ČSSR k sehnání). Nedostatek továrního střeliva se dnes dá řešit přebíjením, ale ne každý se mu chce věnovat.
 

 
Úplně první krok: podívejte se, s čím loví kolegové v honitbě. Nebo s čím se loví zvěř, kterou v budoucnu budete lovit nejčastěji. Ptejte se na zkušenosti s nábojem (ráží), s konkrétním druhem střel a jejich hmotností. Měřítkem úspěšnosti ráže je délka její existence.
Omlouvám se Dr. Hanákovi, ale jsem toho názoru, že konzervativní volba nic nezkazí. Dnešní jelen je stejný jelen, jakého naši předchůdci loví již desítky a stovky let. Pokud nějaká ráže úspěšně zabíjela jeleny před sto lety, nebo aspoň před padesáti lety, co se změnilo?
A rovnou se podívejte, jakou zbraň kolegové používají a jaká by se vám líbila. Jsme Evropané, loveckou kulovnici si kupujeme jednou, dvakrát za život. Pro většinu z nás je to statusový předmět, se kterým chceme žít po dlouhá léta, nikoliv jen pracovní nástroj na jednu sezónu. Na „jednu sezónu“ si nekupujeme ani kulovnici „do traktoru“, pracovní zbrani lesníků a loveckých průvodců. Každá chyba se dá napravit, zbraň se dá prodat, … Ale proč? Není lepší udělat si „domácí úkoly“ hned na začátku? Ptejte se, čtěte na stránkách mysliveckého tisku a internetových fórech. Pokud je to jen trošku možné, zkuste si z ráže a zbraně, o které uvažujete, vystřelit.
 
Druhý krok: podívejte se, jak je ve vašem okolí široká nabídka střeliva v dané ráži, jak velký je výběr střel. Spočítejte si volný zpětný ráz zbraně a průřezové zatížení střely pro celé spektrum nabídky. Pokud je volný zpětný ráz více než asi 13 Joule, zamyslete se, zda budete schopni ho zvládat. Zpětný ráz 15 Joule a víc i pro nejlehčí střely v dané ráži určitě není vhodný pro dámu.
Pokud máte pochybnost, zkuste najít možnost si zkusmo vystřelit. Praktická zkušenost je při výběru opravdu k nezaplacení. Ideální je nevystřelit jen jednu ránu, ale víc ran, třeba i v rychlém sledu za sebou.
Pro lov spárkaté se domnívám, že střela by měla mít průřezové zatížení asi 0,25 g*mm^-2 a víc. Osobně nepovažuji za vhodnou na lov spárkaté zvěře (s výjimkou srnčí) střelu, která má průřezové zatížení menší než 0,200 g*mm^-2. I taková střela bude zabíjet, ale zvěř nemusí být prostřelená, bude asi špatně barvit a dosled nemusí být jednoduchý.
 
Krok třetí: zvažte vhodnou laboraci (tedy hmotnost a konstrukci střely) a vyzkoušejte ji. Zkuste si vystřelit do simulačního materiálu. Stejně postupujte i než začnete lovit s novým typem střely, Není jednoznačná rada, každému může vyhovovat něco jiného. Střelba do náhradního balistického materiálu není nic složitého a nepotřebujete ani sofistikovaný materiál, jakým je balistická želatina. V 90. letech minulého století jsem s oblibou používal máčené telefonní seznamy, ale ty už dnes nejsou k mání. Dobrou náhradu za ně je úklidový papír. Vložte roli do igelitové tašky a naplňte tašku vodou, roli nechte přes noc nasáknout. Ráno tašku s mokrou rolí položte na bok a přebytečnou vodu nechte vytéct. Udělejte před dopadištěm řadu tašek s mokrými rolemi dlouhou asi tak 1 m a střelte do ní. Potřebujete průbojnost kolem 40 cm a více. Najděte střelu. Je zdeformovaná? V pořádku. Podržela si aspoň 75 % své původní hmotnosti? Tak to má být. Pokud ne, pokud se rozprskla na střepiny, tak bych uvažoval o jiné.
Mokrý papír poměrně slušně simuluje chování měkkých tkání a pokud se střela rozpadne již v nich, není to ideální. Zopakujte pokus se suchými rolemi papíru. Kritérium vhodnosti střely je stejné, jen průbojnost bude menší. Střelte třetí střelu do hromady jemného písku (ideální je jemně mletý křemičitý písek do štuku – štrajsand) nebo do stohu igelitek s jemným pískem (v jednotlivých igelitkách se střela snáz hledá a cedník je při hledání velký pomocník).
Pokud si střela podržela i v písku aspoň 75 % původní hmotnosti a víc, je vhodná pro lov. Lze střílet i přes bloky masa a přes kosti. Mrtvá tkáň se chová trochu jinak než živá tkáň, ale pořád je to dobrá indikace. Existuje celá řada dalších, sofistikovanějších náhradních materiálů, ale zde uvedené jsou dostupné opravdu komukoliv.
 
Na závěr poznámka k článku Dr. Hanáka
 
Dovolte mi se zorným úhlem výše uvedeného se podívat na Dr. Hanákem doporučovanou ráži 338 Federal. Náboj vznikl v podstatě roztažením krčku nábojnice 308 Winchester na průměr 8,6 mm a s tímhle nábojem má blízké i rozmezí hmotností nabízených střel – 308 má asi 8 až 14 gramů, 338 nabízí 12 až 14 gramů. Z toho vyplývá, že mají i podobné maximální tlaky a asi i podobnou životnost hlavně.
338 Federal má průřezové zatížení v rozmezí 0,206 až 0,240 g*mm^-2, alespoň v rozsahu katalogových hodnot, které jsem dohledal. To nejsou špatné hodnoty, pokud chci lovit na krátké a střední vzdálenosti (řekněme do 250 metrů). Ale tipnu si, že 308 Winchester bude mít v těžké laboraci větší průbojnost.
Volný zpětný ráz mi vychází v rozmezí 12,3 až 14,5 Joule. I to je ještě zvládnutelný výsledek, i když asi spíš pro chlapa než pro dámu.
Dostupnost střeliva je nejslabší stránkou. Náboje 338 Federal nabízí Federal, Sako a Nosler a dva další menší američtí výrobci. 308 Winchester vyrábí větší počet výrobců, než dokážu vůbec spočítat.
Pět nejrozšířenějších ráží pro lov evropské spárkaté zvěře jsou 308 Winchester, 30-06 Springfield, 8x57 JS, 7x64 nebo 270 Winchester (tyto ráže jsou si velmi blízké). V posledních letech prudce roste obliba ráže 6,5 Creedmoor (nahrazuje 6,5x55 SE). Pokud vám připadají málo účinné, lze sáhnout po 9,3x62, která je populárnější než 9,3x64, která se svou energií volného zpětného rázu 18 až 23 Joule přece jenom „tluče“.
Náboje v těchto rážích vyrábí celá řada velkých světových výrobců, k dispozici je nespočet druhů střel se skládaným nebo spojeným jádrem, s monolitickými střelami a všech myslitelných tvarů.
Moje parašutistická léta mě vybavila příslovím: „Jsou mladí parašutisté a staří parašutisté. Jsou dobří parašutisté a jsou frajeři parašutisté. Snažte se stát starými dobrými parašutisty; frajeři parašutisté se většinou stáří nedožijí. Takže na závěr opakuji: měřítkem kvality ráže není její rozšíření, ale kombinace jejího rozšíření a délky existence.
 
 
Pár poznámek tak trochu na doplnění…
 
6,5x54 Mannlicher Schönauer, střela 9,0 až 10 gramů, v₀ = 850 až 750 m.s^-1, E₀ = 2700 až 3200 Joule. Walter Maitland Dalrymple (Karamojo) Bell s tímto nábojem úspěšně ulovil asi 300 slonů. „Puška je jen nástroj, skutečná zbraň je mozek.“
 
6,5x55 SE, střela 6,5 až 10 gramů, v₀ = 970 až 780 m.s^-1, E₀ = 2860 až 3400 Joule
Skandinávské lovecké rčení: „Dobrý lovec střílí jen jednou.“
 
7x57, střela 8,0 až 12 gramů, v₀ = 900 až 700 m.s^-1, E₀ = 3250 až 3750 Joule. Jim Corbet s ním ulovil lidožravého leoparda z Rudraprayagu a celou řadu dalších lidožravých kočkovitých šelem, ačkoliv na velké lidožravé tygry dával přednost 450/400 Nitro Express (prakticky rovnocenným s nábojem 400 Nitro Express. Eleanor O’Connor, manželka známého lovce Jack O’Connora, ho měla v oblibě, stejně jako její manžel: „Myslím, že jsem viděl víc zvířat zabitých jednou ranou z pušky této ráže než z jakékoliv jiné.“ Walter Maitland Dalrymple (Karamojo) Bell jím ulovil více než 700 slonů: „Je jedno jak velkou díru uděláte, hlavně ji musíte udělat na tom správném místě.“
 
8x75 RS, střela asi 13 g, v₀ asi 830 m.s-1 E0 asi 4500 Joule. Herman Göring, nejvyšší říšský lovčí: „Nejlepší lovecký náboj vůbec.“
 
8x64 S střela 12 až 14,5 gramů, v₀ = 820 až 800 m.s^-1, E₀ = 4150 až 4600 Joule. François Sommer, francouzský lovec a ochránce zvěře, prosazující tradici a mysliveckou etiku: „Myslivec není vlastníkem přírody, ale jejím správcem. Kulovnice 8×64 S, to je síla ve službách odpovědnosti.“
 
375 Holland & Holland Magnum střela 17 až 23 gramů, v₀ = 800 až 700 m.s^-1, E₀ = 5600 až 5900 Joule. John Howard „Pondoro“ Taylor, možná poslední lovec slonoviny: „Asi nejvražednější náboj vůbec. Ulovil jsem s ním 100 slonů, 411 buvolů kaferských, lvi a další droboť nepočítám.“
 
9,3x62 střela 15 až 19 gramů, v₀ = 805 až 720 m.s^-1, E₀ = 4830 až 4970 Joule. Karel Požárský, jeden z nejúspěšnějších lovců černé zvěře, které jsem znal, přitom etický lovec a pravý myslivec: „Je to jako když barvu leješ z prasete konvičkou, to už není dosled, to je sběr.“