Posledních pět let v novinařině jsem se intenzivně věnoval především digitální optice. O to víc si dnes vážím všech barev přirozeného světla. Pro mě znamená lov a pobyt v přírodě s optikou něco, co dělám jen pro sebe. Vím, že si z pobytu venku mohu udělat skutečný zážitek. Pokud jsem venku s digitálem, je to pro mě práce. Musí se bránit škodám, musí se plnit plán, a navíc musím počítat i s tím, že budu mít od displeje vysvícené oči a druhý den budu úplně „rozbitý“.
S klasickou optikou chodím ven jen kvůli sobě, kvůli radosti z pobytu v přírodě. Na procházku pozorovat ptactvo nebo třeba na „zážitkové“ lovy beze zbraní či s foťákem, které většinou znamenají i spojení s kamarády nebo poznávání nových míst.
Dalekohled mi pomáhá rozeznávat všechny barvy, užít si hloubku prostoru, vnímat emoce a atmosféru prostředí. A ano, dalekohled a puškohledy, které jsem si pořídil, nebyly levné. Na druhou stranu jsem v minulosti utratil zbytečné peníze za kompromisy, které mi cestu k pořádné výbavě jen prodloužily. Od svého dalekohledu čekám, že mi bude sloužit dlouhá léta, bez ohledu na to, kolik morálně zastaralých digitálů mezitím „protočím“.
V dnešním článku si povíme krátce o zajímavé historii, kterou bezmyšlenkovitě nosíme u sebe, a hlavně si řekneme, jak se při nákupu do optiky správně dívat, abychom za své peníze dostali maximum.
Kolébka optiky
Jak často slýchám: „Tuhle pušku mám ještě po tátovi,“ a nejednu z takových, které jsem zatím potkal, zdobil puškohled Zeiss Jena. Nedávno jsem dokonce jeden takový kolegovi nastřeloval. Název na puškohledu ovšem není spojením značky a produktové řady. Zeiss, přesněji řečeno Carl Zeiss, byl zakladatelem světově známé značky a Jena bylo sídlo společnosti ve východním Německu. A takových jmen jako je Carl Zeiss okolo sebe potkáváme mnoho, aniž byste si to uvědomili.
Když se podíváme na historii oboru optiky, narazíme na jména, která tvoří jeho pilíře. Joseph von Fraunhofer, který jako první zkoumal spektrální čáry, Alvan Clark, mistr obřích čoček, nebo Ernst Leitz, který ve Wetzlaru položil základy mechanické preciznosti značky Leica.
Ale byla to právě Jena, kde Carl Zeiss pochopil, že samotné řemeslo brusiče čoček nestačí. Spojil se s matematikem Ernstem Abbem a sklářem Ottem Schottem a vytvořili triumvirát, který světlo zkrotil pomocí rovnic a přesně navržených optických materiálů specifických vlastností.
Základy byly definovány před více než sto lety a následovalo postupné zdokonalování výroby materiálů i výsledného produktu až do dnešní podoby. Dnes výroba probíhá na základě digitálních propočtů a počítačového návrhu, ovšem přístroj, který používáme dnes, je v mnoha principech blízký tomu, jak se vyráběl před 100 lety, jen trochu dospěl.
Na návštěvě ve Wetzlaru
Na konci lovecké sezóny jsem byl pozván na naháňku u Wetzlaru, města spojovaného s optikou a sídla mnoha proslulých značek. Díky laskavosti společnosti Leica jsem měl příležitost se druhý den po naháňce nejen znovu podívat do jejich impozantního designového ústředí, ale především jsem dostal prostor popovídat si s lidmi, kteří stojí za návrhem a výrobou optiky.
Cíl byl jasný: pochopit úskalí výroby a získat návod pro hodnocení optiky od někoho, kdo není jen teoretik samouk či samozvaný expert.
Dopoledne s paní Sigrun Kammans a panem Dietmarem Stuiblem uběhlo až nečekaně rychle. Setkání s oběma pro mě bylo velkou ctí – fascinoval mě kontrast jejich neskutečné skromnosti, trpělivosti k mým dotazům, a především zjevné lásky k výsledkům vlastní práce.
Paní Kammans nastoupila do Leicy už v roce 1987, v době, kdy se ještě složité optické výpočty pracně zdolávaly pomocí logaritmů. Stejné výpočty dnes na počítači trvají zlomky vteřiny. Paní Kammans má na svém profesním účtu hned několik patentů dodnes používaných v puškohledech nejen značky Leica.
Pan Stuible, o němž jsem našel zmínky, že je považován v odborných kruzích za nástupce Petera Karbeho, duchovního otce moderní fototechniky, do Leica nastoupil v roce 2008 a má na starost vývoj optických systémů.
Ano, bavili jsme se o Leica jako takové, ale především mi hostitelé pomohli hlouběji pochopit význam některých často skloňovaných termínů a udělali mi rychlokurz vývoje a výroby optiky bez marketingu a frází.
Skleněná realita
Když dnes otevřete katalog jakékoliv prémiové značky, zasype vás lavina technických termínů. Je ale dobré rozlišovat, co je skutečný přínos a co jen líbivé vyplnění prázdného místa v brožuře. Například termín „Blokování UV záření“ je toho dobrým příkladem. V marketingu to zní jako ochranný štít pro vaše oči, v praxi však každé sklo samo o sobě UV záření blokuje. Prezentovat to jako speciální funkci je podobné jako prodávat auto s tím, že má neprůhlednou střechu. Je to vlastnost materiálu, nikoliv nadstandard.
Podobně je to s tématem materiálu hranolů: BaK4 versus BK7. V diskusích se často dočtete, že BaK4 (baryové korunové sklo) je jediná správná cesta a BK7 patří do levných hraček. Realita je ale složitější a závisí na kontextu použití.
BaK4 má vyšší index lomu, což v binokulárech zajišťuje plný výstupní obraz a je to vhodnější materiál pro pozorování za šera. U puškohledů s jinou optickou konstrukcí však může být kvalitně zpracované sklo BK7 vhodným řešením. Rozdíl tedy není v „dobru a zlu“, ale v tom, jak konstruktér využije vlastnosti skla v určitém výrobku k požadovanému výsledku. Když značka informuje o materiálu, je to hezké vědět, ale na výsledný výkon to pravděpodobně nebude mít vliv.
Pak je tu otázka plastů. Plastové členy v optice sice mohou tradičnímu uživateli znít jako urážka řemesla, ale ve skutečnosti se jedná o volbu priority. Moderní polymerové asférické čočky dokážou korigovat optické vady, které by se ze skla brousily jen velmi obtížně, a jejich hlavní devízou je nízká hmotnost. Takové dalekohledy jsou skvělými společníky na náročné expedice, kde v batohu hraje roli každý gram. Daň za lehkost je však v trvanlivosti. Zatímco skleněné soustavy jsou v čase neměnné, u polymerů musíte počítat s postupným stárnutím materiálu a tepelnou roztažností. Tento proces lze sice výrazně zpomalit tím, že optiku nebudete vystavovat nadměrnému teplu a budete důsledně zavírat krytky čoček, kdykoliv přístroj nepoužíváte.
Přirozené degradaci plastu se ale zcela zabránit nedá. Sklo tak zůstává králem pro ty, kteří hledají nástroj na celá desetiletí, zatímco polymer volí ti, pro které je v danou chvíli rozhodující výkon v lehkém balení a do budoucna počítají s výměnou.
A co třeba propustnost světla? Na tyto údaje bych byl opatrný, protože měření propustnosti není ošetřeno jednotnou metodikou (např. podle ISO). Světlo se totiž rozděluje na své složky, a zatímco dalekohled může v určité vlnové délce (třeba modré) dosahovat fantastických hodnot, v jiné složce může být průměrný. Také si troufám říct, že lidské oko pozná rozdíl mezi 80 % a 90 %, ale rozdíl mezi 90 % a 93 % už v reálu skutečně nepostřehnete.
Dovolím si citovat Dietmara Stuible:
„Na papíře to může znít fantasticky, ale oko to neošálí. Stačí se podívat.“
Optika jako umění kompromisu
Optika je vždy kompromisem parametrů. Fyzikální zákony jsou neúprosné a nelze je „ošidit“. Když chcete vysoký kontrast, musíte perfektně vyřešit vnitřní nátěry tubusu a odclonění parazitních paprsků.
Když chcete brilantní ostrost v krajích, musíte použít dražší čočky a hranoly, které samy o sobě vadu na okrajích nemají.
Představte si výrobu optiky jako rozdělování kapaliny z jedné velké nádoby do několika menších. Ve velké lahvi máte uložený například finanční rozpočet. Ten musíte rozdělit mezi velikost, kontrast, ostrost, odolnost, minimalizaci optických chyb, servisovatelnost a propustnost světla, a přitom musí zbýt prostředky pro hladinu v nádobě s názvem „vyrobitelnost“.
Jen něco navrhnout v počítači nestačí. I když uděláte dokonalou soustavu v očekávaném rozpočtu, musí existovat potřebné optické členy a reálný výrobní postup. Může se totiž klidně stát, že čočka, kterou potřebujete, ještě neexistuje – nebo alespoň ne v potřebné kvalitě či ceně.
V digitální éře jsme si zvykli, že věci jsou „univerzální“ a jejich výkon lze dohnat algoritmem. Optika taková není. Digitální přístroj je omezen rozlišením senzoru, které bude za tři roky překonané a morálně zastaralé. Kvalitní skleněná soustava je omezena pouze fyzikou světla, která se ale od počátku věků nezměnila.
Legitimní otázka: Dává ještě smysl investovat značné prostředky do klasického skla, když existují digitální vychytávky?
Ano, a odpověď leží v hodnotě trvalosti. Digitální přístroj je spotřební zboží, které ihned po vyndání z krabice ztratí 20 % své hodnoty úplně stejně jako když s autem vyjedete z prodejny.
Pamatujete si na překotný vývoj u termovizí? Z přístrojů pro bohaté jsme se dostali do éry, kdy monokulár koupíte pod deset tisíc a termovizní puškohledy prorazily hranici třiceti tisíc. Někteří výrobci dokonce zvládli za osmnáct měsíců uvést na trh dvě nebo dokonce tři generace stejné produktové řady. Jakou to dává zprávu spotřebiteli? „Použij a za dva roky kupuj nový.“
Ale kvalitní optický přístroj, na jehož vývoji se podíleli lidé jako Sigrun Kammans a Dietmar Stuible, je investicí do generací. Pokud si dnes pořídíte špičkový dalekohled, s vysokou pravděpodobností s ním bude za třicet let pozorovat přírodu váš vnuk. A ten přístroj bude v roce 2055 ukazovat svět stejně čistě jako dnes. Nepotřebuje ani aktualizace softwaru, ani nabíječku. Potřebuje jen světlo.
To je ten sentiment, který se z digitálního světa vytrácí – pocit, že držíte v ruce mechanicky dokonalý předmět, který nepodléhá času. Je to nástroj pro ty, kteří vědí, že vybavení není jen elektronický asistent, ale přímé prodloužení našich vlastních smyslů.
Jak hodnotit kvalitu optiky
Dalekohled je ve velké míře individuální zařízení. Pro rychlé zopakování: pro kombinaci parametrů existuje snadná pomůcka: čím větší čočky, tím víc světla; čím větší zvětšení, tím hůře se bude koukat „z ruky“ nebo v pohybu a světlo se ztrácí.
U označení dalekohledů je první číslo zvětšení, druhé průměr vstupní čočky.
7×56 je typické noční sklo s velkým ziskem světla, které omezuje vliv třesu rukou.
10×42 je často udávaný univerzál, který se dá ještě udržet v ruce a zvládne většinu mysliveckého dne. Variantou 42mm čočky je také
8×42, moje oblíbená kombinace, tedy více světla, větší zorné pole a podle mého názoru vidíte to samé co s desítkou, jen s menším vlivem třesu.
12×50 a podobné jsou už spíše přístroje pro posedy či pozorování z pevného místa na větší vzdálenosti. Na zvětšení bude samozřejmě navazovat velikost a hmotnost, což povede k rozhodnutí, zda chci dalekohled nosit, nebo vozit.
Když už jsme u těch individuálních potřeb: dalekohled vám především musí dobře padnout. Když jej nastavíte, musíte jej přiložit k očím a okamžitě vidět obraz bez dalších pohybů, bez „rozkoukávání“ a přeostřování. Když dalekohled dobře padne na šířku očí, tvar obličeje a je dobře seřízen, prodlouží vám dobu pozorování a nebude způsobovat bolesti hlavy či závratě.
Mechanika můstku a ostření je samozřejmě také podstatná. Neměla by tuhnout při nízkých teplotách, přeskakovat, mít nerovný odbor či náběh ani vykazovat jiné vůle.
Materiály dalekohledu a jeho servisovatelnost tvoří podstatnou část ceny. Dalekohled s plastovými čočkami může sice skvěle sloužit a bude výrazně lehčí, ale musíte počítat s jeho výměnou za pár let z důvodu „slepnutí“ (degradace) plastových čoček. Stárnutí čoček můžete výrazně zpomalit, když optiku nebudete vystavovat nadměrnému teplu a nenecháte ji odloženou „koukat“ přímo do slunce.
Zda je dalekohled určený k možné opravě, poznáte také na ceně – je rozdíl přístroj slisovat, nebo jej celý precizně smontovat.
A jak poznáte, že výrobce použil na čočky pouze sklo? Nebojte, tím se rádi pochlubí.
Barevná věrnost je dalším aspektem. Použité antireflexní vrstvy mají na výslednou barevnou věrnost zásadní vliv. Zde se mohou rozcházet potřeby myslivců a třeba ornitologů či přírodovědců. Zatímco zabarvení do červena může u horších čoček opticky pomoci se sledováním až do šera, pozorovatelé přírody si barevný nedostatek nemohou dovolit. U některých druhů ptactva je rozdíl mezi bílou a krémovou či různými odstíny černé zásadní a nepřesné podání může znamenat chybu v označení druhu nebo pohlaví kusu.
Ostrost k okrajům a vinětace: Když si vyberete (nejlépe tmavý) předmět, zaostříte na něj ve středu obrazu a pak dalekohledem pohnete tak, aby se předmět dostal k okraji, neměl by být rozmazaný ani ztmavlý. Mírná neostrost u úplných okrajů je přirozená, ale špičková optika má ostrou a stejně světlou plochu v nejméně 90 % obrazu.
Chromatická aberace: Vada způsobená přirozeným rozkladem světla na jeho barevné složky při průchodu čočkami. Vzpomeňte si na album Dark side of the moon od Pink Floyd. Volba použitého materiálu čoček, jejich tvar a návrh odrazových ploch dělají to, že korigují osy a souběh rozloženého světla a do výstupní pupily ho skládají nejlépe jak umí.
Chromatickou aberaci poznáte podle barevných lemů okolo kontrastních předmětů (např. tmavá větev, anténa proti světlému nebi).
Chromatická aberace se do určité míry projevuje vždy, i v apochromatických soustavách, cílem je však její projevy minimalizovat. Tato vada ničí kontrast, ostrost a způsobuje únavu, protože se oči snaží neustále přeostřovat.
Soudkovitost a další geometrické vady: Okem se díváme na svět lehce zakulaceně, takže je přirozené dívat se přes lehce zakulacenou soustavu. Naprosté vyrovnání os působí nepřirozeně, a výrobci proto mírnou soudkovitost do dalekohledů záměrně navrhují. Důležitá je však míra. Jakmile se osy a linie při pohledu přes dalekohled nepřirozeně lámou, je geometrie nevhodná a bude způsobovat závratě nebo bolesti hlavy.
Tvorba aur a duchů: Když se podíváte v noci na měsíc a vidíte okolo něj kruh světla, je to dáno rozptylem světla v atmosféře. Přesně to v dalekohledu nechceme. Planý rozptyl světla uvnitř přístroje kazí kontrast i barevnost.
Vnitřní odlesky: Typická vada při šíření parazitního světla, které do optiky vstupuje v tupém úhlu. Výrobci chtějí v obraze jen to světlo, které vstupuje přímo. To nepřímo vstupující vám může „přikreslit“ do obrazu duchy, závoje, duhu či další nechtěnými odlesky. Brání se tomu vnitřními matnými úpravami tubusu, bezodrazovými plochami a pastmi na světlo a každý výrobce to řeší podle svého specifického know-how, například nátěrem krajů čoček černou barvou.
Nízký kontrast: Většina výše zmíněných vad vede k nedostatečnému kontrastu. Ten je přitom klíčový – musíte rozeznat například paroh od pozadí nebo tmavý kus zvěře ve stínu. Bez kontrastu budete jen tušit, nikoliv vidět.
Tedy jak si vybrat optiku
Dejte si dostatek času. Jakou značku si vyberete, nechám na vašich sympatiích. Já mám rád evropské značky kvůli osobnímu sentimentu a úctě k odkazu generací lidí stojících za vývojem. Je ale mnoho firem, které vyrobí kvalitní optiku, na kterou jistě budete hrdí. Doma mám dalekohled stále po ruce. Přes okno pozoruji ptačí krmítko, dalekohled se stal součástí mého pobytu venku, cestu do přírody si bez dalekohledu neumím představit.
Paradoxně výběr na výstavě typu Natura Viva je pro dalekohledy, na rozdíl od termovizí, nejsnadnější. Nechte si dalekohled od obsluhy přesně nastavit a ověřte, že vám „sedne“ při každém přiložení k očím. Zaostřete na předmět v dálce, ověřte ostrost na okrajích a hledejte případné parazitní odlesky od halových zářivek – dívejte se vpřed, do soustavy se nesmí promítat stropní světla. Sledujte tmavé předměty ve stínech, hledejte barevné kontury na hranách konstrukcí, sledujte svislé linky, aby byly rovné. Ptejte se na původ, materiály i servisovatelnost.
Taková optika nebude levná, ale ve výsledku bude levnější než tři zdánlivě „výhodné koupě“ krátce po sobě. Princip „buy once, cry once“ (kup jednou, plakej jednou) zde platí na 100 %. Ostatně, nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci. Když vám dalekohled bude dobře sedět a nesetkáte se s žádnou z vad popsaných níže, pak je pravděpodobnost, že jste našli přístroj na dlouhá léta.
Lidské oko jako poslední instance
Žijeme v době senzorů a algoritmů, které dokážou obraz elektronicky zesilovat a interpretovat. Je to fascinující technologický pokrok. A přesto existuje něco, co zůstává konstantní: lidské oko propojené s lidskou zkušeností a okolím okolo nás.
Ve chvíli, kdy skrz skutečně kvalitní optiku vidíte svět v jeho čisté, digitálně neupravené podobě, pochopíte, že dalekohled není jen kus skla a kovu. Je to prostředník mezi vámi a realitou. Je to kotva v rychle se měnícím světě.
Ani po více než sto padesáti letech od chvíle, kdy v Jeně vznikly první vědecké návrhy, nelze vlastní oko ničím nahradit. Technologie se mění, algoritmy zastarávají, ale fyzikální principy průchodu světla sklem zůstávají stejné. Jména jako Zeiss, Abbe, Schott či Leitz pro nás nejsou jen termíny v učebnici fyziky. Jsou symbolem trvalosti a připomínkou toho, že některé věci jsou ve své podstatě tak dokonalé, že je není třeba měnit.
Článek si dovolím uzavřít slovy paní Kammans:
„Běžte ven! Je to tam krásné!“
Děkuji Leica za mimořádnou příležitost setkání s paní Kammans a panem Stuible a vyčerpávající vlet do světa optiky.
Ing. Martin BROŽEK
Autor aplikace JduLovit.cz (předpověď počasí, světla, integrace fotopastí, myslivecký deník, doby lovu a další funkce)
Pro další obsah vyhledejte JduLovit na sociálních sítích, vyzkoušejte aplikaci.
Tato historická dílna Leica připomíná éru, kdy se kvalita neměřila pixely, ale matematickou přesností a trpělivostí brusičů.
Moderní centrála Leica v sobě spojuje vizionářskou architekturu s hlubokou úctou k tradici. Právě zde vznikají přístroje, které mají ambici sloužit několika generacím myslivců a pozorovatelů přírody.
Pohled pod kapotu mechanické dokonalosti. Desítky precizně vymezených dílů, antireflexní vrstvy a pasti na parazitní světlo. Právě tato komplexnost stojí za tím, že v šeru poznáte paroh od větve a barvu od stínu.
opticke chyby - Nedokonalosti v zobrazení, které vznikají kvůli fyzikálním vlastnostem světla a omezením geometrie čoček. U dalekohledů a puškohledů je cílem výrobců tyto vady minimalizovat, aby byl obraz co nejvěrnější realitě. Chromatická aberace, neostrost a vinětace ke krajům, geometrické vady nebo vliv parazitních světel.