Časopis Myslivost

Láska k lesu a zvěři provázela Lucii Marunovou již od dětství. Tatínek myslivec ji bral do lesa a maminka zase učila znát bylinky a další plody přírody.

Rozhodla se tedy pro studium Střední lesnické školy v Písku a následně studium myslivosti a péče o zvěř na ČZU v Praze. Toužila však po životě v přírodě, ne ve městě. 

Proto, když jí přišla nabídka práce na západní Šumavě, neváhala. V současné době studuje dálkově při zaměstnání, kromě toho se snaží vysvětlovat zákonitosti lesního a mysliveckého hospodaření na sociálních sítích a má vlastní značku myslivecké módy.

Položila jsem tedy Lucii Marunové několik otázek, jak se jí daří vše skloubit a jak její působení na Šumavě vypadá v praxi. 



Které polesí na Šumavě spadá do Vaší péče? Kdy jste zde své působení zahájila? Můžete popsat Vaše začátky?
Na Šumavě jako hajná působím už třetím rokem… Je až neuvěřitelné, jak rychle ten čas utekl. Po prvním zimním semestru na České zemědělské univerzitě jsem si uvědomila, že Praha a klasický studentský život pro mě nejsou tou správnou cestou. Když se naskytla příležitost nastoupit do práce jako hajná, neváhala jsem ani minutu. Tehdy jsem ale ještě úplně netušila, do čeho se vlastně pouštím – a myslím to v tom nejlepším slova smyslu. Tenhle krok mi totiž změnil život od základů.
Byl mi svěřen úsek v okolí Rejštejna a Horské Kvildy. Jde o velmi členité území – nejnižší bod se nachází přímo u obce Rejštejn, těsně pod 600 m n. m., zatímco nejvyšší partie sahají až k mému oblíbenému Zhůří, přibližně do nadmořské výšky 1160 m. Mezi výrazné body patří například Kóta nad Rejštejnem (850 m n. m.) nebo Šafářův vrch (920 m n. m.).
Začátky pro mě nebyly úplně jednoduché, i když jsem se to snažila nedávat příliš najevo. Byla to velká životní změna, odstěhování od rodičů, nové prostředí a především velká zodpovědnost, která s touto prací přichází. Najednou jsem se musela naučit věci, které jsem do té doby znala spíš teoreticky z lesnické školy v Písku. První těžební zásahy, organizaci odvozů dřeva, každodenní práci v terénu. Hned v prvním roce přišla také inventura lesa a přiznám se, že jsem byla snad ještě nervóznější než u maturity.
Dnes už většinu času netrávím ve školní lavici, ale v lese a jsem za to nesmírně vděčná. I když je někdy náročné skloubit práci hajné se studiem, které dokončuji dálkově, vím, že rozhodnutí odejít z Prahy a vrátit se k lesu bylo jedno z nejlepších, jaké jsem kdy udělala.
Nevím, jestli bych dnes znovu měla tu stejnou odvahu udělat ten krok a nastoupit do prostředí, které je stále výrazně mužskou doménou. Lesnictví a práce hajného byly po generace spojené především s muži, a tak jsem si na začátku nebyla jistá, jak mě kolegové přijmou. O to víc si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí na kolektiv. Narazila jsem na lidi, kteří mi byli ochotní poradit, předat zkušenosti z praxe a často i podat pomocnou ruku, když bylo potřeba. Díky nim pro mě byly ty první roky mnohem snazší a postupně jsem získala jistotu, že do tohohle prostředí patřím stejně jako kdokoliv jiný. Což rozhodně není samozřejmost… Šumavané si málokdy pustí někoho mezi sebe.
 
Jakožto mladá žena jste jistě mezi hajnými na Šumavě výjimkou – nebo máte více kolegyň na podobné pozici?
Mám skvělou kolegyni Máju, která působí na jihu Šumavy na Českých Žlebech. Jsme skoro stejně staré a vytvořily jsme si mezi sebou krásné přátelství. Naše rozhovory o lese, práci nebo lovu jsou pro mě vždycky velmi inspirativní a upřímně si jich vážím. Jako hajné jsme tu jediné.
Když jsem se na Šumavu přestěhovala, musela jsem do určité míry opustit přátele, které jsem měla ze školy nebo z domova. „Opustit“ je možná silné slovo, ale přirozeně se stane, že když člověk odejde daleko a začne žít úplně jiný život, některá přátelství se časem trochu vzdálí. Přesto na ně často myslím a přeji jim jen to nejlepší.
Měla jsem trochu obavu, že si tady žádné nové kamarádky nenajdu. Přeci jen pracuji převážně mezi muži a ženských v našem oboru zatím není mnoho. Nakonec jsem ale zjistila, že i v takovém prostředí může vzniknout velmi silné přátelství. Myslím si, že každá žena v lesnictví nebo myslivosti je svým způsobem malé zpestření a že je dobře, když se mezi kolegy objevuje i ženský pohled na věc. 
 
Máte myslivecké kořeny v rodině? Kdo Vás k lásce k přírodě a myslivosti přivedl?
Ano, myslivecké a lesnické kořeny v rodině mám. K přírodě a k lesu mě od malička vedli oba rodiče. Tatínek mě často brával s sebou do lesa, na posed, jindy jsme jen šli šoulat a pozorovali, co se kolem nás děje.
Maminka mě vedla k lesu zase trochu jinak. Brávala mě na bylinky, na borůvky nebo jen tak na procházky. Ukazovala mi, kde co roste a jaké rostliny se dají využít. Díky ní jsem se naučila vnímat přírodu i z téhle stránky a víc si všímat věcí, které by člověk jinak snadno přehlédl.
Dnes si uvědomuji, že k lesu mě vlastně přivedli oba rodiče, každý trochu jiným způsobem. Tatínek mě učil chápat rovnováhu v přírodě a odpovědnost, kterou za ni člověk má, a maminka mě naučila dívat se na přírodu s respektema zájmem. Oba mě ale především vedli k hodnotám, které považuji v dnešní době za nejdůležitější – ke spravedlnosti, poctivosti a vděčnosti za to, co máme. A právě v lese člověk tyhle věci často pochopí nejlépe.
 
Lovíte hlavně individuálně nebo se účastníte i společných lovů? Jaké tradice dodržujete?
Lov je součást mojí pracovní náplně a u nás je lov vedený opravdu na profesionální úrovni. Je to přece jen trochu jiný přístup než v klasickém mysliveckém spolku. My jsme denně v lese, vidíme jeho stav, pracujeme s výsadbami a řešíme ochranu mladých kultur, takže máme velmi přímou zpětnou vazbu na to, jaký vliv má zvěř na les.
Právě proto se snažíme lovem udržovat stavy zvěře tak, aby škody na lese byly co nejmenší. Okus nebo loupání pro nás zároveň představují určitý ukazatel pohybu zvěře v honitbě a pomáhají nám lépe vyhodnocovat situaci v jednotlivých lokalitách.
Lovím jak individuálně, tak se občas účastním i společných lovů u přátel na jihu Čech. Co se týká tradic, myslím si, že jsou v myslivosti velmi důležité. Mladší generace je, podle mě, nechce měnit, jak si myslí starší generace, spíše je přirozeně rozvíjí a posouváme je dál.
Já sama dodržuji základní myslivecké zvyky spojené s lovem – například poslední hryz a celkový respekt ke zvěři, který by měl být samozřejmostí. Patří k tomu i myslivecké odívání a mluva, která je vizitkou každého myslivce.
Byla jsem také několikrát pasována na lovce. Velmi se mi líbí myslivecké troubení, které k těmto okamžikům neodmyslitelně patří. Mám radost, když vidím mladé trubače, kteří tuto tradici udržují, protože to rozhodně není jednoduché. Sama jsem si zkusila zahrát pouhé trubačské desatero a musím říct, že lidé, kteří troubí, mají můj velký obdiv a podporu.
 
Vlastníte loveckého psa? Jakého plemene?
Loveckého psa zatím nevlastním, takže podle některých mysliveckých vtipů jsem jen „poloviční myslivec“. Mám ale velkou slabost pro drsnosrsté jezevčíky – myslím, že by se ke mně i k práci v lese dobře hodil. Jakmile dokončím školu, uvažuji o tom čím dál tím víc, protože myslivost bez psa je přece jen o něco chudší.
 
Hospodaříte myslivecky v honitbách NP Šumava nebo jste členkou i nějakého mysliveckého spolku?
Nejsem členkou žádného mysliveckého spolku.

Jak vycházíte s dalšími hospodáři v přírodě?
Musím říct, že můj lesnický úsek má poměrně hodně „sousedů“, ale vycházíme spolu velmi dobře. Naopak si často navzájem pomáháme – máme na sebe kontakty a většinu věcí vždy vyřešíme domluvou, bez nějakých zbytečných problémů nebo dohadů. Myslím si, že takový kolegiální přístup je v krajině, kde se potkává více hospodářů, opravdu důležitý a jsem ráda, že to tak u nás funguje.
 
Řešíte někdy situace s rušením zvěře turisty nebo s jejich nevhodným chováním v lesních porostech?
Naštěstí jsem za dobu svého působení nic zásadního řešit nemusela, kromě občasných odpadků v lese. Pravděpodobně je to i tím, že můj úsek není tak turisticky vytížený jako některé jiné části Šumavy.
Snažím se ale lidem připomínat, jak se v lese chovat a jak důležité je přírodu respektovat. Často o tom mluvím i na sociálních sítích, kde zdůrazňuji, že les není jen místo pro výlet, ale především životní prostor pro zvěř a přírodu samotnou. O to víc by si lidé měli vážit toho, že se mohou v tak krásné přírodě pohybovat, zvlášť tady na Šumavě.


 
Máte i vlastní značku oblečení a mysliveckých doplňků – jsou to věci, které sama navrhujete nebo i vytváříte? Pro koho jsou hlavně určené?
Forestria je značka, která má ve skutečnosti větší smysl než jen vyrábět oblečení. Vznikla jako určitá reakce na dnešní trend takzvané fast fashion, tedy „rychlé módy“. To znamená oblečení, které se vyrábí ve velkém množství, často levně, rychle se střídají kolekce a lidé ho po krátké době zase vyhazují. Výsledkem je obrovské množství textilního odpadu a oblečení, které se ani nestihne využít…
Forestria jde úplně opačnou cestou. Šijeme většinou na zakázku nebo v malém množství, takže nevznikají zbytečné přebytky a minimalizujeme odpad. Zároveň se snažíme kolekce navrhovat tak, aby se daly mezi sebou dlouhodobě kombinovat. Žena si tak může například sukni, kterou si u nás koupila před několika lety, bez problému vzít i k nové halence z aktuální kolekce. V podstatě tím vzniká takzvaný kapsulový šatník – tedy několik kvalitních kousků, které se dají vzájemně kombinovat. Je to minimalistický a zároveň udržitelný přístup k módě.
Naše móda je určená především pro ženy. V myslivecké společenské módě mají totiž muži dlouhodobě mnohem širší nabídku a přijde mi, že na ženy se v tomto směru často trochu zapomíná.
Modely navrhuji já a samotné šití má na starosti talentovaná švadlena Petra Jehlička, která dokáže zrealizovat i velmi náročné představy. Zákazníkům se snažíme vyjít vstříc i individuálně…často stačí domluva a je možné upravit detaily podle přání.
Vedle dámského oblečení nabízíme také doplňky, které mohou nosit i páni. Velký zájem je například o myslivecká bola, která ručně vyrábí Petr Kuželka ze Sušice. Dále spolupracujeme s panem Dařbujánem, který ručně vyrábí kabelky z jemné kůže a také kožené pásky.
Ve všech případech jde o precizní ruční práci. Ve Forestrii si takového řemesla velmi vážíme, protože na rozdíl od strojové výroby v sobě nese čas, zkušenosti a osobní přístup řemeslníka. Podpora českých rukodělných výrobců je pro nás důležitou součástí celé filozofie značky.
 
Co Vás při Vaší práci nejvíce potěšilo a co naopak zklamalo?
Nejvíce mě těší samotná práce v lese a to, že člověk může každý den vidět výsledky své práce. Ať už jde o mladé kultury, které začnou dobře růst, nebo o chvíle, kdy se v lese potkáte se zvěří a uvědomíte si, že jste vlastně součástí toho všeho. Velkou radost mi dělají také lidé, které jsem díky téhle práci poznala – kolegové, sousední hospodáři nebo lidé, kteří mají k lesu podobný vztah.
Co mě naopak někdy mrzí je, když člověk vidí, jak málo si někteří lidé přírody váží. Ať už jde o odpadky v lese nebo o rychlé soudy lidí, kteří práci lesníků či myslivců vůbec neznají. Ale i to k té práci patří a spíše mě to motivuje o těchto věcech více mluvit a vysvětlovat, jak les ve skutečnosti funguje.
Mrzí mě také, že čím dál méně lidí chce v lese pracovat. Nemyslím si, že by lidé byli líní, spíš mám pocit, že práce v lese není dostatečně doceněná. Je to fyzicky i psychicky náročná práce, která stojí za výsledky budoucnosti lesa.
Zároveň si myslím, že by si každý hajný měl takovou práci vyzkoušet. Teprve když člověk pozná, co všechno obnáší práce dělníků v lese, dokáže ji opravdu ocenit a vážit si lidí, kteří ji denně dělají.
 
Jak vidíte vývoj lesnictví a myslivosti na Šumavě do budoucna?
Lesnictví i myslivost na Šumavě procházejí v posledních letech velkými změnami a myslím si, že tento vývoj bude pokračovat raketově i do budoucna. Lesy se postupně proměňují... Více se pracuje s druhovou pestrostí, s přirozenou obnovou a s větší odolností porostů vůči klimatickým změnám.
S tím samozřejmě souvisí i myslivost. Stav zvěře a její vliv na les budou vždy důležitým tématem
a je potřeba hledat rovnováhu mezi zdravým lesem a životním prostorem pro zvěř. Myslím si, že do budoucna bude ještě důležitější spolupráce mezi lesníky, myslivci a dalšími lidmi, kteří v krajině působí, například pracovníky ochrany přírody.
Šumava je specifické území, vždy bude místem, kde se střetává ochrana přírody, hospodaření v lese i zájem veřejnosti. O to důležitější je vést o těchto věcech otevřenou diskusi a hledat řešení, která budou dlouhodobě fungovat.
 
 
Díky moc za rozhovor!
Kamila KAASOVÁ