Mnoho problémů, které se u loveckých psů objevují v dospělosti – nespolehlivé přivolání, štvaní zvěře, neochota ke spolupráci nebo ztráta koncentrace – nevzniká náhle během první zkouškové či lovecké sezony. Ve skutečnosti mají svůj původ mnohem dříve, často už v období mezi osmým týdnem a šestým měsícem života štěněte.
Právě toto období představuje nejdůležitější fázi pro budování chování budoucího loveckého psa. To, co si štěně osvojí v prvních měsících, se stává základem jeho pozdějšího chování, pracovních návyků i vztahu k člověku. Včasný výcvik proto není „příliš brzký tlak na mladého psa“, jak bývá někdy interpretováno, ale naopak systematické vytváření bezpečných hranic, sebeovládání a ochoty spolupracovat.
Majitelé mladých psů často slýchají větu: „Nechte ho být štěnětem.“ Ve většině případů tím okolí myslí: „Nechte ho dělat si, co chce.“ Na první pohled může takový přístup působit laskavě a tolerantně. Ve skutečnosti však bývá jedním z hlavních důvodů pozdějších problémů ve výcviku. Pes se totiž učí neustále – bez ohledu na to, zda ho člověk cíleně trénuje, nebo nikoliv. Každé opakované chování se upevňuje a stává se návykem.
Pokud tedy mladému psovi dovolíme ignorovat přivolání, samostatně se vzdalovat, pronásledovat vše, co se hne, skákat po lidech nebo vykonávat jinou činnost bez kontroly člověka, pak ho ve skutečnosti učíme přesně to, co od něj později nechceme. Zvlášť u loveckých plemen je tento problém výrazný.
Ohaři, slídiči, retrívři, ale hlavně teriéři i honiči byli po generace šlechtěni pro samostatnou práci, vysokou motivaci k pohybu a silné lovecké pudy. Pokud se štěně od počátku učí, že největší odměnou je samostatná aktivita mimo vliv vůdce, bude se toto chování velmi rychle prohlubovat.
Lovecký instinkt a samoodměňující chování
Jedním z nejdůležitějších principů výcviku loveckých psů je pochopení tzv. samoodměňujícího chování. Pronásledování zvěře, hledání stop, lov pohybujících se objektů psa biologicky odměňují samy o sobě. Pes při nich zažívá silnou stimulaci nervové soustavy a intenzivní uspokojení. Tento mechanismus lze shrnout jednoduchou posloupností: „najdi – pronásleduj – chyť – zabij – sežer“.
Jedná se o přirozený predátorský řetězec, který je u mnoha loveckých plemen velmi silně zachován. Pokud pes zjistí, že mu tyto aktivity přinášejí opakovaně silný prožitek, začne je aktivně vyhledávat. A právě zde vzniká zásadní konflikt mezi samostatně lovícím psem a psem spolupracujícím s vůdcem.
Dobře vedený výcvik se proto nesnaží lovecký instinkt potlačit, ale převést jej pod kontrolu člověka. Pes se musí naučit, že největší uspokojení nepřichází ze samostatného jednání, ale ze spolupráce s vůdcem.
Opakování vytváří návyk
Majitelé často podceňují sílu každodenního opakování. Přitom právě opakované zkušenosti formují budoucí chování psa mnohem více než jednotlivé intenzivní tréninky. A to ať se jedná o žádoucí nebo nežádoucí chování.
Představme si běžný scénář: pes chodí dvakrát denně na procházku a pokaždé se volně pohybuje bez větší kontroly, tj běhá si, kde chce. To znamená více než sedm set situací ročně, během nichž si upevňuje vlastní rozhodování a samostatnou zábavu. Není tedy překvapivé, že se později obtížně odnaučuje honění zvěře nebo ignorování přivolání. Z pohledu psa totiž nejde o „zlobení“, ale o dlouhodobě upevněný a úspěšný způsob chování.
Budování základů:
nejdříve disciplína, potom specializace
V moderním výcviku loveckých psů bývá častou chybou příliš rychlý přechod k „zábavným“ aktivitám – aportům, práci se zvěří nebo složitým disciplínám. Vůdce chce vidět rychlý pokrok a štěně bývá velmi motivované. Jenže bez kvalitních základů se později začnou objevovat trhliny v chování. Pes bývá neklidný na stanovišti, vybíhá bez povelu, kňučí, špatně drží zvěř, ztrácí ovladatelnost díky přílišnému vzrušení nebo neposlouchá na dálku.
Zkušený cvičitel proto postupuje opačně. Nejprve buduje pevné základy sebeovládání a až následně rozvíjí specializované dovednosti. Do šesti měsíců věku lze u většiny štěňat velmi dobře upevnit přivolání, odložení, klid při manipulaci, chůzi u nohy, zákazové povely, ochotu spolupracovat i koncentraci na vůdce. Teprve na těchto základech lze bezpečně stavět další lovecký výcvik.
Výcvik jako stavba domu
Výcvik loveckého psa lze přirovnat ke stavbě domu. Pokud stavitel odbude základy, problémy se možná neobjeví okamžitě. Zpočátku může vše působit stabilně, ale postupně se začnou objevovat praskliny, které se časem prohlubují.
Stejně funguje i výcvik psa. Nedostatky v rané výchově se často projeví až ve chvíli, kdy se zvýší nároky – při první lovecké sezoně, na zkouškách, v přítomnosti zvěře nebo ve chvílích silného vzrušení. Pes, který nikdy nezískal pevné základy sebeovládání, jen obtížně zvládá vysokou míru excitace spojenou s loveckou prací.
Důvěra jako základ vztahu mezi vůdcem a psem
První měsíce života nejsou důležité pouze pro poslušnost, ale především pro vytvoření vztahu mezi psem a člověkem. Kvalitní lovecký pes nevykonává povely pouze ze strachu nebo mechanického návyku. Pracuje proto, že chce spolupracovat. A právě ochota ke spolupráci vzniká z důvěry.
Štěně musí postupně získat jistotu, že člověk je čitelný a předvídatelný, pravidla jsou stabilní a správné chování přináší odměnu. Současně musí vnímat, že práce s vůdcem je bezpečná a smysluplná. Velkou chybou je ztráta nervů při chybě mladého psa. Křik, tresty nebo prudké reakce mohou poškodit vztah i pracovní sebevědomí štěněte mnohem více než samotná chyba. Mladý pes potřebuje při výcviku klidného a konzistentního vůdce, nikoliv emocionální reakce.
Stanovení hranic a práce s prostorem
Důležitou součástí rané výchovy je také nastavování hranic. To však neznamená tvrdost nebo potlačování přirozeného projevu psa. Štěně si potřebuje hrát, objevovat a rozvíjet koordinaci pohybu. Rozdíl spočívá v tom, že iniciativu a pravidla hry určuje člověk.
Velmi důležitá je také práce s osobním prostorem. Mladý pes by se měl učit respektovat prostor člověka a současně chápat, že kontakt přichází na základě pozvání, nikoliv vlastního vynucování. Tento princip ostatně funguje i v psí sociální komunikaci. Fena vůči štěňatům rovněž stanovuje hranice kontaktu a reguluje intenzitu interakcí.
Krmení jako nástroj výcviku
Řada moderních trenérů využívá při práci se štěňaty pamlsky. Někteří zkušení vůdci však preferují jiný přístup – využití samotného krmení jako hlavního motivačního systému. Tento princip má několik výhod.
Výcvik je pravidelný a opakovaný, motivace psa zůstává vysoká, nevzniká závislost na „úplatku“ v podobě pamlsku a současně se buduje klidná rutina. Každé krmení se tak stává krátkou tréninkovou jednotkou. Štěně se učí klidně čekat, soustředit se na člověka, reagovat na povely a pracovat v nízké excitaci. Právě schopnost pracovat klidně a soustředěně je přitom jedním z nejdůležitějších rozdílů mezi dobře připraveným loveckým psem a psem pouze temperamentním.
Včasný výcvik není zlo
Kolem raného výcviku stále přetrvává řada mýtů. Nejčastější z nich je představa, že systematická práce se štěnětem znamená přílišný tlak nebo omezení „psí svobody“. Ve skutečnosti je kvalitní raný výcvik založen především na rutině, předvídatelnosti, pozitivní motivaci, důslednosti a budování vztahu.
Pes, který od počátku rozumí pravidlům a nachází jistotu ve spolupráci s člověkem, bývá psychicky stabilnější, lépe ovladatelný a dlouhodobě spokojenější než pes ponechaný bez vedení.
U loveckých plemen to platí dvojnásob. Nejedná se o potlačení jejich přirozenosti, ale o její správné nasměrování. A právě první měsíce života rozhodují o tom, zda se z talentovaného štěněte stane spolehlivý lovecký pes, nebo pes, který bude celý život bojovat s vlastními instinkty i nedostatkem hranic.
Lucie KOLOUCHOVÁ