Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, dále jen „ZoM“ představuje jeden z klasických příkladů předpisu, v němž se střetávají různé hodnoty, a to ochrana zvěře a krajiny jako veřejný zájem na jedné straně a výkon vlastnického práva k pozemkům na straně druhé. Tento střet se neodehrává jen na úrovni abstraktních principů, ale velmi konkrétně právě v konstrukci honiteb a honebních společenstev a v otázce, kdo a za jakých podmínek má být členem honebního společenstva.
Platná právní úprava v ust. § 26 ZoM poměrně detailně stanoví vznik a zánik členství v honebním společenstvu, včetně speciální úpravy pro vlastníky honebních pozemků přičleněných k již uznané společenstevní honitbě (§ 26 odst. 6 ZoM). Tito vlastníci se podle nynějšího znění stávají řádnými členy honebního společenstva tehdy, pokud do 30 dnů od doručení vyrozumění o přičlenění písemně oznámí honebnímu společenstvu, že na členství trvají.
Chtěl bych tímto otevřít diskuzi s ohledem na četnost dotazů, zda současná právní úprava je vyhovující, či zda je zapotřebí ji v budoucnu odchylně upravit. Má úvaha změny míří právě na toto ustanovení a spočívá v jazykově zdánlivě drobné, ale materiálně velmi výrazné změně, a to nahradit sloveso „trvají“ slovem „netrvají“, tedy vytvořit konstrukci, v níž by se vlastníci přičleněných honebních pozemků stávali členy honebního společenstva automaticky, ledaže by ve třicetidenní lhůtě písemně oznámili, že na členství netrvají. Tím by se model členství vlastníků přičleněných pozemků přiblížil tomu, jak je dnes konstruováno členství nabyvatele pozemků v rámci stávající společenstevní honitby podle § 26 odst. 1 ZoM.
Cílem tohoto článku je systematicky popsat platnou právní úpravu, připomenout relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a na tomto základě vyložit, jaké dopady by měla navrhovaná změna především na budoucí soukromoprávní a veřejnoprávní vztahy a jak by obstála z hlediska ústavněprávního.
Platná právní úprava členství v honebním společenstvu a přičlenění pozemků
Právní úprava honebních společenstev v ZoM je soustředěna zejména v hlavě II zákona (§ 19 až 28). Honební společenstvo je zvláštní právnickou osobou, jejíž členy mohou být jen vlastníci souvislých honebních pozemků dosahujících zákonem stanovené minimální výměry pro vznik společenstevní honitby.
Valná hromada honebního společenstva má kromě jiného pravomoc rozhodovat o přijetí vlastníka honebních pozemků přičleněných k honitbě za člena honebního společenstva (§ 21 odst. 1 písm. e) ZoM). Zákon zároveň ukládá společenstvu povinnost vést seznam členů a přiznává členům hlasovací právo podle výměry honebních pozemků v honitbě. Za každý i započatý hektar přísluší jeden hlas (§ 19 odst. 8 a § 22 odst. 3 ZoM).
Klíčovým ustanovením pro vznik a zánik členství je však ust. § 26 ZoM. Ten v odstavci 1 stanoví, že převede-li člen honebního společenstva vlastnické právo k honebním pozemkům tvořícím společenstevní honitbu, jeho členství zaniká a nabyvatel těchto pozemků se stává členem honebního společenstva, pokud do 30 dnů od vzniku vlastnického práva písemně neoznámí honebnímu společenstvu, že s členstvím nesouhlasí. Jedná se tedy již dnes o model „opt‑out“ (odhlásit se ven): členství nabyvatele vzniká ze zákona, ledaže se v zákonné lhůtě výslovně odmítne.
Odstavce 2 až 5 upravují další způsoby zániku členství (zejména v důsledku prohlášení pozemků za nehonební či dobrovolného vystoupení na základě písemného oznámení) a nárok na vypořádací podíl osoby, jejíž členství zaniklo.
Z hlediska dopadů navrhované změny je podstatné, že členové honebního společenstva ručí za závazky společenstva (ručení je ústavně konformním výkladem Ústavního soudu poměřováno podle výměry pozemků daného člena, Nález Pl. ÚS 34/03, bod. 110). ZoM však nestanoví žádný klíč rozdělení ručitelského břemene mezi členy, přičemž případné poměrné rozdělení mezi členy může být řešeno jen na úrovni vnitřních regresních vztahů nebo stanov.
Stávající ust. § 26 odst. 6 ZoM zní tak, že vlastníci honebních pozemků přičleněných orgánem státní správy myslivosti ke společenstevní honitbě se stávají řádnými členy honebního společenstva, pokud do 30 dnů od doručení vyrozumění o přičlenění oznámí písemně honebnímu společenstvu, že trvají na členství. Vůle vlastníka se zde tedy projevuje aktivně, bez písemného projevu „trvání na členství“ se členem nestává.
S přičleněním pozemků je úzce spojena i úprava ust. § 30 ZoM. Podle odstavce 1 se honební pozemky, které netvoří vlastní ani společenstevní honitbu, přičleňují zpravidla k honitbě s nejdelší společnou hranicí, přičemž zásady řádného mysliveckého hospodaření působí jako korektiv.
Odstavec 2 přiznává vlastníkům přičleněných pozemků nárok na náhradu od držitele honitby, a jedná-li se o společenstevní honitbu, od honebního společenstva. Náhrada je splatná každoročně do 31. března zpětně a její výši určuje – nedohodnou-li se osoby – orgán státní správy myslivosti s ohledem na výměru a očekávaný výnos z výkonu práva myslivosti.
Poslední věta odstavce 2 však výslovně stanoví, že náhrada nenáleží, pokud byly pozemky přičleněny ke společenstevní honitbě a vlastník se stal členem honebního společenstva.
Už z této konstrukce je patrné, že otázka členství či nečlenství vlastníka přičleněného pozemku má přímý dopad nejen na jeho spolkovou pozici uvnitř honebního společenstva, ale také na jeho majetkové postavení – konkrétně na existenci či neexistenci nároku na každoroční náhradu podle § 30 odst. 2 ZoM.
Judikatura k vztahu vlastnictví, členství a přičlenění pozemků
Základním judikátem, který vymezuje ústavněprávní mantinely ZoM, je nález Ústavního soudu Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006. Ústavní soud zde zdůraznil, že z vlastnického práva k honebnímu pozemku samo o sobě nevyplývá právo myslivosti; honební pozemek slouží jako územní základ pro honitbu, ale právo myslivosti vykonává držitel honitby, který může honitbu užívat sám nebo ji pronajmout.
V témže nálezu Ústavní soud výslovně konstatoval, že členství v honebním společenstvu je od vlastnictví honebního pozemku odlišný institut. Vlastnické právo je podmínkou pro možnost členství, ovšem členství z něj neplyne automaticky a není povinné. Vlastník se může rozhodnout, zda se na činnosti společenstva bude podílet; pokud se členem stane, získává kromě povinností také možnost ovlivňovat rozhodování společenstva na valné hromadě.
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 808/2005, judikoval, že vlastnictví honebního pozemku automaticky nezakládá členství v honebním společenstvu a že zánikem členství se honební pozemek nestává „volným“; zůstává součástí honitby a honební společenstvo na něm může i nadále vykonávat právo myslivosti, třeba i proti vůli vlastníka. Tím Nejvyšší soud potvrdil ostré rozlišení mezi členským statusem a reálným režimem pozemku v rámci honitby.
Na aspekt oddělení členství a vlastnictví navazuje i usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 3062/15. Ústavní soud zde přezkoumával stížnost přípravného výboru nového honebního společenstva, které vznesli vlastníci vystoupivší z dosavadních honebních společenstev. Obecné soudy dovodily, že zánik členství nemá sám o sobě za následek vynětí pozemků ze stávající honitby a že k tomu je třeba postupovat cestou změny honitby podle ust. § 31 ZoM. Ústavní soud tento výklad potvrdil a opětovně zdůraznil, že členství v honebním společenstvu nelze zaměňovat s vlastnictvím honebních pozemků a že se jedná o dva odlišné instituty.
Důležitým doplněním je judikatura Nejvyššího soudu k přijímání vlastníků honebních pozemků za členy honebního společenstva. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 364/2005 soud zdůraznil, že při rozhodování o přijetí vlastníka honebního pozemku za člena musí honební společenstvo respektovat účel zákona spočívající v preferenci těch, kdo přispívají k materiálnímu základu honitby. Hmotný substrát v podobě honebního pozemku má proto přednost před formálními mechanismy hlasování podle stanov. Závěr Nejvyššího soudu je takový, že vlastník honebního pozemku má mít reálnou šanci stát se členem honebního společenstva, pokud splňuje zákonné podmínky.
Komentářová literatura i odborné články dlouhodobě upozorňují na to, že nejasnosti v oblasti členství mohou mít velmi praktické následky. Mohou vést až k neplatnosti usnesení valné hromady, typicky usnesení o uzavření nájemní smlouvy k honitbě, pokud nebyli řádně pozváni všichni členové nebo pokud byla nesprávně určena většina hlasů. Přesný okruh členů, jejich hlasů a práv proto není pouze akademickou otázkou, ale zásadní podmínkou právní jistoty při fungování honebního společenstva.
Tento judikaturní rámec je pro posouzení našeho návrhu klíčový. Ukazuje, že soudy sice respektují silnou vazbu mezi vlastnictvím honebního pozemku a možností členství, ale zároveň trvají na tom, že členství je samostatným spolkovým vztahem, založeným na právním jednání (či zákonem předvídaném mechanismu), a že samotné vlastnictví ani zánik členství automaticky nemění zařazení pozemku do honitby.
Směřování navrhované změny § 26 odst. 6
Stávající znění ust. § 26 odst. 6 ZoM pracuje s pozitivním vyjádřením vlastníka přičleněného honebního pozemku. Členem se stává ten, kdo v třicetidenní lhůtě písemně oznámí, že na členství trvá. Jedná se o variantu „opt‑in“ (přihlásit se dovnitř), kdy zákon předpokládá, že bez aktivního projevu vůle členství nevznikne.
Diskutovaný návrh spočívá v nahrazení slovesa „trvají“ slovem „netrvají“. Z hlediska legislativní techniky by samozřejmě bylo potřeba celé ustanovení jazykově doladit, aby odpovídalo zamýšlenému významu. Materiálně ale směřuje ke změně opačným směrem. Vlastníci přičleněných pozemků by se stávali členy honebního společenstva automaticky, jestliže v zákonné lhůtě výslovně neoznámí, že na členství netrvají, tedy že je nechtějí.
Ve skutečnosti by se tak režim vlastníků přičleněných pozemků přiblížil režimu nabyvatelů pozemků podle ust. § 26 odst. 1 ZoM, kteří se dnes stávají členy
ex lege, pokud do 30 dnů neoznámí nesouhlas s členstvím.
Z hlediska systematiky zákona by to znamenalo sjednocení logiky. Místo toho, aby jedna skupina vlastníků byla v režimu „opt‑in“ a druhá v režimu „opt‑out“, byli by všichni vlastníci honebních pozemků ve společenstevní honitbě v režimu „opt‑out“ členství.
Návrh zároveň fakticky zesiluje váhu rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o přičlenění pozemků podle ust. § 30 ZoM. Kromě toho, že přičleněním dochází k omezení vlastnického práva ve smyslu výkonu myslivosti (vlastník nemůže výkon práva myslivosti zcela vyloučit), by přičlenění nově znamenalo i vznik členského vztahu, pokud dotčený vlastník v krátké lhůtě aktivně neprojeví nesouhlas.
Je třeba připomenout, že Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 34/03 již posuzoval ústavnost mechanismu „automatického“ členství nabyvatele podle ust. § 26 odst. 1 a dospěl k závěru, že ústavně konformního výsledku lze dosáhnout ústavně konformním výkladem, podle něhož se lhůta pro oznámení nesouhlasu počítá od doručení rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva do katastru. To zajišťuje, že vlastník má reálnou možnost se s důsledky převodu seznámit a členství odmítnout.
Podobný model by se dal uvažovat i u vlastníků přičleněných pozemků, pokud by právní úprava jasně vázala počátek lhůty na prokazatelné doručení vyrozumění o přičlenění, obsahující jasné poučení o právu členství odmítnout. V opačném případě by hrozilo, že se z „opt‑out“ konstrukce stane de facto nucené členství založené na nevědomosti či pasivitě vlastníka.
Dopad na právní postavení vlastníků přičleněných honebních pozemků
Nejvýraznějším dopadem navrhované změny by bylo posunutí výchozího právního stavu z nečlenství k členství. Dnes je vlastníkem přičleněného honebního pozemku typicky osoba, která nebyla iniciátorem přičlenění. Proces je veden v režimu veřejné správy a přičlenění se děje rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti, byť při respektování kritéria nejdelší společné hranice a zásad řádného mysliveckého hospodaření.
V režimu platného ust. § 26 odst. 6 ZoM je vlastník postaven před jednoduchou volbu, a to pokud chce být členem, musí se v relativně krátké lhůtě aktivně přihlásit. Jestliže tak neučiní ať proto, že nechce, nebo jednoduše proto, že o možnosti neví či je pasivní, členem se nestává.
Námi diskutovaný návrh tuto logiku obrací. Nečinnost by nově znamenala vznik členského vztahu s veškerými právy a povinnostmi, včetně ručení za závazky honebního společenstva podle ust. § 27 odst. 1 ZoM ve spojení s ústavně konformním výkladem Ústavního soudu.
Dále je třeba zdůraznit, že členství má dopad na nárok na náhradu za přičlenění podle ust. § 30 odst. 2 ZoM. Jak již bylo uvedeno, poslední věta tohoto ustanovení vylučuje nárok na náhradu v případě, kdy vlastník přičleněných honebních pozemků ke společenstevní honitbě se stal členem honebního společenstva.
Platná úprava tedy umožňuje vlastníkovi volbu - buď zůstane mimo společenstvo a pobírá náhradu, nebo se stane členem a náhrada mu nenáleží, na oplátku však získává spolurozhodovací práva uvnitř společenstva.
Po změně v navrhovaném smyslu by se nároková situace přirozeně obrátila. Vlastník, který si aktivně nepohlídá lhůtu a neoznámí, že na členství netrvá, by se stal členem a nárok na náhradu by mu zanikl, aniž by si to nutně uvědomoval. Jeho majetkové postavení by se tak změnilo čistě v důsledku nečinnosti, nikoli na základě vědomého rozhodnutí, což může být z hlediska principu ochrany vlastnictví a legitimního očekávání problematické.
Na druhou stranu lze argumentovat, že členství dává vlastníkovi širší možnost ovlivnit výkon práva myslivosti na jeho pozemcích. Člen honebního společenstva má hlasovací právo na valné hromadě, může se účastnit rozhodování o způsobu využití honitby, o uzavření či změně nájemní smlouvy, o finančním hospodaření a o změně stanov. Tyto participativní prvky mohou být pro řadu vlastníků hodnotnější než pravidelná náhrada, zejména pokud se jedná o ochranu pozemků před škodami způsobenými zvěří.
Významnou roli zde bude hrát kvalita poučení vlastníků v rozhodnutí o přičlenění. Pokud by navrhovaná úprava měla být přijata, bylo by z hlediska právní jistoty nezbytné, aby rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti obsahovalo jasné a srozumitelné poučení, že mlčení v třicetidenní lhůtě povede ke vzniku členství a k zániku nároku na náhradu. Bez takového poučení by se totiž právní úprava mohla dostávat do rozporu s principem ochrany legitimních očekávání, na který soudy při přezkumu zásahů do vlastnického práva i sdružovací svobody opakovaně poukazují.
Dopady na fungování honebních společenstev a třetí osoby
Tato zamýšlená změna by se výrazně promítla také do vnitřních poměrů honebních společenstev. Automatické členství vlastníků přičleněných pozemků by totiž zpravidla vedlo k nárůstu počtu členů, což by se promítlo do výše souhrnného počtu hlasů, do kvora valné hromady a do potřebných většin pro rozhodování o klíčových otázkách podle ust. § 21 a § 22 ZoM.
S rostoucím počtem členů se zvyšuje i náročnost vedení aktuálního seznamu členů podle ust. § 19 odst. 8, a tím i riziko, že v okamžiku svolání valné hromady nebude seznam přesný. Jak upozorňuje odborná literatura, v praxi není výjimečné, že honební společenstva vedení seznamu podceňují. Důsledkem pak bývá, že někteří členové nejsou na valnou hromadu pozváni, což může vést k relativní neplatnosti usnesení valné hromady, zejména těch, která se týkají uzavření nájemní smlouvy k honitbě nebo zásadních majetkových rozhodnutí.
Zamýšlená změna ust. § 26 odst. 6 ZoM by tak v konečném důsledku mohla zvýšit procesní nejistotu. Čím více členů, tím vyšší riziko omylu při svolávání valné hromady, při počítání hlasů či při posuzování, zda byla dosažena požadovaná většina. To je relevantní nejen ve vztahu mezi členy a honebním společenstvem, ale také z pohledu třetích osob – typicky nájemců honitby, kteří musí mít jistotu, že smlouva, kterou uzavírají, byla schválena valnou hromadou řádně a že usnesení valné hromady obstojí v případném soudním přezkumu.
Systematicky by bylo třeba promyslet i vztah navrhované změny k ust. § 21 odst. 1 písm. e) ZoM, který svěřuje do působnosti valné hromady rozhodnutí o přijetí vlastníka přičleněných honebních pozemků za člena. Dnes lze toto ustanovení vykládat tak, že členství vlastníka přičleněných pozemků je dvoufázové. Vyžaduje, jak projev vůle vlastníka (oznámení, že trvá na členství), tak rozhodnutí valné hromady. Praxe a část doktríny však zdůrazňují, že valná hromada nemůže svévolně bránit vlastníku pozemku stát se členem, neboť by tím popírala smysl zákona, jenž dává vlastníkům pozemků zvláštní postavení.
Po přijetí zamýšlené navrhované změny by bylo nutné buď ust. § 21 odst. 1 písm. e) doplnit, nebo jej vykládat jako pouhé formální potvrzení skutečnosti, která nastala ze zákona (vznik členství v důsledku neodmítnutí). Pokud by zákonodárce model automatického členství nepřizpůsobil i tomuto ustanovení, vznikla by značná interpretační nejistota, zda může valná hromada automaticky vzniklé členství zpětně „odmítat“, či nikoli.
Řešením by bylo i toto ustanovení vypustit. Vypuštění ust. § 21 odst. 1 písm. e) ZoM je naprosto racionální řešení a možná i elegantnější než se ho snažit „napasovat“ na nový model automatického členství. Tím se jasně řekne, že členem se vlastník stává ze zákona, pokud včas neodmítne; valná hromada už to nijak „nedoschvaluje“.
Z praktického hlediska by se změnila také dynamika vnitřních poměrů společenstva. Počet členů a rozložení hlasů by bylo více závislé na rozhodnutích orgánů státní správy myslivosti o přičlenění, než tomu je dnes. Rozhodnutí o přičlenění by tak nepřímo ovlivňovalo i rovnováhu sil uvnitř honebního společenstva. To může být v některých případech žádoucí (například posílení hlasu „okrajových“ vlastníků), v jiných však může vést k destabilizaci dlouhodobě ustálených poměrů.
Ústavněprávní souvislosti a možné hodnocení navrhované úpravy
Ústavněprávní test, který by bylo nutné na navrhovanou změnu aplikovat, by vycházel především z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (ochrana vlastnictví) a z čl. 20 Listiny (svoboda sdružování). Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 34/03 již konstatoval, že celý systém práva myslivosti je legitimním omezením vlastnického práva ve veřejném zájmu na ochranu přírody a krajiny; omezení spočívající v tom, že právo myslivosti vykonává držitel honitby (a nikoli přímo každý vlastník pozemku), proto obstojí.
Z hlediska svobody sdružování je ale situace jemnější. Ústavní soud v témže nálezu výslovně zdůraznil, že členství v honebním společenstvu není povinné, že vlastnické právo je „jen“ podmínkou možnosti stát se členem a že vlastník má mít možnost rozhodnout se, zda se na činnosti společenstva bude podílet.
Zároveň však tentýž nález shledal ústavně konformním mechanismus automatického vzniku členství nabyvatele podle ust. § 26 odst. 1 ZoM, a to za podmínky, že lhůta pro oznámení nesouhlasu běží až od doručení rozhodnutí o povolení vkladu.
Lze tedy říci, že Ústavní soud připustil model „automatického členství s opt‑outem“, pokud je spojen s reálnou možností dotčené osoby projevit v přiměřené lhůtě nesouhlas, a pokud tato osoba sama svou situaci aktivně vyvolala (například tím, že nabyla pozemek v existující společenstevní honitbě). V takovém případě říká, že se nejedná o nucené členství v rozporu s čl. 20 Listiny, ale o omezení svobody sdružování, které je v daném kontextu proporcionální a vyvážené možností relativně snadného vystoupení.
Navrhovaná změna ust. § 26 odst. 6 ZoM by tento model rozšířila na situaci přičlenění pozemku rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti. Zde však dotčený vlastník zpravidla sám nic aktivně nevyvolal. Přičlenění může proběhnout bez jeho souhlasu, na základě úvahy orgánu státní správy o potřebách řádného mysliveckého hospodaření.
V okamžiku, kdy by k tomuto nucenému přičlenění přistoupilo ještě „automatické“ vzniknutí členského vztahu při nečinnosti vlastníka, by byla situace ústavně citlivější než u nabyvatele pozemku.
Pro obhajobu ústavnosti navrhované úpravy by bylo třeba zdůraznit, že svoboda sdružování není dotčena absolutně. Vlastník má reálnou možnost členství odmítnout, a to jednoduchým oznámením v relativně krátké lhůtě. Nadto lze argumentovat, že členství v honebním společenstvu není standardním „spolkovým“ členstvím v soukromém sdružení, ale součástí komplexního veřejnoprávního režimu myslivosti, jehož ústavnost Ústavní soud již potvrdil a v jehož rámci jsou určité formy „automatického“ členství či účasti akceptovatelné.
Naopak proti ústavnosti navrhované změny by hovořilo, pokud by právní úprava fakticky činila z členství v honebním společenstvu standardní důsledek nečinnosti vlastníka po doručení rozhodnutí, které není dostatečně srozumitelné či přehledné.
Zvláště problematické by bylo, kdyby rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti neobsahovalo jasné poučení o právu odmítnout členství a o důsledcích této volby pro nárok na náhradu. V takovém případě by hrozilo, že vlastníci budou „automaticky“ připraveni o nárok na náhradu z ust. § 30 odst. 2 ZoM, aniž by o tom věděli, což by mohlo být v rozporu s principem ochrany vlastnictví a legitimního očekávání.
Lze tedy uzavřít, že navrhovaná změna sama o sobě není nutně protiústavní, pokud by byla doprovázena odpovídajícím procesním rámcem. Jasným a srozumitelným poučením, jednoznačným počátkem běhu lhůty a snadnou možností členství kdykoli do budoucna ukončit (§ 26 odst. 3 ZoM by zůstal zachován). Zároveň by se ovšem jednalo o výrazné posunutí těžiště od dnešní koncepce, která staví na aktivní vůli vlastníka stát se členem, k modelu, v němž je na vlastníkovi, aby členství aktivně odmítl.
Závěr
Námi diskutovaná navrhovaná úprava ust. § 26 odst. 6 ZoM – nahrazení slovesa „trvají“ slovem „netrvají“ – představuje mnohem více než jen jazykovou korekci. Fakticky by znamenala zásadní změnu koncepce členství vlastníků přičleněných honebních pozemků v honebním společenstvu. Z dnešního modelu „opt‑in“, založeného na aktivním projevu vůle, by se stal model „opt‑out“, v němž nečinnost vlastníka vede ke vzniku členství se všemi právními důsledky, včetně ručení a ztráty nároku na náhradu podle ust. § 30 odst. 2. ZoM.
Dopady by nebyly jen individuální – majetkové a spolkové – ale i systémové. Automatické členství by zvýšilo počet členů honebních společenstev, s čímž souvisí zvýšená náročnost vedení seznamu členů, svolávání valných hromad a správného počítání hlasů. Judikatura i odborná literatura přitom ukazují, že právě nejasnosti kolem členství jsou v praxi častým zdrojem sporů a mohou vést až k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a k ohrožení platnosti nájemních smluv na honitbu.
Z ústavněprávního hlediska lze navrhovanou úpravu obhajovat jako rozšíření již existujícího modelu automatického členství s „opt‑outem“, který Ústavní soud u nabyvatelů pozemků shledal slučitelným s Listinou, ovšem za podmínky, že dotčená osoba má reálnou možnost se s důsledky seznámit a účinně je odmítnout. V případě přičlenění pozemků státní správou by proto byly nezbytné silné procesní záruky, tj. jasné poučení, jednoznačné určení počátku běhu lhůty a snadná možnost pozdějšího vystoupení. Bez nich by mohla být změna vnímána jako nepřiměřené omezení svobody sdružování a zásah do vlastnického práva, zejména ve vztahu k nárokům na náhradu.
Celkově lze říci, že změna jediného slova v ust. § 26 odst. 6 ZoM by měla velmi široké právní konsekvence. Pokud by se zákonodárce touto cestou rozhodl jít, bylo by vhodné současně upravit i související ustanovení (zejména ust. § 21 odst. 1 písm. e) a ust. § 30 odst. 2 ZoM) a explicitně vybudovat procesní mechanismy, které zajistí, že členství skutečně zůstane výsledkem vědomé volby vlastníka, byť realizované v režimu „opt‑out“ ,a nikoli jen důsledkem jeho nevědomé nečinnosti.
Lze tedy shrnout, že změna z „trvají na členství“ na „netrvají na členství“ by
převrátila logiku vzniku členství z režimu „
opt‑in“ na „
opt‑out“ a hodně by zasáhla jak do práv vlastníků přičleněných pozemků (náhrady, ručení, povinnosti), tak do vnitřního fungování honebních společenstev, a taktéž by se dotkla i argumentace Ústavního soudu k dobrovolnosti členství.
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.
člen myslivecké rady ČMMJ za Olomoucký kraj
autor působí jako lektor a zkušební komisař ČMMJ
člen právní komise ČMMJ
člen pracovní skupiny ČMMJ k tvorbě zákona o myslivosti
působí na katedře teorie práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
člen organizace British Columbia Wildlife Federation (BCWF), Kanada
člen Slovenského poľovníckého zväzu, Slovensko
advokát – Specialis s.r.o., advokátní kancelář, www.specialis.cz, myslivost@specialis.cz