Právě takový dotaz se ale objevil v právní poradně a podobně se vrací i od adeptů myslivosti. A čím déle se na něj člověk dívá právní optikou, tím zřetelnější je, že se nejedná o žádnou maličkost. Nestačí totiž říct, že nejde o lov a že se střílí jen do papírového nebo jiného „neživého“ terče. Kromě zákona o zbraních vstupuje do věci i lesní zákon a zákon o myslivosti. Výsledkem je, že to, co se může jevit jako obyčejný trénink, se na některých místech dostává do rozporu s veřejným právem.
Smyslem tohoto článku je tedy otevřít věcnou diskusi a pokusit se právně přesně popsat, kde lze se vzduchovkou trénovat, kde už narážíme na zákonné limity a jak je to v případě dětí, které střílejí pod dohledem. A právě třeba střelba dětí pod dohledem dospělých bývá často vítanou atrakcí na nadcházejících červnových a letních akcích a táborech.
Současně je poctivé předeslat, že jsem nedohledal publikovaný rozsudek, který by řešil přímo modelovou situaci „střelby ze vzduchovky do terče v lese“. Relevantní je však judikatura Nejvyššího správního soudu k ochraně klidu v honitbě a k omezení sportovních či zájmových činností v honitbě, která pomáhá vyložit smysl zákona o myslivosti.
Základ problému: nejedná se jen o to, že „nejdu lovit“
Nejčastější laická úvaha bývá jednoduchá: když nejdu lovit, nemířím na zvěř a chci jen trénovat na terč, nemělo by se na mě právo myslivosti ani ochrana lesa vztahovat. Jenže právo nehodnotí pouze úmysl střelce. Posuzuje i místo, kde činnost probíhá, a její dopady na bezpečnost, veřejný pořádek, klid v lese a klid v honitbě. Právě proto nestačí argument, že jde „jen“ o střelbu do terče. I nelovecká činnost může být protiprávní, pokud objektivně narušuje chráněné zájmy.
Právní odpověď je tedy nutné skládat ze tří vrstev. První tvoří zákon o zbraních, který řeší, kde a za jakých podmínek lze vůbec střílet.
Druhou tvoří lesní zákon, pokud se činnost odehrává v lese.
Třetí tvoří zákon o myslivosti, pokud se jedná o honební pozemky a honitbu.
Teprve souběh těchto pravidel dává praktickou odpověď.
Co připouští zákon o zbraních
Dnes je rozhodující zákon č. 90/2024 Sb., o zbraních a střelivu, účinný od 1. ledna 2026. Ten v ust. § 59 odst. 1 stanoví, že
„osoba nakládající se zbraní a střelivem je oprávněna střílet na střelnici a dále i na místě, kde je zajištěno, že nebude ohrožen život, zdraví, majetek nebo veřejný pořádek, pokud se jedná o střelbu ze zbraně, u které není úsťová energie střely vyšší než 50 J, nebo o jinou než ostrou střelbu.“
Současně zákon připouští střelbu i na „
jiném místě v souladu s jiným zákonem.
“ To je podstatné: zákon o zbraních neříká, že mimo střelnici se střílet nesmí, ale zároveň neříká, že se může střílet kdekoliv.
Pro vzduchovky je důležité i kategorizování zbraní. Zákon řadí mezi plynové zbraně ty, jejichž funkce je odvozena od okamžitého uvolnění energie stlačeného vzduchu nebo jiného plynu. Plynové zbraně nejvýše ráže 6,35 mm spadají do kategorie NO, zatímco plynové zbraně s ráží vyšší než 6,35 mm do kategorie PO. V běžném jazyce se právě sem zařazuje vzduchovka. To má význam nejen pro samotné držení zbraně, ale i pro otázku, kdo může dohlížet na dítě při střelbě.
Kromě toho obsahuje zákon i obecný bezpečnostní limit. Nikdo nesmí nakládat se zbraní tak, že ohrozí život, zdraví nebo majetek jiné osoby. Už z toho plyne, že i mimo les a mimo honitbu nestačí jen vlastnické právo k pozemku nebo dobrý úmysl. Místo musí být skutečně bezpečné. Musí existovat spolehlivé dopadiště, nesmí hrozit odraz střely mimo bezpečný prostor a nesmí dojít k ohrožení okolí nebo narušení veřejného pořádku.
Les jako prostor se zvláštním režimem
Jakmile se střelba přesune do lesa, dostává se do hry zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon. Ten v ust. § 19 odst. 1 stanoví, že
„každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest, ale současně je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka lesa.“ Už z této formulace je patrné, že obecné užívání lesa není neomezenou licencí k jakékoli činnosti.
Ještě důležitější je ust. § 20 odst. 1 lesního zákona, podle něhož je v lesích zakázáno kromě jiného „rušit klid a ticho“. Zákon sice výslovně nemluví o střelbě ze vzduchovky, ale právě tento zákaz je pro dané téma stěžejní. Rekreační střelba do terče v lese je činností, která se s požadavkem klidu a ticha slučuje jen velmi obtížně. Proto je právně velmi problematické tvrdit, že do lesa lze jít „zastřílet si jen na terč“ a že se vlastně nic neděje.
Tento závěr není jen teoretický. Lesní zákon v ust. § 53 upravuje přestupky a výslovně stanoví, že
„fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rámci obecného užívání lesa ruší klid nebo ticho.
“ Přestupek projednává orgán státní správy lesů. Zákaz rušení klidu tedy není pouhou obecnou zásadou, ale konkrétním pravidlem, za jehož porušení může být uložena sankce.
Důležité je i to, že souhlas vlastníka lesa tuto situaci sám neřeší. Vlastník může regulovat soukromoprávní užívání svého pozemku, ale nemůže svým souhlasem odstranit veřejnoprávní zákaz rušení klidu a ticha v lese. Není tedy správná úvaha, že „když je to můj les, mohu si tam legálně zřídit terč a střílet“. Veřejnoprávní limity platí i vůči vlastníkovi.
Honební pozemky a ochrana klidu v honitbě
Ještě výraznější je právní problém na honebních pozemcích. Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZoM“ v ust. § 8 odst. 1 stanoví, že ochranou myslivosti se rozumí kromě jiného ochrana životních podmínek zvěře a zajištění klidu v honitbě. V ust. § 8 odst. 2 pak říká, že
„každý, kdo vstupuje se svou činností do přírody, si musí počínat tak, aby nedocházelo ke zbytečnému ohrožování nebo zraňování zvěře a k poškozování jejích životních podmínek.“ Tím se zákon zjevně neomezuje jen na lov, ale míří i na jiné činnosti v krajině.
Klíčový je ust. § 9 odst. 1 ZoM, který výslovně zakazuje
„plašit zvěř jakýmkoliv způsobem, rušit ji při hnízdění a kladení mláďat a provádět další činnosti záporně působící na život zvěře jako volně žijících živočichů, pokud nejde o činnosti při obhospodařování pozemků nebo o návštěvy honitby jako součásti krajiny.“ Rekreační střelba ze vzduchovky do terče na louce, mezi, remízku nebo okraji lesa může právě pod tento zákaz velmi snadno spadnout. Právně není rozhodující, že střelec nestřílí po zvěři. Rozhodující je, že jeho činnost může zvěř plašit a narušovat klid v honitbě.
Stejně jako v lese ani zde souhlas vlastníka honebního pozemku sám nestačí. Ochrana klidu v honitbě a ochrana zvěře jsou veřejnoprávními zájmy, které vlastník pozemku nemůže svým souhlasem obejít. Vlastník může umožnit vstup, ale nemůže legalizovat činnost, která je sama o sobě v rozporu se zákonem o myslivosti.
Co k tomu říká judikatura
Přímý rozsudek k modelové situaci „vzduchovkou do terče v lese“ se mi dohledat nepodařilo. Existuje však relevantní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. ledna 2022, sp. zn. 5 As 412/2020-64, publikovaný ve Sbírce NSS pod č. 4302/2022. Tento rozsudek se týkal zákazu vstupu do honitby podle ust. § 9 odst. 3 ZoM. NSS zde zdůraznil, že plošný a časově neurčitý zákaz vstupu do honitby je nepřípustný, protože musí být respektováno právo veřejnosti na volný průchod krajinou a obecné užívání lesa. Zároveň ale soud nijak nezpochybnil, že ochrana klidu v honitbě je legitimním veřejným zájmem a že sportovní či zájmové činnosti mohou být přiměřeně omezeny.
Pro naši otázku je to důležité v jednom směru. Soud potvrzuje, že běžný průchod krajinou je něco jiného než aktivní zájmová činnost, která může rušit zvěř a klid v honitbě. Rekreační terčová střelba ze vzduchovky má do pouhého „průchodu krajinou“ velmi daleko. I když tedy judikatura výslovně neřeší vzduchovku, výkladové východisko je z ní poměrně silné: ochrana klidu v honitbě je legitimní a zájmové činnosti nejsou v honitbě neomezené.
Děti a střelba ze vzduchovky: kdo může dohlížet
Tato část je pro praxi mysliveckých akcí a letních táborů mimořádně důležitá. Nestačí totiž říct, že dítě může střílet „pod dohledem dospělé osoby“. Zákon používá přesnější jazyk. V ust. § 79 odst. 1 zákona o zbraních je uvedeno, že
„svěřením zbraně nebo střeliva je umožnění jiné fyzické osobě nakládat se svěřenou zbraní nebo střelivem pod dohledem osoby oprávněné se svěřovanou zbraní a střelivem nakládat.“ A ust. § 79 odst. 4 dodává, že
„zbraň kategorie PO nebo NO lze svěřit pouze za dohledu osoby oprávněné s takovou zbraní a střelivem nakládat.“
Kdo je takovou oprávněnou osobou, vyplývá z ust. § 7 zákona o zbraních. U zbraně kategorie NO je to plně svéprávná zletilá fyzická osoba, která má místo pobytu na území České republiky. To v praxi znamená, že u běžné vzduchovky do ráže 6,35 mm může být dohlížející osobou i rodič bez zbrojního oprávnění, pokud je zletilý, plně svéprávný a má pobyt v České republice. Samotné rodičovství tedy nestačí, ale velmi často se bude s těmito podmínkami překrývat.
U vzduchovky kategorie PO je situace jiná. Tam už musí jít o osobu, která je podle zákona oprávněna s touto kategorií zbraně nakládat, typicky držitele zbrojního oprávnění, držitele zbrojní licence nebo držitele příslušné autorizace.
Jestliže tedy někdo chce nechat dítě střílet ze silnější vzduchovky nad 6,35 mm, běžný rodič bez příslušného oprávnění nestačí.
Tato skutečnost se promítá i do celkového hodnocení místa střelby. Čím složitější je právní režim místa a čím silnější je zbraň, tím méně vhodné je improvizované prostředí. U dětí proto právně i prakticky nejlépe obstojí střelnice nebo jiný opravdu bezpečně zajištěný prostor mimo les a mimo konflikt s ochranou zvěře.
Soukromý pozemek: kdy může být střelba přípustná
Na soukromém pozemku mimo les a mimo honební konflikt může být střelba ze vzduchovky přípustná. To ale neznamená, že stačí jen vlastnictví nebo souhlas vlastníka. Musí být naplněny podmínky ust. § 59 zákona o zbraních, tedy zejména to, že nebude ohrožen život, zdraví, majetek ani veřejný pořádek. U dětí navíc musí být splněn i režim svěření zbraně podle ust. § 79 a musí jít o dohled osoby, která je k nakládání s konkrétní vzduchovkou oprávněna.
V praxi tedy může platit následující. Na bezpečně upraveném soukromém pozemku mimo les může dítě střílet z běžné vzduchovky kategorie NO například pod dohledem rodiče, pokud je tento rodič zletilý, plně svéprávný a má pobyt v České republice. Pokud se však jedná o vzduchovku kategorie PO, musí dohlížet osoba s příslušným oprávněním. A jakmile se tentýž režim přesune do lesa nebo na honební pozemek, naráží vedle zákona o zbraních navíc i na lesní zákon a zákon o myslivosti.
Doporučení a shrnutí na závěr
Dotaz, který může na první pohled působit skoro legračně, je ve skutečnosti právně docela vážný. Ano, mnoho myslivců vyrůstalo se vzduchovkou na zahradě, za domem nebo někde v přírodě. Jenže současný právní rámec je mnohem přesnější v tom, jak chrání bezpečnost, les a zvěř. To, že se nejedná o lov a že se střílí jen do terče, samo o sobě nestačí. V lese naráží střelba na zákaz rušení klidu a ticha. Na honebních pozemcích naráží na ochranu klidu v honitbě a zákaz plašení zvěře. A i mimo tyto režimy platí bezpečnostní limity zákona o zbraních.
U dětí navíc nestačí obecná formulace „pod dohledem dospělého“. Rozhodující je, zda se jedná o osobu oprávněnou s konkrétní vzduchovkou nakládat. U běžné vzduchovky kategorie NO to může být i rodič bez zbrojního oprávnění, pokud splňuje zákonné podmínky. U vzduchovky kategorie PO už nikoli; tam je třeba příslušné oprávnění. I to je důvod, proč je pro dětský trénink právně nejbezpečnější střelnice nebo jiný skutečně bezpečný soukromý prostor mimo les a mimo rušení zvěře.
Jinými slovy, vzduchovka sama o sobě ještě neznamená právní volnost. O tom, kde lze trénovat, nerozhoduje jen tradice nebo dobrý úmysl, ale i právní režim místa, bezpečnost a v případě dětí i přesná pravidla svěření zbraně. A právě proto dává smysl o této otázce mluvit otevřeně a bez zlehčování.
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.