Tento článek vznikl před osmi lety jako reakce na okolnosti, které se děly v mém okolí. Následně zůstal uložen v archivu mých záznamů a článků, týkajících se myslivosti.
. Myslivost vykonávám aktivně již dvanáctým rokem v malebné honitbě v podhůří Orlických hor. Bohužel ani za těch osm let se situace příliš nezměnila, a tak jsem se nakonec odhodlal podělit se o můj názor na téma, které možná trápí nejednoho mladého myslivce.
Když jsem složil zkoušku o první lovecký lístek, byl jsem pevně přesvědčen o tom, že myslivecké zvyky a tradice jsou jedním ze základních pilířů naší tradiční české myslivosti. Pilně jsem tedy sbíral informace o tom, jak mají správně probíhat myslivecké ceremoniály, zvyky a další činnosti v myslivosti, které jsou souhrnně označovány za myslivecké zvyky a tradice. Pravidelně jsem si pročítal slovník myslivecké mluvy, abych tuto mluvu bez sebemenšího zaváhání ovládal a vyhnul se tak nepříjemnému, v některých případech i posměšnému napomenutí od kohokoli ze zeleného cechu. Zkrátka jsem mysliveckou mluvu, zvyky a tradice bral za neodmyslitelnou součást výkonu myslivosti. V krátké době jsem ale zjistil, že realita je v dnešní době poněkud jiná.
V několika minulých letech jsem se na správnost užívání myslivecké mluvy, probíhání ceremoniálů a dodržování dalších mysliveckých zvyků a tradic pozorně zaměřil. Chtěl jsem zjistit, jak se k výše uvedeným tradicím staví současné myslivecké osazenstvo. Výsledek mě bohužel velice nemile překvapil.
Zjistil jsem, že v mysliveckých zvycích, tradicích a mluvě tápou nejenom mladí začínající myslivci, ale dokonce i starší myslivci, kteří se hrdě prohlašují za zkušené, protože „přece myslivost vykonávají několik desítek let“.
V mnoha případech se myslivecké zvyky a tradice vůbec nedodržují, a pokud ano, tak se dělá vše „jen tak napůl, aby se neřeklo“. Ukázkovým příkladem jsou společné lovy. Podzimní hony a naháňky by měly být pro myslivce slavnostní příležitostí, kde se právě myslivecké zvyky a tradice promítnou v celé jejich kráse tak, jak nám je naši předkové předali. V dnešní době se stále častěji setkáváme s tím, že společné lovy jsou ochuzeny o myslivecké trubače, předávání úlomků úspěšným lovcům, myslivecké soudy apod. Velké chyby se dále dělají v nástupních útvarech, a to nejen při zahájení společného lovu, ale také u výřadu, kde je velmi často i chybně vyložena ulovená zvěř.
Dalším nešvarem, který stále častěji proniká do naší české myslivosti, je používání maskovacího oblečení, které není v žádném směru v souladu s tradicemi myslivosti. Podle mého názoru by neměl žádný vedoucí společného lovu tolerovat střelce, který nastoupí na společný lov v maskovacím oděvu. V dnešní době nosí maskovací oblečení téměř každý. Chceme tedy, aby jednoho dne nerozlišila veřejnost myslivce od vojáka, trampa nebo bezdomovce? V neposlední řadě je použití maskovacího oblečení při společném lovu přinejmenším nezodpovědný hazard s bezpečností.
Občas se také objeví další nešvar, kdy účastníci společného lovu nosí zbraň na pravém rameni, kdy při tomto působí jako vojáci. Musím podotknout, že jsem se setkal i s tím, že s brokovou kozlicí na pravém rameni nastoupil při nástupu vedoucí honu, což je podle mého názoru naprosto nepřijatelné.
Když pominu společné lovy a zaměřím se na mysliveckou mluvu, tak i zde jsem zaznamenal velké nedostatky. Často se zaměňuje zálomek za úlomek, dohledávka za dosled a spoustu dalších slov z myslivecké mluvy, jejichž výčet zde vzhledem k rozsahu nelze vypisovat. Spoustu názvů v myslivecké mluvě užívají současní myslivci jen proto, že je mají zažité nebo odposlouchané. Často ale slova, která užívají, mají jiný význam, než ten, pro který je vyslovují. Velmi užívanými výrazy jsou také „paličkář“ a „knoflíkář“, místo správného termínu „paličkáč“ a „knoflíkáč“. Na přání „Lovu zdar!“ často odpovídají „Lovu dík“, anebo naopak místo přání „Lovu zdar!“ gratulují k ulovení kusu.
Po ulovení kusu se někteří jedinci neobtěžují postát stráž u zhaslého kusu, předat ani poslední hryz, ani úlomek sobě za klobouk. Najdou se ale ovšem i extrémní případy, kdy jsem osobně byl svědkem toho, že se místo barvy užívá slovo krev, místo zvěřiny slovo maso, místo slechů slovo uši, místo běhů slovo nohy. Jako bonus jsem se dozvěděl, že prase divoké má mordu a ocas. Nedávno mi dokonce jeden „myslivec“ vyprávěl o tom, jak pozoroval srnu se dvěma kolouchy. Je to smutné…
Někdy si kladu otázku, jak asi vypadala příprava těchto lidí na zkoušky o první lovecký lístek? Anebo ještě hůře - složili tito lidé řádně zkoušky o první lovecký lístek?
Ještě smutnější na celé věci jsou reakce těch neznalců, kteří jsou dotčeni za jakékoli, byť přátelské upozornění na chyby. Zlobí se za to, že si někdo dovolí je opravit, a přitom jsou to oni, kteří dělají myslivcům ostudu, protože jsou mysliveckými tradicemi a mluvou naprosto nepolíbeni. Také jsem se setkal s případem, kdy myslivci znají mluvu, zvyky i tradice, ale s ohledem na ostatní osazenstvo se je stydí užívat, což je podle mého názoru velmi špatný přístup.
Na závěr bych chtěl říct, že nikdo není dokonalý. Člověk se přece učí celý život. Každý se může někdy dopustit prohřešku proti mysliveckým tradicím nebo myslivecké mluvě, ale vždy by měla zasáhnout většina mysliveckého kolektivu a na chybu každého jednotlivce přátelsky upozornit. Stejně jako máme v každé honitbě mysliveckou stráž, měl by být v každém mysliveckém společenství minimálně jeden „strážce mysliveckých zvyků a tradic“. Tento zkušený myslivec by se měl pro ostatní stát příkladem i mentorem, který bude neúnavně a trpělivě vysvětlovat všechny prohřešky tak, aby si je dotyční neznalci již zapamatovali a věděli, jak to příště udělat nebo říci správně. Pokud ovšem tyto neznalce necháme mlčky být a budeme tolerovat nesprávné užívání myslivecké mluvy a mysliveckých tradic, může se brzy stát, že tyto v některých spolcích upadnou zcela v zapomnění a z krásné české myslivosti zbude jen pouhý lov, který se provozuje v zemích s jiným systémem myslivost.
Proto vyzývám všechny myslivce! Mějme na paměti myslivecké desatero, kde se praví: „Zachovávej naše dobré české myslivecké tradice a zvyky! Je to tvoje právo, ale i povinnost. Mluv jen naší krásnou českou mluvou mysliveckou, neboť ona nehynoucím odkazem našich mysliveckých předků jest!“
Přátelé, nestyďme se za to, že jsme myslivci, a nepřestávejme hrdě hájit naši krásnou českou myslivost!
Myslivosti zdar!
Bc. Jiří KLEIN
Redakční poznámka: Se zájmem jsme si v redakční radě přečetli příspěvek kolegy Bc. Jiřího Kleina. Téma mysliveckých tradic je často skloňované a nejen v našem časopise, ale také mezi myslivci obecně. Protože sám myslivecké tradice občas v kurzech přednáším a zkouším, dovolím si jen několik drobných redakčních poznámek.
Problémem téměř každého mediálního výstupu je, že se prakticky při jakémkoliv soudu nutně dopouštíme jisté míry zevšeobecnění neboli paušalizace. Gaussova křivka bude nejspíš platit i v případě mysliveckých tradic. A tak u nás najdeme myslivecké kolektivy, které o tradice ukázkově pečují, ale také ty na opačné straně spektra. Nejčastější případ bude nejspíš někde mezi oběma extrémy.
Mám pocit, že úcta k mysliveckým tradicím souvisí s mentalitou lidí a s jejich celkový kulturním nastavením. V tomto smyslu se liší i regionálně. Tam, kde jsou lidé po generace zakořeněni v místních tradicích, pečují o paměť místa a folklorní život, budou mít dost možná větší citlivost i k tradicím, které jsou spojeny s myslivostí. Pro názornost dokládám ukázku výzdoby jednoho z vinných sklepů v jihomoravských Nechorech. Nikdy jsem tam sice žádnou mysliveckou akci osobně nezažil, ale nakolik znám (jakožto milovník vína) srdečnost místních obyvatel, umím si představit, že to musí být vpravdě poetický zážitek.
I v myslivosti platí, že člověk má sklon dodržovat taková pravidla, která mu dávají smysl a rozumí jim. Pokud se mu zdají nesmyslná, nejspíš je bude mít tendenci obcházet. A tady je možná i určitý rest na nás jako lektorech, kteří nové myslivce připravujeme do praxe. Je klíčové, abychom naše zvyklosti dokázali adeptům vysvětlovat rozumně a v praktických souvislostech. Proč pokládáme ulovenou zvěř na pravý bok, jaká jsou pravidla nástupních útvarů při společných lovech, jak se ustálila posloupnost zvěře na výřadech, jaké používáme úlomky a zálomky...? To vše má své důvody a ryze praktické historické souvislosti. Když je adeptům vysvětlíme, nejen, že si pak budou názvosloví a zvyklosti lépe pamatovat, ale hlavně budou mít motivaci je dodržovat!
Poslední má poznámka patří k těm, u kterých dopředu vím, že možná vyvolají další polemiku. Své adepty totiž učím, aby rozlišovali mezi tradicí a tradicionalismem. Jinými slovy, že myslivecké tradice nejsou žádnou konzervou, ale nutně se vyvíjí v čase. Nejlépe je to asi vidět na mysliveckém oblékání. Trend bezpečnosti při lovu je nejen rozumný, ale je podpořen i masivní komerční produkcí.
V situaci, kdy není problém nalézt oblečení, které má bezpečnostní prvky (zbarvení) a zároveň i odpovídající estetickou úroveň, je asi na místě vést vážnou diskuzi o tom, jak se v tomto ohledu změní i naše nároky z hlediska mysliveckých tradic. Podobné je to například s tradicí posledních lečí a s tím spojených zvyklostí. Ty vznikaly v situaci, kdy se společné lovy organizovaly v širším okruhu několika vesnic a drtivá většina účastníků byla tzv. místních. Byla to úplně jiná situace než dnes, kdy naopak většina účastníků lovu přijede autem, mnohdy zdaleka. A tak by se dalo pokračovat na mnoha dalších příkladech.
A tak na závěr jen stručně dodám, že myslivecké tradice patří bezpochyby k tomu vůbec nejcennějšímu, co v české myslivosti máme. V tomto smyslu o ně máme také pečovat. Musíme o nich ale přemýšlet, diskutovat a když na to dojde, tak je i měnit. Tím jim totiž vdechujeme to vůbec nedůležitější, a to je život sám!
Martin HORÁLEK
S dovolením ještě jedna krátká poznámka. Ano, myslivecká mluva se zcela zákonitě vyvíjí a mění, pamatovat bychom měli ale také na to, že máme jako jedna z mála „profesních mluv“ stále platnou názvoslovnou normu. Ale o té nechci mluvit, je to jen připomenutí.
Při používání myslivecké mluvy bychom ale měli také vnímat, jaké výrazy používáme a jaké mají praktické souvislosti. Asi je pochopitelné, že stejně tak jako už vlastně nehrajeme kopanou, ale fotbal, nebo nejezdíme elektrickou dráhou, ale tramvají, stejně tak v myslivosti například sice máme v normě zaměřovací dalekohled, ale většina z nás používá puškohled. Je to stále významově stejné zařízení.
Ale například dosled a dohledávka označují odlišné činnosti, je přece rozdíl, zde v trávě nebo rákosí u rybníka hledáme zhaslé kachny nebo sledujeme stopu zvěře po stopě. Stejně tak zatímco úlomek je v podstatě symbol úcty, zálomek, bohužel dnes už v praxi stále méně používaný, je němou mysliveckou mluvou mezi myslivci jakožto součást praktického výkonu práva myslivosti.
A snad ještě jedno připomenutí. Jako myslivci si musíme být vědomi, že česká myslivost, ať už je dnes na jakékoliv úrovni a jakkoliv negativně či pozitivně hodnocena, byla „poctěna“ zanesením do seznamu národní nehmotné kultury, resp. kulturního dědictví. Je to ocenění nejen nás současných myslivců, ale hlavně ocenění našich předků, kteří myslivost a její zvyky a tradice utvářeli a máme proto morální povinnost toto dědictví ctít a udržovat v povědomí. A vezmu zase příklad stejně oceněného „kulturního statku“ – opravdu by bylo akceptovatelné, kdyby při Jízdě králů jel král na kole a v ústech měl cigaretu?
Jiří KASINA