Liška obecná patří mezi druhy, o nichž si většina lidí – a často i myslivců, že je dobře zná. Potkáváme ji na okrajích silnic, v polích, na loukách, stále častěji i v blízkosti obcí. Právě tato zdánlivá samozřejmost však vede k tomu, že ji přestáváme vnímat jako skutečnou volně žijící šelmu a místo toho si na ni promítáme vlastní zkušenosti, tradice i emoce. A právě emoce dnes v debatě o lišce hrají větší roli, než by bylo zdrávo.


 
Zavedení doby hájení v jarním období, tedy v čase, kdy liška rodí a pečuje o mláďata, vyvolalo mezi částí myslivecké veřejnosti výrazný nesouhlas. Z biologického hlediska se jedná o opatření reagující na období plné závislosti mláďat na rodičích. Přesto se kolem něj vytvořila debata, která dalece přesahuje samotnou biologii lišky. Dotýká se tradice, role norníků, otázky regulace predátorů i toho, jak vůbec chápe společnost etickou hranici mysliveckého zásahu.
Je třeba si ujasnit, co doba hájení znamená. Nejedná se o zákaz lovu lišky jako takové, ani o její ochranu v průběhu celého roku. Jedná se o časově omezené období, v němž je omezen lov i norování z důvodu ochrany na matce plně závislých mláďat. Mimo tuto dobu zůstává liška regulovatelným druhem se stejnými možnostmi lovu jako dříve.
Smyslem opatření není zvýhodnění lišky, ale zabránění situacím, kdy je dospělý jedinec uloven a mláďata následně hynou v noře hladem či chladem. Takový výsledek nepřináší skutečný regulační efekt, ale vede jen ke strádání liščat. Z biologického i etického hlediska se jedná o stav, který nelze považovat za žádoucí.
Část myslivců vnímá hájení jako omezení, které podle jejich zkušeností komplikuje regulaci a může vést k nárůstu populace. Jiní naopak přiznávají, že lov lišky v době vyvádění mláďat jim byl dlouhodobě nepříjemný. Spor tak neprobíhá pouze mezi myslivci a veřejností, ale i uvnitř samotné myslivecké obce.
 
Samostatnou kapitolou je otázka norování. Objevují se obavy, že omezení povede k úpadku práce norníků či ztrátě významu pracovních linií. Norování však nezaniká. Zůstává účinným nástrojem regulace, pouze je omezeno v období, kdy jsou v norách mláďata. Skutečná otázka tedy nestojí, zda norníci ztratí smysl, ale jak jejich využití přizpůsobit současným podmínkám.
Nelze opomenout ani zdravotní hledisko. Díky systematické vakcinaci byla vzteklina v České republice prakticky vymýcena, což je významný úspěch myslivosti i veterinární péče.
Liška je však nositelem dalších onemocnění a parazitů, například prašiviny. Nemocná zvířata strádají, ztrácejí plachost a pohybují se i v blízkosti lidských obydlí. V takových případech je zásah nejen zákonnou možností, ale i povinností vyplývající z odpovědnosti myslivce.
Liška není „škodná“, kterou je třeba bezvýhradně potlačovat, ani nedotknutelný symbol, je to přizpůsobivý druh, který dokázal využít změny krajiny způsobené člověkem. O to větší nároky klade na promyšlený a odborný přístup k regulaci.
Zda je zavedení doby hájení ideálním řešením, ukáže až praxe. Smysluplná diskuze bez emocí by však měla vycházet ze znalosti biologie druhu, respektu k tradici i schopnosti přijmout, že myslivost není neměnný systém, ale obor, který se vyvíjí spolu s krajinou.
 

 
Debata o lišce obecné často zůstává v rovině emocí a obecných tvrzení, už méně se mluví o konkrétní praxi, zejména o práci loveckého psa v noře. Pro část veřejnosti je práce norníka obtížně pochopitelná a vyvolává silné reakce.
Pro myslivce je však pes partnerem, nikoli nástrojem. Je to živý tvor, jehož výcvik vyžaduje čas, trpělivost a zkušenost. Každé nasazení psa v noře znamená odpovědnost vůdce, který musí vyhodnotit situaci, stav zvěře i bezpečnost psa.
Práce v noře není bez rizika. Vyžaduje rozvahu, zkušenost a respekt k protivníkovi. Není to mechanická činnost, ale činnost vyžadující znalost terénu, chování lišky i schopností konkrétního psa. O to důležitější je, aby byla vykonávána odpovědně a ve správném období.
Omezení norování v době, kdy jsou v norách mláďata, není popřením tradice, je vymezením hranice zásahu. Zásah v období plné závislosti mláďat nepřináší skutečný regulační efekt, ale vede k jejich úhynu. Respektování této skutečnosti není slabostí myslivosti, ale projevem odbornosti.
Regulace predátorů není boj. Je to dlouhodobá práce s cílem udržet rovnováhu v krajině, kterou člověk výrazně změnil. Liška obecná je mimořádně přizpůsobivý druh a její regulace vyžaduje promyšlený přístup, nikoli pouze reakci na momentální stav.
Odpovědnost myslivce se nepočítá podle počtu ulovených kusů. Zahrnuje rozhodování, kdy zasáhnout a kdy ne. Zahrnuje ochranu vlastních psů před nemocemi a parazity i péči o dobré jméno myslivosti.
Myslivost stojí na rovnováze mezi tradicí a odpovědností. Pokud tuto rovnováhu dokážeme udržet i v proměňujících se podmínkách, zůstane její praktická stránka obhajitelná nejen uvnitř myslivecké obce, ale i navenek.
Mgr. Jiří DOLNÍČEK