Tím prvním byl samozřejmě údaj o dvacetinásobném zvětšení, které není v případě binokuláru až tak obvyklé. Druhým důvodem byl doslova futuristický vzhled zařízení, které mi připomnělo tělo legendárního brouka s dopředu vysunutými čelistmi. A pracovní označení dalekohledu, který přímo lákal k vyzkoušení, bylo na světě. O to víc mě potěšila nabídka na provedení uživatelského testu, kterou jsem záhy obdržel.
Tvar, rozměry a ovládání
Po otevření zásilky s triedrem, u kterého jsem se předem ujistil, že se opravdu jedná o přístroj pracující s prostupem světla klasickou skleněnou optickou soustavou, a nejde tedy o elektronické zařízení, jsem zůstal překvapený především relativní kompaktností, subtilností a nízkou hmotností, která činí pouhých 644 gramů (rozměry 185x114x75 mm).
Za tento dojem může zvláštní uložení objektivů, které nejsou oddělené a spojené obvyklým kloubovým můstkem. Umístěny jsou v tomto případě těsně vedle sebe v jednom bloku tvořícím samotné tělo zařízení. Při pohledu zepředu nemají dokonce kruhový průřez, ale tvar úsečí.
Díky danému řešení lze optiku snadno uchopit a v případě potřeby s ní manipulovat i jednou rukou (což není ani při daném zvětšení díky dále popsané stabilizaci obrazu žádná utopie).
Vzhledem k nutnosti nastavení odpovídající rozteče jsou okuláry uloženy opět atypicky mimo tělo dalekohledu a vytváří onen charakteristický vzhled. Potřebná vzdálenost se seřizuje podle konkrétního uživatele jejich souběžným pootočením. Aretace je pevná a za celou dobu používání se mi nestalo, že by se okuláry samovolně posunuly.
Pravý má obvyklý prstenec potřebný pro korekci dioptrického rozdílu obou očí. Okuláry jsou dnes již běžného typu LE s twist-up očnicemi. Znamená to usnadnění pro ty, kteří nosí brýle, které není nutné během pozorování sundávat (lidově řečeno – potřebnou vzdálenost od oka nastavíme otočným prstencem na konci okuláru, čímž jej vysuneme nebo zasuneme podle toho, zda brýle používáme či nikoli…).
Zaostřování dalekohledu, k němuž se z hlediska praxe ještě extra vrátím, je prováděno kolečkem uloženým na horní linii těla, uprostřed mezi objektivy. Oproti zvyklostem je umístěno v přední části dalekohledu a pro toho, kdo jej hledá klasicky na opačném konci, je to otázka krátkodobého přivyknutí. Skutečností je, že se nachází v ideální pozici z hlediska dosahu prostředníčku nebo prsteníčku tak, aby pootáčení neovlivnilo úchop triedru. Tato skutečnost je z hlediska obsluhy zcela zásadní, protože s kolečkem ostření se pracuje opravdu často.
Povrch dalekohledu v zelené barvě je pogumovaný, příjemný na dotyk, umožňující spolehlivý úchop i v případě navlhnutí. Závěsný řemen je dostatečně široký a měkký, což v kombinaci s nízkou hmotností dalekohledu zaručuje, že jej na krku téměř nevnímáte a vydržíte s ním celé hodiny.
Vzhledem k možnosti zavěšení mě zaujala ještě jedna jednoduchá, nicméně praktická vychytávka. Na obou koncích závěsného řemenu jsou umístěny zacvakávací klipsy, které umožňují řemen v okamžiku odepnout. Má to nespornou výhodu při pobytu na posedu. Dalekohled si v tomto případě odkládám vedle sebe na sedačku a řemen mi tím pádem nepřekáží při manipulaci.
Mám-li být upřímný, je poslední postřeh plusem z čistě mého osobního pohledu. Pro kolegu, kterému jsem výrobek zapůjčil, abych se mohl se čtenáři podělit o širší paletu dojmů, hodnotil klipsy negativně. Podle jeho názoru jsou pouze dalším doplňkem, který při neopatrné manipulaci vydává nežádoucí rušivé zvuky.
Kromě řemenu je součástí dodávky také praktická brašna, která umožňuje optiku přenášet šetrněji například v batohu nebo při běžné turistice, kdy nepotřebujeme mít dalekohled v pohotovostní poloze zavěšený na krku.
Co mi u dalekohledu jednoznačně chybí, jsou krytky objektivů. Skla jsou sice zapuštěná, a chráněná tudíž před přímým mechanickým kontaktem, nicméně pocitově bych tento drobný doplněk určitě uvítal. V případě okulárů je krytka řešena klasicky jedním kompaktním víčkem.
Technické specifikace
Abych dostál běžným zvyklostem uživatelských recenzí, dovolím si na tomto místě připojit krátký výtah z dostupných technických specifikací.
Podle údajů výrobce je dalekohled vybaven HD skleněnými čočkami a roof hranoly vyrobenými ze skla BaK-4 (baryové korunové sklo). Vysoká propustnost světla, kontrastnost i zobrazení detailů je zaručeno kvalitním fázovým povlakem PXA na hranolech a vícevrstvým povlakem UBX na čočkách. Ty mají navíc povrchovou úpravu označovanou jako LPE (lotosový perlový efekt), který zaručuje, že na skle nezůstanou kapky vody ani lehké nečistoty, které se snadno smyjí.
Dalekohled je samozřejmě plněný dusíkem, takže nehrozí zamlžení čoček zevnitř ani při nižších teplotách. Tuto záležitost jsem extra netestoval, nicméně oplachu dešťovou vodou jsem zařízení podrobil opakovaně přímo v terénu. Žádný problém jsem v tomto směru nezaznamenal a po oschnutí při pokojové teplotě se dalekohled choval i nadále tak, jak měl. Potvrdila se tak alespoň napoprvé udávaná odolnost proti pronikání vlhkosti na úrovni IPX4.
Uživatelská očekávání
V následujících odstavcích, jejichž napsání se ode mě především očekává, opouštím oblast konstatování faktů a vstupuji částečně na pole pocitů. Dobře vím, a upozorňuji na tuto skutečnost předem, že výsledek je do značné míry ovlivněn osobními zkušenostmi, preferencemi, nároky a zejména očekáváním, které si od daného výrobku slibujeme. Konečný dojem se tak může zejména v detailech lišit od představ jiného uživatele.
Vše, co budu dále publikovat, budu publikovat se snahou učinit závěry opravdu zodpovědně. Nikoho jimi nechci od pořízení dalekohledu Alpen Apex Steady 20x42 odrazovat, ani k němu přemlouvat. Ideální bude, dokáže-li si potenciální zájemce sám rozhodnout, co je a co není právě pro něj dobré a v ideálním případě si dokáže sám zařízení osahat a vyzkoušet u některého prodejce.
Na prvním místě bych chtěl upozornit na skutečnost, aby si každý, kdo má s loveckou optikou zkušenosti a bere Apex Steady 20x42 poprvé do ruky, uvědomil, jakými parametry dalekohled disponuje. Na jedné straně jsou totiž velkým plusem a příslibem, na straně opačné jsou do jisté míry limitující. Mám tím na mysli zejména užší zorné pole a s tím související obtížnější vyhledávání pozorovaného objektu, zejména za pohybu a na kratší vzdálenost.
Další nevýhodou může být v případě Apex Steady 20x42 malá velikost výstupní pupily (je dána podílem průměru objektivu a zvětšení). Má vliv na jasnost obrazu přenášeného optickou soustavou a na využití dopadající světla, které se projeví zejména s přicházejícím soumrakem. Znalci problematiky by na tomto místě u daného zvětšení předpokládali také roztřesení obrazu. To je zde ovšem eliminováno naprosto unikátním systémem stabilizace.
Obraz a jeho stabilizace
Jak jsem předeslal, dokáže již první použití vyvrátit pochybnosti uživatele o tom, zda se mu nebude obraz třást a zda udrží dalekohled během pozorování bez opory. O danou záležitost nemusí mít opravdu strach, protože marketingové tvrzení, že k pozorování postačuje jedna ruka, je zde pravdou. Za daný efekt může jednat nízká hmotnost dalekohledu, jednak snadný úchop a zejména „kouzelná“ páčka umístěná na horní linii těla dalekohledu.
Jejím posunutím směrem kupředu se aktivuje vnitřní systém (využívající, jak mi bylo na všetečnou otázku sděleno, gyroskop a dvouosý závěs hranolu – technik nechť si prosím domyslí detaily…) stabilizace. Bez něj se samozřejmě každá ruka lehce chvěje a obraz nám poskakuje. Jakmile však provedeme potřebný úkon, ocitáme se náhle v naprosto jiném optickém světě.
Když jsem opakovaně stabilizaci aktivoval a přemýšlel, jak efekt nejlépe popsat, napadlo mě porovnání s loďkou plující po vodě. Bez stabilizace jste na kánoi překonávající peřeje a neposedné říční vlnky. Jakmile přesunete ovládání do potřebné polohy, dostáváte se rázem na klidnou hladinu rybníka, kde se váš člun jen lehce kolébá a zvolna pluje krajinou. A to doslova.
Jedinou podstatnou výhradu k obsluze, a vlastně k celému produktu, bych vznesl právě s ohledem na ovládání stabilizace. Páčka je drobná, navíc zapuštěná do těla přístroje a její uchopení i posun vpřed nejsou zrovna snadné úkony. Pro normální prsty je poněkud obtížné provést aktivaci prvku, zejména v průběhu pozorování. A to nemluvím o prstech v rukavici. Jde to, ale zkrátka - dře to…
Počítejme také s tím, že gyroskop přesně po pěti minutách provozu „vypadne“ a obraz se začíná nekontrolovaně třást. Řešení vyžaduje jeho vypnutí a znovu aktivování. Stabilizaci z tohoto důvodu zapínám teprve v okamžiku, kdy chci podrobně prozkoumat konkrétní, zběžně zachycený objekt.
Stabilizace přináší pozorovateli ještě jeden, ne zcela žádoucí efekt, na který si však velmi rychle zvykneme. Při „přesunu“ po zobrazené scéně se zapnutou stabilizací má obraz ještě určitý „dojezd“. To znamená, že střed zorného pole se nezastaví přesně v místě, kde chceme a kde zdánlivě zakončíme pohyb rukou, ale o kousek jej „přejede“. Z tohoto důvodu se tak dalekohled příliš nehodí na rychlé „skenování“ prostoru, ale spíše na „statické koukání“ daným směrem.
Samotný obraz popisují prospekty jako čistý, jasný, zaostřený, prokreslený a barevně věrný. Mohu-li svým laickým okem posoudit, nelžou ani v nejmenším. I při bedlivém posuzování, pozorování a zkoumání různých předmětů za různých podmínek a na různé vzdálenosti, jsem nenalezl žádnou ze známých vad – soudkovitost, vady barevného zobrazení, rozostření, ani stíny při okraji zorného pole. Skutečností ovšem je, že se okraj zorného pole sleduje jen velmi obtížně, protože optické charakteristiky (dané malou výstupní pupilou) vyžadují víceméně soustředěné pozorování jeho středu.
V tomto směru musím upozornit na jedno specifikum. Celé zařízení vyžaduje velmi, velmi přesné nastavení okulárů, jejich rozteče i dioptrické korekce očí. Osy okulárů musí pro dokonalé zobrazení opravdu kopírovat osu očí. Zobrazení také potřebuje soustavnou a precizní práci se zaostřovacím kolečkem. Hloubka ostrosti je u toho dalekohledu opravdu krátká, v některých podmínkách ji odhaduji na doslova několik metrů.
Detaily, detaily, detaily…
Ano, daná optika je primárně stvořená právě pro zobrazení neskutečných detailů. V myslivosti pro ni mám naprosto jednoznačné určení – obeznávání srnců a také zjišťování problému, který nás v posledních letech velmi trápí – fibropapilomatózy. S podobným zařízením jsme totiž schopni odhalit i detaily drobných výrůstků, které by nám jinak unikaly.
Neunikne nám ani žádný detail na trofeji, dokážeme poznat, zda chybějící výsada nenarostla, nebo byla později ulomena. Bez problémů poznáme, zda má srna zástěrku, vemínko či zda se mezi slechy daného kusu neschovávají miniaturní paličky. A to vše z neočekávané vzdálenosti.
Famózní zvětšení s sebou přináší obvyklé omezení – již zmíněné užší zorné pole. V praxi to znamená, že máme poněkud zkomplikované rychlé obeznání zvěře nablízko. Objekty do vzdálenosti nějakých osmdesáti až sto metrů totiž nedokážeme okamžitě zachytit. Stejně tak je problematické využití optiky pro rychlé detailní zkoumání zarostlých či méně přehledných partií ve výhledu. Apex Steady zkrátka vyžaduje k plnohodnotné práci čas.
Právě šíře zorného pole (v 1000 metrech se jedná o 58 metrů) může někoho odradit. Když se ovšem nad zadanými údaji zamyslíme, není až tak malá. Porovnáme-li například dále puškohled FOMEI 4,5-27x50 FOREMAN HTC PRO, vychází nám u něj při dvacetinásobném zvětšení šířka zorného pole pouze třetinová. A vyhledáme-li si navíc některé dostupné spektivy, nepřesahuje u nich zorné pole v dané vzdálenosti a při daném zvětšení obvykle hodnotu 40 metrů…
Prostor pro využití Apex Steady 20x42 zkrátka nacházím spíše v otevřeném prostoru polí, než v hustším lese, kde dochází ke kontaktním setkáním se zvěří. Přestože je hmotnost dalekohledu nízká a dobře se nosí, není jeho využití opět ideální během šoulaček. Spíše se hodí pro klidná posezení na posedu u otevřeného prostoru. V myslivosti vidím jako ideální vzdálenost pro pozorování 100 a více metrů.
Jako famózní shledávám tuto optiku pro nasazení v ornitologii. Na vzdálenost kolem 40 až 50 metrů můžeme téměř doslova spočítat na malém pěvci jednotlivá pera, u hřivnáče sedícího v koruně modřínu na 150 metrů, kde očima vidíme pouhou siluetu, můžeme bez problémů odhalit bílé znaky na krku. Stejně detailně můžeme pozorovat hnízdění, krmení mláďat a další podrobnosti.
Vynikající využití naleznou pro dalekohled i všichni ti, kteří chtějí zkoumat detaily rostlinné říše, ať již se jedná o botaniky, dendrology či ochránce přírody. Za dobrého světla není problém sledovat do vzdálenosti zhruba 40 metrů, a to doslova, detaily listů, květenství, kůry, hmyz na květech i jiné detaily. Zaostření je přitom možné již od vzdálenosti 4 metrů, což znamená, že se na mnoho detailů můžeme dívat v nadživotní velikosti a v mnohém mi obraz připomíná svět zobrazený výkonnou lupou. Zdánlivý kontakt je tak mnohem detailnější než přímý.
Jako další využití mě napadlo studování objektů na nepřístupných místech – skalách, strmých svazích nebo výškových budovách. Mám rád použití zvětšovací optiky během turistických výletů. V tomto případě ji oceníme na horách a při dalekých výhledech, například z kopců Vysočiny. Ať je jaké chceme počasí, tahle pomůcka nám opravdu ukáže „další obzor“. Možná jen jako tenkou šedivou šmouhu, ale jeho kontury budou minimálně identifikovatelné.
Zamlada jsem se věnoval trochu více astronomii, a to nejen při doprovodu slečen za soumraku. Logicky jsem proto obrátil pomůcku k noční obloze. A zde jsem zůstal asi nejvíce nadšený. Dvacetinásobné zvětšení po aktivaci stabilizace vám najednou ukáže naprosto jiný obraz. Vaše oblíbená hvězda získá barvu, znáte-li hvězdokupy Plejády, zjistíte, kolik je v ní ve skutečnosti ukrytých prvků, Mléčná dráha se slije v jiskřivý pruh a nejjasnější planety se vám konečně zjeví jako kotoučky. A to úplně nejlepší na závěr – i podle AI a jiných zdrojů byste měli být s tímto produktem schopni uvidět čtyři nejjasnější Jupiterovy měsíce. Mohu to jen potvrdit.
Dalekohled bych vlastně nedoporučil pouze v jediném případě – máte-li příliš pohlednou sousedku. V lepším případě vám totiž hrozí, že dostanete do zubů. V tom horším chytnete infarkt při pohledu na veškeré detaily, které tahle optika odhalit umí…
V praxi a při soumraku
To, co potenciálního uživatele zajímá nejvíce, je skutečné chování produktu v myslivecké praxi. Podobné posouzení je přitom nejvíce problematické, protože do značné míry podléhá individuálnímu názoru testujícího i jeho osobním dispozicím. Takže řekněme, že si nyní můžete přečíst názor pozvolna stárnoucího myslivce s pomalu se horšícím zrakem, který má z hlediska technického vybavení střední nároky.
V první řadě jsem zamýšlel porovnat Alpen Apex 20x42 s jinou optikou obdobných parametrů. Otázkou bylo, kde ji vzít. Nakonec jsem se rozhodl použít výše zmíněný zaměřovací dalekohled FOMEI 4,5-27x50 FOREMAN HTC PRO, který již nějakou dobu úspěšně používám pro lov a zejména obeznávání srnčí zvěře na větší vzdálenosti, a nastavit si na něm shodné zvětšení. Vím, že to není ani zdaleka to samé, ale aspoň něco…
Mimochodem – optiku Fomei jsem zvolil po konzultaci s prodejcem Alpenu. Potěšila mě zejména jeho souhlasná reakce, v níž prohlásil, že Fomei považuje za jednu z nejlepších značek vzhledem k ceně, za kterou je nabízena.
Udělal jsem ještě jednu drobnost – využil opět služeb AI a nechal si vyhledat alternativy k optice Alpen. A světe div se (nebo spíš nediv se), nabídnuty mi byly značky dvě – Fomei a Bresser, který koneckonců vzniká v sesterské společnosti (detaily provazby doporučuji zájemcům prostudovat na internetu).
K testovací večerní čekané jsem zasedl na táhlou vyvýšeninu nad relativně nedávno vysázenou pasekou, s výhledem k východu, při zcela jasné obloze. Volbu stanoviště záměrně zdůrazňuji - pod výrazným terénním zlomem již byl stín, zatímco větší část paseky byla dosud ozářená přímým Sluncem, které mi svítilo přes záda, tedy neoslňovalo, ani nevytvářelo v optice nežádoucí odlesky.
Jako referenční jsem si zvolil dva prvky. Prvním byla řada smrčků ve vzdálenosti 140 metrů, druhým 300 metrů vzdálené kmeny modřínů s výraznou kresbou borky. Na smrčcích byly předmětem mého zájmu dvě barevné varianty letorostů vyvíjející se různou rychlostí – asi 1 cm dlouhé světle zelené výrůstky a pomalejší, 0,5 cm dlouhé, špičky letorostů překryté dosud červenohnědou čepičkou. Tmavší starší jehličí rovněž dobře kontrastovalo s čerstvou trávou na pozadí.
Na nasvícených plochách se obě optiky chovaly víceméně stejně, snad jen o malinko jasnější a prokreslenější výstup poskytoval Apex Steady. Je to logické vzhledem k binokulárnímu sklu a zejména širšímu zornému poli. Při pozorování jsem se proto soustředil primárně na jeho střed a pouze malou plochu. V prostoru mimo přímý sluneční svit vedl Apex Steady od prvního okamžiku a tento trend si udržel po celou dobu pozorování.
V dalším čase jsem se primárně soustředil na posuzovaný pozorovací dalekohled. Deset minut po západu Slunce začaly mizet nevýrazné načervenalé letorosty na bližší cílové oblasti, kontury na borce byly na 300 metrů stále dobře vidět. Světlé letorosty smrčků byly viditelné ještě 25 minut po západu, pak postupně mizely, stejně jako kresba na kmenech. V čase 40 minut po západu jsem byl schopen rozeznat na obvyklou mysliveckou vzdálenost srnu od srnce, ale detaily paroží již ne.
V rámci druhého porovnání jsem se z hlediska myslivecké praxe zaměřil na chování Alpen Apex Steady 20x42 při soumraku. Jako pomůcku jsem využil naprosto odlišnou optiku – léty prověřený Vixen 8x56. Smyslem nebylo porovnání dvou produktů, ale pohled na jejich využitelnost při praktické myslivosti za soumraku.
Jen pro úplnost uvedu na začátek opět specifikaci vnějších podmínek. Čekaná probíhala na kazatelně uprostřed paseky, bylo pod mrakem, obloha pokryta přibližně z 90 % oblačností středního patra. Zvoleny byly tři referenční objekty.
Prvním byl protilehlý svah porostlý světlezelenou čerstvou trávou, pokrytý nepravidelně rozptýlenými tmavými smrčky asi 1 metr vysokými, vzdálenost 230 metrů. Druhý představoval mohutný buk, na kůže vyřezaný starý monogram s písmeny KK, rozpitý do podoby širších řezů. Po obvodu kmene byl navíc nastříkaný sprejem zelený pruh středně tmavého odstínu, vzdálenost stromu byla 180 metrů. Poslední prvek představoval opět kmen modřínu, před kterým rostla malá borovice s letorosty v podobě asi 10 cm dlouhých „prstů“, vzdálenost kmene 115 metrů.
Přesně se západem Slunce se ve vzdálenosti 210 metrů pod nízko svěšenými olistěnými větvemi buku (tedy ve stínu) objevily dva kusy srnčí zvěře. Vixen určil, že jedná velmi pravděpodobně o dva kusy zvěře holé, Apex Steady jednoznačně identifikoval dvě plné srny, zřetelné byly i zástěrky.
V čase 10 minut po západu byly všechny výše popsané detaily patrné oběma dalekohledy, v pozorovaném svahu vytáhly další dva kusy srnčí zvěře. Vixen odhalil mezi smrčky pouze kusy jako takové, Apex Steady identifikoval srnu (podle zástěrky) a srnce s parůžky v lýčí do poloviny až dvou třetin výšky slechů, pravděpodobně bez větvení. Apex Steady v celkovém přehledu prostoru v této chvíli ale již jednoznačně ztrácel světlo a scéna se propadala do jednolitého šera. Zorné pole Vixenu bylo mnohem jasnější, s výraznějšími kontrasty světlých a tmavých prvků, nicméně bez detailů. Tento vzájemný trend si obě optiky udržely i nadále.
V čase 20 minut po západu Slunce byly detaily ve 115 metrech vidět bez problémů, na buku Vixenem pouze odhadnutelná zelená vlnitá čára, z písmen se stávají hrubé kontury. Apex Steady ukazuje čáru stále bez problémů, písmena jsou dobře vidět.
V čase 25 minut po západu Slunce jsou na 115 metrů v Apex Steady detaily stále dobré, ale výrazně ztmavlé, u Vixenu se letorosty slévají do jednoho dlanitého výrůstku a mizí detaily rýh v borce, nicméně scéna je celkově výrazně jasnější. U buku Vixenem čáru už ani nevytušíme, z písmen jsou dlouhé neidentifikovatelné čárky. V zorném poli Apex Steady lze čáru odhadnout a u písmen odhadneme hrubé kontury.
V čase 30 minut po západu Slunce mizí čára na buku i u Apex Steady, z písmen jsou patrné jen dlouhé linie v podobě nejasných škrábanců. Letorosty borovičky se slévají do podoby světlejší dlaně. Vixenem již tyto letorosty vůbec nevidíme, ani netušíme, kde by se mohly nacházet, přestože o nich víme. Celková scéna je přesto pořád výrazně jasnější.
V čase 35 minut po západu Slunce končím za daných podmínek čekanou, na srnčí zvěř ztrácí smysl, přestože bych při jasné obloze na základě předchozích zkušeností ještě 5 minut vydržel. Na černou bych mohl pokračovat i nadále s tím, že bych určitě zcela odložil Apex Steady a dal přednost Vixenu. Celkově ztmavlá scéna, byť s některými neprokreslenými detaily, je mi v tomto případě k ničemu a kontrastní zvěř bych Vixenem zachytil rychle i nadále.
Jako zásadní poznatek vidím skutečnost, že i 35 minut po západu Slunce bych mohl Apex Steady použít k hrubému obeznání zvěře na loveckou vzdálenost. Chybějící světelnost zde kompenzuje zobrazení detailů, byť tmavých a bez výraznějších kontrastů. Malá výstupní pupila prostě není žádným bojovníkem se tmou, mnohé ale vyrovnává zvětšení.
V každém případě musíme počítat s tím, že vyhledání zvěře za zhoršených podmínek je vzhledem k malému zornému poli již opravdu problém. A navíc – parametry vyžadují od uživatele ještě více přesné nastavení vzdáleností očnic a následné udržení očí v jejich ose. Jakákoliv odchylka se nám projeví v nárůstu tmavých stínů kolem okrajů zorného pole.
Přiznám se, že chování Alpenu Apex za soumraku je pro mne příjemným překvapením. Jako ideální bych v tomto případě viděl souběžné nošení dvou dalekohledů, což ovšem považuji osobně z praktického pohledu za velmi komplikované. Někdo ale může mít názor jiný. Určitým řešením může být i volba některých odlišných parametrů dalekohledů, které v nabídce značky Alpen také nalezneme (například 14x42) a kterým se budeme ještě někdy příště věnovat.
Shrnutí a závěr
Po několikatýdenním četném používání jsem měl možnost představit z pohledu uživatele čtenářům velmi zajímavý produkt.
Začnu shrnutím pocitů - lehký, se širokým závěsným pruhem, na krku není téměř cítit. Ovládání až na páčku stabilizace snadné, úchop přirozený. Obraz jasný, prokreslený, za soumraku rychle temní, zobrazení detailů a čistota obrazu za dobrého světla vynikající. Počítat musíme pouze s menším zorným polem a omezeními při rychlém vyhledání cíle na kratší vzdálenost. Soustavná práce s ostřením je naprosto nezbytná.
Přestože s dalekohledy pracuji desítky let, měl jsem po celou dobu používání Steady 20x42 trochu problém rychle najít vybraný objekt v řádové vzdálenosti desítek metrů. Téměř vždy tato manipulace vyžadovala zachycení některé výrazné vzdálenější linie nebo předmětu (kmen stromu, horizont, výrazné keře…) a teprve od něj lze následně nasměrovat střed zorného pole tím správným směrem.
Testování ve mně zanechalo jedno obrovské dilema, zda si Alpen Apex Steady 20x42nepořídit a do důchodu neposlat mého oblíbeného VIxena. Nakonec jsem ale podobný krok (jak se znám, tak pravděpodobně jen o chvíli) odložil. Důvody jsou zde dva.
Za prvé mám na případné obeznání detailů výše zmíněný puškohled Fomei, nehledě na s tím související manipulační omezení. A za druhé, což je mnohem podstatnější – pro obrovskou zobrazovací schopnost Apex Steady nenajdu smysluplné využití v prostředí, v němž se standardně pohybuji (zarůstající lesní paseky se zbytky vzrostlého lesa), a kde potřebuji získat „na první dobrou“ rychlý přehled o širším prostoru do vzdálenosti zhruba 100 metrů.
Proč o něm tedy přesto uvažuji? Jedná se o již zmíněné perfektní obeznání srnčí zvěře i na velké vzdálenosti – detaily trofeje, pohlaví, březost, a především fibropapilomatóza. S Apex Steady a jeho bombastickým zvětšením se zkrátka budu v tomto okamžiku loučit jen velmi, velmi těžko….
Josef DRMOTA