Důležitým parametrem pro posouzení chuti k práci na stopě je schopnost stopu sledovat, dalším pak odvaha a ostrost na zvěř, pokud tato chybí, je lovecký pes pro práci po výstřelu použitelný jen omezeně – není schopen případně poraněnou zvěř zastavit.
Jak začít?
Vedle chuti psa k pronásledování a geneticky zakotveného hlasu, hraje rozhodující roli pro pozdější (původně pro přežití nezbytný) úspěch každého loveckého psa kvalita nosu, respektive jeho individuální využití. Čerstvý pach barvy a zvěře má pro štěně zvláštní přitažlivost, jakmile je odstaveno. Tuto zkušenost zažije každý chovatel, když svému vrhu poprvé nabídne čerstvé maso. Jako když cvaknete vypínačem, z roztomilého štěněte se brzy stane úplný vlkodlak. Jenže tuhle touhu po nalezení kořisti může pes ztratit, pokud se pro něj sledování pachu stane nudnou výcvikovou disciplínou, spojenou s nepříjemným drilem. Mnohdy pak odmítá pracovat a zapírá stopy. Aby k tomu nedošlo, musí být výcvik štěněte a všechna další cvičení k probuzení a upevnění jeho schopností jemné, pro štěně hravé a především musí vždy končit úspěšně a bez stresu.
Zodpovědný chovatel vtiskává svým štěňatům základy v podobě optimální socializace a raného výcviku v používání nosu, různých druhů zvěře a někdy i vodních radovánek. Ve známém prostředí matky a sourozenců získá i nejisté štěně mnohem snáze sebedůvěru a překoná nejistotu. Po pořízení si štěněte je však na novém majiteli, aby prošel dalšími fázemi rané imprintingové výchovy a umožnil malému štěněti pilným cvičením a vynalézavostí dozrát v sebevědomého loveckého pomocníka.
Vlečky se zvěří
Vlečky, tedy tažení kusu zvěře nebo jeho části, jsou jednoduchým, ale velmi účinným nástrojem tréninku, který může účelně nahradit klasické tréninky šlapané stopy a mnohdy i barvy. V ideálním případě by s nimi měl chovatel začít, když jsou štěňata ve věku přibližně čtyř týdnů a jsou obeznámena s vůní masa. Největší smysl má pracovat na vlečkách v době, kdy se štěňata dobře vyspala, vyvenčila se a brzy mají být nakrmena. Je to proto, že hladový pes pracuje nosem soustředěněji. K vytvoření pachové stopy používáme kousek masa nebo čerstvý bachor. Štěně by se mělo naučit, že cílené sledování této pachové stopy ho dovede k žádoucímu zážitku – v tomto případě k chutnému, neobvyklému krmivu. První takovéto vlečky by však měly být dlouhé jen několik metrů, aby se rychle vytvořila a zapamatovala souvislost mezi pachovou stopou a nalezením žádoucí kořisti. Příliš dlouhé stopy obvykle vedou k přetažení štěněte nebo brzkému nezájmu. Pro chovatele může být velmi zajímavé, pokud na „stopu“ nasadí celý vrh (samozřejmě bez feny). Zpravidla může očekávat širokou škálu reakcí. S přibývající praxí se „úroveň výcviku“ brzy vyrovná. Ve skupině se štěňata učí rychle, obvykle si rychle spojí pohyb, stopu a výsledek. Aby se štěňata příliš nezatěžovala, měla by být vlečka omezena na jedenkrát denně nebo jednou za dva dny. Měla by také zůstat něčím výjimečným, pokud jde o odměnu za krmivo.
V dalším kroku je vhodné pracovat s tažením kusu kůže s masem se štěňaty individuálně přibližně ve věku šesti až osmi týdnů. Nyní už je nebudou rozptylovat sourozenci, ale také už nebudou běhat jedno za druhým. I nyní by vlečka měla být stále velmi krátká. Deset až dvacet metrů stačí k dalšímu upevnění používání nosu. S vlečením potravy pracujeme vždy se štěnětem bez vodítka. Obojek a vodítko by malé štěně příliš rozptylovaly od skutečného úkolu. Pokud se štěně ztratí nebo ho něco rozptýlí, pomůže, když si klekneme a znovu mu ukážeme, kde je pach. Na konci vlečky pak může očekávat štědrou pochvalu, hry a chutné jídlo.
U nového pána
Když se štěně odstěhuje ke svému novému majiteli, může tato práce rychle posílit pouto s novou smečkou a odstranit počáteční nejistotu způsobenou odloučením od rodiny. S vlečením potravy však pracujeme jen do té doby, než máme dojem, že štěně už umí používat nos. Od raného stadia dbáme také na to, aby si štěně nakonec k jídlu nepomohlo samo. Stejně jako ve fungující smečce rozděluje potravu vůdce. Pokud štěně už stopu sleduje, pokračujeme k vlečkám se zvěří nebo škárou či dekou.
Vždy začínáme s krátkou prací a dobou od natažení dvě až čtyři hodiny. Kratší doba podněcuje psa k nesoustředěné, hektické práci. Pouze u štěňat ve věku kolem osmi týdnů by vlečky měly být dlouhé jen několik metrů a štěně by je mělo vypracovávat hned. Délku však lze prodloužit již po několika cvičeních. Pokud zvládne sto metrů, lze délku čas od času téměř zdvojnásobit. Pokud se to daří, prodloužíme dobu ležení stopy. Začínáme na dvou až šesti hodinách, pak pokračujeme přes noc až na 48 hodin. Většina stop by měla v průměru přesáhnout 20 hodin ležení a délku 1000 metrů.
Různé parametry práce
Teplota, síla větru a vlhkost mají velký vliv na vnímání pachových částic. Později si v praxi nemůžeme vnější podmínky vybírat, proto musíme cvičit za všech povětrnostních podmínek. Totéž platí pro terén a vegetaci.
A co stopa vůdce? Zatímco štěně při prvních vlečkách většinou dokáže vědomě ignorovat stopy pána a pach masa či zvěře je pro něj mnohem podnětnější, lze předpokládat, že zkušení psi často volí lidskou stopu, která je pro práci jednodušší. V zásadě však platí, že čím déle pes stojí na místě, tím je pravděpodobnější, že se ztratí v pachovém mraku stopy zvěře. Pokud chcete zajistit, aby pes nepracoval na stopě kladeče, můžete zvěř táhnout souběžně s vámi na udici nebo ji táhnout za autem.
Výcvik našeho psa na vlečce nebo později na pobarvené stopě není samoúčelný. Naším cílem zůstává výcvik loveckého psa, který je schopen držet stopu až do dosažení úspěchu. Dobře vedený pes nesmí opustit svou práci, ani když mu ji zkříží mnohem čerstvější stopa. Proto použití řemenu zařazujeme až v pozdější fázi výcviku, abychom mohli odpovídajícím způsobem zasáhnout.
Pokud je na začátku práce pro štěně ještě žádoucím cílem potrava na konci, bude muset vůdce brzy vymyslet další pobídky, jak pes stárne a výcvik postupuje. Pro zkušeného psa je práce na přírodní stopě natolik zajímavá a motivující jen proto, že ví, že na konci na něj čeká poraněný kus zvěře. Umělou náhradou za to může být možnost potahat si deku či kus na konci.
S čím cvičit?
Drobná zvěř a šelmy jsou v zásadě vhodné pro všechny lovecké psy od jezevčíků až po ohaře. Jednak jsou snadno dostupné, lze je zmrazit vcelku a v případě potřeby použít ke konkrétnímu účelu, zpočátku na zakládání stopy a později, po úspěšném výcviku aportování, i k aportování. Poněkud jiná situace je u specialistů na dosledy. Pro ně by se měly používat pouze části velkých druhů zvěře, které mají být později dosledovány. Základním pravidlem pro vlečky zvěře je, že mladý pes by bezprostředně po úspěšném nalezení zvěře neměl tuto škubat. Je až příliš snadné vytvořit si zlozvyk a později, pokud v dojde ke zvěři sám, může takový pes načínat. U menšího kusu zvěře se ji mladý pes brzy pokusí sebrat celou – dovolíme mu to, psa pochválíme a necháme ho sednout a trpělivě držet kus v mordě, dokud mu jej nevezmeme a neodměníme jej. Tímto způsobem položíme základ k tomu, aby se z mladého psa později stal spolehlivý aportér.
Pro další výcvik stopařské práce jsou vhodné vlečky s kousky plic, bachoru, všech druhů tkání, zbytky deky a kůže, hlavy a spárky. Zejména ve Skandinávii mnoho psovodů nepoužívá obvyklé kapané stopy nebo barvářské boty. Spoléhají právě pouze na výcvik pomocí různě starých a dlouhých vleček.
Pravidelné tréninky vleček se zvěří v zásadě poskytují psům během roku užitečný výcvik, podporují soustředění, práci nosu a také zlepšují psí kondici. Vlečka není jen omezenou možností při výcviku mladého psa. Také starší psi s bohatými loveckými zkušenostmi rádi v určitých intervalech pracují na vlečkách zvěře, pokud jim ovšem uděláme zajímavý konec. Při zakládání vleček nebuďme vázáni pevným vzorem – pokud měníme jednotlivé parametry, jako je intenzita pachu, doba ležení stopy, délka vlečení, pokryv terénu a pach, může se vlečka stát výzvou i pro zkušeného psa.
Lucie KOLOUCHOVÁ