Čtenáři Myslivosti mě znají jako autora zabývajícího se hlavně problematikou palných zbraní, optických přístrojů a nožů. Nejsem ani praktikující správce nebo hospodář nějaké honitby, ani vyšší funkcionář ČMMJ, ale myslivosti se věnuji celý život, přesto bych chtěl říci k uvedenému článku a redakční poznámce pár slov.
Za svůj dlouhý lovecký život jsem lovil ledaskde, ale relevantní je moje zkušenost se společnými lovy v Německu a Rakousku. Díky pozvánkám kamarádů jsem měl možnost lovit ve spolkových zemích Sasko a Durynsko. Zde jsem lovil i srnčí na společném lovu.
Když jsem se poprvé setkal s tím, že na nástupu vedoucí lovu jmenoval mezi lovenou zvěří i srnu se srnčetem, ujišťoval jsem se pomocí kolegy, že jsem dobře rozuměl. Vedoucí honu mi potvrdil, že jsem rozuměl dobře. Pak se zeptal, zda jsem z Česka. Po mém přitakání pokračoval (citace už není přesná, ale za smysl ručím): „Nebojte se toho, možná je to pro vás nezvyklé, ale není to nic těžkého. Jen vám kladu srdce, nestřílejte do běhu, střílejte jen, když jste si jist. Pokud odejde zvěř bez rány, nedělá to z vás horšího lovce ani střelce, naopak, je vám ke cti, že nejste hladovec. Slabou srnu se srnčetem střílejte první, srnče se vrátí a ulovte i to.
Na té první naháňce jsem srnčí neulovil, až o rok později, v té samé honitbě, s tím samým vedoucím honu. Když jsem stál na výřadu a on mi předával úlomek, kromě obligátního
Waidmansheil se usmál a v němčině dodal: Tak už to jde, co?.
Od té doby jsem ulovil na společných lovech čtyři kusy holé. Z toho, co jsem zažil, mám pocit, že je snazší určit příslušnost srnčete k srně na rozumně provedeném společném lovu, než když je uprostřed velké pozdně podzimní a zimní tlupy.
V Rakousku jsem ulovil na společném lovu i špičáka jelena evropského.
Ve všech případech se lovilo na naháňkách se slíděním. Dovolte mi takovou naháňku popsat. Střelci netvoří ucelenou linii, spíš jsou rozmístěni v lovném prostoru na místech, kudy zvěř většinou prochází. Na rozdíl od našich tradičních naháněk honci zvěř k místům čekajících střelců neženou, jsou v několika skupinách, které procházejí leč tak trochu křížem krážem a jejich cílem je pouze zvěř zvednout a uvést do pohybu.
Na všech lovech byla stanoviště střelců umístěna buď na nějaké vyvýšenině nebo na jednoduchém nízkém naháňkovém posedu, podlaha tak metr nad zemí, nebo na klasickém posedu.
Zvěř při takto organizovaném lovu neprchá, ale odchází a stanoviště vždy byla volena tak, aby střelec měl šanci včas detekovat přicházející zvěř a správně ji přečíst.
Všechny naháňky byly organizovány a provedeny s německou důkladností a přál bych každému z nás, aby měl možnost se takového lovu zúčastnit. A to nemluvím o panských honech. Těch jsem se za život zúčastnil dvakrát, a to jsme zase o třídu jinde, protože tam se již kromě zážitku loveckého jednalo i o kulturní událost. Na žádné z těchto naháněk nebyl uloven srnec nebo zvěř, která se nelovila.
Byl jsem i na společném lovu v Portugalsku, kde se pomocí stohlavé smečky psů lovila především černá, ale i spárkatá – daňci, holá a vařečkáři. Tohle byl už mazec, vyžadující opravdu rychlé rozhodování a střílelo se i na zvěř v plném úprku. Přesto nebyl uloven žádný kus zvěře, která ulovena být neměla.
I když chápu argumenty M. Fischera a velmi dobře rozumím jeho obavám, moje zkušenost spíš potvrzuje názor p. Pecháčka. Lovit holou srnčí (a možná lovit jakoukoliv holou spárkatou zvěř) obecně na společných lovech v odůvodněných a výjimečných případech podle mě lze a myslím, že to může být i lov velmi účinný. Ale musí tomu být přizpůsobena organizace lovu a hlavně, vyžaduje od střelců vysokou míru kázně a aktivně prosazované disciplíny.
Na třetí naháňce, kde se lovilo srnčí a já ulovil srnu a srnče, jsem se večer na poslední leči zeptal vedoucího lovu, co by se stalo, kdyby se spletl a střelil srnce a jak často se to stává. Odpověď byla jasná: „Šel bys domů a mi bychom si rozmysleli, zda tě příště pozveme. Stává se to jen výjimečně. Naposledy se takhle spletl náš člen, mladý XY, před dvěma roky. Loví s námi dál, má všechna práva, jen srnčí na společném lovu má zatím zakázané. Příští rok mu ho povolím, už dozrál.“ V tomto „germánsky disciplinovaném“ a přitom chápavém pojetí společného lovu za sebe nevidím důvod, proč mu bránit.
Martin HELEBRANT