Na mnoha místech v Německu milovníci zvířat také zachraňují srnčata před posečením. Zatím není jasné, jak úspěšná jsou tato opatření, ani jaké mají důsledky pro jednotlivce a populaci.
Od konce dubna se rodí srnčata, zároveň farmáři začínají sekat louky a na mnoha místech záchranné týmy přenášejí srnčata do bezpečí před sekačkami. Podle průzkumu Německé záchranné služby pro divokou zvěř, Německé nadace pro divokou zvěř a Německého loveckého svazu (DJV) zachránilo v roce 2023 zhruba 490 záchranných týmů, jedno srnče na 10 hektarů z kontrolovaných 475 000 hektarů travních porostů.
Zejména na jaře hledají srnčata, mladí zajíci, ptáci hnízdící na zemi a další zvířata úkryt ve vysoké trávě. Když zemědělci sekají trávu, může se to pro mláďata stát život ohrožující pastí. Obzvláště ohrožena jsou srnčata, jejichž první týdny života připadají na první sezónu sečení travních porostů. To je způsobeno přirozeným pudem, kdy místo útěku zůstávají srnčata nehybně přitisknuta k zemi. Z kabiny obsluhy žacího stroje nejsou viditelná nebo jsou viditelná až příliš pozdě. Podle odborníků je v současnosti nejlepší metodou ochrany použití dronů s technologií termovize.
To, co aktivisté za práva zvířat považují za nezbytné, se někdy ochráncům zvířat jeví jako sporné, neboť tvrdí, že většina ostatních druhů potřebuje podporu naléhavěji než srnčí. Kromě toho zůstává mnoho nejasností ohledně metod, míry přežití nebo možného nárůstu populace.
Záchranné týmy v Německu pracují různými metodami, ale je nemožné říct, která z těchto metod je nejlepší. Německá nadace pro ochranu divoké zvěře doporučuje, že pokud jsou srnčata stará jen několik dní a ještě se nemohou pohybovat, lze je umístit na sousední pole, do pruhu staré trávy nebo do blízkého remízku, kde je matky jistě najdou. Už pohyblivá srnčata je nutné odchytit velkou sítí a poté jim zabránit v útěku zpět do místa sečení. K tomu se osvědčily přepravní boxy pro psy, koše na prádlo nebo skládací boxy vystlané trávou a po posečení lze srnčata vypustit na okraj blízkého porostu.
Dr. Voigt nepovažuje za problém, že srnče vynechá interval sání, neboť volně žijící zvířata se musí vypořádat s určitým množstvím stresu, ale dopady přerušení kojení na laktaci nebo rozsah vlivu predace je třeba podrobněji prozkoumat. Prof. Michael Lierz z Univerzity Justuse Liebiga v Giessenu zastává názor, že sice existuje řada subjektivních zkušeností, ale téměř žádná seriózní aktuální data a spolehlivá porovnání. Většina výstupů jen málo odráží současnou situaci.
Zvolená metoda záchrany srnčat závisí kromě jiného na velikosti lučních porostů. V západních spolkových zemích jsou farmáři s menšími poli a zároveň s osobním vkladem farmáře, je tedy snadnější projít menší plochy před posečením. Pokud ale probíhá velkoplošné sečení externími dodavateli, situace se mění.
Florian Rölfing z Dolního Saska radí, že by před sečením mělo být srnče bezpečně uloženo na stinném a suchém místě v bezprostřední blízkosti místa, kde bylo nalezeno. Pokud se srnče nachází v okrajové struktuře nebo na travnaté ploše, je vhodné se této oblasti během sečení vyhnout a srnče tam nechat.
V Německu ale obecně panuje nejistota, zda a jak rychle se srny a srnčata znovu sejdou. Dr. Oliver Keuling z Institutu pro výzkum suchozemské a vodní divoké zvěře v Hannoveru spekuluje, že z biologického hlediska by bylo lepší nechat srnčata tam, kde jsou, protože srnčata přirozeně zůstávají první dva týdny na stejném místě. Otázka ale zní, zda se bezpečně a včas vrátí srna k srnčeti, které bylo ponecháno na místě a porost byl obsekán okolo, nebo zda srna prohledává celou oblast. Při sečení ponechané miniostrovy trávy se srnčaty totiž působí jako magnet hlavně na lišky a jiné predátory. Pozorování naznačují, že srny se vrací do oblasti, volají svá mláďata a ta reagují. Pozorování naznačují, že srna za 24 hodin kojí srnče pětkrát až dvanáctkrát během 24 hodin, je tedy nanejvýš žádoucí, aby byla přestávka v kojení co nejkratší, proto je důležité, aby zemědělci sekali ihned po prohledání luk a vynesení nebo označení srnčat.
Při těchto úvahách je možné využít data z jiných dříve proběhlých výzkumů, byť byly prováděny kvůli jiným účelům. Například v letech 1980 až 1989 bylo v Dolním Rakousku označeno ušními známkami 4026 srnčat, přičemž 34,8 % z nich bylo zabito nebo nalezeno jako uhynulá zvěř před dosažením prvního roku života. Nejkomplexnějším monitorovacím projektem bylo značení srnčat ve Švýcarsku, kdy v roce 2011 byla k dispozici data o 14 000 srnčatech. Během prvních pěti hodin života se srnčata přesunula 20 až 80 metrů od místa kladení a poté setrvávala v lehací fázi po dobu 2,5 týdne. Úmrtnost srnčat byla v prvních několika týdnech vysoká, protože malá tělíčka se v chladném a vlhkém počasí rychle ochlazují.
Biolog Fred Kurt odhaduje, že ve švýcarském Mittellandu se listopadu dožije pouze 35 % srnčat. V Bádensku-Württembergu označovalo Výzkumné centrum pro divokou zvěř Aulendorf v letech 1970 až 2013 srnčata ušními známkami. Z celkem 3217 vyhodnotitelných odpovědí od 15 153 označených srnčat byl nejčastější příčinou úmrtí úhyn (66 %), následovaly ztráty způsobené dopravou (14 %) a pak 9 % ztráty způsobené sečením. Je třeba ale konstatovat, že při těchto sledováních se závěry vyvozují pouze z jedné pětiny nalezených ušních známek, přibližně čtyři pětiny ušních známek se nevrací, resp. takto označená srnčata se už nikdy nenaleznou. Podle jedné publikované norské studie bylo 48 % sledovaných srnčat do 60 dnů uloveno liškami, nejčastěji ve věku tří týdnů, kdy srnčata začínají následovat srny. Ušní známky se ale nezdají být vhodné pro zaznamenávání pobytu srnčat, účelnější se proto jeví moderní sledování obojky s vysílači.
Podle sledování ušních známek němečtí výzkumníci také vyvozují, že po prvním roce života si mladí srnci hledají vlastní teritorium nejlépe poblíž svého rodiště, kdy v rámci projektu Výzkumného centra pro divokou zvěř Aulendorf bylo 83 % označených srnců znovuobjeveno ve vzdálenosti do dvou kilometrů od místa označení.
Podle provedeného výzkumu ve Švýcarsku většina srnčí zvěře uhynula ve vzdálenosti do pěti kilometrů od místa svého označení a podle jednoho rakouského výzkumu migrovalo jen 20 % označené mladé srnčí zvěře na vzdálenost větší než jeden kilometr a jen 2,1 % migrovalo dále než 20 kilometrů.
V rámci projektu značení srnčat v Severním Porýní-Vestfálsku označili výzkumníci v okolí Versmoldu, Halle a Harsewinkelu od roku 2011 celkem 359 srnčat s průměrným věkem šesti dnů, celkem 90 % označených srnčat přežilo první týden po označení, 64 % přežilo alespoň jeden rok.
Nové studie ale naznačují, že srnčí zvěř se přizpůsobuje změně klimatu a s ní spojenému dřívějšímu začátku vegetace. Co to znamená pro lov srnčí zvěře?
Květen je v kalendáři srnčí zvěře asi nejdůležitější, nejen proto, že se začínají lovit srnci, ale hlavně klade většina srn a kladením začíná nový život a končí období březosti, které je pro srnčí zvěř zcela unikátní. Období březosti srnčí zvěře je sladěno s ročními teplotními a srážkovými režimy a souvisejícím vývojem vegetace. Pro srny představuje zimní slunovrat začátek růstu embryí, která do té doby žila v embryonální diapauze. Srnčata se rodí 9,5 měsíce po oplodnění vajíček v období, kdy vegetace poskytuje srnám vše, co potřebují k produkci energeticky bohatého mléka pro svá mláďata.
Dostupnost snadno stravitelné, energeticky bohaté potravy pro srny a srnčata byla u srnčí zvěře ve střední Evropě po tisíciletí úzce svázána s obdobím kladení a růstu srnčat. Specificky u srnčí zvěře, na rozdíl od dalších druhů spárkaté zvěře, která v porovnání s jinými původními druhy zvěře hromadí málo tukových zásob, může mít posun ve vývoji vegetace zásadní důsledky pro úspěšný odchov mláďat. Klimatická změna tak představuje výzvu pro všechny druhy volně žijících živočichů, ale zejména pro srnčí zvěř. V této souvislosti je třeba poznamenat, že za posledních padesát let se průměrná roční teplota v Německu zvýšila přibližně o 1,9 °C, v důsledku toho zima končí dříve a jaro začíná dříve, což je obzvláště patrné v ročním cyklu mnoha rostlin. Běžným ukazatelem fenologického začátku jara v Německu je kvetení zlatice, v Bádensku-Württembergu se její doba květu za posledních 50 let posunula přibližně o 13 dní dopředu.
Mnoho druhů savců se do určité míry dokáže přizpůsobit změnám ve svém prostředí, což může vést i k změnám v načasování rozmnožování, výchovy mláďat nebo dokonce postupně ke změně morfologie. Vědci ale tvrdí, že srnčí zvěř, ačkoli je jinak vysoce adaptabilní, navíc je druhem striktně teritoriálním, není schopna dostatečně rychle reagovat na změny ve vývoji vegetace způsobené změnou klimatu.
Rozsah, v jakém srnčí zvěř reaguje na měnící se podmínky, byl nedávno zkoumán v Bádensko-Württemberském výzkumném centru pro divokou zvěř (WFS). Rozhodující výhodou byla schopnost čerpat z obrovského množství dat. Za období od roku 1972 do roku 2019 bylo k dispozici celkem 16 111 vyhodnotitelných dat. Průměrná doba kladení srnčat se od roku 1972 posunula přibližně o jeden týden směrem k začátku roku, přičemž u tohoto živočišného druhu, u kterého se více než tři čtvrtiny potomků narodí v období jen čtyř týdnů, je takový posun jasným ukazatelem adaptace na změny ve vývoji vegetace. Současné průměrné datum kladení srnčat je podle výše uvedeného zkoumání 20. května. Skutečnost, že k této změně v načasování narození opravdu dochází je ještě jasnější v dlouhodobém porovnání - zatímco v současnosti se v květnu rodí osm až devět z deseti srnčat, před 80 lety to byla pouze čtyři srnčata z deseti. Podobný posun stále časnějšího období kladení byl také zdokumentován ve Švýcarsku mezi lety 1971 a 2015.
Konkrétní mechanismy zodpovědné za časový posun kladení jsou zatím vcelku nejasné, neexistují zatím žádné relevantní vědecké důkazy, které by prokázaly, na základě jakých skutečností a do jaké míry srna aktivně mění dobu kladení svých mláďat a zda k systematickému posunu v době kladení může docházet nejen v srnčí populaci celkově, či zda lze dokonce vysledovat posun kladení podle klimatických podmínek v průběhu života jedné konkrétní srny.
Zajímavé v této souvislosti je, že při jiném výzkumu v oplocené nížinné oblasti ve Francii se ukázalo, že mezi lety 1985 až 2011 nedošlo k žádnému časovému posunu v době kladení srnčat, což vede k zamyšlení v kontrastu s výsledky ze Švýcarska a Bádenska-Württemberska, jaká je vlastně přizpůsobivost populace srnčí zvěře ve vztahu ke struktuře krajiny, způsobu zemědělského hospodaření, nadmořské výšce a místním klimatickým podmínkám.
V poslední době byly provedeny různé studie týkající se globální změny klimatu ve vztahu k adaptací divokých zvířat. Například výzkumníci na skotském ostrově Rum objevili, že u jelení zvěře, která je zde vědecky zkoumána nepřetržitě od začátku 70. let 20. století, zcela jasně dochází k postupnému posunu začátku říje. Podle studie se říje v posledních desetiletích posunula přibližně o dva týdny dopředu a jedním z hlavních důvodů tohoto posunu je považován dřívější příchod jara. Zda se takový posun týká i období říje u srnčí zvěře a jakou roli v tom hraje nástup jara a vývoj vegetace, není dostatečně vědecky zdokumentováno, je však možné, že by srny k reakci na tyto změny mohly využívat také svou diapauzu. Pokud by se diapauza zkrátila o týden, mohlo by se tedy kladení srnčat postupně přizpůsobit, aby se shodovalo s největším nástupem vegetace.
Na závěr lze tedy konstatovat, že nesporná probíhající klimatická změna představuje výzvu pro flóru a faunu a věda již našla četné příklady různých adaptačních mechanismů. To by však nemělo zastínit skutečnost, že masivní změny nemusí být automaticky snadno zvládnutelné všemi živočišnými a rostlinnými druhy.
Podle německých zdrojů
přeložil a zpracoval Petr ZIEGROSSER