Sešli jsme se v kouzelném prostředí obecního lesa u Bohuslávek, v „Silvestrovském lesním“ altánu, kde se střídají na exkurzích lesnické a myslivecké pedagogiky žáci okolních základních škol. O místu a zajímavé stezce a aktivitách pro mládež pojednáme někdy příště, tentokrát jsem přijel s Ing. Jenišem popovídat a představit ho čtenářům Myslivosti.
Nemohu nezačít jinak, než tradiční otázkou, jak jste se dostal k myslivosti, k lesařině, zda jste měl v rodině myslivecké a lesnické předky?
Žiju v Bohuslávkách na hájovně, na které žil můj děda Eduard Melč od roku 1944. Ani jeden z jeho synů se nestal ani lesníkem, ani myslivcem. Děda byl původně zahradník, a protože byl dobrý zahradník, byl jmenován hajným. Byl velmi moudrý muž a řekl mi kdysi, že ví, jakých se dopustil chyb na svých synech a těch chyb se vyvaroval vůči mně.
Já jsem s ním od 13 let dělal prořezávky, vyžínal jsem kultury lesních dřevin. On byl pro mě vzorem. Od první třídy jsem nechtěl být nic jiného než lesník. To byl pro mne ten hlavní motor, že jsem se lesníkem opravdu stal. A odkaz mého dědy opatruji a udržuji nejen tím, že ctím a dbám na lesnické a myslivecké tradice, ale i tím, že tak, jak on žil na hájovně v Bohuslávkách, tak já jsem se v roce 1990 na tuto hájovnu nastěhoval, pak jsem ji od Vojenských lesů koupil a působím zde jako lesník a myslivec celý život.
Profesně jsem pracoval na různých lesnických funkcích, ale celou dobu až do odchodu do penze jsem strávil u Vojenských lesů a statků. Ten les, kde právě teď sedíme v altánu, obhospodařovaly od roku 1949 Vojenské lesy a obec Bohuslávky, kde jsem už řadu let starostou, ho dostala v roce 1998 zpět do vlastnictví. No a já tu dělám po celou tu dobu odborného lesního hospodáře na lesním majetku obce a okolních singulárních majetcích.
Takže jste tu působil nejen lesnicky, ale asi i myslivecky. Nebo jste byl myslivecky aktivní i někde jinde v okolních honitbách?
Myslivecky jsem byl aktivní celý život v honitbách Vojenských lesů, tam jsem měl na starosti myslivost. S okolními sousedy, s uživateli honiteb jsem vesměs dobře vycházel ale řádným členem jsem v sousedních spolcích nikdy nebyl. A opravdu musím zkonstatovat, že se sousedy jsem vycházel poměrně dobře, a to přitom honitba Libavá sousedí s 19 honitbami.
Jen jednou, pouze v jedné honitbě, když jsme se snažili o vytvoření migrační oblasti jelena evropského z Libavé, tak mi uživatel řekl:
„Já s vámi nebudu spolupracovat, vy jste pohrobci komunismu a vy mi nebudete nic diktovat.“ Nakonec musel ale i on uznat, že pokud jsme schopni se s ostatními domluvit a dodržovat alespoň základní pravidla, která máme stanovena, tak se budou mít dobře nejen VLS, jako uživatelé honitby Libavá, ale i ostatní uživatelé v migračním regionu. Důkazem toho je dnes třeba honitba Statků Potštát, kde jsme s bývalým mysliveckým hospodářem Mgr. Lachem dohodli systém hospodaření i následných lovů, který současný hospodář Jiří Hon dodržuje, a co se domluví, to platí. Respektujeme se a dodržujeme vzájemnou úmluvu.
Jste asi nejvíce známý jako znalec chovu jelení zvěře, hodnotitel trofejí, prostě respektovaný jelenář. Takže asi zbytečné se ptát, zda je jelení zvěř vaší srdeční záležitostí…
Jednoznačně, protože když se bavíme o myslivosti, tak specifikum Libavé, kde vykonávám právo myslivosti od roku 1984, je jednoznačně dáno jelení zvěří. Kdysi jsme dali dohromady několik předpokladů pro úspěšný chov velké spárkaté zvěře.
První předpokladem je velikost honitby, druhým je zdravotní stav zvěře, která se v honitbě vyskytuje a i genetický původ, což je také důležité. Třetím předpokladem úspěšného chovu jsou jednoduchá a jasná pravidla pro chov zvěře. Tím čtvrtým předpokladem, a to nesmírně důležitým, je personál, který musí být přesvědčený a znalý toho, co se musí v honitbě z hlediska chovu zvěře dělat anebo co se děje. Když budu mluvit všeobecně, to znamená, že myslivci v honitbě musí být přesvědčeni o tom, že stanovená pravidla jsou dobrá, platí a musí je všichni respektovat.
Pátý zásadním předpokladem, a dovolím si říci, že v současných podmínkách stále více důležitým, dokonce v rámci celého mysliveckého hospodaření ve všech oblastech republiky, je jasně stanovený cíl chovu odsouhlasený zároveň držitelem i uživatelem honitby. A musím říct, že to se na Libavé povedlo, protože se tu hospodaří systémem jednoho kohouta na jednom smetišti, tzn. jednoho člověka odpovědného za jemu svěřené území. Rozhodující pro nás je to, aby odrůstal zdravý les. Hajný, má lesnický úsek a je na něm odpovědný za vše, včetně výkonu práva myslivosti. Stejně tak vedoucí lesní správy na území této správy a stejně tak ředitel divize na území divize.
V podmínkách Libavé jsme měli štěstí, že se systém tohoto hospodaření nepřerušil, osobně jsem měl obrovské štěstí, že jsem na Libavé žil, pracoval a myslivecky se realizoval, to byla pro mě velká životní klika. Opravdu zásadním předpokladem je, při respektování priority lesnického hospodaření, a v případě Libavé navíc respektování priority obrany státu, cíl chovu zvěře odsouhlasený držitelem i uživatelem honitby.
A snad v dnešní době ještě jeden předpoklad, hlavně v podmínkách státního podniku, a to je klientela loveckých hostů, kteří se rádi vracejí a jsou schopni výsledek hospodaření zaplatit. Nejen to, že dostanou možnost lovu kvalitní trofeje, ale že dostanou kvalitní servis a všechny okolnosti s lovem a pobytem u nás spojené.
Pravidelný a významný lovec na Libavé, František Chmelík napsal v roce 2007 generálnímu řediteli VLS dopis, ve kterém sdělil:
„Vážený pane řediteli, již dávno jsem vyměnil dovolené na Zanzibaru a Maledivách za čtrnáctidenní zářijový pobyt na Libavé, protože je to nejlepší dovolená, jakou kde a kdy můžu strávit, a to díky úžasně zachovalé přírodě a díky skvělému přístupu personálu k nám, loveckým hostům!“
Zkusme se tedy trochu ohlédnout zpět. Od roku 1984 tady myslivecky fungujete, jak se vyvinul za tu dobu chov jelení zvěře na Libavé? Vy jste tenkrát začínal, jaké tu byly trofeje a kvalita chovu a jaká je teď?
To má několik aspektů. Když jsem mluvil o genetice, z pozice své funkce jsem si zjišťoval, zda je vůbec jelení zvěř na Libavé původní. Odpověď je ano, v Oderských vrších je jelení zvěř zvěří původní, a i v době, kdy oblast byla osídlená německým obyvatelstvem před rokem 1946, se v malém množství objevovala a sem tam se i lovila. A samozřejmě logicky jelení zvěř reagovala na změnu, kdy bylo německé obyvatelstvo odsunuto a vzniklo tak 34 tisíc ha liduprázdného území, které se se zachovalo jako houba.
Opatruji doma služební deník Ing. Korandy, což byl vedoucí lesní správy Velký Újezd v letech 1958-1984, který píše, že se na Libavé začala ve větším množství objevovat první jelení zvěř holá v roce 1948. Je zajímavé, že to nebyli jeleni. Jako první se začali více objevovat laně a kolouši. Ing. Koranda píše, že se patrně jednalo o zvěř, která přitahovala z Jeseníků.
Obecně, Libavá je propojena s Jeseníky na severozápadě a s Beskydami na jihovýchodě dvěma migračními tahy. Jako první se tedy začala objevovat zvěř asi původem z Jeseníků. Mnohokrát jsem to probíral s mými předchůdci, Ing. Nevrlým a Ing. Klementem, v jejichž éře se dovážela jelení zvěř odjinud. Byla to několikerá introdukce jelení zvěře, vždy z Vojenských lesů. Jednak z Mimoně, také z Plumlova, ale podle všeho nejdůležitější byla introdukce z VLM z Kežmarku ze Slovenska.
Udržuji s myslivci na Kežmarku léta dobré vztahy a od pamětníků jsem se dozvěděl mnoho informací o tom, co se dělo v letech 1958 až 1962, to byly roky, kdy se sem jelení zvěř dovážela.
Jednou trochu úsměvnou vzpomínkou bylo třeba to, když mi Julius Manica líčil, že při odchytu pomohli také vlci. V Tichém potoku totiž smečka vlků zahnala laně s kolouchy až do horárně do vnitřního oploceného dvora. Tak je tam hned uspali a poslali na Libavou.
Od roku 1956 do roku 1961 byl v Kežmaroku ředitelem plk.Ing. Karel Chyba, který pak třicet let dělal ředitele tady na Libavé. Ten mi vyprávěl, že vlci na Kežmaroku stlačili jednoho jelena až do stodoly u jedné hájovny. Jelen ve stodole ve stresu padl, hajný vzal věchet slámy a třel mu srdce, aby ho probudil k životu. Nechal ho zavřeného ve stodole do rána a ráno byla stodola málem zbořená, jak jelen zběsile běhal a skákal po stěnách. Zavolali veterináře, jelena uspali a poslali ho taky sem k nám. Jeleni byli vypouštěni kolem Zeleného kříže.
Když si přečtete knížku Lovecké trofeje českých zemí prof. Hromase, tak tam je jelenářská oblast Oderské vrchy uvedená jako číslo 13 a pouze na 15 tisících ha. Původně totiž byl do oblasti počítán jenom les, nikoliv vojenské plochy, kterých má Libavá asi 11 tisíc hektarů. Přitom právě volné plochy jsou velmi důležité pro chov jelení zvěře. Zde se ona vrací ke svému původnímu lesostepnímu způsobu života.
A od kdy tedy můžeme sledovat význačnější jelení trofeje?
První zlatý jelen byl ulovený v roce 1969, mně se ho podařilo před pár lety sehnat, nechali jsme trofej zrenovovat, visí v kanceláři ředitele divize Lipník nad Bečvou. Měl 221 b. CIC.
Od roku 1980 se pak začali lovit pravidelně jeden až dva zlatí jeleni ročně.
Nastalo však desetiletí mezi lety 1991 až 2001, kdy se nedařilo ulovit „zlaté“ jeleny, i když se v honitbě evidentně vyskytovali. A to už jsem měl možnost do výkonu práva myslivosti mluvit. Za rok 1998 byli uloveni tři jeleni, měli trofeje kolem 204 b. CIC, ale ani jeden neměl větší délku než metr a byli to třeba dvaadvacateráci.
Výhodou naší firmy je, že si můžeme nastavit a postupně i upravovat kritéria chovnosti. A velmi důležité jsou chovatelské přehlídky trofejí z důvodu existence zpětné vazby. Na základě výsledků přehlídky můžete totiž chov usměrnit a posunout, s využitím podmínek v honitbě, kvalitativně dál, právě změnou kritérií.
Takže jsme třeba v roce 1999 stanovili, že i když jelen bude oboustranně korunový a nebude mít v odpovídajícím věku délku minimálně 90 cm, tak nemá v chovu co dělat. Upřednostnili jsme jeleny s dlouhým parožím. Evidentně se to následně projevilo, protože přišly roky 2001, to byli ulovení dva silní zlatí jeleni, v roce 2002 byli další dva zlatí a v roce 2004 byli uloveni čtyři jeleni s trofejí nad 210 bodů CIC. A jeden z nich, jelen Ing. Petra Kwieka, měl 243 b. CIC. Do dnešních dnů je to v historické době nejsilnější jelen ulovený na území ČR a aktuálně je to stále nejsilnější libavský jelen.
Dá se vůbec popsat typický libavský jelen?
Nedá, ale je vidět, že genetika prostě funguje. Takovým představitelem jelena z Kežmaroku je i ten dosud nejsilnější jelen. Julius Manica mi jednou dovezl fotky jejich jelenů a já jsem k tomu přiřadil trofeje jelenů z Libavé, jak kdybyste některé odlil. Však taky když jsem prezentoval v roce 2005 jelena Petra Kwieka v Lysé nad Labem, tak Julius Manica seděl v první řadě, pak za mnou přišel a říká:
„Já mám uja toho vášho jeleňa.“ A ukázal mi fotku, trofej o hodnotě 235 b. CIC, jako kdybyste okopíroval trofej, kterou jsem já tam držel v rukách. Geny jelenů z Kežmaroku tady prostě jednoznačně jsou a projevují se ve vzhledu a síle trofejí.
Mám fotku jelena s parohy na první hlavě z Kežmaroku, kterého strhli vlci, a je to čtrnácterák. A mám fotku jelena, který byl sražený u Domašova nad Bystřicí, na hranici Libavé a Úsovska, a je to dvanácterák na první hlavě. A jako by byli bratři. Ten genetický základ je prostě úžasný.
Import jelenů z Kežmaroku byl sice zásadní pro rozvoj chovu jelení zvěře, ale je důležité dodržovat pravidla.
Základem úspěšného chovu jsou ale kromě geneticky také podmínky prostředí…
Ano, souhlasím, podmínky Libavé pro jelení zvěř jsou také základem úspěchu, protože, jak jsem již napsal, ona se tady vrací ke svému původnímu lesostepnímu způsobu života. Já jsem dlouho bojoval proti názvu jelen lesní, je to nesmysl. Jelen je opravdu evropský s tím, že mám spoustu důkazů, že když má klid, není hnaný člověkem nebo vlkem, radši tráví čas na volné ploše, má přirozený a potřebný počet potravních cyklů. Je tady 11 tisíc ha bývalých zemědělských ploch, do prostoru nemá veřejnost přístup, jeleny není problém vidět během dne, jak se v klidu paství anebo odpočívají a přežvykují.
Jak je aktuální stav jelení populace?
Začnu trochu oklikou. Dnes je na Libavé poměr pohlaví 1,5 až 2 jeleni na jednu laň. Je to proto, že v roce 2013 ředitel rozhodl: „Začíná kalamita, nevíme, v jakém bude rozsahu, musíme snížit stavy.“ Nikdo z nás netušil, že disturbance (rozpad) smrkových porostů nabude takového rozsahu. A pan ředitel, jako řádný hospodář rozhodl o navýšení především plán lovu nositelek přírůstu, tzn. laní. Takže jsme tedy jedenáct let lovili dvakrát tolik laní než jelenů, přitom v přírodě se rodí mláďata v poměru pohlaví 1:1. Takže je jasné, že se výše odlovu musela jednoznačně projevit na poměru pohlaví, který je na Libavé dnes zcela opačný, než se uvádí jinde v republice.
Když jsme mluvili o lovu a trofejích, určitě by se detailně dalo mluvit o zásadách lovu. Jak zasahujete od jednotlivých věkových tříd, kdy je kulminace paroží a jak staré jeleny tedy lovit?
Já jsem se na Horní Plané kdysi potkal s Ing. Ziegrosserem, který tam měl prezentaci ohledně jelení zvěře. Ukázal trojúhelník a říká, dole jsou všechny honitby v ČR, pak dlouho nic a na úplné špici je Libavá. A promluvil o teorii, jež je smysluplná pro většinu honiteb v ČR
: „Nelovte špičáky, nechte je dozrát.“
Toto ovšem neplatí pro Libavou, jejíž podmínky znám a o jejichž podmínkách mluvím. Totiž, jestliže se dlouhodobě dodržují pravidla která fungují, tak má pravdu prof. Nečas, který říká:
„Průběrný odstřel je nutné udělat co nejdřív.“
My jsme v letech 2003 až 2005 přestali špičáky lovit s tím, že potom se budou raději lovit šesteráci a osmeráci a strašně jsme si na dalších skoro deset let „zasvinili“ honitbu slabými jeleny na přechodu první a druhé věkové třídy. Ano, tvrdím, že je potřeba lovit slabé a průběrné špičáky v první věkové třídě!
Takže preferujete, že lovecký tlak by měl být na první věkovou třídu a tam vyeliminovat jeleny nevhodné do chovu?
K tomu je důležitá podmínka - při dlouhodobém řádném hospodaření. Pokud je někde poměr pohlaví 10:1 ve prospěch laní, tak samozřejmě ne. Ale tady je to jednoznačné 1,5 až 2 jeleni na jednu laň. Já jsem vloni doprovodil na čtyři jeleny, ani jeden neměl více než dvě laně a kolem něj běhalo dalších pět jelenů. Vše kolem dokola „řvalo“ a boční jeleni se mu snažili jednu z těch dvou laní sebrat. Z hlediska atraktivnosti říje pro loveckého hosta je to fajn, ale je třeba zohlednit i jiné aspekty.
Takže jaké je kritérium tlaku na první věkovou třídu jelenů? Délka? Tělesná hmotnost?
Dneska je to hmotnost, průběrný špičák by neměl mít nad 70 kg a délku paroží, pokud je paroží ostré, špičaté, tak může mít do 40 cm. Pokud je tupé, tak do 30 cm, když se bavíme o chovnosti. Jelen na druhé hlavě by měl mít do 110 bodů, bavím se pořád o průběrném lovu, jelen na třetí hlavě do 135 bodů.
Vyhláška říká, a okresy to dodržují, že jelen špičák by měl být veden jako jednoletý. Tím pádem všichni uživatelé honiteb v okolí mohou lovit jeleny s parožím na druhé hlavě jako dvouleté celý rok. My jsme na to jako VLS nepřistoupili, protože jsme tvrdili, že se nám rozbije celá šedesátiletá statistika. Historicky byl špičák vždy vedený jako jelen ve druhém roce života, nikoliv jako dvouletý. V roce 2022 ale došlo v rámci vyhlášky ke změně tak, že se celoročně může lovit zvěř do dvou let věku. A jak vykážete rozdíl mezi špičákem loňským kolouchem a předloňským kolouchem, uloveným v období od 1.4. do 30.6. daného roku, pokud bude předloňský kolouch popisovaný jako jednoletý?
Takže na Libavé jsou vedeni špičáci stále jako jeleni ve druhém roce života. Jedná se o předloňské kolouchy. Špičáci, loňští kolouši, kteří jsou uloveni od 1. dubna do 30. června jsou vedeni jako jeleni v prvním roce života a tím pádem existuje přesná evidence, kolik jsme ulovili i v tomto období špičáků-loňských kolouchů a špičáků-předloňských kolouchů. Takže ve vykazování se pokračuje standardně dál podle uvedených pravidel.
U posouzení kolouchů je důležité, že velký jelen může vyrůst jen z velkého koloucha a velkého koloucha může mít zase jen velká laň. A tak i u laní existuje také jednoznačné kritérium, průběrná laň je do 80 kg dodávkové hmotnosti. Podle studií vychází u jelení zvěře poměr dodávkové hmotnosti k hmotnosti živé zvěře na 0,68, takže když si vše spočítáte, vychází, že průběrné laně mají do 117 kg živé hmotnosti. A laně o živé hmotnosti 120 a více kilogramů, to jsou již „kobyly“ a zaplaťpánbůh na Libavé takové jsou. Osobně si myslím, že toto je v kritériích lovu a vlastně především ve stanovení chovnosti strašně důležité - soustředit se na laně. Nejsou kritéria jen pro jeleny, ale je třeba dodržet také kritéria průběrného lovu laní, neboť laň je nositelka genetická informace, ona vyživuje koloucha.
Kdy tedy lovit trofejové jeleny, kdy je jejich kulminace?
Dostal jsem se jednou do debaty s Frantou Řehořem, který mi říkal, že podle jeho zkušeností z Poněšické obory je jelen na vrcholu ve 12 letech, pak další rok o něco může bodová hodnota trofeje klesnout a další rok, ve 14 letech, vyskočí trofejově nejvýš.
Je důležité to ale hodnotit v rámci daných specifických podmínek. Já tvrdím, že jelen je to samé, co chlap. Někdo vypadá v padesáti na čtyřicet, jiný v padesáti na sedmdesát. V době, kdy jsem byl polesný a jelen byl na Libavé lovný od dvanácti let nahoru jsem měl několik hostů, kde jsem si nebyl jistý, zda jelen těch 12 let má, tak jsem řekl, že je mladý a bylo to vyřízené, neulovil se. Rok nato jsme jelena ulovili jako šestnáctiletého.
Takže jsme pohnuli s kritérii, že od deseti let nahoru jsou jeleni lovní. No a ti, kteří jsou uloveni většinou těch deset nemají, jsou starší. A na druhé straně musím říct, že je spousta jelenů, kteří mají 11 let a jsou opravdu na vrcholu sil. Mám dokonce několik řad shozů, kde jelen měl 214 bodů v době kulminace a byl ulovený jako patnáctiletý, kdy měl jen 164 bodů, tak šel dolů během čtyř let.
Dělal jsem také u jelenů výbrusy k přesnému určení věku a musím konstatovat, že u nás se stane málokdy to, co popisuje Franta Řehoř z Poněšic, že by jelen trofejově poklesl a pak šel ještě zase bodově nahoru.
Asi je důležité, když mluvíme o průběrném odstřelu, co loví personál, který jeleny zná a co loví poplatkoví hosté?
Záleží docela na vedení podniku a já zažil různé přístupy k možnosti lovu personálu. Standardně jsme mívali možnost, že personál mohl lovit průběrného jelena první věkové třídy, nebyl žádný problém. Pak přišlo období, kdy bylo rozhodnuto, že to nejde. V současné době „zdravého selského rozumu“ může personál v rámci průběrného lovu a na základě schváleného osobního plánu lovu odstraňovat z chovu průběrné jeleny první věkové třídy.
Poplatkoví hosté na Libavé loví především jeleny druhé a třetí věkové třídy. A je možné je rozdělit do několika skupin. Ty, kteří chtějí ulovit třeba slabšího stopadesátibodového jelena, jen aby byl z Libavé, dále na ty kteří chtějí ulovit starého, pokud možno kapitálního jelena, přijedou, uloví a vícekrát se nevrátí a pak na ty, kteří získali za dlouhé roky k honitbě Libavá srdečný vztah, vracejí se, speciálně na jelení říji a jsou schopni a ochotni zaplatit nemalé prostředky za možnost lovu v době jelení říje, za nasátí atmosféry tohoto období a za konstatování: „Byl jsem při tom“, při jehož prohlášení běhá mnohým z nich mráz po zádech
Libavá byla také masivně postižena kůrovcovou kalamitou. Jaké jste si z toho odnesl zkušenosti a ponaučení z hlediska způsobu obnovy porostů ve vztahu ke stavu zvěře?
Začnu trošku jinak než jelení zvěří. Mohli bychom dojet na Potštát, kde jsem stál v jedné lokalitě v roce 2017 a měl jsem nejtěžší lesnickou depresi. Stál jsem na místě, kde jsem viděl 400 ha holin po kůrovcové kalamitě. Požádali jsme tenkrát ministerstvo zemědělství o odlov zajíce, protože na čerstvě založených kulturách byl největším škůdcem zajíc.
Jeden z dělníků mi ukázal fotku, řada smrků, dvě řady buků, smrk stál a část buků byla překousaná. Ptal se mne: „
Můžete mi vysvětlit, proč zajíc sežral jen buk?“ Já jsem mu sdělil, že zajíc nemá v dané lokalitě hlad, on je hlodavec, potřebuje obrušovat zuby a zeptal jsem se:
„Vy byste si kousl do smrku, abyste měl zuby zalepené pryskyřicí?“ Takže ano, na kalamitních čerstvě zalesněných holinách je, bohužel, prvotním škůdcem zajíc.
Změnili jsme také kritéria průběrného lovu pro zvěř srnčí, na mladých lesních kulturách totiž není primárním škůdcem jelen, s ním je problém až ve starších porostech s loupáním, ale okusovač je srnec. Takže jsme zrušili kritéria pro průběrný lov srnčího a speciálně v lesních porostech nebo na plochách určených k plnění funkcí lesa se na potkání lovilo veškeré srnčí. Snížil se stav srnčího a je neuvěřitelné, jak to bylo poznat.
Na Libavé padlo 11 tisíc ha ze 23 tisíc ha obhospodařovaného lesa, tedy 45 %. Porosty padly v letech 2015 až 2020 a dneska je jich 96 % zajištěných, tedy kultury nebo mlaziny jsou odrostlé škodám zvěří. A přitom se nijak masivně neoplocovalo.
Zásadní tedy bylo snížit stav zajíců a srnčí zvěře?
Ano, zajíc a srnčí zvěř jsou rozhodující faktory při obnově lesa na kalamitních holinách. Zásadní je ale také snížení stavu jelení zvěře kvůli loupání, neboť jsme věděli, že přijde období, kdy začnou být porosty odrostlé. A tak se snažíme vytvořit místa, kde jelení zvěř nemá klid.
Řeší se to tak, že v porostech, kde bylo 200 či 300 tisíc jedinců zmlazení smrku, projede při výšce těchto porostů asi 1,5 m traktor s drtičem a projede pruh dva metry široký, vedle dva metry široký pruh porostu se nechá stát, a opět se vydrtí pruh o šířce dvou metrů. Je to efektivní, ekonomické a účinné. Zvěř vy zde vidíte, ona se tam přitom sama necítí bezpečně. Pokud by se tyto zásahy neprovedly, zvěř zůstane v krytu nerozčleněných porostů, a to je první krok ke vzniku škod loupáním.
Jak vy vidíte řešení toho, že celá řada pokůrovcových ploch zarůstá, stanou se z nich mlaziny, neudělají se tam pruhy, jako děláte vy, a takové neprostupné porosty budou doslova porodnicí zvěře. Jakým způsobem tam lovit?
Mně nepřísluší radit kolegům lesníkům jinde, ale člověk by měl být odpovědný na svém stanovišti za své hospodaření. A jestliže vím, že musím obnovit obrovské plochy, tak musím lesnická opatření začít řešit s vědomím, že tu zvěř mám.
Když vezmu řešení z pohledů VLS, tak je to otázka výše uvedeného rozčlenění smrkových porostů. Rozčlenění se ovšem netýká jen smrku, ale všech v nedávné minulosti zalesněných smíšených porostů tak, aby se tam zvěř necítila bezpečně. V první fázi však musí dojít ke snížení stavů na únosnou míru a potom následovat řádné lesnické hospodaření tak, abychom si nevytvářeli cílené zvěřníky, tedy prostředí, kde se zvěř zapíchne, je ve stresu, nevychází, žije skrytě a působí škody.
Vracím se ale zpátky k výhodě Libavé, což s tím také souvisí. Když jelení zvěř klid má, tak nepůjde do stínu houštin, ona zůstane na volných plochách, ona není okusovač, ale spásač. Libavá má obrovskou výhodu ve vytvoření klidových zón, což zvěř okamžitě pozná.
Byl jsem na stáži v Německu u jejich spolkových lesů. Oni loví intenzivně v lese a vůbec neloví na vojenských plochách, tam loví jeleny jen v době říje. Je to poznat, my jsme prostorem projížděli a na vojenských plochách zvěř stála a dívala se na auta kolem. Byla zvyklá na to, že tam má klid. Na Libavé existuje několik lokalit, které jsou vyhlášené jako klidové zóny a je to poznat, když tam přijdete ve dvě odpoledne, tak tam uvidíte několik klidně přežvykujících kusů.
A s tím souvisí i hmotnost zvěře. Když má klid, má jelení zvěř i dvanáct pastevních period proložených přežvykováním v klidu, stresovaná zvěř zatlačená do houštin jich má podstatně méně.
Byl jsem v jihovýchodním Polsku, kde jsou hlavními dřevinami jedle bělokorá a buk lesní. Když jsem se zeptal, která zvěř působí největší škody na jedli, tak mi polští kolegové řekli, že vlk. Na můj překvapený dotaz, který jsem pronesl s ještě překvapenějším obličejem mi sdělili:
„Když příjdou ze Slovenska vlci, přičemž my je nemůžeme lovit, tak se jelení zvěř srazí do rudlu, zaleze do houštin a tam loupe.“
To je ponaučení pro běžné honitby, kde se sice řeší škody zvěří, ale když tam člověk přijede, kolem pastevních ploch jsou kazatelny a posedy a zvěř nemá klid, je stále rušena a tlačena zpět do lesa, loví se v podstatě permanentně. Přitom v lese kazatelnu v podstatě neuvidíte…
Tady na Libavé kolem ploch jsou kazatelny také, ale jestliže vedení řekne, bude tam klidové území, tak je tam klidové území a tím to hasne. Zase jsme u morálky, disciplíny a dodržování pravidel. Já chápu, když se na mě potom podívá myslivec ze sdružení a řekne mi, ty tady tak můžeš mluvit, protože nařídil jsi a musí se to dodržovat, přitom já musím plnit plán lovu a při dnešním tlaku musím ulovit vše, co vyleze. A to se nebavím o lovu v noci.
Takže Váš názor na noční lovy? Protože zrovna třeba naši jižní sousedé v Rakousku kroutí hlavou a říkají, proč jste tak nerozumní, že lovíte celoročně a ještě v noci?
Mám kamaráda, který to strašně odsuzoval, má svoji honitbu. Zásadně neloví v noci trofejovou a holou zvěř. Ovšem sděluje mi, že na prasata je to to absolutně to nejlepší, co existuje, protože přesně ví, na co střílí.
Já jsem myslivec, který nikdy v noci kromě divočáků nelovil, a patrně ve svém věku nikdy v noci jinou zvěř lovit nebudu. Mám přitom kamaráda, který mi ukazuje videa, jak je schopný všechno zvládnout, přečíst. Opravdu je ale rozdíl z hlediska nočních lovů v přístupu k černé zvěři a k ostatní spárkaté zvěři. A jsme opět u české povahy, že se to zneužívá. Loví se všechno, zvýší se tlak na zvěř, ona se začne pohybovat opravdu až v noci, a to ještě ve stresu. Bohužel je to stále v kruhu.
Je ale jeden zásadní problém, který já chápu. Pokud je uživatel honitby postavený před mantru neporoste nám les, protože ho sežere zvěř, škody nám zaplatíš, tak je vystavený ohromnému tlaku na odstřel zvěře. Podle, zaplaťpánbůh, neschváleného návrhu zákona o myslivosti, když nesplníte první rok plán lovu, tak zaplatíte 50 až 200 tisíc a když ho nesplníte druhý rok, tak zaplatíte 200 tisíc až půl milionu. Důležité je postavení plánu lovu, ale existuje nějaká systémově správná metodika? A nikdo, podle mě, jasně neřekl, jak se budou posuzovat a kdo bude posuzovat místní podmínky.
Jestliže mi někde napíšou, že je v porostu za a) zjištěno 20% poškození, je nutné k tomu dodat za b) jak ten porost vypadá, jestli vznikl z přirozeného zmlazení v počtu 80 000 jedinců po hektaru, či z umělé obnovy, kde je těch jedinců 8000, protože v případě a) je to poškození marginální, vzhledem k tomu, že nepoškozených jedinců je tam 64 000, což je v podstatě osmkrát víc, než požaduje zákon a je reálný předpoklad zdárného vývoje porostu. Něco jiného je samozřejmě v případě takového poškození v porostu z umělé obnovy. Opravdu nemůžeme vše posuzovat podle nějakých tabulek a statistik od zeleného stolu bez dostatečné znalosti konkrétní lokality.
Já jsem si schválně sedl k těm navrhovaným 48 oblastem v novele zákona, do jedné oblasti tady u nás byly zařazeny všechny honitby až po Kružberk a Slezskou Hartu. Pokud by měli uživatelé v honitbách lovit to, co by jim předepsal nový zákon, resp. na zákon navázaná metodika výpočtu plánů lovu, tak ti chlapi by okamžitě dali výpověď, protože by takové počty nebyli schopni ulovit.
Jaký je Váš názor naháňky na spárkatou a speciálně na srnčí?
Naháňky na spárkatou zvěř uznávám, pokud jsou dobře zorganizované. V roce 2000 jsme vlastně dovezli z Německa zkušenost nadháněk se slíděním a ty se mi líbí. Rozesadit účastníky tak, aby měl každý střelec kolem sebe asi 50 ha, lovit klidně, promyslet a naplánovat vše, mít také správně vybrané a hlavně zodpovědné a poučené střelce. Mám to odzkoušené, když se do zvěře „správně šprtne“, tak ona jde a zastaví se klidně kousek od vás, takže se dá dobře přečíst a rozhodnout se o jejím ulovení či neulovení, zvěř se nikam nepřehání, nijak se příliš nestresuje, může to být velmi efektivní způsob lovu a snížení stavu zvěře v honitbě. Já jsem zrovna typ, že když letí zvěř v úprku, tak na ni nestřílím, to je vždy cesta do maléru nebo postřelení. Důležitý je při těchto akcích dostatek lovecky použitelných psů, bez nichž mohou být tyto nadháňky pouhým fiaskem
A společné naháňky na srnčí zvěř? Ano, ale jen jako mimořádné opatření v době, kdy je potřeba obnovit velké plochy a dočasně snížit stav srnčí populace a také za podmínky důsledného dodržování všech pravidel nadháňky se slíděním.
Stejně tak mimořádným opatřením by mělo být zrušení průběrných podmínek pro srnčí zvěř v době odrůstání kultur. V momentě, kdy se porosty zvednou do stadia zajištěných kultur, tak už tam srnčí zvěř škodu neudělá, a je potřeba přistoupit k normálnímu mysliveckému hospodaření. Zajištěnost kultury je zákonná doba, dneska je posunutá kvůli velkým kalamitním plochám na deset let, ale standardně je do pěti let od vzniku lesní kultury.
A kombinace po naháňce nechat zvěři nějakou dobu klidu, třeba to zkombinovat i s intervalovým lovem…
Určitě má význam nechat zvěři období klidu, a to nejen po naháňkách, intervalový lov má určitě smysl, ale myslím, že se toto nepraktikuje v mnoha honitbách právě vzhledem k všeobecnému tlaku na snižování stavu zvěře. Podle mě protiargument k intervalovému lovu bude jednoznačně „musíme lovit, protože musíme splnit plán lovu.“
Není problém v tom, že u nás je snaha plánovat dlouhodobě, tlak na snižování stavu zvěře vychází z rozhodování od stolu, vůbec nerozhodují vlastníci lesa nebo honebních ploch?
Já nepotřebuji kopat do kolegů ve státní správě anebo v jiných podnicích, ale je bohužel spousta těch, kteří rozhodují, ale myslivci vůbec nejsou a na řešení problémů se nedívají komplexně. Je totiž potřeba řešit škody vznikající na lesních porostech jak z pohledu lesnického, tak mysliveckého. A jestliže myslivec nechce slyšet argumenty lesnické (a nechá třeba vysypat fůru krmení do bukové kultury), tak musí zásadně počítat s postihem. A naopak, pokud lesník tvrdí, že zvěř do lesa kvůli škodám nepatří, tak by měl dělat něco jiného, než lesníka.
Znovu se opakuji a omlouvám se za to, ale jsem přesvědčen, že lesák, který je myslivcem, má o svém lese o 30 % lepší přehled než ten, který myslivcem není. A ten, kdo je navíc kynologem myslivcem, tak má lepší přehled o těch dalších 20 %. Já mám jezevčíky celý život a jsou oblasti, kde bych nikdy bez toho psa jako lesník nevlezl.
Já dlouhodobě tvrdím, že by úředník státní správy myslivosti měl být něco jako mediátor, ten, kdo posadí k jednomu stolu všechny hospodáře v honitbě a podle místních podmínek přiměje všechny k akceptované domluvě, jak se bude v honitbě hospodařit další rok…
Jedna z těch základních chyb současného zákona je to, že se ze státní správy udělali akorát pisálci. Pamatujete si Rudolfa Nováka? On kdysi sepsal příručku pro adepty a tam kromě jiného popsal i svoji představu, že by státní úředník měl být vzdělaný a poučený rozhodčí, který má sice ve finále rozhodující slovo, ale musí být neúplatný, argumentačně silný, zkušený a měl by umět nezávisle zhodnotit, jak se věci mají a kdo má pravdu.
Myslím, že se ale dnes najdou místa, kde se umí dobře mezi sebou domluvit lesník, zemědělec i myslivec, nejlepší je situace, když jsou všichni myslivci a umí si na rovinu korektně věci vyříkat, to kolikrát ani u toho státní úředník asistovat nemusí.
Vrátím se k zákonu o myslivosti. Potřebujeme určitě nový zákon o myslivosti, ale jak ho vytvořit? Bude nová vláda, mělo by se začít asi jednat s myslivci a s lesníky, ne aby zákon sepisoval nějaký právník na ministerstvu…
Kdysi jsem se nepříjemně střetl s představitelem spolku profesionálních myslivců, který tvrdil, že myslivost je samostatné odvětví. Já jsem mu řekl, nikdy nebyla a nikdy nebude. Myslivost vždy byla a je svázaná s hospodařením, ať lesnickým nebo zemědělským, a musí se řešit v souvislosti. Takže odpovídám na vaši otázku. Ano, pokud se začne tvořit nový zákon, jakože se musí začít tvořit zákon o myslivosti, tak musí být jednoznačně tvořený se všemi, koho se myslivost týká, bez rozdílu malých či velkých zemědělců, lesníků a dalších zájmových skupin. Nový zákon by se měl tvořit až na základě počáteční dohody a zásad, které si udělají mezi sebou všichni hospodáři v krajině. A já vidím tři zásadní body, na kterých se musí zákon začít vytvářet. Musí to být především opravdu
„zákon o myslivosti“ se vším všudy, nikoliv jen
„zákon o lovu“
První je otázka nikoliv velikosti honiteb, ale otázka stanovení smysluplné metodiky hodnocení škod a stanovení systému, který by zohledňoval místní specifika. Uvedu příklad. Ukážu vám tři roky starou kulturu, která má tři metry, ale vím, že je to proto, že je tu listnatý les, že tu nebyla žádná kalamitní holina, ale až vyjedeme nahoru na kopec, tam uvidíte plochu, kde bylo 100 ha kalamitní plochy. Lesník se o to musí starat, nesmí říct, necháme to přírodě. Národní parky jsou toho příkladem, příroda si poradí, ale za 200 let. My hospodaříme v lesích a mě se obec zeptá, lesníku, jak tady hospodaříš? Já proto musím usměrňovat přírodě blízké hospodaření, aby neslo jakýsi hospodářský výsledek. Takže první věc je systém určování škod, který bude ale zohledňovat místní specifika.
Druhá otázka je stanovování výše plánu lovu ve vztahu k množství sankcí. Protože já si myslím, že kdyby navrhovaný zákon začal platit, tak do tří let velká část uživatelů honiteb je pustí, a co by s tím stát dělal? Nažene do honiteb profesionální lovce? To je přece nesmysl.
Třetí otázkou je, a to si myslím, že je možná nejzásadnější, znovuupevnění postavení státní správy, protože pokud by to mělo být nadále tak, jak je to teď, tak je to v podstatě neřešitelný problém.
Vždyť se podívejme na zkušenost u LČR, kdy se v roce 1992 řeklo stavy zvěře se vyřeší tím, že budou malé honitby a hodně dlouhé hranice a oni si to myslivci sami postřílí. A podívejme se, jak to dneska vypadá, kde byly stavy v roce 1992 a kde jsou dnes. Bohužel český člověk je myšlením takový, že:
„Já si zašetřím matky, abych měl co lovit, navíc za nimi nějací ti otcové přijdou.“
A jestliže nájemce honitby, uživatel, musí platit z pohledu normálního průměrného člověka nekřesťanské prachy, tak logicky tam chce mít zvěř, pravda, nechovají se tak všichni, ale rozhodně je jich velká část. On si přece honitbu pronajal, protože tam chce vykonávat právo myslivosti a lovit. Zašetřuje proto matky a udržuje stavy zvěře, protože si honitbu pronajal k loveckým příležitostem.
Pojďme už na závěr od zvěře a honiteb, přijel jsem za vámi pro představení vás osobně jako oceněného myslivce roku. Pojďme zmínit, že jste také excelentní trubač a vábič. Jak jste se k oběma dovednostem dostal?
K obojímu jsem se dostal, nechci říct náhodou, ale k troubení jsem se dostal proto, že jsem se jako polesný naboural na motorce v roce 1995 a rozbil jsem si pravou půlku obličeje a přestal jsem vidět na pravé oko. A začal jsem přemýšlet, co budu dělat na honech, když jsem typický pravák. Do té doby jsem hrál na pozoun, vyměnil jsem proto nátrubek za menší a začal jsem troubit s kamarády na lesnice a ještě za Josefa Selementa v roce 1999 jsme se zúčastnili národní soutěže v Rožnově a kupodivu jsme neskončili poslední, to bylo důležité. A na to konto si nás vzala pod křídla paní ředitelka Kozubíková ze ZUŠ Potštát a vytvořili jsme dobrou partu. Nyní je nás dohromady 15 a společně troubíme už 25 let.
Máte pořád stejný soubor?
Ano, soubor, trochu obměněný, ve kterém už jsou i naši vnukové. Jezdíme na soutěže, máme i další vystoupení na mnoha Svatohubertských mších, mysliveckých oslavách, svatbách i pohřbech. Ovšem největší význam lovecké hudby, jako nedílné součásti našich tradic, vidím v lese při praktické myslivosti.
Doprovázel jsem mnoho loveckých hostů a všem jsem v případě úspěšného lovu troubil hlaholy a halali. V případě jednoho významného politika, který byl zpočátku velmi nepřístupný do okamžiku ulovení dobrého průběrného jelena ve vrcholu říje. Když jsme nad jelenem drželi stráž, tak se na mě podíval se slovy, zda mohla být u troubení jeho žena. Paní dovezl kolega, už se zešeřilo. Lovec si k jelenovi klekl, bylo to ve stráni, pod kterou se stékají tři potoky. Stáli jsme na hraně kopce trochu výše. Když jsem zatroubil halali, vrátilo se ozvěnou třikrát během dvanácti vteřin. Lovec klečel, paní ho držela za ruku a při posledních tónech lesnice vidím, že mu po skráních tečou slzy. V tu chvíli změnil své chování a jako by to byl úplně jiný člověk pronesl ke mně věty, jež si budu pamatovat do smrti
: „Pane inženýre, myslel jsem si, že jsem už dost starý chlap na to, že mě v životě nemůže nic překvapit. Právě jste mě ale přesvědčil o opaku. Děkuji Vám“. Kvůli takovým chvílím stojí za to při lovech ty tradice dodržovat a troubit!
To je důkaz toho, že česká myslivost není jen o lovu a trofejích, že to je i kultura…
Máte pravdu. Na soutěži ve vábení jsem byl poprvé v roce 2008, kdy jsme se setkali v Kostelci nad Černými lesy na prvním ročníku studentské soutěže. Byli tam studenti z českých škol, ale z Moravy tam nebyli žádní.
Když jsem odcházel do penze, tak jsem si říkal, že budu mít víc času a že to zkusím napravit. Oslovil jsem ředitele lesnické školy v Hranicích Ing. Kandlera, že to s výukou vábení zkusím, že vím, jak by mělo vábení vypadat. Když byl den otevřených dveří, já si vzal řevnici a zájemců byla plná třída. Sám ředitel byl překvapený, netušil, že na vábení bude slyšet tolik lidí. Tak jsem rozjel vábičský kroužek, mám tam momentálně 15 kluků a 3 děvčata. Udělal jsem s nimi minkvalifikační soutěž před letošní studentskou mezinárodní soutěží v Kostelci n.Č.l. Účastníků z Hranické lesnické školy bylo šest a obsadili první, druhé, páté, sedmé, desáté, patnácté místo a jedna z děvčat byla osmnáctá mezi třiceti kluky.
Kdyby nic, tak předávám zkušenosti, které v tomto smyslu mám, studentům ve věku mých vnuků a předávám je rád. Odměnou pak je, že za mnou jejich rodiče a prarodiče sem tam přijdou s poděkováním, že jsou rádi, že vábení jejich děti zkouší. A to si představte, že mi ředitel lesnické školy řekl, že nějaké ukázky z toho Kostelce dali na Instagram, a prý příspěvky mají za 7 týdnů 700 tisíc shlédnutí. Já samozřejmě chápu, že síla sociálních sítí je veliká, vůbec jsem ale netušil, že to může takto u posluchačů zabrat.
Nicméně můj hlavní motiv byl, protože jsem patriot Moravák, aby na vábičské soutěže někdo z hranické lesárny jel, já totiž mám hranickou lesnickou školu v srdci. A pro vábiče mám úžasnou motivaci, jsem domluvený s ředitelem, vyřídím propustku do vojenského prostoru a ty nejlepší vábiče beru s sebou každý rok 20. září na pár dní na jelení říji na Libavou, kde je posadím na obeznaná říjiště a oni mohou poslouchat a učit se přímo od jelenů.
Jak vy sám osobně využíváte vábení jelenů?
Studentům vysvětluji, že soutěžní skladby se nedají všechny v praxi v přírodě používat. Nakonec to popisuji v mé poslední knížce, kde je například i příběh lovu šedesátnického jelena mého kamaráda Pavla Mullera. Kdybych nezatroubil výzvu, jelen by se nezastavil neotočil by se k nám a patrně by nenávratně odešel by do hlubin vojenského újezdu a neulovili bychom ho. Používám takové krátké řevnice, je to dárek ze Slovenska z Oravy, které jsou praktické i v tom, že se dají strčit do kapsy hubertusu.
Využíváte vábení i při lovu srnčí zvěře?
Intenzivně. Naučil jsem se to od Václava Svobody, on je v tomto doslova génius. Když jsme ho tu kdysi měli, on nám přesně popsal čtyři základní sloky či věty, a od té doby mám spoustu úžasných zážitků ze srnčích říjí i dost srnců ulovených při vábení. Potvrzuji Václavova slova:
„Jakmile srnec nepřijde do konce čtvrté věty, tak žádný v okolí není…“
Na závěr tohoto dlouhého povídání chci ještě jednou zdůraznit, že jsem měl v životě štěstí, že jsem mohl sloužit jako lesník a současně jako myslivec na Libavé, kde je možné ukázat, že se zdravým selským rozumem to dohromady jde.
Měl jsem štěstí na spolupracovníky jak v technických, tak v dělnických profesích, protože bez lidí, kteří dělají práci s přidáním kusu svého srdce, to nemůže dlouhodobě fungovat.¨
A měl jsem štěstí na rodinu, především pak na svou ženu Lenku, protože řádně fungovat by to nemohlo bez kvalitního rodinného zázemí.
A dovolím si končit citátem, který často používal můj předchůdce v Lipníku n.B. Ing. Pavel Polák: „Nejdůležitější v životě nejsou věci nebo peníze, ale chvíle, okamžiky, vteřiny!!!“
připravil Jiří KASINA