Existují i nemoci zvířat a v té souvislosti mne padla na mysl jako první liška a diskuze o době hájení a zákazu norování. Co „erár“ udělá, až se u nás znovu objeví vzteklina? Co byste doporučil, neboť otázka nestojí zda ano nebo ne, ale kdy se se vzteklina objeví?
To je hodně těžká otázka. Domnívám se, že eliminace vztekliny byla velký úspěch, na druhou stranu to byla velká chyba, extrémní zásah do ekosystému. Vzteklinu považuji za excelentní faktor, který citlivě reguloval stavy všech masožravců. Tím, že je to kontaktní nemoc, docházelo k cyklaci. Jakmile početnost vlka a lišky v lokalitě narostla, tak „bouchlo“ ohnisko vztekliny. Tím se četnost šelem snížila na naprosté minimum a pak se zase jejich početnost navyšovala. Tím, že jsme vzteklinu eradikovali, tento faktor zmizel.
Spolu s tím, že ani regulace ze strany myslivců není na potřebné úrovni, jsme ve stavu, kdy roste tlak lišky na jiné chráněné druhy. Liška má i jiné nemoci, například psinku nebo prašivinu a nevíme, co s tím. Za mě bych vzteklinu při dalším výskytu nijak neřešil, nechal bych ji jako jeden z přírodních faktorů dál nebo nově působit.
Ale vzteklý vlk u stáda ovcí, vzteklý vlk nebo liška na kraji obce či města….
Ano, je to hrozná představa, že tady bude vzteklý vlk, který přijde do vesnice a tam se bude vrhat na lidi, ale riziko je extrémně malé. To spíš by mohly být nebezpečím lišky ve městech nakažené vzteklinou, každé nemocné zvíře je ohrožením pro člověka. Nicméně máme zkušenost s liškami, když u nás vzteklina byla, z nichž vyplývá, že liška, byť v blízkosti lidí běžně žila, se jen velmi vzácně objevila nemocná mezi lidmi.
S eliminací vztekliny ale souvisí i zdravotní problém pro lidi, kterým je obrovský nárůst tasemnice liščí. To je pro člověka smrtelná nemoc. Jestliže za poslední desítky let, kdy tady vzteklina ještě byla, se liščí tasemnicí nenakazil a nezemřel jediný člověk, tak mám obavu, že za dvacet či třicet let bude ročně postihovat desítky lidí.
Dejme si to dohromady. Když máte rizikový kontakt se vzteklinou, je to sice nepříjemná, ale řešitelná situace a víte, že se vám nic nestane. Když vám po deseti letech diagnostikují tasemnici liščí, tak se už s tím nedá nic moc dělat. Budou vám transplantovat játra nebo budete brát celý život léky.
Z mého pohledu, byl-li bych zástupcem státu, tak bych nějaký faktor, kterým snížíme invazní tlak tasemnice liščí na veřejnost uvítal. Obávám se ale toho, že i v tomto případě bude platit, že politici se proberou až v situaci, kdy lidé budou umírat.
Tady bych rád všem myslivcům doporučil, aby na sebe dávali pozor, hlavně při kontaktu s liškami, pečlivou hygienou. Všichni si z příkladu vztekliny v populaci lišek a navazujících problémů můžeme vzít ponaučení, že i dobře míněný umělý zásah do prostředí naruší ustálené vazby a výsledek může být horší, než byl na počátku, byť prvotní cíl, eradikovat jednu nemoc, byl splněn.
Takže lze konstatovat, že liška je rozporuplný regulátor?
Liška je přirozená součást naší přírody, své místo má, dříve byla regulována vzteklinou, jakmile se populace lišek rozmnožila, tak přišla „rána“ vztekliny. Pak byla doba silné regulace lišek, protože se platilo se hodně za kožešiny. Navíc dokud byla myslivost založena na drobné zvěři, byli myslivci motivováni, aby lišku intenzivně pronásledovali. Pro zajímavost, v Maďarsku je ostuda, když se v leči objeví liška, že myslivci nebyli schopni ji odstranit dřív. To u nás není, a i když je lišek u nás hodně, tak to neznamená, že bychom jejich populaci nějakým významným způsobem snižovali. Nanejvýš odlovíme přírůstek, možná ani to ne a za současného stavu naší myslivosti nevidím žádné řešení. Populace lišek zůstane vysoká, i vliv na lovnou zvěř, i riziko tasemnice liščí.
Jako další šelma mi přišel na mysl rys. V době, kdy se začal introdukovat, hovořilo se o mnoha stržených kusech zvěře, pamatuji vzrušené diskuze, ale pak vše utichlo. Jak momentálně vidíte situaci s rysem a jeho působení v prostředí včetně predace? Jaká je v současnosti pozice rysa v našem prostředí?
Rys loví vše, co v daném prostředí najde od zajíce výše, hlavně srnčí, přednostně muflony. Muflon je hlasitý, chodí v tlupě, rys o něm daleko dopředu ví. Srnec žije skrytějším životem, je obtížnější se k němu přiblížit. Mufloní tlupu si rys nadejde, počká si a velmi snadno nějaký kus uloví.
Ale k otázce. Já nejsem specialista na rysy. Vypadalo to, že rys zdecimuje celou populaci srnčí zvěře, hlášeny byl nálezy mnoha stržených kusů, ale takových informací je v poslední době minimum. Zjevně se nastavila rovnováha. Ale nelze spolehlivě stanovit, zda poklesl počet rysů nebo se srnčí zvěř adaptovala. Určitě existoval faktor počátečního obrovského přebytku nezkušené kořisti, rys zvěř strhnul, něco sežral, ke kořisti se nevracel a ulovil si další kus. V okamžiku, kdy už je lov obtížnější, snaží se ulovený kus spotřebovat kořist do posledního drobku. To znamená že se ani nenajdou tak často zbytky kořisti. Opravdu je možné, že se rysové chovají daleko úsporněji, někde možná došlo k poklesu početnosti, jak je tomu běžné i u chráněných druhů.
Anebo že by se myslivci situaci naučili řešit?
Možné to je, ale já nechci ani spekulovat.
Nedávno se objevily zprávy o novém výskytu, resp. pozorováních kočky divoké v české krajině…
Poslední zprávy o kočce divoké říkají, že situace je daleko lepší, než jsme si mysleli. Divokou kočku jsme přitom u nás už hodnotili jako vyhynulou. Tak to není, nějaká populace u nás přežívá a dokonce aktuálně běží projekt, kdy máme nějaké divoké kočky označené. Běžný člověk nerozliší kočku divokou od zdivočelé kočky domácí. Z hlediska myslivosti je kočka divoká zcela bezvýznamný a nezajímavý lesní druh. Žije skrytě, živí se drobnými hlodavci, pro nás myslivce je nekonfliktní.
Přitom ale zdivočelé anebo záměrně vypuštěné či bezprizorní kočky domácí jsou předmětem zpráv v poslední době jakožto nebezpečí pro naší přírodu…
Kočka domácí je úplně jiná třída. Kočky, které sice žijí v domácnosti chovatele, ale opouští ji jsou velmi významným predátorem ptáků hnízdících na zemi, ale obojživelníků. Kočka je skutečně velmi dobrý lovec a decimuje tyto populace. Stejný problém je se zdivočelými kočkami, které žijí skutečně divokým způsobem života v blízkosti lidí, ale nejsou socializované. Škody na životním prostředí jsou obrovské. Na větší lovné zvěři to není nějaká tragédie, nicméně populace zdivočelých koček je dalším z hřebíčků do rakve populace drobné zvěře. Ale i kdyby kočky nebyly, v této populaci se nic nezmění. Klíčový je stav krajiny, stav predátorů a další souvislosti, které drobnou zvěř u nás limitují.
Stanovisko z Ministerstva zemědělství je nezasahovat, vůbec neřešit. Neřeší se, že by toulavé kočky měly nějaký vliv na životní prostředí, že by vadily lidem, to není důležité. Mohu citovat: „Pod pojmem regulace zvířat ze zákona na ochranu zvířat jsou opatření, která mají přispět k udržení populace v určité zdravotní a genetické kvalitě.“ Ale představa, že budeme zlepšovat genetickou kvalitu toulavých a zdivočelých koček je skutečně tristní. To přece nikdo nemůže myslet vážně. A o regulaci prováděné z důvodu škod se hovoří až v poslední větě.
Je to situace, kdy se dostáváme do vztahu ke zvířatům podle toho, co si o nich myslí veřejnost. Máme nutrii, holuba a kočku, což jsou původně domácí zvířata, která zdivočela. Nutrie žijí ve zdivočelých formách, které stát prohlásí za největší škůdce a hrozbu a je potřeba ji hubit. U holuba je to tak napůl, část lidí jej vnímá jako opeřeného potkana, část by jej chtěla chránit. A zdivočelé kočky, které považuji za nejhorší vzhledem k dopadu na životní prostředí, řešíme maximálně tak, že je budeme možná někde odchytávat, kastrovat a pouštět zpátky.
Odpovídají alespoň stavy menších predátorů, jezevců, kun a lasiček, přirozenému vývoji?
Jezevec znamená velký úspěch v jejich ochraně. Pamatuji dobu, kdy jezevec nebyl chráněný druh a skutečně jich bylo málo. V minulosti se šelmy intenzivně pronásledovaly. Plynovaly se nory, tím jezevci dostali velikou ránu. Jakmile tlak na jezevce, chytání do želez, intenzivní norování a odstřel poklesl, jejich stavy rostly. Jezevec je dnes zcela běžný druh, také se běžně loví. A tam, kde se loví, je jejich stav vyvážený, nemá negativní dopady.
Kuna lesní je druh zralý na ochranu. Úživnost lesního prostředí není velká, takže početnost „lesačky“ je skutečně malá. Hospodářský problém je naopak kuna skalní. Je jich obrovské množství ve městech a na vesnicích, ale pokud jdete v zimě po obnově dál do lesa, četnost jejích stop významně klesá. V místě jejich života je přitom nemůžeme lovit, výsledek jsou překousané kabely v autech, škody na drobných chovech a podobně. Je to situace minimálně k zamyšlení, jak dál.
Lasičky jsou vzácným druhem, zaslouží ochranu. O tchoři platí to stejné, je to chráněný druh. Lasička i tchoř jsou u nás na hranici existence.
Můžeme považovat legislativu umožňující eliminaci introdukovaných predátorů mývala severního a psíka mývalovitého za dostatečně účinnou? A pak je tu také šakal…
Tyto introdukované druhy jsou nežádoucí, s negativním dopadem na ohrožené druhy. Není žádný důvod, proč bychom je tady měli tolerovat. Ukazuje se ale, že je skoro nemožné redukovat tak malá zvířata se silným reprodukčním potenciálem.
Pokud je populace mývalů severních silná, dokáží významně plenit hnízda, požírat mláďata, dopad na naše původní druhy může být velký. Já osobně v mývalovi nevidím žádnou hodnotu. Zmíněná nemožnost regulace by byla překonatelná zástřelným a kontrolou, zda likvidace probíhá. Likvidace živočišných introdukovaných druhů je ale velmi obtížná i tam, kde je vůle a peníze. Mohli bychom se podívat do Austrálie, kde se dlouhodobě bojuje s introdukovanými druhy a nejsou schopni kočky, králíky, lišky a všechno, co tam člověk dovezl, zlikvidovat. Snaží se alespoň tyto populace udržovat na úrovni, kdy ještě příliš neškodí, dělají se pokusy v zaplocených oblastech, aby se zachránily původní druhy. Je to ale velice nákladné a obtížné. U nás tyto snahy ještě komplikuje postoj veřejnosti, vždy se najde někdo s výroky, že zvířatům nesmíme moc ubližovat, vždyť přece mýval je takové roztomilé zvířátko!?
Šakal obecný u nás zatím není významně rozšířený, ale otázkou je, co se stane za několik let. Postupně se šíří od jihovýchodu, čas a oteplování může dospět k tomu, že to bude další z predátorů, který bude negativně působit na drobnou zvěř. A otázkou je jeho konkurence s dalšími druhy predátorů v naší přírodě.
Ještě nám zbývá vydra, nádherná šelmička spojená s představou zdravých vodních toků a nádrží, ale aktuálně asi hrozba v očích rybářů. Pokud ji budeme slepě chránit, překročí její stavy únosnou mez a škody na přirozené populaci ryb, a hlavně v hospodářstvích chovech budou převysoké, pokud už nejsou…
Vydra je krásné zvíře, do naší přírody patří, ale ekonomické škody jsou velké. Lipany nebo pstruhy potoční v přírodě významně redukuje, jsou toky, kde už na lipana nenarazíte. Jsou sice kompenzace, vydra je jeden z druhů, za které stát platí škody, nicméně škoda musí být nějak vyčíslitelná a potvrzená. Výhled regulace vydry ale není, stát se rozhodl, že radši bude hradit škody. Ale podmínky na získání náhrady nejsou vůbec jednoduché. A já se ptám, zda je to vůbec nějaké řešení.
Naši předkové věděli, že jsou druhy s nepříliš dobrým působením na ekonomiku hospodaření. V lese bobr, který kácí a žere stromy a u chovu ryb vydra. Je to obrovský problém, mě to mrzí, hlavně v pohledu na menší rybníčky v krajině. Byly vybudované z řady důvodů. Tyto rybníčky zcela ztratily produkční efekt, protože činnost vydry je neuhlídatelná. U rybníčku zastrčeného v lese nebo v polích nikdo nebydlí, majitel netuší, kdy tam vydra přijde a rybník vybere. Skoro se nedá ochránit, vydra je velice šikovná, dokáže se do rybníka dostat třeba přítokem a za krátkou dobu rybník zcela vyloví.
Jiná je situace u velkých produkčních rybníků, kde se dá vydrám navzdory hospodařit, podobně jako u velkých bažantnic s deseti tisíci bažanty. Nevadí, že něco chytí dravci, něco zkonzumují jiní predátoři, protože zbude dost. Na velkém rybníku velká obsádka přece jen něco snese, navíc se na to dá dělat určitá prevence. Ale ty malé rybníky a vodní toky jsou skoro bez šance.
.
Bavili jsme se o predátorech a s nimi souvisí i moje poslední otázka. Vidíte také jako já osamělé remízky jako past na zvěř ve prospěch predátorů?
Je to tak, pokud je remízek jediný orientační bod v krajině, budou kolem něj soustředěna hnízda ptáků i ostatní zvěř se k němu bude blížit. Malé osamocené skupiny zeleně bez další návaznosti jsou jen kryty pro predátory, ekologickými pastmi. Jediné, co se dá dělat, je vytvářet rozmanitou krajinu s navzájem navazujícím prvky. Nemusí to být remízky, lze například vytvářet malé plochy střídajících se plodin v pestré mozaice, aby vznikaly orientační body a přechody. Je to otázka zemědělské politiky, ale i příležitost pro myslivce, aby sami vstupovali do krajiny s nějakým hospodařením, aby motivovali zemědělské subjekty ke změně chování.
S poděkováním za rozhovor připravil Martin MOHELSKÝ