Od minulého roku je v určitých oblastech Dolního Rakouska, a to zejména okresech Hollabrunn, Mistelbach, Korneuburgg, Tulln, ale také v oblastech kolem Vídně, zaznamenáván rostoucí počet výskytu myxomatózy u zajíců polních. V letošním roce se nákaza značně rozšířila, přičemž v některých honitbách se stala situace velmi vážnou a počty nalezených uhynulých zajíců jsou značně vysoké. Někde se dokonce jedná až o stovky prokázaných úhynů.
Podobná situace je i v určitých oblastech Německa, kde se myxomatóza u zajíců vyskytuje již od poloviny srpna 2024 ve spolkových zemích Porýní-Vestfálsko a Dolní Sasko, k nimž se od července letošního roku přidalo také Šlesvicko-Holštýnsko. První zprávy o jejím výskytu v této spolkové zemi a s ní sousedícím Holandsku však pocházejí již z roku 2023, ale vzhledem k malému počtu nálezů tomu nebyla věnována velká pozornost. Přitom podle zpětně provedené analýzy lze předpokládat, že k jejímu zavlečení došlo již v roce 2020.
Vzhledem k tomu, že některé postižené honitby v Dolním Rakousku se nacházejí v příhraničních oblastech, bylo jen otázkou času, kdy se toto onemocnění vyskytne také u zajíců v České republice. Proto se zdálo být trochu překvapující, že zde až donedávna jeho výskyt nebyl nikde hlášený. Teprve v posledních týdnech po různých upozorněních na částečně dramatickou situaci v Rakousku byla myxomatóza na jižní Moravě u nalezených uhynulých zajíců po cíleně provedených veterinárních vyšetřeních ve Státním veterinárním ústavu jednoznačně prokázána. Přitom však lze předpokládat, že její lokální výskyt může být již dlouhodobější, ale až donedávna nebyl nijak diagnosticky zachycený a případné nálezy uhynulých zajíců byly spojovány s jinými onemocněními.
Je to do jisté míry pochopitelné, neboť v minulosti platila myxomatóza za typické onemocnění domácích a divokých králíků, zatímco u zajíců byla poměrně vzácná. A pokud se u zajíců výjimečně vyskytla, měla zpravidla méně vážný průběh. V tomto případě se však jedná o novou variantu, která se u zajíců šíří velmi rychle a je u nich (alespoň prozatím) ve většině případů smrtelná.
Tato nová varianta myxomatózy se nejprve objevila v roce 2018 na iberském poloostrově u tamního druhu zajíce (samostatný druh zajíce Lepus granatensis neboli zajíc iberský) a měla velmi razantní průběh.
Od poloviny července do konce září 2018 bylo v jižním Španělsku nalezeno 530 uhynulých zajíců s typickými příznaky, jaké jsou běžně popisovány u myxomatózy králíků. Jejich vyšetřením byl zjištěn nový virový kmen, ha-MYXV, neboli dosud neznámý typ myxomatózy, u něhož je na rozdíl od klasického viru myxomatózy typickým hostitelem právě zajíc.
Onemocnění působené tímto novým typem viru se mezi zajíci rychle šířilo a během krátké doby zasáhlo velké části Španělska a Portugalska, přičemž v nákazových ohniscích docházelo v zaječí populaci k vysokým úhynům. S příchodem zimy nákaza do jisté míry odezněla a v následujícím roce byly úhyny zajíců ve Španělsku a Portugalsku již výrazně nižší než v předcházejícím období, což mohlo být způsobené jednak snížením počtů zajíců v ohniskových oblastech, ale zároveň i nastupující imunizací populace.
Myxomatóza zajíců sice na iberském poloostrově vedla k dočasnému poklesu populace zajíců, který byl v určitých ohniskových lokalitách výrazný, ale rozhodně nevedla k jejich vyhubení. Podobný vývoj lze očekávat i ve střední Evropě. Současná vysoká úmrtnost při nakažení je způsobována tím, že zajíci nejsou na tuto variantu viru imunologicky připravení. To znamená, že jejich organiZmus nemá zatím ještě schopnost na nI reagovat tvorbou účinných protilátek. Je však velmi pravděpodobné, že postupem času se bude intenzita šíření a průběh onemocnění v důsledku zvyšování přirozené imunity v zaječí populaci zmírňovat.
Přestože v současné době je úmrtnost zajíců při nakažení velmi vysoká, někteří jedinci infekci přežijí a jejich organizmus si v procesu adaptace vytvoří schopnost tvorby účinných protilátek, která bude postupně zesilovat. Navíc zaječky, které nemoc úspěšně prodělají, mohou tyto protilátky předávat i na potomstvo.
Je samozřejmé, že větší obranyschopnost vůči tomuto typu viru myxomatózy nevznikne v zaječí populaci okamžitě, ale bude to vyžadovat určitý čas. To znamená, že nákaza se bude pravděpodobně nějakou dobu dále šířit. Během zimy ale zřejmě dojde k jejímu dočasnému útlumu v důsledku absence hlavního vektora (přenašeče), kterým je létavý bodavý hmyz jako komáři, muchničky a bodalky. S příchodem jara, a hlavně v průběhu léta, budou opět vznikat nová ohniska a úhyny zajíců budou pokračovat. Na druhé straně však budou stoupat také počty těch zajíců, kteří nemoc prodělají a vytvoří si tak schopnost tvorby protilátek. A čím více zajíců nákazu úspěšně prodělá, tím se bude její dopad na populaci postupně zeslabovat.
Proto není namístě podléhat různým katastrofickým scénářům, které někdy vyvolávají dojem, že by toto onemocnění mohlo znamenat definitivní konec zajíců v našich honitbách. Ano, zřejmě bude nutné se smířit s tím, že početní stavy zajíců v některých oblastech zřejmě poklesnou – a někde může být tento pokles dokonce i výrazný. Zajíc jako živočišný druh se však vyznačuje vysokou mírou adaptability, díky níž se i v minulosti dokázal přizpůsobit různým nepříznivým situacím. Přitom se jedná o druh, který se stále musí střetávat s různými infekčními onemocněními, ale zaječí populace se s nimi nakonec vždy úspěšně vyrovnala. Rozhodně to dokáže i v případě tohoto nového typu myxomatózy.
V tomto ohledu mají zajíci oproti divokým králíkům jednu zásadní výhodu, která spočívá v jejich zcela odlišném způsobu života.
Zatímco králíci žijí velmi společenským životem v koloniích, kde králičí rodiny společně sdílejí nory a mají mezi sebou intenzivní sociální kontakty, což znamená extrémně vysokou možnost přenosu nejen myxomatózy, ale i dalších infekčních a parazitárních onemocnění, žijí zajíci ve svých domovských okrscích převážně samotářsky. Samozřejmě dochází mezi jednotlivými zajíci obývajícími společný prostor k určitým kontaktům, ale jejich frekvence a intenzita je mnohem menší než u divokých králíků.
Také z toho lze vyvodit, že průběh nákazy by nemusel mít takové dopady na zaječí populaci, jako tomu bylo u divokých králíků. Je nutné počítat s tím, že tento modifikovaný virus zde již zůstane natrvalo, ale jeho vliv na zajíce se bude v důsledku rostoucí populační imunity postupně snižovat.
A jak by se mělo dále postupovat?
Léčba možná není a očkování, jak jej známe z chovů domácích králíků, je v přírodě neproveditelné! Rozhodně by bylo velkou chybou lovit zajíce více než dosud, a to pod záminkou potřeby omezit možnost přenosu nákazy snížením stavu zaječí populace, za níž je často skrytá postranní myšlenka: „Raději zajíce ulovíme a sníme, než aby uhynuli“. Je zajímavé, že takto se zpravidla neuvažuje, když se jedná o to, jak předcházet ztrátám silniční dopravou u srnčí zvěře, kde by tato úvaha byla oprávněná. Kdo ale takto uvažuje v souvislosti se zaječí myxomatózou, nedomyslí přitom to, že snížením populace se nákaza nezastaví, ale spíše se její trvání protáhne, neboť se tím nutně omezí i počty těch zajíců, kteří by ji mohli úspěšně prodělat a přispět ke vzniku a rychlejšímu šíření populační imunity. Navíc je tam, kde nemoc již probíhá, velmi vysoká pravděpodobnost, že by byli uloveni také zajíci, kteří toto onemocnění již překonali. A právě u těchto zajíců vybavených již protilátkami by byla škoda každého jedince!!!
Proto je rozhodně lepší v honitbách, kde se nákaza již vyskytuje, zajíce vůbec nelovit. A to i za cenu vysokých ztrát.
A tam, kde se nákaza dosud nevyskytuje, nemluví nic proti tomu lovit zajíce na podzim jako obvykle. To znamená jen tak, jak to jejich stavy umožňují.
Jediné, co je možné za dané situace dělat, je zlepšovat životní podmínky zajíců tak, aby se nejen snížily jejich ztráty působené predací, zemědělskou technikou a silniční dopravou, ale hlavně aby se omezilo působení těch nepříznivých faktorů, které nepříznivě ovlivňují kondici zajíců. Tím se podpoří obranyschopnost jejich organizmu nejen vůči myxomatóze, ale i jiným infekčním a parazitárním onemocněním. Není to nic nového, stále se o tom mluví a píše, ale k tomu, jak zajícům pomoci, skutečně jiná cesta nevede.
Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
Středoevropský institut ekologie zvěře
Zpracováno v rámci projektu podporovaném Ministerstvem zemědělství
Původcem myxomatózy je virus patřící do skupiny poxvirů. Po inkubační době tři až devět dnů se objevují první příznaky, jako například otoky a záněty v oblasti světel, slechů, pysku, nosu a genitálií. V podkoží postižených částí těla vznikají uzlovité zduřeniny, tzv. myxomy, které mohou být následně infikovány bakteriemi. Na povrchu myxomů se tvoří krusty, puchýřky a strupy.
V důsledku těchto patologických změn bývá hlava nemocného zvířete zpravidla viditelně zvětšená s typickými podkožními uzly. Otok víček může být tak rozsáhlý, že to může vést až k oslepnutí. K dalším příznakům infekce patří apatické chování provázené často omezením či úplnou ztrátou plachosti a postupné zastavení příjmu potravy.
K přenosu onemocnění dochází přímým kontaktem mezi zvířaty nebo nepřímo prostřednictvím komárů, much nebo blech.
Pro člověka ani pro psy, stejně jako jiná domácí zvířata (s výjimkou králíků), neexistuje žádné nebezpečí. Přesto je nutné se chránit při jakékoliv manipulaci s uhynulými a nemocnými zajíci nebo králíky, a to nejlépe používáním jednorázových rukavic, neboť přitom nelze nikdy vyloučit i jiná infekční onemocnění (např. tularémie či brucelóza), která na rozdíl od myxomatózy mohou u lidí způsobit závažná onemocnění.