Obora Hukvaldy je krásným místem v podhůří Beskyd. Doklady o ní pocházejí z roku 1567. Založil ji olomoucký biskup Vilém Prusinovský v podhradí a v údolí říčky Ondřejnice. Oborou v našem slova smyslu se stala v letech 1730 až 1736, kdy kardinál Schrattenbach vystavěl oborní kamenné zdi kolem zhruba dvou set hektarů.
Jako církevní majetek prošla obora řadou změn. V roce 1948 byla obora církvi zestátněním odejmuta, nicméně jako taková byla zachována a obhospodařovaly ji Severomoravské státní lesy, lesní závod Frenštát pod Radhoštěm. Počátkem šedesátých let byla lesním závodem Frenštát provedena obnova obory, která trvala od roku 1960 do roku 1974, víceméně do dnešní podoby.
V historii tvorby krajiny kolem Hukvald se událo několik významných změn. Původně bylo bohatě zalesněné okolí hradu Hukvaldy s nadmořskou výškou od tři sta dvaceti do šesti set metrů místem pro lov volně žijící zvěře v širokém druhovém spektru. Ve středověku bylo okolí hradů z obranných důvodů důsledně odlesňováno. To se týkalo i Hukvaldského hradu.
Teprve v osmnáctém století nastalo zakládání krajinných parků, inspirované i inspirující tehdy módní romantické malíře. V tomto duchu byla dotvářena i obora, kde se promyšleně střídaly volné plochy s výsadbami křovin a stromů. Vznikla tak dodnes dodržovaná tradice výsadby bukových a dubových porostů, tvorby alejí s jírovci a lípami.
Dnes má obora rozlohu 440 ha. Chováni jsou zde daňci, mufloni, kromě nich i černá zvěř. O oboře jsme měli příspěvek v Myslivosti 2/2019. V organizaci a zaměření obory se toho mnoho nezměnilo. Podstatná je generační změna, po panu Milanovi Koutném převzal obornictví jeho syn,
Ing. Lukáš Koutný, do té doby revírník.
Pane Koutný změnilo se něco v řízení a organizaci obory?
K organizaci obory se musím vrátit k tátovi, se kterým jsme měli práci rozdělenou na mysliveckou a revírní část. On kromě ryzí myslivosti ještě komunikoval s hradem, Hubertem, různými organizacemi, které si pronajímaly amfiteátr atd. Já jsem se staral hlavně o lesnickou činnost. Kromě toho v hlavní lovecké sezoně, která u nás pokračuje až do ledna a února, jsem doprovázel lovecké hosty, prováděl průběrný lov, a vůbec vše, co bylo potřeba.
Změnou tedy bylo, že jsem po tátovi převzal obornictví a další, že před dvěma lety nastoupil na pozici revírníka Ing. Leoš Kessler.
Pracovní náplň revírníka a oborníka se v našem pojetí dosti prolíná. Má to kromě samotné zastupitelnosti výhodu i v plné informovanosti o obou spektrech činnosti, což je jen ku prospěchu. Kolega Leoš se brzy dokázal vpravit do naší oborní myslivosti. Je v kontaktu s naší zvěří a má ji dobře obeznanou. Lesnický i myslivecký přístup máme dobře vybalancovaný a věřím, že je to znát na porostech i zvěři. Celkem je v oboře zaměstnáno pět lidí, dva jsme THP a tři zaměstnanci jsou vedeni jako dělníci.
Je zavedeným pravidlem, že v oborách má přednost péče o zvěř a její chovatelské nároky, v lesnických porostech s volně žijící zvěří mají jednoznačnou prioritu lesnické zásahy a pěstební činnost.
Naše péče se nezaměřuje na prioritu porostů či zvěře. Nebude-li kvalitní prostředí, pastviny a porosty, kde se zvěř může pastvit a schovat, ať před nepřízní počasí nebo návštěvníky, tak nebude ani kvalitní chov zvěře. V klasickém hospodářském lese – to je v naší oboře především kopec Kazničov, kde je množství pastvin omezenější a výsadby alejí či solitérů nejsou tak intenzivní jak v jiných částech obory, tam se snažíme hospodařit klasicky. Vytvářet pro zvěř houštiny a prostředí, kde může odpočívat. Tam je les na prvním místě.
Mladé lesní kultury pěstujeme v oplocenkách, a to až do věku dvaceti let. Vlivem tlaku zvěře to jinak nejde. V průběhu let se provádí výchovné zásahy. Nakonec se provádí nátěr kmenů proti loupání a teprve pak se porosty odplotí. Samice s mláďaty se mají kde schovat, daňci si najdou místa k vytloukání, berani se mají kde odírat. Sem tam se nějaký strom zničí, ale s tím se počítá. Snažíme se les pěstovat jak pro lesnický užitek, tak i pro maximální prospěch zvěře.
Jasany nezlobí?
Jasany ve starých alejových výsadbách, ale i v porostech, jsou napadány chalarou neboli voskovičkou jasanovou. Typickým příznakem je celkové chřadnutí stromů, zasychání a odumírání jednoletých letorostů, rozvoj
nekróz v kůře. Literatura uvádí, že 5 až 10 % jedinců by mělo být rezistentních. Odumírání jasanů je také doprovázeno rozpadem kořenové hmoty. To následně způsobuje nevypočitatelný pád stromů.
Při rozhovoru v roce 2019 jsme se dotkli dotovaného projektu brouk páchník.
Součástí obory je evropsky významná lokalita a přírodní památka Hradní vrch. V této části obory byl zmiňovaný projekt realizován krajským odborem životního prostředí. Financovaný byl z dotačních programů. Projekt byl zaměřen na tvorbu přírodního biotopu páchníka hnědého. S tím souviselo doplnění alejové výsadby jírovci, lipami a duby. Na to navazoval ořez aleje lemující hlavní trasu oborou, aby došlo ke stabilizaci starých stromů a jejich dožití do co nejvyššího věku.
Kde to jde, stromy se nechávají dožít. Dřevní hmota, která spadne nebo torza stromů zůstávají v porostu. To je prostor pro páchníka, který se vyvíjí v rozkládajícím se dřevě jírovců, jasanů a dalších listnáčů. V dutinách, v rozkládajícím se dřevě se larvy páchníka vyvíjí, dokončují svůj vývoj, kuklí se a na přelomu června a července vylétají dospělci.
Zasáhla oboru také kůrovcová kalamita, jaké bylo řešení?
Kůrovcová kalamita v oboře gradovala před deseti lety. Momentálně bych výskyt kůrovce v oboře neoznačoval za kalamitní. Rozsah holin, které jsme za tu dobu museli zalesnit byl asi 15 ha. Naší výhodou bylo, že porosty v oboře byly tvořeny ze 70 % listnáči. Nicméně určité množství obnovovaných prvků, které jsou zaplocené s atraktivními dřevinami, včetně přítomností ostružiny, je velkým lákadlem pro zvěř. Oplocenky narušují prasata a po nich pokračuje ostatní zvěř. Vcelku jsme se ale s následky kůrovcové kalamity vypořádali dobře.
Kultury zakládané v posledních deseti letech byly plochy po smrkových monokulturách, které zlikvidoval částečně kůrovec, částečně vliv václavky a nedostatek srážek. Zakládali jsme nové porosty, které tvoří z poloviny duby a buky, s příměsí lípy, jasanu.
Druhou částí obnovy jsou jedle a smrky, podle stanoviště i borovice, zmlazuje se modřín. Snažíme se o co nejvyšší druhovou pestrost, stabilitu nových porostů, plodonosnou funkci a vytvoření krytu pro zvěř. Nejlépe nám odrůstají kultury buku a dubu, oba druhy v našich podmínkách dobře prospívají. Zmíněný vrch Kazničov je hodně kamenitý, v půdním skeletu je málo zeminy, v nižších částech obory máme hlinitojílovitou půdu.
Louky a pastviny jsou základem přirozené úživnosti prostředí, jak prosperují?
Louky a pastviny prosperují podle půdních podmínek, limitní jsou srážky a vysoké teploty. Trápí nás výskyt sítiny a pryšců na pastvinách. Zvěř si v pastevních porostech vybírá, co jí nejvíce chutná, to také nejintenzivněji spásá, což dává prostor k rozrůstání již zmíněných druhů.
Sítiny a pryšce se snažíme redukovat opakovaným sečením v průběhu celého roku. V místech jejich obzvláště silného zabuření provádíme hluboké frézování půdy. Následně pravidelné sečeme nově vznikající travní porost.
A další údržba luk a pastvin?
Omezili jsme klasické mulčování pastvin a místo toho více využíváme diskové sekačky. Mulčování využíváme k potlačení pryšců a sítiny na větších plochách. Sečení diskovými sekačkami pak udržujeme pastviny v jarních a letních měsících. Diskové sekačky mají tu výhodu, že řez na travních porostech je ostřejší a tráva se netřepí v porovnání s mulčovacím strojem, travní porosty rychleji regenerují a odrůstají. V letošním roce jsme provedli vápnění, což by také mělo zlepšit kvalitu pastvin.
Pojďme k vašemu pstruhovému hospodářství - podařilo se snížit predaci na rybnících a pstruhovém hospodářství? Je něco nového v pstruhovém hospodářství?
S hlavním predátorem, vydrou, jsme se dokázali vypořádat. Kolem pstruhového areálu jsme instalovali dodatečné oplocení v délce 500 m. Podél stávajícího oplocení bylo provedeno podkopání do metrové hloubky. Do výkopu byly instalovány gabionové sítě, které se ukotvily k zemi a k původnímu oplocení. Nabyli jsme dojmu, že jsme nad vydrou vyhráli. Za půl roku nás ale vydry vyvedly z omylu. Naučily se přelézat plot. Následovala tedy montáž elektrického ohradníku, v dostatečné výšce, aby nebyl nebezpečný pro zvěř v oboře. Vydra přesto stále chodila loupit. Chyba spočívala v poplastovaném pletivu, tudíž nedošlo k přenosu výboje mezi zvířetem a zemněním. Definitivním řešením bylo natáhnout ještě jeden drát napojený na uzemnění a je škodám vydrami v pstruhovém areálu definitivně zabráněno. Investice byly značné, dodatečná opatření nám umožnila v chovu ekonomicky úspěšně pokračovat.
Pstruha duhového chováme od jikry do tržní velikosti. Produkci ryb pak prodáváme v letních měsících široké veřejnosti. Pstruhový areál je také velkým lákadlem pro volavku popelavou, čápa černého a na jaře morčáka velkého. Kormoráni se objevují sporadicky.
U rybníku s rybou ve velikosti 5 až 20 cm jsme nainstalovali voliérové sítě, větší plochy zatím chránit nedokážeme. Se škodami, které nejsou ve velkém rozsahu, se musíme smířit. Máme tu také dva rybníky, kde chováme kapra, tam vydry zatím řádí dál. A drobné rybníky či jezírka kolem říčky Ondřejnice vydry zcela slovily.
Hlavní téma: stavy zvěře a lovy, rekordní trofeje…
V současné době máme v oboře 500 kusů zvěře. Podrobněji - 200 ks mufloní zvěře, z toho 100 muflonů, 70 až 80 muflonek a do zbývajícího počtu muflončata
. Daňčí zvěře 300 kusů, tj. 160 ks samčí daňčí zvěře, 80 až 90 daněl, ostatní jsou daňčata. Jelikož v loňském roce byl semenný rok buku a dubu, sčítání zvěře prováděné každý rok bylo obtížnější. Zvěř nenavštěvovala krmeliště pravidelně a počasí nám se slabou sněhovou nadílkou taky nepomohlo. Proto jsme hledali pomoc u moderních technologií.
Kolega Leoš zajistil dron s termovizí a silným optickým zoomem. Dron pracuje tak, že zvěř detekujeme termovizí a pak se následně přepíná do optického módu. Z výšky 300 m je daněk v takovém detailu, že jej můžete obodovat, samozřejmě záleží na technických parametrech samotného dronu. Je to velká pomoc pro zjištění celkového počtu zvěře, nelze ale v časovém okně zvěř rozdělit podle druhu a pohlaví. Tímto způsobem jsme zjistili celkový počet zvěře v oboře a z toho vycházeli. Stavy daňčí zvěře samčí a mufloní byly zjištěny dlouhodobým pozorováním. Naplánovat pak myslivecký rok už jen byla matematická úloha.
Hlavní lovecká sezóna, která začíná daňčí říjí a končí říjí mufloní, je již lovci obsazena. Většinou se jedná o skupiny dvou až čtyř lovců. Stráví tu tři až čtyři noci a v průběhu této doby se snažíme, aby byl lov úspěšný. Před lovem s hostem stanovujeme bodový nebo finanční limit. Podle těchto parametrů jdeme s hostem do lesa a vybíráme zvěř, která je k lovu vhodná.
Jaká je ostražitost zvěře, potažmo obtížnost lovů a zdatnost, resp úspěšnost lovců?
Ze začátku je ostražitost daňků velká, čím blíž se dostáváme k vrcholu říje, tím více klesá. Loví se maximálně do 150 metrů, ideálně kolem 50 až 100 m. Když už máme daňka po několika vycházkách obeznaného, nebo daňky máme vytipované jako doprovod před říjí, tak se dá lovit i na 150 m. Daněly a daňčata jsou obezřetné pořád.
Muflonky jsou velmi ostražité celý rok. U muflonů je průběh říje tišší. Pět až dvacet beranů nahání jednu muflonku. Mufloni se nijak zvlášť zvukově neprojevují. Obecně můžeme říct, že si zvěř – i když jsme v oboře a zvěř je v kontaktu s námi nebo návštěvníky, pořád svou plachost zachovává. V porovnání s volností není diametrálního rozdílu.
Lovci mají možnost ubytovat v naší lovecké chatě, která je v areálu obory. Lovec z větší dálky tak nemusí dojíždět nebo si hledat ubytování. Chata je vybavena dvou, čtyř a šestilůžkovými pokoji a každý pokoj má svou toaletu a koupelnu. V přízemí se pak nachází společenská místnost s krbem a plně vybavenou kuchyní.
Po lovu pro hosty děláme výřad. Mohou si pořídit fotografie s trofejemi, s rodinami nebo doprovodem. Pokud je skupina větší a trofeje jsou významnější, tak zajišťujeme trubače, abychom dodrželi správné tradice a zážitek pro lovce byl o to hlubší. Pokud u nás lovec uloví svého prvního daňka nebo muflona, je pasován na lovce daňčí nebo mufloní zvěře.
A změnila se nějak struktura lovců?
Struktura osobností loveckých hostů se hodně změnila. Pamatuji si ještě jako kluk, že do obory jezdilo hodně německých a rakouských lovců. Nicméně, životní úroveň se zvedá a naše ceny se stávají pro české lovce přijatelnější. Většina – řekněme, mírně nadpoloviční většina lovců je dnes českých. Velká část klientely přijíždí také ze Slovenska. Na skutečně zahraniční hosty připadá asi desetiprocentní podíl. V loňském roce jsme zde například doprovázeli lovce z Chicaga, kteří lovili muflony, před třemi lety zde zase lovili lovci z Lotyšska. Častěji k nám na daňky i muflony zavítají v poslední době i skupiny maďarských lovců.
Co je dobré, nebo snad příjemné, máme štěstí na lovce ve fyzicky dobré kondici i střelecky dobře připravené. Na druhé straně, jsme tu od toho, aby lovci zvěř ulovili. To tvoří podstatnou část příjmu z myslivosti v oboře a návrat investovaných prostředků. Snažíme se proto lov přizpůsobit lovci podle jeho schopností nebo zaměření, ať už je pro něj důležitý zážitek nebo samotná trofej. Je to klient, kterému skutečně chceme maximálně vyjít vstříc. Naši hosté si tu chtějí užít lov a lovit v pravém slova smyslu. Nepamatuji se, že bychom se setkali s arogantním přístupem ze strany loveckých hostů. Samotná trofej je pak výsledek společného snažení při lovu.
Určitě čtenáře Myslivosti budou zajímat bodové hodnoty trofejí…
Trofeje největších daňků každým rokem dosahují bodových hodnot 195 až 205 bodů CIC, výjimečně pak až 215 bodů. Za mého dvouletého působení na pozici oborníka jsme lovili daňky převážně do 200 bodů. V hlavní lovecké sezóně 90 % trofejí daňků je medailových a z toho 50 % má více než 180 bodů CIC. Ne v každé sezóně se ale najde lovec, který by byl ochoten lovit daňka nad 200 bodů. Jistě, že takové daňky máme. Ceník je postaven tak, že každý další bod u trofejí nad 190 bodů dělá 2000 Kč.
V loňském roce bylo u nás uloveno deset zlatých daňků. Protože jsme u daňků na velmi dobré úrovni kvality trofejí, není našim hlavním cílem se posouvat ještě dále, spíš bychom chtěli nastavenou úroveň chovu a kvality udržet. Dobré a zajímavé trofeje můžeme obdivovat i u nižších bodových hodnocení.
Bodové hodnoty u mufloních trofejí dosahují také kvalitního bodového ohodnocení. V loňském roce v oboře bylo uloveno 11 medailových muflonů, z toho tři dosáhli více než 205 bodů CIC, což je zlatá medaile. Máme tu nejlepší berany kolem 220 bodů. Náš rekord u muflona je 230 bodů.
V oboře se nachází i část, kde se na 40 ha intenzivně chovali divočáci. Trofeje kňourů dosahovaly medailových hodnot. Opakovaně se stávalo, že svůj plot narušili a pohybovali se po celé oboře. To je ale už věcí minulosti. Teď tu máme jen malou populaci divokých prasat a zvažujeme, zda vůbec v chovu černé zvěře pokračovat, popřípadě, jak tuto část obory do budoucna budeme využívat jinak.
Výživa a krmení zvěře – má u Vás větší vliv přirozená úživnost nebo příkrmy?
Krmení má stále stejný charakter Nic jsme nevylepšovali, aspoň ne z toho pohledu, že bychom razantně změnili skladbu krmiva. Největší podíl z jádrových krmiv dělá oves, doplněný ječmenem a kukuřicí. Loňský rok byl atypický malým množstvím ovsa. Slabší úroda byla umocněna zájmem polských farmářů o český oves. Nedostatek se také projevil ve vyšších cenách. Většinu ovsa jsme proto museli nahradit ječmenem. Letos nám oves dělá 70 % jadrného krmiva, 25 % je podíl ječmene a zbytek je kukuřice.
Hlavní objemové krmivo je seno. Zvěři předkládáme otavy neboli druhé seče. Sena z první seče zvěř přebírala a velká část byla znehodnocena sešlapáváním a znečištěním. Krmná místa jsme pak museli pracně čistit a zbytky odvážet. Proto se nám osvědčily otavy, zvěř jemnější konzistenci sena přijímá bez ztrát. Sena doplňujeme travní senáží, rovněž z druhých sečí.
Pro zpestření nakupujeme cukrovou řepu, raději bychom krmnou, ale tu dnes skoro nikdo nepěstuje. Kromě toho ještě nakupujeme od drobných zemědělců a sadařů jablka a mrkve II. jakosti. Pokud je málo úživný rok, nebo není k dispozici řepa či mrkev, zkrmujeme nakoupenou kukuřičnou siláž. Spolupracujeme také se základními školami a organizacemi a vykupujeme kaštany a žaludy. Nemáme nijak speciální minerální krmení, používáme klasickou krmnou sůl ve dvaceti pěti slaniscích, kde sůl pravidelně doplňujeme.
Mezi další úkoly patří udržovat zvěř v dobrém zdravotním stavu, a to kromě krmení zahrnuje i nutné léčebné, správněji antiparazitární zásahy. V současnosti nám s touto činností legislativa nepomáhá. A samotné přeléčení je komplikované nejen prakticky, ale hlavně administrativně. Pokud nějaké léčivo předkládáme, musíme dodržovat veškerá veterinární nařízení. Medikaci vždy konzultujeme s veterináři a výrobci léčiv.
Mohu požádat o názor na mysliveckou legislativu?
O myslivecké legislativě se zdlouhavě mluví, dochází ke změnám a mnohé se komunikuje. Jistě, že legislativa má smysl, aktuálně ale změny v legislativě pro mě jako oborníka nepřináší nic, co by naši práci obohatilo nebo usnadnilo.
Jaká je ukázněnost návštěvníků, případně jsou s návštěvníky nějaké negativní excesy?
V oboře Hukvaldy je dlouhodobě nastavena přístupnost veřejnosti do obory. Její součástí je i hrad Hukvaldy, který není v majetku Biskupství ostravsko-opavského, ale kraje, potažmo státu. S pracovníky hradu komunikujeme, snažíme se najít optimum pro oboru i provoz hradu. Pohyb po oboře je dán návštěvním řádem. Stanovuje od kdy do kdy mohou návštěvníci do obory vstupovat a kde se mohou pohybovat.
Dá se říci, že 99 % návštěvníků jej dodržuje, chovají se tak, jak mají. Na druhé straně, vždy se najde osoba, která úmyslně či neúmyslně návštěvní řád porušuje, třeba vstupem do prostoru, kde se zvěř paství nebo má klidové zóny. Dále si pak návštěvníci pořizují selfie jako fotografii se zvěří.
Pokud s lidmi mluvíme, vysvětlujeme jim, že když budou dodržovat návštěvní řád a chovat se klidně, tak uvidí více zvěře. Zvěř se pak cítí bezpečně, zůstává na pastvinách a neodbíhá. Jakmile ale návštěvník tato pravidla poruší, jednotlivé kusy odbíhají pryč do míst, kde je další zvěř a ta se k útěku přidá. Návštěvník tak pohne se zvěří i v místech, která nevidí.
Na závěr bych ale rád uvedl jednu z netypických loveckých situací. V loňské lovecké sezóně byl uloven muflon, který měl jen jeden toulec. Tohoto muflona jsme sledovali již dva roky. Jeden z toulců včetně kosti pravděpodobně nevydržel nápor úderů při soubojích, které mufloni pravidelně podstupují.
Pár měsíců po odlomení se muflon sám potuloval po oboře a vyhýbal se jakékoli společnosti další zvěře. Také se choval chvílemi dosti apaticky, nejspíš proto, že rána po odlomení byla veliká a otevřená. Až když se rána zacelila, muflon se vzpamatoval, přidal se k ostatním beranům, i když byl vždy trošku bokem.
Zaměstnankyni obory se podařilo při pochůzce ulomený toulec náhodou nalézt. Při lovu s hosty jsme na tohoto muflona párkrát narazili, ale nikdo ho nechtěl lovit. To se povedlo až v letošním roce. Lovec ze Slovenska, který do obory jezdí opakovaně a o muflonovi věděl, jej nakonec ulovil. Třešničkou na loveckém dortu bylo, že k trofeji dostal i nalezený ulomený toulec.
Pane Lukáši, děkuji za příjemnou a přátelskou atmosféru rozhovoru a přeji Vám hodně chovatelských i loveckých úspěchů.
Ing. Martin MOHELSKÝ