V poslední době se stala velmi často diskutovaným tématem infekční onemocnění zajíců, způsobené rekombinovaným virem myxomatózy (ha-MYXV). Tato nová nákaza, která se objevila náhle a nečekaně, se velmi rychle šíří a působí vysoké ztráty. To je dáno tím, že imunitní systém zajíců není na tento nový typ viru ještě adaptovaný, a tudíž nemá zatím schopnost reagovat na kontakt s ním tvorbou účinných protilátek. Přitom právě tato zcela chybějící imunita je příčinou nejen rozsáhlého šíření nákazy v zaječí populaci, ale především rychlého průběhu onemocnění a extrémně vysoké úmrtnosti nakažených zajíců.
V některých postižených honitbách v Rakousku, kde se nákaza začala silně šířit již začátkem letošního letního období, se dosavadní úhyny podle předběžných odhadů pohybují mezi 60 až 90 %.
Přitom ke zvláště vysokým ztrátám dochází často právě v těch honitbách, kde se díky intenzivní myslivecké péči dosud dařilo udržovat početní stavy zvěře na vysoké úrovni. Celá řada honiteb, kde v minulých letech bylo běžné na podzim ulovit průměrně 50 až 100 zajíců na 100 hektarů honebních ploch, v letošním roce zaječí lovy značně omezí, nebo je úplně zastaví.
Samozřejmě je často kladena otázka, proč k nákaze došlo a jak se bude její situace dál vyvíjet. Z čistě biologického a epidemiologického hlediska nelze považovat vznik nového virového typu za něco neobvyklého. Naopak, ve skutečnosti k virovým mutacím dochází zcela běžně, takže se s nimi setkáváme poměrně často, aniž bychom si toho byli většinou vědomí.
Viry jsou velmi drobné částice, které stojí na pomezí mezi živými organismy a neživou hmotou, neboť nemají vlastní metabolismus a nemohou samy ani růst, ani se dělit či množit, ale přitom jsou schopné se vyvíjet a přizpůsobovat podmínkám prostředí. K tomu všemu však bezpodmínečně potřebují živé buňky napadených vyšších organismů.
Zjednodušeně vyjádřeno se u nich jedná jen určitou genetickou informaci zabalenou do bílkovinného pouzdra, které jim umožňuje nějakou dobu přetrvávat ve vnějším prostředí, než se dostanou do hostitelských buněk. Ani v nich se samy nemnoží, ale jsou replikovány (kopírovány) mechanismy napadené buňky. Přitom se ale jejich vlastnosti také mění, neboť i u nich probíhá určitý evoluční vývoj podle stejného principu, který je společný veškerým nižším i vyšším formám života.
V případě virů se to však děje neobyčejně rychle. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že jejich evoluce, což je proces přizpůsobování se na určité podmínky, probíhá miliónkrát rychleji, než je tomu u buněčných organismů. Takže to, co by u vyšších buněčných organismů trvalo možná tisíc nebo i několik tisíců let, může u virů proběhnout během několika málo hodin.
Při replikaci (zmnožování) virů tělesnými buňkami hostitele občas dochází k náhodným „chybám při kopírování jejich genetické výbavy“ (tj. genetickým mutacím). Tyto kopírovací chyby jsou motorem virové evoluce, neboť umožňují jejich další vývoj. Ty změny, které šíření viru nijak neusnadní, se neprosadí a zaniknou. Někdy však dojde k takovým změnám určitých vlastností daného viru, že mu to umožní lépe obcházet imunitní systém hostitelského organismu a snadněji pronikat do jeho tělesných buněk. Pokud se takto změněné viry s odlišnými vlastnostmi výrazněji prosadí, vznikne nový typ virů, na nějž se imunitní systém hostitelů musí nejprve přizpůsobit a vytvořit si schopnost tvorby účinných obranných mechanismů. Jako názorný příklad je možné uvést virus chřipky, u níž se pravidelně (téměř každoročně) objevují nové varianty, proti nimž dosavadní obranyschopnost organismu získaná proděláním dřívějších typů chřipky již tak dobře nepůsobí a ani dosavadní vakcíny nejsou vůči nim dostatečně účinné. Proto také každá nová varianta chřipky se zpravidla v populaci velmi rychle šíří a je zapotřebí proti ní vyvinout novou vakcínu. Někdy však může dojí u určitého viru k tak zásadní přeměně, že tento virus se přizpůsobí (přeskočí) na nový druh hostitele, který přitom svým imunitním systémem na něj není vůbec připravený. Tak tomu bylo v nedávné minulosti v případě koronaviru SARS-CoV-2, původci pandemie virové choroby covid-19 u lidí, a do jisté míry podobné je to nyní také u myxomatózy zajíců.
Samozřejmě mají onemocnění, a zvláště infekční nemoci, svá specifika, a nelze je porovnávat, ale určitá analogie se zde nabízí. Proto lze očekávat, že podobně jako covid-19 u lidí, tak také tento nový typ myxomatózy nezmizí, ale zůstane zde již natrvalo. Přitom je více než pravděpodobné, že se bude dále měnit a vytvářet nové varianty. Po počátečním razantním nástupu s rychlým šířením a vysokou úmrtností se však bude jeho působení na zaječí populaci postupem času zeslabovat (i zde se nabízí jistá analogie s lidským covidem).
Je to velmi logické, neboť primárním smyslem virové infekce není usmrcovat hostitele, ale co nejvíce se množit a šířit se dál. Silně virulentní kmeny, které svého hostitele v krátkém čase zabíjí, zabíjí, si tím sami omezují možnosti svého dalšího šíření.
Z toho logicky vyplývá, že vysoká úmrtnost hostitelů během krátké doby po nakažení je pro daný virus dlouhodobě nevýhodná. Naopak výhodná vlastnost pro přetrvání určitého virového druhu je schopnost vyvolávat perzistentní nákazy, při nichž virus v organismu přetrvává dlouhodobě, někdy i celoživotně, aniž by u hostitele vyvolával nějaké zjevné onemocnění. Proto se také v procesu výše popsaných postupných změn vlastností virů většinou postupně prosazují formy působící infekce s lehčím průběhem.
Na druhé straně se na viry přizpůsobují také jejich hostitelé, a to tím, že se u nich vytváří a průběžně posiluje schopnost na infekci reagovat účinnými obrannými mechanismy. Důležitou roli při tom hrají jedinci, kteří virovou nákazu prodělají, získají tím schopnost k vytváření specifických protilátek a tuto pak mohou předávat dále na potomstvo.
V optimálním případě se tak postupně může vytvořit jakýsi rovnovážný stav, při němž viry v hostitelské populaci přežívají, ale jejich přítomnost se nijak neprojevuje, neboť jsou do značné míry blokovány funkční imunitní bariérou. K propuknutí klinických onemocnění dojde teprve až při oslabení imunity hostitelů, což ale u zaječí zvěře může poměrně snadno nastat především v důsledku nepříznivých životních podmínek, dlouhodobějšího stresového zatížení, hladovění nebo různých infekčních či parazitárních onemocnění.
Myxomatóza se tak zřejmě během určité doby zařadí mezi příležitostně se vyskytující zaječí onemocnění, podobně jako tularémie, brucelóza, pasteurelóza či stafylokokóza.
Je však také ještě jedna možnost. Poněvadž virus myxomatózy má poměrně úzké hostitelské spektrum (pouze zajíce a králíky), zatímco většina jiných infekčních onemocnění je přenosná na více druhů zvířat a jejich hlavním rezervoárem jsou často hlodavci, může být jeho šíření v proimunizované zaječí populaci značně ztížené. V takovém případě, pokud nevytvoří novou „úspěšnější“ variantu, bude mít nakonec pouze lokální význam a představovat potenciální nebezpečí pro zaječí populace a králíky pouze v určitých oblastech, a to hlavně při větším výskytu bodavého hmyzu.
V tomto ohledu se nabízí porovnání s jinými virovými onemocněními přenosnými výhradně na zajíce nebo králíky, a to akutní nekrotickou hepatitidou zajíců, známou také jako syndrom zajíce polního – EBHS (European Brown Hare Syndrome), a morem králíků, nazývaném také virové hemoragické onemocnění králíků RHD (Rabbit Hemorrhagic Disease).
Náhlý hromadný výskyt těchto virových onemocnění s velmi vysokou úmrtnosti nakažených zvířat vyvolal v některých evropských zemích koncem osmdesátých a v devadesátých letech, podobně jako nyní v případě myxomatózy, obavy, že by mohl mít dlouhodobý či dokonce trvalý katastrofální dopad na populace zajíců či divokých králíků. Tehdejší pesimistické prognózy se ale nenaplnily a dnes jsou obě tato onemocnění diagnostikována více měně sporadicky.
Stojí ještě za zmínku, že zhruba před patnácti lety z původní formy viru moru králíků RHDV1 vznikl nový typ RHDV2, který je přenosný také na zajíce, což jen opět ukazuje, že modifikace virů a jejich adaptace na jiné hostitele nejsou v epidemiologii nic neobvyklého.
Závěr
Ať tak či onak, myxomatóza přenosná na zajíce zde již zůstane natrvalo a bude v budoucnu patřit společně s většinou dalších zaječích chorob mezi tzv. faktorová onemocnění. To znamená, že její výskyt bude úzce spojený s působením různých vnějších faktorů.
Virus bude v méně virulentní formě dále v zaječí populaci přežívat, přinejmenším lokálně, ale k onemocnění a úhynům zajíců, buď jednotlivě, nebo i větších počtech, bude docházet až při oslabení jejich imunity.
Vzhledem k tomu, že schopnosti organismu udržovat a posilovat imunitní systém v prvé řadě závisí na jeho kondici a vitalitě, bude klíčovou roli hrát to, jaké životní podmínky zajíci mají v daném prostředí.
Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
Středoevropský institut ekologie zvěře
Zpracováno rámci projektu
podporovaném Ministerstvem zemědělství
Snímek apatického myxomatózou onemocnělého zajíce s typickými změnami na hlavě
Zajíci uhynulí na myxomatózu s typickými patologickými změnami na hlavě v okolí světel.
Někdy se myxomatózní podkožní uzly vyskytují nejen na hlavě, ale i na jiných částech těla.
Výsledek zhruba dvouhodinového sbírání uhynulých zajíců v jedné honitbě v rakouském Burgenlandu. Při sanitárním projíždění honitbou bylo průměrně nalezeno deset uhynulých zajíců na jeden ujetý km. V minulém roce bylo v této honitbě na ploše zhruba 2000 ha střeleno 2145 zajíců. Během léta se ještě zdálo, že loňský výsledek by mohl být v tomto roce ještě překonán. Při kontrolním lovu začátkem října bylo uloveno během dopoledne 159 zajíců, z nichž 106 kusů (67 %) bylo zjevně nemocných a muselo být neškodně odstraněno hlubokým zakopáním. Veškeré plánované lovy na zajíce v honitbě byly pro tento rok zrušené.
Podobná situace je v další nedaleké honitbě na hranicích Dolního Rakouska a Burgenlandu, v níž bylo v minulém roce na ploše zhruba 2500 ha uloveno 2200 zajíců. Při kontrolním lovu začátkem října mělo z celkově ulovených 78 zajíců 57 kusů (73 %) myxomatózu. Také zde byly lovy na zajíce prozatím zastaveny.