V souvislosti s výskytem myxomatózy často přicházejí dotazy, zda zajíce lovit, či nelovit. Odpověď na tuto otázku si musí dát myslivečtí hospodáři po vlastním uvážení sami, ale závažné argumenty mluví pro to, aby tam, kde je nákaza rozšířená, byl lov zajíců zastavený.
V současném stadiu nákazového průběhu s velmi vysokou úmrtností jsou ztráty na zajících tak vysoké, že je škoda každého zdravého jedince, který by byl ulovený. Samozřejmě, nákaza ještě neskončila a mnozí z těch zajíců, kteří dosud nebyli nakaženi, nebo přinejmenším nejeví známky nákazy, mohou v jejím dalším průběhu ještě uhynout.
Tím spíše ale je třeba snažit se zachovat každého zajíce, u něhož je určitá pravděpodobnost, že současnou vlnu nákazy překoná. Během zimních měsíců s poklesem výskytu létavého bodavého hmyzu bude nebezpečí jejího dalšího přenosu tak jako tak zřejmě snížené, a čím více zajíců přežije do jarního období, tím lepší budou možnosti pro to, aby se jejich populace stabilizovala a postupně zvyšovala.
Současná nákazová vlna má velmi razantní průběh, ale i při ní zůstává určitý podíl zajíců, kteří i po kontaktu s virem neonemocní, anebo se onemocnění u nich neprojeví natolik, že by uhynuli. A právě tito jedinci jsou velmi důležití pro zachování a budoucí obnovu zaječí populace, neboť jejich organizmus je po kontaktu s původcem myxomatózy schopný vytvářet proti němu účinné protilátky, které případně mohou předávat i na potomstvo.
Postupně se tak může vytvářet tzv. populační imunita, což je stav, při němž kondičně zdatní jedinci při dobrých životních podmínkách mají dostatečně silnou imunitu vůči původci infekce.
Tito imunní jedinci působí jako bariéra v šíření nákazy a zpomalují nebo zabraňují jejímu dalšímu přenosu.
Virus myxomatózy bude v zaječí populaci dále přetrvávat, ale jeho virulence (nakažlivost a účinnost) se bude postupem času snižovat. To znamená, že ke klinickým onemocněním a k případným úhynům bude docházet většinou jen u takových jedinců, jejichž organizmus je působením nepříznivých faktorů životního prostředí, dlouhodobým stresem nebo současným výskytem jiných onemocnění, oslabený.
Dočasným zastavením lovů se proto může vytváření populační imunity výrazně podpořit, neboť ze zaječí populace nebudou lovem odstraňováni ti jedinci, kteří již mají proti nákaze protilátky!
Samozřejmě se můžeme setkat s doporučeními zaměřit se při lovu cíleně na nemocné kusy, aby se jejich odstraněním zabránilo dalšímu šíření nákazy. To, co se sice zdá být v teorii logické a je u domácích zvířat poměrně snadno proveditelné, však v myslivecké praxi v případě myxomatózy zpravidla neobstojí, neboť při obvyklých společných honech není zcela jednoduché rozeznat zdravé zajíce od nemocných.
V mnoha případech nejsou typické myxomatózní uzlíky v okolí hlavy na větší vzdálenost při běžném pohledu snadno rozeznatelné. To platí zejména, když jsou zajíci v pohybu a je nutné rychle vystřelit.
Pokud by se tedy měly odstraňovat nemocné kusy s výraznými projevy onemocnění, pak by se to mělo dít jen cíleně při individuálním lovu. Ten by však měl být zaměřený výhradně na sanitární odstřel evidentně nemocných jedinců.
Občas se vyskytnou i takové názory, že zajíci by měli být loveni už jen proto, aby se tím omezilo šíření nákazy.
Tento argument však v případě myxomatózy rozhodně neplatí, neboť bylo prokázáno, že se nákaza šíří i tam, kde zaječí stavy nejsou příliš vysoké. Je to vcelku logické, neboť hlavní podíl na jejím přenosu má létavý hmyz (především komáři, muchničky), který si případnou oběť najde i při její snížené populační hustotě. Při nízkých početních stavech zajíců nejsou ale jejich ztráty tak očividné, neboť počet uhynulých zvířat je logicky menší a také pravděpodobnost jejich nálezu je snížená.
V žádném případě se však nelze domnívat, že by se zvýšeným lovem zajíců mohla nákaza zastavit. Naopak, spíše by se tak její trvání prodloužilo, neboť by byli uloveni také zajíci, kteří toto onemocnění již překonali. A právě u těchto zajíců, kteří mají již získanou určitou imunitu, by byla velká škoda každého jedince.
Proto je v oblastech s výskytem myxomatózy rozhodně správné zajíce nelovit!
Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
Středoevropský institut ekologie zvěře
Zpracováno v rámci projektu
podporovaného Ministerstvem zemědělství