Bylo vždy velmi zajímavé sledovat, jak se po žních, a zejména po sklizni obrovských lánů kukuřic, tlupy vykrmené zvěře navrátí do svého přirozeného prostředí pod závěs větví smrkových houštin. Právě tehdy nastává největší šance na ulovení méně opatrného selete nebo přidrzlého lončáka, který se ve své pubertální pýše odchýlí od bezpečí tlupy a zkušeností vedoucí bachyně.
Přestože není černá zvěř považována za vysloveně teritoriální, začne v oněch prvních týdnech pobytu v lese obsazovat vhodné lokality a ověřuje potravní zdroje.
Zabrané území si následně domácí tlupa hájí a vytlačuje odsud konkurenty. Je to čas, kdy můžeme po setmění slýchat poblíž houštin kvičení a zlostné chrochtání. Stejně tak se poprvé prasata objeví na připraveném krmivu a do rána některé hromádky doslova rozstřelí po okolí.
Pak zavládne doba klidnější, kdy se divočáci tváří, jako by ani nebyli. Jen občas si svůj rajón obejdou, tu a tam převrátí nabídnuté pochoutky a zase zmizí. Častěji se s nimi můžeme setkávat pod plodonosnými stromy – duby a buky – jejíž nabídka je pro černou přirozená a lákavá.
Doba příchodu černé z polí je vždy časem dobrých loveckých příležitostí. Divočáci ale patří k nejinteligentnějším a především nejučenlivějším tvorům naší přírody. Zkušené bachyně velmi rychle pochopily, kde hrozí jejich potomkům nebezpečí a klasickým vnadištím přestaly důvěřovat. Zároveň také prohlédly různé finty, které myslivci používali. Jako jednu z prvních změn jsme zaregistrovali pokles úspěšnosti vábení.
K vábení černí zvěře se používá vábnička lidově zvaná „chrochtačka“. Je sestavená ze dvou částí – náustku obsahujícího jazýček, který se fouknutím rozkmitá a žebrované hadice připomínající hadici od vysavače, v níž se výsledný zvuk dotvoří do konečné podoby. Naprosto ideální je, dokáže-li vábnička nejen pochrochtávat, ale při přefouknutí také zakvičet.
Nejlepších výsledků jsme dříve dosahovali právě poblíž vyloženého krmiva, na které si místní tlupa činila nárok. Panoval-li se setměním v okolí klid, postačovalo několikrát krátce zachrochtat, případně zakvičet, jako když se černá hašteří během sběru žíru. Domácí to obvykle nevydrželi. I v tomhle případě stálo za to sledovat a uvědomovat si, jak chytrého soupeře nám příroda vychovala.
Jen zcela neznalý člověk se domnívá, že po vydání správného zvuku pomocí odpovídající vábničky, se k vám zvěř doslova přihrne. Omyl. Tohle se občas stane, ale skutečně výjimečně. Většina zvěře je opatrná, prostor si ověřuje a testuje, kdože to proti ní stojí. Obchází proto zdroj zvuku dokola, drží se pod svěšenými větvemi, volné průseky jen rychle přesadí, postává a jistí. V tomhle jsou divočáci skutečnými mistry a ulovit se proto povedlo jen malý díl přivábené zvěře. Bylo to ovšem velmi zajímavé, poučné a adrenalinové. Jenže – divočáci časem tuhle lest prokoukli a na vábení reagovat téměř přestali.
Podobné myšlenky mi táhly hlavou v okamžiku, kdy jsem se pozvolna sunul k otevřené kazatelně. Nemám rád prosklená zaklapnutá okénka, která sice chrání před chladem a větrem, ale dokonale nás izolují od okolní přírody. Nejraději mám zcela nekryté posedy nebo jen sezení na pařezu někde ve svahu. Právě tehdy jsem tam, kde být chci – uprostřed lesa, v kontaktu s ním, s jeho zvuky a vůněmi. Jenže v zimě se kryté sezení hodí z praktických důvodů. Napadaný sníh totiž vrže nejen pod nohama během chůze, ale také na sedátku, příčkách žebříku i na podlaze při pouhém přešlápnutí.
Poblíž kazatelny „U dubu“ jsme měli již od podzimu založené malé vnadiště. Byl to vytyčený plácek, po kterém jsme pravidelně rozhazovali obilí, kousky tvrdého pečiva nebo padané ovoce. Nesnáším obří hromady vznikající po vyvezení celých vleků zemědělských produktů a celonoční vysedávání v jejich blízkosti. Střílet zvěř (záměrně píšu střílet, ne lovit, protože tohle má s lovem pramálo společného) v době nouze poblíž tuny krmiva se mi prostě a dobře příčí. Navíc podobná místa nevypadají jako myslivecká zařízení, ale mnohem víc připomínají skládky nepotřebného odpadu. A po ukončení sezóny na nich hnijí nespotřebované metráky proměněné na nevábnou směs. To, jaké plísně a choroboplodné zárodky podobné místo obsahuje, si radši ani nepředstavuji. A snad ještě poznámka – vzhledem k mimořádným veterinárním opatřením zapomeňme na výraz krmeliště a hromady krmiva, pokud nechceme přijít do konfliktu s právními předpisy!
Je to ale jen můj názor a dlouhodobý spor mezi zastánci podobného přístupu k lovu a příznivci jiných metod. Ty stojí na poznatku, že černá zvěř při sběru žíru ráda hledá a zabaví se. Namísto obrovské dávky krmiva jí tak nabízíme malé, pravidelně vykládané množství, které rozházíme po okolí, částečně zahrneme do hrabanky, případně do mělkých jamek. Divočáci hledají potravu obvykle čichem a dostávají se k ní ryjem. Není pro ně tedy nic přirozenějšího, než sbírat, přecházet, vrtat a hledat zajímavá sousta.
Na dané téma jsem absolvoval nespočet sporů se zastánci velkých hromad, metráků obilí, celých fůr kukuřičné siláže a bůhvíčeho ještě. Nikdy jsem je nepřesvědčil, stejně jako nepřesvědčili oni mne. Je to normální, že každý hájí svoji pravdu. Jenže by měl použít také odpovídající argumenty a zdravý rozum. Důkazy poskytované odpůrci velkých hromad jsou z mého pohledu logické. Mohu také bez problémů dokázat (fotopasti jsou v tomto směru jednoznačným plusem), že desetičlennou tlupu černé udržím na vnadišti, na kterém je vyložen jeden jediný ruksak obilí, přes dvě hodiny. A to mi stačí. K ulovení nepotřebuji, aby zde tlupa černé zvěře setrvala celou noc. Hlavně, že přijde.
Když nastane (dnes víceméně náhodou) období nouze, černá zvěř začne velké hromady vyhledávat pravidelně a skutečně se četnější lovecké úspěchy dostaví. Ohlédnu-li se ovšem nazpět, nemohu si na delší skutečně zimní periodu vzpomenout. Je-li zima mírná (dnes bych si troufnul říct, že standardní), nejsou výsledky na velkých hromadách o nic výraznější, než na alternativních vnadištích, a to při vynaložení výrazně menších nákladů a zejména výrazně estetičtějšího a skutečné myslivosti bližšího pojetí.
Pouze tam, kde je opravdový nadbytek zvěře a kde je přirozené prostředí hladové, funguje velká dávka krmiva jako skutečný magnet. Po letech praktických zkušeností ovšem nevěřím, že odstřel černé zvěř zvedneme v dané honitbě na několikanásobek jen tím, že budeme opravdu masívně „krmit“. I kdyby to snad bylo možné, nemohu se s daným trendem smířit. Jsem myslivec. Myslivost vykonávám na základě jiného přesvědčení a jiných principů. Mimochodem – i kdyby to šlo, jen šílenec si dnes uměle a dobrovolně zněkolikanásobí stavy černé zvěře v honitbě…
Někteří skeptikové dokonce tvrdí, že vyrobení velkých hromad způsobuje útlum pohybové aktivity a ve finále menší úspěšnost lovu v rámci honiteb. Důvod je jednoduchý. Černá zvěř se dnes vrací z letních stávanišť v bohatých zemědělských kulturách ve vynikající tělesné kondici a zimu by dokázala přečkat jen na záchovném režimu. Nemá tedy nijak velkou potřebu dalšího krmiva. Nalezne-li ve svém teritoriu velkou hromadu, zajde k ní jednou za dva až tři dny, naplní žaludek a zalehne v klidu a bezpečí nejbližší houštiny, kde je mimo naháňku nedostupná. Nabídněme jí ale několik malých, od sebe vzdálených a méně zásobených zdrojů potravy. Co se stane? Tlupa je nucená k pohybu, přichází na různá místa a na ulovení většího počtu kusů je větší šance.
Nachystat pro divočáky atraktivní vnadiště, tak tomuhle problému věnovala celá řada myslivců tisíce pokusů. Odpady po čištění ryb, kvašené obilí, luštěniny, kukuřice, sladké pečivo, pivo, mláto, sudy od nafty a bůhví co ještě. Nebyl jsem v tomto směru výjimkou. Dokud jsem neobjevil syntetická větřidla. Uměle vyrobené aromatizované látky sloužící k lákání zvěře. Je to s nimi podobné jako s jinými pomůckami, například vábničkami. Fungují. Jenže opět nefungují tak, že za ně utratíme peníze, někde na mezi je nakapeme, střelíme zvěř a jdeme domů. Tak to není. I s moderní pomůckou je myslivost naštěstí stále ještě myslivostí.
S větřidly si svoji zkušenost prožil nejeden myslivec. Scénář byl většinou stejný (a nevyhnul jsem se mu v prvopočátcích ani já). Nákup produktu – zakapání vybraného místa – několik neúspěšných čekaných – a závěr, že daná věc nefunguje… Kdyby se takto zhrzení myslivci zašli podívat na dané místo po několika týdnech, nebo i měsících, zjistili by možná s úžasem, že původně ošetřený prvek (pařez, kmen stromu nebo kůl) nese výrazné známky zájmu zvěře.
Vše má svá pravidla a nejinak je tomu s větřidly. Chceme-li mít úspěch, musíme dodržet několik zásad. Ta nejzákladnější se zdá být samozřejmá, ale mnohdy je právě v ní ten nejzakopanější pes. Zvěř, kterou toužíme nalákat, musí totiž v okolí daného místa být. Nečekejme, že se nám bude na pár voňavých kapek stahovat kilometry daleko. Ta to není. Spíš se na zajímavé místo zajde podívat, než aby zde stála frontu.
Druhým pravidlem je ponechat poblíž vždy trochu krmiva – obilí rozházené po zemi, kousky tvrdého pečiva (ty je obzvláště vhodné větřidlem zakápnout přímo), klasy kukuřice. Cokoliv, co učiní místo ještě atraktivnější.
Nu a za třetí – používejme větřidlo odlišné od nabídky daného prostředí. Nemá nejmenší smysl lákat zvěř na okraj lánu kukuřice kukuřičným aroma nebo do švestkových alejí vůní švestky. Zkuste to naopak a uvidíte!
Pro černou zvěř v lese se nám nejvíce osvědčily vůně rybiny, uzené makrely, pigamexu, z ostatních pak zelené jablko. Bukový tér, který černá ráda vyhledává, je také dobrý. Musíme jej ale používat v létě, kdy zavětřená místa vyhledává zvěř jako drbací stromy poblíž kališť. V zimě tenhle odér příliš nefunguje.
V zimě zakapáváme okolí vnadišť na zhruba pěti místech v půlkruhu na kmeny stromů. Ideální jsou v tomto směru ztrouchnivělé pařezy, které divočáci během první návštěvy obvykle rozeberou až ke kořenům ve snaze dostat se na zajímavou vůni.
O tomhle všem jsem přemýšlel v okamžiku, kdy jsem se blížil ke kazatelně. Měsíc byl v první čtvrti, což v kombinaci se sněhem vytvářelo velmi dobré podmínky. V lese bylo i hodinu po setmění celkem vidět. Světla ale nebylo zas až tolik, aby se opatrná černá bála opustit bezpečí temných houštin. Šoulal jsem zvolna ve snaze co nejméně se zapotit před dvěma hodinami strávenými vsedě na posedu. Auto jsem nechal za prvním kopcem. Nepatřím k těm myslivcům, kteří si zvykli zajíždět až téměř pod kazatelnu.
Člověk si jednak musí něco zasloužit trochou té námahy a jednak musí počítat s tím, že divočáci opravdu nejsou hloupí. Již dávno si spojili některé zvuky a pachy s nebezpečím, které na ně čeká. Vrčení motoru auta, pily, křovinořezu, a často ani člověk, který v klidu projde poblíž, jim nevadí ve dne. Jak ale padne noc a lesem se nesou zvuky, které sem nepatří, dokáží zůstat prasata naprosto v klidu a dokud myslivec páchnoucí navíc zbrojním olejem neodejde, nevytáhnou ze zálehu ani paspárek. Úsměvné jsou pak lamenty některých kolegů, kterak čekali pět hodin marně na posedu a sotvaže za nimi zaklapla dvířka (lépe by bylo říct, sotva dozněly jejich kroky), prasata už byla na krmení. Divočákům jde totiž v tomto setkání o život a dobře to ví.
Téměř jako z myslivecké latiny zní některé zážitky popisující, kterak bachyně nechala v bezpečí odložená selata a nejdříve si přišla v kruhu ověřit, zda je okolí vnadiště bezpečné. Jsou kolegové, kteří se dokáží dušovat, že se prasata jdou nejdříve podívat na místo, kde obvykle stojí jejich auto a teprve potom vyrazí na hostinu. Bohužel, tyhle historky nemusí, a často také nejsou, výmyslem. Nám proto zbývá jediné – přemýšlet, měnit zažité stereotypy a improvizovat. Koneckonců si říkáme myslivci…
Před výstupem na žebřík jsem rukavicí ometl příčky, abych způsobil co nejméně hluku. Dara jsem vynesl nahoru pod paží, postavil na podlážku, sklopil sedačku, kulovnici opřel do kouta, batoh pověsil na hřebík a usedl. Tuhle naučenou proceduru má člověk již pod kůží. Pokaždé ji ale provádí s napětím, zda se nedopustí nějakého nechtěného zvukového projevu. Tentokrát se vše povedlo a čekaná mohla začít.
Měsíční noc má svoje kouzlo v každou roční dobu. V zimní čas, kdy je svět pod ním pokrytý bělostným hávem čerstvé peřiny a nekonečné dálky vesmíru vysávají ze zemského povrchu nemilosrdně zbytky tepla, je magie téměř dokonalá. Náš bledý souputník visí němě na obloze a na ledových krystalech vytváří mihotavé odlesky. Je to vlastně zvláštní představa a skutečné kouzlo, jak se paprsek Slunce ukrytého na opačné oné nepatrné kamenné kuličky, dokáže odrazit od ještě nepatrnějšího kotoučku Měsíce a pozdravit lidi čekající netrpělivě svítání...
Měsíc sice visí tiše na temné obloze, nevisí ale nehybně. Je jako živá, líná bytost sunoucí se kupolí mezi největšími hvězdami, které dokáží svým třpytem proniknout jeho světelnou clonou. Snad pouze při klidné noční čekané si dokážeme tenhle nenápadný, pomalý, nicméně neúprosný pohyb uvědomit. Vidíme ho při pohledu na oblohu přes větve a koruny stromů, mezi kterými se Měsíc posouvá. Vidíme ho ale také na hře stínů probuzených na sněhu před námi. Tam, kde ještě před chvílí byla osvětlená proluka se náhle položil dlouhý stín statného kmene a tam v té před chvílí zastíněné kotlince… stojí divočák!
Je to jeden z nejvíce adrenalinových okamžiků, kdy se zpod svěšených větví ozve křupání sněhu a vy čekáte, cože se na některém přehledném místě objeví. Anebo k takovému zjevení dojde náhle, jakoby zvěř vyvstala ze samé Země. Objeví se tiše, bez hluku, tak nenápadně, že ani čtyřnohý společník, který vás jindy na její příchod nenápadně upozorní, nezareaguje. Pro myslivce je to okamžik zkoušky. Zvěř stojí a jistí. Sebemenší nenápadný pohyb, zejména dnes, kdy ani větřík nepohne větvemi, aby skryl případné zvuky, má za následek zrazení zvěře a její okamžitý útěk.
Je třeba trpělivě vyčkat. Až se bude cítit bezpečně. Až se začne věnovat nabízeného krmivu. Pak ztrácí černá mnoho ze své opatrnosti. Pomalu, pomaličku zvedám dalekohled k očím. Na kontrastu sněhu mi odhaluje konturu stojící zvěře. Tak padesát kilo. Kolem je klid, žádný pohyb, žádná selata. Skoro jistě sekáč, kaneček. Napětím ani nedýchám. Co bude?
Černá se dává do pohybu. Půjde na vnadiště, nebo ne? Směr má dobrý, ale snaží se dostat pod vítr a ověřit si okolí. Na chvíli mizí za skupinou smrčků a jejich svěšeným větvemi. Šance na přichystání se!
Rychle, jak to jen jde potichu, zvedám kulovnici, pokládám ji přes ohrádku kazatelny, zapínám červený bod, odjišťuji a mířím na zasněžený průsek, přes který by měl kus přetáhnout. Teď už i Dar zaregistroval, že se něco chystá. Jen, aby nezakňučel... Hodný pejsek. Pouze zvedl hlavu, nastražil slecha a nosem začal pátrat, cože to závan vzduchu nese. Skla puškohledu ukazují světlejší proužek sněhu mezi větvemi zatíženými bílých chomáčem.
Kaneček se plížil po ochozu jako duch. Nevědět o něm dopředu, stoprocentně bych jej na úzkém průseku propásl. Takhle mi do záměrné osnovy pomalu vklouzla klínovitá hlava. Ba i nastražená slecha jsem mohl proti sněhovému pozadí vytušit. Ještě krok… kříž se zastavuje na pleci a prst lehce zatlačí na chladnou spoušť. Výstřel zaburácí spícím lesem, proletí po průseku, zlostně se přimkne k protilehlému svahu a ve dvou jazycích olízne údolí nalevo i napravo. Jeho největší nápor se pak postupně vybouří mezi zasněženými stromy.
Záblesk plynů v noční scenérii vždy oslní. Značení zvěře po zásahu můžeme spíše tušit a musíme se spolehnou na vlastní pocit. Ten je protentokrát příslibem. Stejně jako lámání a odkazování znějící z houštiny napravo pod vnadištěm. Ozývá se stále z jednoho místa. To nesvědčí o úprku poraněné zvěře, ale spíš o jejím posledním zápase se smrtí.
Po chvíli vše utichá a do násilně probuzeného lesa se vrací klid zimní noci. Jako by se celá příroda loučila se svým dítkem. Jen Dar nechápe vážnost okamžiku a nervózně poskakuje u dvířek. Tichým kňučením se dožaduje plnění vlastního úkolu na pobarvené stopě.
Sedím tu s výhledem do kraje. V mrazivém vzduchu se tetelí světýlka vesnic a vesniček roztroušených na úpatí Vysočiny. Temný obzor víceméně tuším jako mlhavou linii, v níž se pozemská světla prolínají s ohni nebeskými. Přestože je ve skutečnosti dělí nekonečná dálava světelných let, jsou nyní tak neskutečně blízko sebe. Téměř na dosah jedněch i druhých. Je to ale pouhá fikce vykouzlená optickou hrou prochladlé atmosféry. A nad tím vším visí jako němý svědek dramatu půlkruh bledého měsíčního kotouče.
Po povinné čtvrthodince, kterou je třeba dát zasažené zvěři i v případě dobře umístěné rány, snáším nedočkavého bordíka, uvazuji jej na dlouhý barvářský řemen, rozsvěcuji svítilnu a nechám se doslova vláčet na nástřel. Dar jej s vrtícím prutem přejíždí, a už, už by vyrazil po stopě. Musím jej krotit a podívat se nejdříve, co najdu. Ve stopě výrazné zápory, které tmavými jizvami odhalené hrabanky otevřely celistvost bílého pláště. Za ním dráha střely, chomáč tuhých štětin i hustší vlnité podsady a tři tolik očekávané karmínové kuličky naděje…
Se psem na nataženém řemenu postoupím o pár metrů dál. Stopa je jasná, Dar ví, co dělá. Jen ta chybějící barva… tam! První velký stříkanec, jak se srdce zasažené zvěře v pohybu prudce rozpumpovalo. Nemusím se už obávat problémů. Další a další barva po obou stranách stopní dráhy svědčí o těžkém zásahu. Otěry jsou zanechané ve výšce kolen na prutech ostružiníku, kmínku smrčku, svěšených větvích i pařezu, kolem kterého se kaneček těsně protáhl. A samozřejmě drobná rudá tříšť odpadávající z osin na bocích zvěře.
Barvy neubývá, divočák začíná kličkovat. Dar kdesi přede mnou náhle krátce vyštěkne a už slyším zuřivé vrčení, jak cloumá právě nalezeným kusem. Musím mu tuhle chvilku nechat jako odměnu.
Stojím s čepicí v ruce nad zhaslým rytířem, na dýnku položený smrkový úlomek jako symbol kusu složeného podle mysliveckých tradic a etiky. Letošní první, vždyť leden sotva započal.
Dar si uvázaný u vedlejšího stromku spokojeně olízává tlapku. Adrenalin u obou zvolna ustupuje. Stojím a přemítám. O tom, co jsem právě prožil. O loveckém úspěchu a pocitu štěstí, který se u správného myslivce vždy mísí s malým pocitem viny za zmaření jednoho zvířecího života. Bez tohoto pocitu bychom byli pouhými lovci. Možná stejně úspěšnými, ale o mnohé ochuzenými. O vědomí zodpovědnosti, o vědomí souznění s okolím. O uvědomění si, co jsme učinili. A hlavně, proč jsme tak učinili…
Josef DRMOTA