Pane profesore, co Vás přivedlo k medicíně?
Pocházím ze zemědělské rodiny, kulacké, jak nám říkali. Měl jsem to dokonce zapsáno v kádrových materiálech s poznámkou, že nesmím na gymnázium, že musím do zemědělství. Naši ale nakonec sehnali přes protekci posudek, že jsem chronicky nemocné dítě. A tak jsem se na vytoužené gymnázium přeci jen dostal. Stále ale nade mnou spočívala hrozba, že po gymnáziu budu muset povinně na zemědělskou školu.
Tehdejší ředitel gymnázia Lohniský byl ve Znojmě nesmírně vlivným člověkem. Báječný muž! V roce 1966 za mnou přišel a ptal se, kam ty chceš po gymnáziu jít? Na matematiku nebo na techniku? Já jsem mu odpověděl, že na medicínu. Pan ředitel zpočátku namítal, že to nejde, protože jsem studoval ve fyzikální třídě, kde jsme neměli biologii. Biologii se doučím, to není problém, trval jsem si na svém. A taky že jo. Na medicínu se nás hlásilo 16 a já jsem byl přijatý jako první v pořadí. Takže jsem se tu biologii asi opravdu doučit dokázal.
Proč jste si zvolil právě ortopedii?
Už během studií, asi tak od roku 1970, jsem v Brně chodil pomáhat na všeobecnou chirurgii. To tam byl ještě prof. Michek. Po fakultě jsem v Brně i začal, ale záhy jsem se vrátil do Znojma. Přidělili mě tam na anestezii. To tenkrát nechtěl nikdo moc dělat. Zdaleka to nebyl tak etablovaný obor jako dnes. Moc jsem to neřešil, protože mě čekala vojna.
Poslali mě do Čáslavi. Tam byla hned vedle kasáren nemocnice, tak jsem se tam vypravil zeptat, zda nepotřebují někoho do služeb. Na chirurgii a anestezii měli plno, ale poslali mě na porodnici. Tam jim všichni utekli, emigrovali.
Primář mě přivítal s otevřenou náručí, protože zůstali na celém oddělení jenom dva lékaři. Umíš rodit, ptal se? Já jsem odpověděl, že samozřejmě. Ve skutečnosti jsem to viděl jednou na stáži. Dobře, tak budeš sloužit, on na to. Blíží se svátky na začátku května, tak ti vypíšu služby.
Co vám mám povídat. Jel jsem načerno stopem z Čáslavi do Znojma, abych si doma našel Klausovo Porodnictví a hned jsem se pustil do studia. Porodní mechanismy a porodní doby… A takto teoreticky vybaven jsem začal sloužit.
Hned první služba a narodilo se asi devět dětí. To už jsem teď prakticky zkušený porodník, říkal jsem si. A docela mě to chytlo. Obor je to krásný. Lékař k němu potřebuje i jistou dávku šikovnosti, což mi nečinilo potíže. Náš primář mi vždycky radil - dívej se na porodní báby, jak se to má správně dělat. A tak jsem na čáslavské porodnici odsloužil rok, a dokonce jsem tam chtěl zůstat i nadále.
Nechybělo mnoho a mohli jsme se tam „potkat“. Já se totiž v čáslavské porodnici v roce 1974 narodil…
Tak to jsme se skutečně minuli o rok. Já dal tenkrát ve Znojmě dokonce výpověď. Primáře tam dělal veliký straník. Neměli jsme se rádi. Jenže výpovědní doba tenkrát trvala 7 měsíců. A během té doby přišel do Znojma na zástup primář Rod z Brna. Pod ním jsme začali dělat nádherné operace, rekonstrukce. A ten mi povídá: člověče, ta gynekologie proč ne. Ale ortopedie, to je teprve něco! Zviklal mě. Jenže ve Znojmě na ortopedii na mě nakonec nezbylo místo. A tak jsem musel to musel vzít ještě s dvouletou oklikou přes Moravský Krumlov.
Vy jste se hodně specializoval na dětskou ortopedii. Proč právě na tu?
Atestoval jsem v roce 1976. Prof. Pavlanský mi nabídl místo v týmu dětské ortopedie. Tak se mi otevřela možnost pracovat v Praze. Jenže zase jsem narazil na ten svůj nešťastný kádrový profil a už to skoro vypadalo, že z toho nic nebude. Naštěstí se za mě zaručil ředitel Pánek, který byl členem Ústředního výboru KSČ a měl velkou moc. Nařídil soudružce z kádrového oddělení, že mě musí přijmout.
A tak jsem 1. ledna 1977 nastoupil na dětské ortopedii na Bulovce. Začal jsem v ambulanci, především prevence vady kyčlí novorozenců. Postupně se mi to dařilo víc a víc. Ortopedie, tu dětskou nevyjímaje, je obor nesmírně pracný, ale nádherný. Vedle fyzických dispozic a manuální zručnosti vyžaduje i velikou trpělivost. A to nemá každý.
Ortopedie tehdy a dnes, to je asi značný rozdíl?
Tak třeba kloubní náhrady. S tím jsme tenkrát teprve začínali. V celém státě se takových opěrací dělalo ročně tak padesát, později to vzrostlo tak zhruba na dvojnásobek. Od roku 1970 začaly první implantace. Štěstí bylo, že existovala firma Poldi Kladno a její osvícený ředitel Beznoska. Ten začal s výrobou kopií švýcarských endoprotéz, které byly velmi zdařilé. Ostatně se po nějakých drobných inovacích používají dodnes. Tenkrát to byly jediné implantáty, které byly k dispozici. Díky těmto umělým kloubům se naše ortopedie vyšvihla do solidního evropského průměru.
Vy jste působil jako lékař i v zahraničí, zejména pak v Rakousku. Je to velký rozdíl?
Charakterové rysy obyvatelstva u nás a v Rakousku jsou podobné až na to, že v Rakousku máte 30 % lenochů a proletářů a 70 % pracovitých lidí. U nás je to naopak. Rakušáci jsou i jako pacienti ukáznění a skromní. Když se si s nimi domluvíte postup, tak ho skutečně dodržují. Nevymýšlí si. Ale na druhé straně vyžadují, aby bylo přesně splněno to, co jim bylo slíbeno.
Vy pocházíte od Znojma. Kousek odtud byla železná opona a za ní Rakousko. Dostat se tam ale bylo téměř nemožné, ne?
Do Rakouska jsem se dostal poprvé v roce 1967. Měl jsem tam tetičku a strýčka. Napůl byli Angličané a jezdili do Anglie na prázdniny. Měli ale psa, kterého museli nechat ve Vídni. Já jsem dostal složitě vízum a jel jsem hlídat psa do Vídně. Pak přišel rok 1968 a byl se vším konec.
Když jsem začal pracovat na ortopedii, objevil jsem stipendium, na které vybírali jednoho našeho lékaře na dvoutýdenní stáž do Rakouska. Podmínkou bylo mít v daném roce nejlépe hodnocenou práci. Já se tenkrát věnoval vykloubení kyčelního kloubu a jeho operačnímu léčení. Vyhrál jsem. Jenže jsem musel ještě před výjezdem absolvovat kádrové řízení. A to byl problém. Na ministerstvu byl soudruh Kupka, který měl stále láhev vodky ve stole a říkal: Soudruhu a byl už jsi v Sovětském svazu? Já na to že ne. A on opáčil, tak vidíš, kam bys jezdil? Pak se ale naštěstí zeptal, cože to vlastně dělám. Vysvětlil jsem mu to a on zbystřil. Prý, že má synovce, který spadl ze stožáru elektrického vedení. Zlámal si paty a nemůže chodit. Už rok je doma. „Kdybys mi s ním pomohl, tak máš všechno prominuto,“ řekl Kupka. Tak synovec za mnou přijel odněkud z Pardubicka a já jsem ho úspěšně odoperoval. Po šesti týdnech mohl odložit berle a začal chodit. Soudruh Kupka byl nadšen a já mohl konečně do své vysněné Vídně.
Na emigraci jste nepomyslel?
Ne. Měl jsem tu vazby, rodiče, zázemí. A pak - mně se tu nesmírně líbilo! Měl jsem tu spoustu přátel. Byl jsem kulturně vrostlý do našeho prostředí. Jsem velký milovník poezie, literatury a nedovedl bych si představit žít mimo tuto zemi.
Když už jsme u té literatury, vy jste ošetřoval i Jaroslava Seiferta. Jak na něho vzpomínáte?
Pan Seifert byl obrovský člověk. V roce 1952 podstoupil operaci páteře a měl kruté bolesti. Tehdy se to tak nějak semlelo a já jsem mohl pana Seiferta doma ošetřovat. Vzal jsem infuze, léky a šel jsem k němu. Bydlel na Břevnově, v takové vilce. Tam mě starý pán přivítal a já jsem mu dal infuzi, udělal všechno, co bylo třeba. On mi pak povídá: „Tady si sedni. Na téhle židli už sedělo pěkných pár slavných prdelí.“ Tak jsem si sedl a on vyprávěl. Otevřel k tomu jeho oblíbené červené víno a přede mnou se otevíraly všechny krásy světa, abych použil metaforu z díla tohoto muže.
Bohumil Hrabal - další výrazná osobnost, se kterou jste přišel do styku, že?
To bylo díky stolní hospodské společnosti Zlatá Praha. Bylo nás tam asi šedesát. Od roku 1969 jsme se scházeli a chodili jsme pravidelně do různých hospod. Byli jsme u Černého vola, pak jsme byli v Šatlavě na Karlově mostě atd. Jenomže čas je neúprosný a do dnešních dnů nás zbylo už jen asi pět.
Tehdy jsme každý rok připravovali kalendáře, do kterých jsme se společně fotili. Hrabal se fotil pravidelně s námi. Když pak už nebyl, fotili jsme se aspoň s jeho bustou. Původně jsme se ale znali jen tak povrchně. Až v roce 2006, nějak kolem Mikuláše, ho přivedli za mnou, že upadl a má naražená záda. Tak jsem ho vyšetřil a říkám, musíš tady zůstat, bohužel. To se nedá nic dělat. Udělali jsme mu pokojíček na pátém patře, byl na něm sám. Pochvaloval si to. Z toho pátého patra viděl na libeňský hřbitov, na kterém je pochován básník Hlaváček. A jednou, to už bylo počátkem února 2007, jsem za ním přišel a ptal se ho, jak se daří? On mi řekl: „Hlaváček na mě mával a zval mě v noci k sobě.“ Říkal jsem mu, že teď musím na hodinu urgentně odejít na poradu, ale vrátím se a všechno to ještě probereme. Když jsem přijel zpět na Bulovku, tak mi vedle auta najednou něco žuchlo. Byl to Hrabal, který skočil z pátého patra z okna. Byl na místě mrtev.
Zde se dotýkáme tématu z nejobtížnějších, lidské smrti. Vy sám jste jí jen o vlásek unikl. Jednou při autoimunitním onemocnění, podruhé při velmi těžké autonehodě. Jak obtížné bylo vrátit se zpět do aktivního života?
V tom prvním případě jsem byl kompletně ochrnutý. Léčil jsem se ve Vídni. Pamatuju si, že když jsem byl konečně stabilizovaný, začal mě jistý Franz vozit na rehabilitaci. Uložil mě na žíněnku a já tam ležel. Nemohl jsem se otočit, pohnout.
A najednou přišla taková krásná ženská, rehabilitační pracovnice. Říká mi: jmenuji se Elizabeth a budu vás rehabilitovat. Měla krásný výstřih a velmi bujné tvary. A hned mě upozorňovala, že si k ní nesmím nic dovolit, protože by to pak musela nahlásit.
Já ji ujistil, že jsem prakticky ochrnutý. Ale za jiných okolností, že bych jí moc rád položil své ruce tam, kam ona myslí. Leč nyní s nimi nemohu hýbat. A tak jsme se spřátelili. Trpělivě mě rehabilitovala tři měsíce, než jsem se začal alespoň trochu hýbat. Ale byl jsem umíněný a šéfovi tamní kliniky jsem stále opakoval: „Pane profesore, já musím zpátky operovat. Nemohu se takhle flákat v nemocnici.“ Nakonec jsem se za půl roku vrátil zpět.
Prý se tam za Vás dokonce modlily řádové sestry?
Nemocnice, kde jsem ležel, byla napojená na evropský registr tkáňových orgánových náhrad. A se mnou to už vypadalo opravdu zle. Dokonce přijela skupina lékařů na odběr mých orgánů. Dali jim echo, že v pátek to se mnou asi skončí. Bylo plánováno, že mě odpojí od přístrojů a že mě odeberou. V Rakousku se to podle předpisů může udělat až tehdy, když je pacient prohlášen za mrtvého a má vyplněný úmrtní list. Sekretářka ale v pátek někam spěchala, a tak ve tři odpoledne vypsala úmrtní list dopředu a na ministerstvu mě vyškrtla ze seznamu živých. Prakticky jsem byl k dispozici holandskému týmu pro odběr.
Když mě tam vezli, z vedlejšího špitálu vyšla skupina řádových sester. Moje milovaná Krista Maria a další sestry. No a tyhle řeholnice prohlásily, toho nedáme, ten je náš. Žádné odebírání orgánů nebude. Asi 130 sester sedělo v pátek, v sobotu a v neděli v kapli a modlily se. Přišla neděle večer a můj stav se výrazně zlepšil. Prostě malý zázrak.
No a další zázrak byl, když jste přežil čelní srážku s kamionem…
Kamion vyjel přes půlící čáru v zatáčce a srazil mě. Já jsem pořád nevěděl, proč mám u auta rozbitou pravou stranu. To bylo proto, že jsem se mu snažil vyhnout doleva. Naštěstí jsem tak na místě řidiče zůstal alespoň trochu uchráněn. I tak to ale byla strašlivá rána. Byl jsem na tom zle. Z auta mě nemohli vyprostit. Vystříhávali mě padesát minut, pak mě vrtulníkem transportovali do nemocnice. Otevřeli mi hrudník a operovali mě. Čtyři týdny jsem byl v bezvědomí, ale nakonec mě vrátili zpět na tento svět.
Pokud vím, celkem to bylo 57 zlomenin, úraz hlavy, natržená plíce. Ale přesto jste se dokázal vrátit do aktivního života. To asi chtělo hodně pevnou vůli, co?
Já celý život hodně cvičil. Už na fakultě jsem byl přeborník ve shybech, udělal jsem jich na hrazdě přes padesát. Provozoval jsem všechny možné sporty. Po havárii jsem se dostával do normálního životního režimu pomalu a těžko. Ale nakonec jsem zase znovu začal hrát tenis, vrátil jsem se ke golfu. Také jsem se vrátil k myslivosti, protože i to byl jeden z mých koníčků.
Jak jste se k myslivosti dostal a co pro vás znamená?
Trochu za to může baron Parish ze Žamberka. Jeho syn se narodil s těžkou vadou nožičky. Hrabě jezdil po celém světě a hledal pro něho pomoc. Nakonec mu v Kanadě poradili, ať se obrátí na prof. Dungla v Praze. Chlapce jsme operovali, léčba byla úspěšná. Dnes je to už dospělý muž.
S hrabětem jsme se spřátelili, naučil jsem se u něho základy myslivosti i lovu. Ale myslivost pro mě není jen o střílení. Někdy je mnohem lepší jen pozorovat přírodu, povídat si s doprovodem. Zkrátka si užít si to, že jsem v přírodě a se zajímavými lidmi. Tak to mám asi celý život, nejen v myslivosti.
připravil Martin HORÁLEK
Záznam rozhovoru si můžete poslechnout na YouTube kanálu a Spotify,
stačí zadat klíčové slovo MysliHost a vyhledat příslušnou epizodu