Začněme pohádkou…
Bylo, nebylo, žily dvě zaječí rodinky. Jedna před padesáti lety. Bydlela vedle jetelového pole, které se občas seklo hlučnými a pomalými stroji. Ještě před tím, než do jetele vjely, pobíhali v jetelině lidé a točili jakýmisi dřevěnými věcmi, co dělaly rámus, až uši zaléhaly. Zajíc se zaječicí a mláďaty radši utekli do vedlejšího pole a schovali se v pšenici.
Stroje jetel posekly, polovinu odvezly a polovinu nechaly na poli na sluníčku schnout. Za pár dní lidé odvezli i to, ale stejně na zajíce zbylo dost a dost. Staří učili mladé okusovat jetel – mladé lístky zajídat pšeničnými stébly, a občas se zakousnout do té dobroty nahoře.
Za polem tekl malý potůček a kolem něj spousta voňavých bylinek. A zase, staří učili mladé rozvážně každou rostlinku prozkoumat a ochutnat. Jindy zase běhali po poli, co zrovna bylo uklizené a hráli si na schovávanou mezi hroudami. Kdo se dobře schovával, že nebyl vůbec vidět, směl si za odměnu zajít o kus dál, kde rostly bílé nasládlé bulvy a zamlsat si. Ale jen maličko, aby se mu z té dobroty nenafouklo bříško.
A vůbec mladé rodiče učili: najez se vždycky hlavně našeho jetele, ale pak si kousni tohohle a tohohle. Pak jim rodiče ukázali prapodivnou věc: Když byl večer všude klid, ukázali jim, jak strčit hlavu mezi zadní nohy a baštit měkké, černé kuličky, co z nich vycházely. Sice nevěděli proč, ale prý je to důležité. A mladým to docela chutnalo.
Až byli mladí starší, chodili na návštěvy k sousedům, protože takových rodinek bylo všude plno. Ale na podzim bylo jídla všude méně. To se jim hodilo, že uměli kousnout tam nebo tam, přebírat zbytky jetele na jejich poli, znali byliny kolem potoka a ty bílé bulvy byly veliké. Převeliké. Lidé je nakonec vyhrabali a odvezli, ale stejně jich zbylo dost, teda na to občasné kousnutí. Taky po pšenici něco na poli zůstalo. Mladým se zdálo, že je na světě dobře a už pokukovali po sousedovic zaječicích.
Ale, najednou byl na poli hrozný hluk a ... to se nedá vypovědět. Staří se schovali, zato z rodinky zbyl jen jeden, ten nejmenší, ten se vždycky krásně přitiskl mezi hroudy. A u sousedů zase malá zaječka, co se mu vždycky líbila.
Začala zima, byla spousta sněhu. Lidé, co dělali tu hrůzu, zase chodili na pole a nosili jim seno a oves. Přišlo jaro, mladí udělali si malé doupátko, měli rodinku a dělali všechno jako staří. A bylo jim dobře.
Druhá rodinka žila nedávno. Kam dohlédli, rostly sladké, šťavnaté široké listy. Ale když se jich najedli, bolelo je břicho, a ještě se jim točila hlava. Trochu si nakonec zvykli, ale stejně to byla bída. A jejich bobky byly skoro tekuté. U sousedů, pokud veliký kus dál jedni byli, umřela všechna zajíčata. Srnka, co na pole občas zašla, říkala, že ji taky bolí břicho. A že jetel není vůbec nikde, jenom že si zajde na mladé obilí, taky je někdy podivně hořké. Z těch sladkých listů najednou rychle vyrostly dlouhé větve, nebo co to bylo, kvetly žlutě. A pořád jezdily stroje a kropily je. A zajíci věděli, že když se napasou, je jim moc zle. A byli na poli úplně sami... Pak tam nebyli ani oni a pohádky je konec.
Trochu neobratné, že, a už vůbec ne pro děti. I nám je z toho smutno.
Co bylo pro první zaječí rodinku důležité?
Určitě to víte. Jetelové pole, které se pravidelně seklo na zelené krmení a na seno. Říkáme tomu stabilizace krmné dávky.
Že zajíc nemá žádnou krmnou dávku? Krmná dávka je množství krmiva, které zvíře přijme za jeden den. O zaječím krmení říkáme, že má být pestré a když zajíc nemá ve svém okolí dostatek různých druhů vegetace, nedaří se mu dobře. Samozřejmě, ani jetel, ba ani vojtěška – královna pícnin, neobsahuje všechny živiny, které zajíc potřebuje k životu. A stejně tak, žádné traviny ani byliny, popř. dřeviny, nemají živiny v ideálním poměru: bílkoviny a energii, vápník a fosfor, vlákninu a snadno využitelné cukry... Proto zvěř ve svém dosažitelném okolí přijímá vegetaci přírodní i polní a dokáže si z ní vytvořit optimální zásobení živinami, tedy bílkovinami, energií, vlákninou, minerálními látkami i vitamíny, kterým v komplexu říkáme biologicky účinné látky.
Struktura polních plodin (neboli osevní postup) do počátku 80. let minulého století poskytovala zvěři relativně příznivé potravní podmínky. Jednotlivá pole (hony) měly rozlohu nanejvýš do 50 ha, častěji 20 až 30 ha. Hlavně bylo ve všech výrobních oblastech velké zastoupení krmných plodin pro tehdy využívaný „plynulý pás zeleného krmení“. To v praxi znamenalo, že se se postupně sklízelo napřímo, z pole do žlabu. To bylo pro zvěř, a hlavně pro zajíce podstatnou podmínkou jejich existence, lépe řečeno, vysokých stavů.
Od počátku jarního rozvoje vegetace se sklízelo napřed ozimé žito, pak vojtěška, pak jetel, jarní zelené směsky, znovu obrostlá vojtěška a jetel, letní a podzimní směsky. Zároveň se většinou nesklidil celý hon zároveň, ale vždy podle potřeby denního návozu, navíc některé hony se sklízely na sena a na první rozmanitě úspěšné senáže. Potřeba ploch jednotlivých honů nebyla velká a také se na „zelené“ nechtělo jezdit příliš daleko od objektů chovů skotu. Plochy zeleného krmení byly tedy rozhozeny v krajině kolem zemědělských hospodářství jako mozaika a prostřídány převážně obilovinami.
Vždy byly pro zvěř příznivější výše položené výrobní oblasti, kde členitá krajina i větší zastoupení lesů vytvářely dobré podmínky s menšími polními plochami. Brambory a technické plodiny (len, mák) sice nebyly pro zvěř vhodné, ale to bylo vyváženo osevním postupem s vyšším podílem krmných plodin.
Přidáme k tomu tehdejší mysliveckou praxi příkrmů a štědře otevřenou ruku s (přinejhorším) méně hodnotným obilím. Konec konců, výše postavení pracovníci JZD či státních statků byli často myslivci a povětšinou místní. Zemědělská chemie se teprve rozvíjela, když rostlinných chorob a škůdců bylo z dnešního pohledu velmi málo. Drobné zvěři se prostě dařit muselo.
Pak ale přišel rozvoj velkoplošného pěstování, následně s tím výkonné a širokozáběrové mechanizace. Spojovala se malá družstva a tím rostly koncentrace stavy skotu na hospodářstvích až do velkokapacitních kravínů s i více než 500 dojnicemi místo dřívějších „stovek a dvoustovek“, které dřív byly v každé vesnici a s nimi kolem potřebné plochy krmných plodin. Velkých stájí přibývalo a krmné plochy v jejich okolí byly pro zvěř hůře dostupné. A sklízely se řezačkami s velkým záběrem a relativně vysokou pojezdovou rychlostí. Plašením zvěře se nikdo nezabýval.
Podmínky byly rázem jiné. Prudce ubylo malých ploch s pestrou sestavou jednotlivých plodin. Zvěř přežívala, hlavně v nížinných oblastech, mezi velkými plochami obilovin a komplexně sklízenými krmnými plodinami. Úsloví, že po žních obilovin přichází pro zvěř období hladu, nabylo reálného a zásadního významu. Velkorysé podzimní hony ale pokračovaly, decimovaly dosud jakž-takž přežívající populace drobné zvěře.
Vývoj dospěl k přechodu na dnešní agrární komplexy, spíše průmyslového typu. Drobná zvěř se stala vzácností, a ještě špatně obhospodařovanou. A jaká je tedy její perspektiva?
Klasický mikrobiální typ trávení přežvýkavců
Potrava je přijata, částečně a narychlo pokousána, uložena do bachoru. Pak zvěř odchází na klidné či skryté místo, potravu vrací do ústní dutiny, důkladně přežvýká, prosliní a posune do bachoru k mikrobiální fermentaci. Další pomocné orgány, čepec a kniha, dokončují úpravu tráveniny.
Původní rostlinná hmota podstatně obohacená o mikrobiální bílkovinu, enzymy a vitaminy typu B přechází do žaludku – slezu, kde je vystavena žaludečním enzymům. Bílkoviny jsou rozloženy na aminokyseliny a vše stravitelné, včetně minerálních látek, je resorbováno v tenkém střevě. Nakonec je ze zbytku tráveniny vytlačena většina vody a formován trus.
Je to fenomenální přírodní jev, udržující život rostlin i zvířat v rovnováze a produkcí plynů vzniklých mikrobiální fermentací také rovnováhu klimatu, je to podstata života na Zemi. Vzhledem k tomu, že předžaludky byly patentovány a uvedeny do praxe podstatně dříve než dynamit pana Nobela, nemohla za ně být Kanceláři udělena Nobelova cena.
Koně, sloni, nosorožci, tapíři (lichokopytníci) mají trávicí trakt navržen jinak. Zoologové této skupině přisuzují společný vývojový původ. Obdobou bachoru je slepé střevo. Také zajíci, králíci (zajícovci) a hlodavci mají k využití rostlinné potravy „jen“ slepé střevo.
Připomeňme si několik poznatků o zaječím trávení
Zajíc je, stejně jako velcí přežvýkavci, zvíře s mikrobiálním trávením. Nemá ale předžaludky, místo nich mu Vývojová a konstrukční kancelář přírody přidělila mohutné slepé střevo, miniaturizovanou technologii trávení přežvýkavců, byť o něco méně účinnou. A také mnohem citlivější na nepříznivé podmínky.
Průběh příjmu potravy a trávení vypadá jinak. Zajíc potravu důkladně rozžvýká a prosliní, v žaludku se část bílkovin rozkládá na aminokyseliny, v tenkém střevě se působením pankreatických a dalších střevních enzymů rozkládají tuky a škroby. Tenké střevo, hlavně jeho první třetina, štěpí na nejjednodušší složky tuky a sacharidy a dochází k prostupu základních živin, tedy aminokyselin, mastných kyselin a monosacharidů, přes jeho sliznici do krve nebo lymfy a za spoluúčasti jater s nimi organizmus dále hospodaří. Vstřebávají se tu i minerální látky.
Víceméně netknuta ale zůstává většinová složka bílkovin a hlavně vláknina.
Podle všeobecně zavedeného fyziologického pořádku trávenina vstupuje do tlustého střeva, které je u zajícovců vybaveno významným úsekem – slepým střevem. Je to nejobsáhlejší část trávicí soustavy. Jeho velikost zhruba odpovídá délce těla, délka celého tlustého střeva zajíce dosahuje 120 až 150 cm. Má pytlovitý tvar vybíhající do špičky. Vnitřní povrch je zvětšen spirálovitě utvářenou řasou. To je obdoba papil bachoru přežvýkavců, významné vylepšení pro existenci a činnost mikroflóry.
Ve slepém střevě probíhá mikrobiální trávení obdobně jako v předžaludcích přežvýkavců. I mikroflóra je obdobná jako u přežvýkavců. Jenže, slepé a tlusté střevo je víceméně koncovou částí trávicího traktu a z něj trávenina odchází z organizmu pryč. Odešla by tak i většina bílkovin včetně produktů mikrobiálního trávení, tedy část hmoty mikroflóry, a hlavně energetická složka z rozložené vlákniny, zjednodušeně řečeno, cukry.
Ve slepém střevě se díky činnosti mikroflóry rozkládá asi 40 % organické hmoty přijatého krmiva. Děje se tak i u koní a jejich divokých příbuzných, ale tyto typy lichokopytníků či koňovitých jsou typické vzdálenostní migrací za kvalitní pastvou.
Je prostým faktem, že z tlustého střeva už se trávenina do žaludku vrátit nemůže. Zajícům a králíkům proto tvoří střeva dva typy bobků. Jedny tmavé, měkké, potažené bílou blánou, produkty fermentační činnosti střevní mikroflóry s plnohodnotným obsahem živočišné bílkoviny, vitaminů a dalších enzymů. Ve skrytém klidném prostředí, nejčastěji v noci je konzumují. Tomuto jevu říkáme
cékotrofie. Slepé střevo (lat.
caecum) a
trofie, výživa (řecky).
V literatuře (Olier, Montet, 1979) lze najít údaj o jejich živinovém složení: 30 % bílkovin, 5 % tuků, 21 % celulózy, 6 % minerálních látek a 36 % tzv. nebílkovinných extraktů neboli různých typů cukerných derivátů vzniklých činností enzymů mikroflóry. Nicméně, tento údaj postrádá vyjádření obsahu vlhkosti, protože součet činí 98 % a také obsah celulózy dělá dojem nepřesného vyjádření, protože právě celulóza by měla být v tomto typu bobků mikrobiálními enzymy rozložena na zmíněné cukerné deriváty.
Jiný literární údaj upozorňuje na skutečnost, že 56 % sušiny měkkých bobků představuje mikroorganizmy slepého střeva – tedy plnohodnotná mikrobiální bílkovina. Cékotrofie tak zajícům zlepšuje využití méně hodnotných bílkovinných zdrojů a umožňuje přežívat v prostředí s menším podílem bílkovinných zdrojů. Lze to vyjádřit i tak, že zajícům snižuje nutnost vyhledávání vzdálených zdrojů lepší pastvy.
Do předních oddílů trávicího traktu se dostávají také vitaminy skupiny B a enzymy syntetizované mikroflórou, například fytáza, umožňující využít fosfor vázaný v rostlinných zdrojích.
Podmínky fungování cékotrofie
Cékotrofie může plně fungovat jen tehdy, pokud je dietetika a zdravotní parametry v pořádku. To je jeden z důvodů, proč se zajícům v polních honitbách, mezi hony řepky a rychle se vyvíjejících se obilovin, přestalo dařit.
Mikroflóra je populace živých, byť nepatrných tvorů, kteří potřebují stálé podmínky, pokud možno neměnnou nebo alespoň pomalu se měnící skladbu potravy. Po rychlé nebo dokonce prudké změně vymírají a živočich na ně odkázaný hladoví. Nikoli snad nedostatečným mechanickým nasycením, ale nedostatečným přísunem živin, produkovaných změnami oslabenou mikroflórou. To je hlavní problém existence zajíců v jejich současném životním prostředí.
Kromě toho, jak velmi dobře ví chovatelé králíků, tento „miniaturizovaný“ typ trávicí soustavy je velmi citlivý na dietetické a, nedej bože, zdravotní problémy krmiva. Platí, že pokud je zaječí populace systematicky rušena nebo vystavena silně nevhodným podmínkám, cékotrofie je omezena a dochází nejen k nutričním, ale celkovým zdravotním poruchám, popř. zánětům střevní sliznice.
Pro zajíce není důležité jen množství a kvalita potravy, ale jeho dostupnost. Porovnáme-li pohybové možnosti zajíce s jinými býložravci, konkrétně s naší spárkatou zvěří, znamená překonávání velkých vzdáleností jen částečně možnou, ale hlavně energeticky velmi náročnou činnost. Literatura uvádí pro zajíce jako potravně příznivý areál plochu 3 až 20 ha. Vyhledání potravy na delší vzdálenosti omezuje přirozený životní rytmus zajíců.
Nejen potrava, ale také zdroje pitné vody jsou významným limitním faktorem zaječí populace. V současné době nedostatku srážek a klesání hladiny spodních vod jako podmínky pro dostatek vody v malých vodotečích, kdysi typického a častého krajinného útvaru, vidíme další negativní faktor pro zaječí populaci. Rozmístění napáječek je proto pro zajíce jedním z nejúčinnějších opatření. Zapomeňme na nesmyslnou pověru, že zajícům postačuje vegetační voda z rostlin.
Zajíc je jako jiné druhy zvěře postižen sklizní zemědělských plodin. Nedostatek objemné i živinově koncentrované potravy je známým faktem, ale také ztráta úkrytů a stinných míst přispívá spolu s nedostatkem pitné vody k likvidaci zaječí populace. Přehřátí organizmu je kritickým problémem zajíců v současném zhoršujícím se klimatu a není-li přímou příčinou úhynů, zhoršuje zdravotní odolnost proti chorobám a parazitům. O reprodukčních parametrech nemluvě.
Mimo polní honitby jsou jedinou šancí zajíce přirozené porosty. Nejhodnotnější jsou pro něj kvalitní traviny. Všechny druhy jílků, kostřava luční a červená, psineček, bojínek a srha. V takových porostech jsou pro zajíce dalším přínosem jetele a vojtěšky, podle podmínek i ostatní jeteloviny a rostliny, které považujeme za plevele: smetanka lékařská, řebříček, kokoška.
Typem příjmu potravy bychom totiž zajíce měli označit jako okusovače, dávajícího přednost křehkým šťavnatým bylinám, a raným vývojovým stádiím trav.
Potravní problém zajíců
Závažný potravní problém zajíce v současné krajině jsou tedy příliš rozsáhlé hony jedné plodiny, tedy nemožnost střídání potravy, absence plevelů a minimum vodotečí. Monokultury obilovin jakž takž vyhovující do fenofáze mléčně voskové zralosti nastávající počátkem června. Podle ranosti odrůd a krajinné oblasti je to jen přibližné vymezení. Faktem ale je, že ani dozrávající obiloviny pro zajíce nepředstavují vhodnou, zdaleka ne plnohodnotnou potravu.
Další závažný negativní faktor je, že u rychle vyzrávajících polních kultur adaptabilita mikroflóry slepého střeva nestačí reagovat na změny poměru bílkovin a vlákniny i dalších živinových faktorů. Zajíc je znevýhodněn nedostatečnou či nedokonalou účinností mikrobiálního trávení. To znamená vždy snížený výsledek plnohodnotné tvorby (mikrobiální fermentace) bílkovin i cukrů prostřednictvím cékotrofie, která sama o sobě funguje hůře.
K zajícům patří i úvaha o ohryzu větví. Dochází k obroušení stále dorůstajících zubů... o sebe navzájem, nikoliv o tvrdé větvičky – ano, opravdu, s takovou pevnou vizí se lze setkat u držitelů (nikoliv chovatelů) králíků a jsou v této věci dosti tvrdohlaví. Ale u zajíců a králíků, stejně jako u přežvýkavců, je dieteticky naprosto nutný přiměřený podíl tvrdé, silně lignifikované téměř nerozložitelné vlákniny, k mechanickým stimulům motoriky trávicího traktu a také přímo napomáhá posunu tráveniny.
Poučení z chovů králíků
Umělý odchov zajíců je kromě jiného také limitován kvalitou krmiv. Faktem je, že fyziologie trávicího traktu králíků i zajíců je totožná, hlavně včetně cékotrofie. Dovolím si proto zmínit zkušenosti z dlouholeté výrobní praxe kompletních krmných směsí pro králičí farmy.
Slovo kompletní znamená, že králík na farmě, velmi citlivý produkt liniového křížení včetně příbuzenské plemenitby, je kvalitě krmiva zcela „vydán na pospas“. A kupodivu, na farmách se, pokud kompletní krmivo splňuje veškeré živinové a zdravotní, ale hlavně dietetické požadavky, dosahuje v přírůstcích i reprodukci velmi dobrých výsledků. Kvalifikovaní a zkušení drobnochovatelé raději volí kombinaci kvalitního lučního sena a doplňkové krmné směsi. O co se v obou případech jedná?
Prioritním požadavkem je dostatek vlákniny. Raději se přidržím tradičního výkladu a rozdělení pojmu vláknina. Jak už bylo zmíněno, část podílu denního příjmu potravy je tvrdá, silně lignifikovaná vláknina, stručně vyjádřeno, lignin. Přesto, že ji zajíc i králík při příjmu pečlivě rozkouše, bez tohoto „pohonu“ uvnitř střev nedochází k pravidelným peristaltickým stahům a ani trávenina samotná se nemá o co opřít.
Lignin vychází z trávicího traktu v dobře známých tvrdých bobcích jen velmi málo změněn. Podstatou výživy zajíců i králíků je celulóza, jen málo lignifikovaná část zelené hmoty. Můžeme si vzít jako příklad travní seno sklízené v pozdní fenofázi počátkem květu, kde stéblo je už částečně lignifikovaná vláknina a list tou pravou složkou – celulózou. U sena sklízeného v ranné fenofázi, v době metání, je pro zajíce i králíka lignifikované i celkové vlákniny nedostatek, který nevyváží příznivé hodnoty vyššího obsahu bílkovin i jejich lepší využitelnosti. Někteří chovatelé proto při nedostatku sena zkrmují kvalitní, nejlépe ovesnou slámu, ale i jiné druhy jsou vyhovující.
Celulóza je pro zajíce základním zdrojem energie, to je zcela stejné jako u přežvýkavců, tedy naší spárkaté zvěře, kromě černé zvěře.
Hemicelulóza, tedy měkká vláknina, je rovněž snadno využitelným zdrojem energie a má výrazný kladný vliv na střevní prostředí. V nativních krmivech ji obsahují jablka, řepa, mrkev... V krmných směsích cukrovarské řízky.
Vláknina a její zvýšený obsah v krmných směsích je pro většinu technologií výrobců směsí problém. Zejména vláknina lignifikovaná. Výborným komponentem by mohl být oves, hlavně ovesná slupka. Marným snem zkušených chovatelů králíků je kompletní krmná směs s podílem štípané slámy. To by bylo ideální...
Šrotování a míchání směsí s obsahem ovsa, který by byl velmi dobrý komponent v rozmezí mezi 5 až 10 % má většinou problém s homogenitou, což je špatné, ale ještě horší bývá výsledek granulace. A jsme u limitu kvality směsí pro králíky a zajíce. Protože nezáživná teorie výroby krmiv a koneckonců, celé výživy a krmení nebývá silnou stránkou jinak zdatných chovatelů, setkáváme se často s nevhodnými typy krmných směsí nebo chybným zařazením do krmných dávek, což zejména u faremních typů chovů králíků v jejich počátcích bylo dlouhé a časté – než se to chovatelé naučili. V umělých chovech zajíců máme dostatečný příklad či inspiraci přírodním prostředím a podobné chyby by se dít neměly. Ale i tak –vhodné složení granulované, vždy jen doplňkové krmné směsi je podmínkou úspěchu.
Přirozené doplňky ve formě větviček jsou nutností. Nejlepší jsou vrby, které obsahují přírodní látku antibiotického typu salinomycin, napomáhají dobré kondici trávicího traktu. Potlačuje patogeny, a ještě neomezují přirozenou mikroflóru.
Co na závěr?
Návrat k původním stavům zajíců v našich honitbách reálně možný není. Vylučuje to ráz hospodářské krajiny a agrotechnické způsoby naší „rostlinné výroby“, které zásadně nemohou vyhovovat fyziologické stavbě trávicího traktu zajíců.
Adaptace na využití rozmanitého a díky cékotrofii i živinově chudšího prostředí mezi velkými hony obilovin a olejnin je zcela nefunkční.
Ani příkrmy sena a jadrných doplňků nejsou pro zajíce zcela vhodným, snad jen částečným pomocným příspěvkem.
Pomůže jen zakládání pásů s rozmanitými bylinami, travami a jetelovinami, zároveň křovinné remízky a rozmístění napáječek.
Velmi dobrým řešením by byly příkrmy kvalitních „králičích“ doplňkových směsí. Neměli bychom se tedy soustředit spíše než na příkrm spárkaté zvěře na příkrm zajíců?
Ing. Martin MOHELSKÝ