Robertův šťastný den
Myslím, že Robert v tom moc jasno nemá. Ale po chvíli nám mizí v jemu zcela neznámém lese. Strom mu při těžbě dřeva kdysi rozdrtil nohy a lékařům dalo dost fušku dát mu je dohromady. Každopádně je díky úrazu, který prodělal, v chůzi hodně omezen, a tak mu cestu neznámým lesem někam k posedu moc nezávidím.
Mě odváží průvodce opět až k pískové cestě. Tam pokračujeme další cestou lesem až k otevřené, sotva rok staré pasece, kde stojí sedačka jak se tady říká „Vyška“. Ale opět zde není signál, a tak se domlouváme na hodině, kdy přijede a vyzvedne mě. Mám dojít k oné pískové cestě, ze které jsme sjeli po další cestě do lesa. No cest je tady po lesích opravdu hodně a kříží všelijak jedna druhou, k tomu cesty v porostech vyjeté od harvestorů a vyvážecích souprav, takže musíte fakt dávat bacha, abyste nesešli a nedoputovali třeba někam do Běloruska.
Chvíli sedím, ale vítr jde přes mne na paseku, a tak slézám a jdu si sednout k druhé pasece na sedačku u výstavku borovice, kterou mi cestou Egidijus ukazoval.
Slunce se schovalo za litevské lesy a nahoře nad pasekou začal troubit jelen. Bylo to ve směru, kde jsem měl čekat na odvoz, a tak si říkám, že ještě chvilku vydržím sedět a pak ho zkusím našoulat. A když se to nepovede, budu zrovna kousek od místa odvozu.
Stíny se začaly protahovat do paseky, když z dálky padly dvě rány. Že by Robert? Nemám tu signál, tak ke mně zpráva nedorazí. Ještě chvíli chci sedět, než vyrazím za jelenem.
Než se ale rozhodnu opustit sedačku slyším z hloubi lesa zvuk motoru auta, a po chvíli světlomety proplétající se lesem prozradí Egidijusovo teréňáka. Takže je to jasné, jen tak by sem nejel, Robert určitě lovil.
Slézám ze sedačky a jak otevřu dveře, je to potvrzeno, Robert střelil jelena a dost dobrého jelena, jak se dozvídám. Teď je ale potřeba každé ruky, aby se dostal ven z lesa dříve, než ho objeví vlci, navíc je zhaslý na dost nepřístupném místě, takže jsme museli přerušit i mojí večerní čekanou.
Mezitím se noc snesla na krajinu kolem nás, když jsme dojeli na základnu, kde už čekal rozechvělý Robert. Přeji mu k úspěšnému lovu a poslouchám jeho vyprávění. Tu cestu, kam ho zvečera Egidijus poslal, minul, a nakonec skončil na úplně jiné sedačce u jiné paseky. A trefil se přesně do místa, kde v tu dobu z kaliště vyválený jelen začal v přilehlé mlazině dokazovat svou sílu okolí a v bojovém zápalu vytáhl i do paseky. Nejprve prý bedlivě pozoroval sedačku, kde seděl nehybně lovec, ale vše se mu zdálo v pořádku, ani vítr mu neprozradil skryté nebezpečí, a tak sklonil na okamžik hlavu do trávy a začal parohy rozbíjet trsy trávy.
Jenže když jí zvedl zpět, sledoval ho už kříž optiky a následný hrom výstřelu mu donesl palčivou bolest do těla. Skokem se vymrštil zpět ke svému útočišti, takže druhá střela už prosvištěla jen kolem něj. Doběhl ještě do osikového porostu, ale pak jeho silné běhy zničehožnic zeslábly, kmeny stromů se začaly točit kolem dokola a jeho mohutné tělo se složilo do trávy v osikách.
Hlava ozdobená tmavým parožím korunového nerovného osmnácteráka se zvrátila do mokré trávy a třepotavé lístky v korunách osik, kam se naposledy upřel jeho zrak, pomalu zakrývala černočerná tma věčnosti.
Robert měl vážně velké štěstí, protože přesto, že tu jeleni jsou, tak lov na ně je velice obtížný, byť se to nezdá. Jeleni jen neradi za světla opouštějí kryt mlazin.
Ale den pro nás ještě nekončil, čekalo ještě moc práce, protože dostat se i s vozíkem do porostu k jelenovi bylo neskutečně náročné. A vytáhnout ho někam k cestě bylo nad naše síly. Nakonec tam však Egidijusovo auto prostě přes pařezy, vývraty, staré kmeny a hluboké díry skryté v travinách nedojelo, ale doslova dolezlo i s připojeným vozejkem. Vážně nechápu jak, ale prostě tam najednou bylo. A za zvuku dvou troubících jelenů, kteří zničehožnic spustili nečekaný koncert kolem nás, jsme naložili jelena a odvezli ho z jeho království do loveckého tábora.
Vzhledem k okolnostem jsme ani neměli čas udělat pořádné fotky, protože jsme vyrazili pro jelena z tábora jen nalehko a opravdu nás to stálo hodně úsilí, než jsme ho z lesa dostali.
V Litvě je to jinak než u nás, zvěř se hned po ulovení zpracuje. Takže místo popíjení, focení a oslav úspěšného lovu se jelen musí hned stáhnout, rozporcovat a zvěřinu uskladnit v chlaďáku. Další den se pak odveze do zpracovatelského závodu, kde se část lepší zvěřiny nabalíčkuje a z ostatních části se nechají vyrobit různé zvěřinové produkty. Takže jsme do tří do rána, stahovali, řezali a bourali. Tedy kromě úspěšného lovce, ten po právu slavil společně s místním předsedou, který dorazil, aby nám pomohl, ale stejně jen spolu probírali donekonečna lov, věk jelena, bodovou hodnotu, paroží atd. atd.
Starý lovec nám tvrdil, že uloveného jelena zná a má ho nafoceného. Prý se celý rok pohyboval v jiné lokalitě vzdálené odtud asi sedm kilometrů. Jelikož je to význačná trofej a možná dosáhne i zlatého ocenění, musí tu zůstat, než jí vypreparují, patřičně obodují a pak jí teprve Robertovi přivezou.
Když bylo vše uloženo a umyto, rozhodl jsem se, že využiji blížící se ráno na lov. A tak mě Egidijus ještě v noci odvezl na jeden z „přespávacích“ posedů a zkusím ranní čekanou. To byl ale nápad! No schválně, hádejte, jak asi ta ranní čekaná dopadla? Správně, nedopadla nijak. Protože pod litevskou ovčí dekou, v posteli s měkkoučkou matrací, která na kazatelně je a po nočním pachtění se s jelenem, mě únava uspala až do krásného sluníčkového rána, kdy už všechna zvěř zatáhla do mlazin. A z lesa místo jelenů hučely křovinořezy lesních dělníků, kteří sem přijeli ožínat paseku.
Jelení popovídání
Po návratu z kazatelny jsem posnídal místní sladké pečivo, které dovezl náš hostitel, neboť provozuje pekařství s asi stovkou zaměstnanců. Moc se mi líbilo litevské národní pečivo s názvem Šakotis. Je to takový velký trdelník s ostny kolem dokola, opravdu zajímavé a chutné.
Ranní káva mě probrala, a zatímco Robert ještě vyspával, pomohl jsem Egidijusovi naložit zvěřinu z jelena, aby jí odvezl na finální zpracování do masokombinátu. A pak jsem se rozhodl vyrazit do lesa opět s foťákem.
Robert mezitím dorazil na snídani a nabídl se, že udělá na oběd nějakou baštu, abychom už snědli taky něco teplého. Na otevřeném grilu začal kuchtit na velké pánvi, kterou objevil ve verandě za chatou. Já zatím okukoval v těsném okolí tábora několik dřevěných domků, které slouží jako chaty majitelům z města. Hned za táborem jsem se zastavil u velkého vykotlaného dubu a pokračoval tentokrát lesem mimo cestu.
U jedné z pasek asi kilometr od tábora jsem narazil na sedačku vpletenou do smrku, a to místo mě natolik zaujalo, že jsem se rozhodl jít si tam sednout ráno, na poslední čekanou v tomhle revíru. Zvláště když z mlaziny vyběhla do paseky starší laň. Tady by to mohlo být dobré.
Pomalu jsem se vracel zpět do tábora a už z dálky mě vítala vůně pečeného masa a brambor, tentokráte z našich zásob, které jsme si sebou dovezli. Při jídle jsme diskutovali o zvěřině, protože Robert má společně s manželkou rodinnou farmu Parusovi spojenou s výkupem zvěřiny. Také zpracovávají maso do dalších produktů jako jsou zvěřinové klobásy, zavařená zvěřina či zvěřinové paštiky. Chovají plno hospodářských zvířat a aby toho neměli málo, vyrábí i ovčí a kozí sýr. Samozřejmě měl s sebou i vzorky svých produktů a tak jsme si tak seděli, ochutnávali a užívali si siestu doplněnou troubením jeřábů, kteří nám kroužili nad hlavami. Přelétali k jezerům, která se rozprostírala asi deset kilometrů od nás.
Kolem čtvrté hodiny, dorazili místní lovci a přivezli uzeného jezerního cejna, ovšem velikosti lopaty na uhlí. Žádný hubeňour jako známe u nás, a chutnal taky úplně jinak než ti naši z rybníků. Než jsem udělal fotku, tak ho byla hnedle půlka pryč.
V podvečer se udělal plán kde, kdo bude sedět, protože si jdou sednout i místní lovci. Mě odváží Egidijus na jednu z pasek nedaleko jedné z chat a Roberta na úplně druhou stranu k běloruské hranici. Z jedné strany je kůrovcem sežraná smrčina, za mnou smíšený les a z levé strany velké mlaziny.
Trošku se ochladilo, a tak sotva se začalo smrákat rozezněl se lesem jelení koncert. Nakonec kolem mě troubilo pět jelenů z různých směrů. Jeden byl v mlazině vlevo ode mě a poměrně blízko, tak se ho snažím vylákat ven jen tak vábením na ruku. Chvíli se tak česko-litevsky dohadujeme a pak, když je úplná tma, konečně vyjde do paseky. Rychle beru noční vidění, abych ho obeznal, ale než ho pořádně přečtu, znejistí a znovu zmizí do kraje mlaziny. Tam vidím jen jeho siluetu krytou porostem a odtamtud se mnou pokračuje v konverzaci.
Podle postavy a kratšího paroží, které jsem na okamžik zahlédl, to byl mladší jelen, myslím, že korunový desaterák. Nevím, co by mému vábení jen tak na ruku řekli kamarádi z Klubu vábičů, ale jisté je to, že jelen skutečně vyšel až na paseku, byť už za úplné tmy a chtěl si to se mnou po jelením vyřídit. Jak mi bylo líto, že jsem si nekoupil s sebou vábničku s hlasem říjné laně od kamaráda Pavla Kumžáka, ta by se tady hodila a možná by jeleny vytáhla z mlazin ještě za světla.
Měsíček se mezitím vyhoupl nad vrcholky stromů a čas mi říkal, že musím vyrazit přes noční les asi půl kilometru k místu odvozu. Už je poslední šance jen na ranní čekané, protože zítra odpoledne už musíme být v druhém revíru, znovu u hranice, ale tentokrát s Kaliningradem.
Tetřeví ráno
Vzhledem k tomu, že víme ráno kam jít, může náš průvodce spát. Já to mám asi kilometr pěšky a Robert jede svým vozem o kus dále. Je úplněk a měsíc svítí časným ránem na cestu. Jdu část trasy k sedačce po hlavní cestě, pak zabočuji na starou zarostlou cestu a poté ještě kus klopýtání po pasece vedle mlaziny. Za chvíli už se uvelebím na malém posedu v nízkém smrku a poslouchám zvuky nočního lesa.
Zdáli troubí jelen a z levé strany ode mne se také občas ozve kratším zatroubením další. Mlha se vznáší nad mladými stromečky jako závoj a zatím se jí z paseky nikam nechce. Člověka ten klid a ticho, jen občas přerušené zatroubením či zvukem nočního života, dokonale uspává.
A pak z východu se začne obloha rozjasňovat, nejprve v tmavomodrou, pak se přimíchá se světlejší, aby jí vystřídala růžovo červenou až nakonec sluneční paprsek rozřízne oblohu a zlaté světlo zaleje les kolem mě. Měsíček již pobledlý na modré obloze mizí a stejně tak se vytrácí z chundelatých vršků boroviček tvrdošíjná mlha, která zanechává na pasece ze svého těla jen kapičky rosy v sítích pavučin, které se třpytí jako brilianty v ranních slunečních paprscích.
Jelen z dáli utichnul a tu a tam se ozve jen kratší zatroubení jelena, který je u mě blíže. Takové jen jednohlasné pobrukování. Občas se mu pokusím odpovědět a vyzvat ho, ale zjevně se mu nikam nechce. Jen tvrdošíjně stejně krátce odpoví. Je někde ukrytý ve velké mlazině, takže šoulat k němu nemá vůbec smysl.
Slunce už vystoupalo nad vrcholky stromů, když z levé strany, odkud se občasně ozýval jelen, vyletěl velký černý pták. Proletěl za mými zády a usedl na osiku za mnou. Úplně jsem přestal dýchat. Tetřev, další v řadě živočichů, kterého jsem chtěl někdy v životě spatřit na vlastní oči v divoké přírodě! V klidu seděl za mými zády na větvi a pochutnával si na lístkách osiky, částečně krytý jejím listovím. Úžasný zážitek, v tu chvíli úplně zapomínám, že jsem na lovu. Opatrně se otočím na sedačce a mačkám spoušť foťáku, který sebou stále nosím. Nemůžu se sledováním tohoto úžasného ptáka nabažit.
Tetřeví kohout se nakonec dosyta nabaští a pak už jen nehnutě sedí na té samé větvi, kam doletěl za potravou, a sleduje okolí. Čas je však neúprosný, naše lovecké dobrodružství ve Stalu Trikampis končí.
Pomalu slézám a obcházím osiku, abych si ho ještě lépe vyfotil, než odejdu, ale je pozorný, takže než dojdu do nějaké lepší místo, následuje hlasité zatřepání křídly a veliký pták mizí nad borovým lesem za pasekou.
Když dokráčím do tábora, Robert diskutuje s Egidijusem, že viděl tetřeva také, ale jen proletět. Mezitím dorazila už paní na úklid, a tak jdu rychle zabalit věci a nanosit je do auta. Tak ještě fotku s naším hostitelem, který už musí odjet řídit svou velkou firmu, přátelské potřesení rukou, a i my opouštíme tenhle krásný kout Litvy.
Za těch pár dnů jsme tu zažili opravdu mnoho, nezbývá než poděkovat. A byť jsem tu jelena ani losa neulovil, přesto to bylo nádherné. A rozhodně bych se sem rád znovu vrátil.
Tak nashledanou Trikampis, nashledanou Egidijusi a moc děkujeme. Nás teď čeká cesta asi dvěstěpadesát kilometrů dále až do vesnice Smalininkai, nedaleko které se rozprostírá druhý lovecký revír, ve kterém budeme pokračovat v lovu. U velké hraniční řeky Němen, na jejímž protějším břehu je už Kaliningrad, výspa Ruska, vklíněná mezi pobaltské státy.
Dokončení v příštím čísle
Text a snímky Petr SLABA
Studio Divočák