Časopis Myslivost

Duben je pozvolna se probouzející příslib. S aprílovým jitrem otevře udivené oči a upře je na poslední proužek sněhu choulící se vyděšeně pod lesem. Je náhle osvěžen krátkým a nečekaným šlehem plískanic, aby vzápětí zvolna usychal pod hřejivým polibkem slunečního dechu. Po ránu ho nesměle vítá spanilá šlechetnost krokusových květů a dobrého jitra přeje táhlé volání čejky nad mokřinou. Do rytmu prvního vykročení mu z výšky komínů zazvoní klapot čapích zobáků a cestu vytyčuje jasný úsměv zvonečků prvosenek. Krok za krokem kráčí teď nesměle podél směrovek z modrých hvězdiček jaterníků a udiveně se rozhlíží. Kdože ho to tam v dálce toužebně volá? Jak zrádná píseň sirén nese se blíž a blíž staletá svatební óda močálů. To malý zelený tvor na okraji louže skřehotavě vykřikuje do celého světu velkou novinu: „Vstávejte, vstávejte! Duben už protřel oči! Přislíbil kraji jaro!“