Srnčí je z hlediska vábení pravděpodobně nejjednodušším druhem. Neplatí to samozřejmě plošně, protože zejména srnci s bohatými životními zkušenostmi bývají opravdu opatrní. Stejně tak nelze úspěch vábení zaručit stoprocentně a bez rozdílu. Zvěř je náladová, podléhá vnějším vlivům počasí, vzájemnému poměru pohlaví, ruchu v honitbě i věcem, které jsou z pohledu člověka doslova mezi nebem a zemí. Tím pádem je každá říje jiná. Jinak hlasitá, jinak dlouhá, jinak intenzívní. A samozřejmě jinak úspěšná.
O vábení srnců v říji lze zobecněně konstatovat, že je založeno na vnitrodruhové komunikaci a srnec při něm reaguje na napodobení vyzývavého hlasu rujné srny. Používá se při něm imitace několika typů hlasových projevů, které se vzájemně kombinují.
Na to, jak správně hlasy modulovat, a zejména na to, jak je sestavit do odpovídajících slok, existují nejrůznější, mnohokrát diskutované a mnohokrát publikované názory. Co praktik, to postup. A vůbec to nevadí! Ono totiž v přírodě máloco funguje přesně podle stejného schématu.
Potenciálnímu zájemci o zajímavý způsob lovu můžeme, a také to do jisté míry v dalším textu uděláme, doporučit volbu místa, času pro vábení, seskupení zvuků i jejich intenzitu. Nicméně musíme mít stále na paměti, že i dodržení všech pravidel nemusí ještě znamenat zaručený úspěch. Srnec se prostě jenom jinak vyspal, strávil příjemné či méně příjemné předchozí hodiny nebo byl násilně vyrušen, a bude náhle reagovat naprosto nečekaně.
Naše přepestrá krajina navíc poskytuje tak obrovskou variabilitu podmínek, že najít dvě shodná místa se stejným krytem, terénem, porostem, výhledem či prouděním větru, je vlastně nemožné.
Pozorný čtenář zajisté pochopil, že univerzální rada, jak stoprocentně úspěšně přivábit srnce vlastně neexistuje. Ale právě tato skutečnost je kouzelná a činí lov tolik napínavým. Kdybychom si pro trofeje chodili jako pro chleba do supermarketu, asi by nás to ani nebavilo. Následující rady proto berte, prosím, jako jeden z možných postupů, jak se k oné radosti z přivábeného srnce dobrat.
Základním hlasem používaným při vábení je pískání srny sestávající z kratších, jednoduchých a výše posazených tónů. Interpretovat je lze jako:
„Pi-pi-pi“. Po nich obvykle následuje známé:
„Pia-pia-pia-pia-pia“.
Dalším typem zvuků je pískání honěné srny, na kterou dotírá srnec, při němž jsou předchozí písknutí prodlužována a zakončena kratším zvýšením tónu. Popsat se dají jako:
„Pííá-pííá-pííá“.
Posledním druhem hlasu je tzv. „geschreck“, který lze nejlépe charakterizovat jako zděšené (nebo vášnivé?) vypísknutí. Sestává z delšího:
„Pííí“, po kterém následuje drnčivé zakončení. Lze je vykouzlit pouze pomocí některých vábniček, respektive těch, které mají delší a volný rezonanční jazýček. Vesměs jsou to univerzální miskové vábničky, které můžeme podle potřeby zasouvat nebo vysunovat z úst. Mají jedinou nevýhodu – zvuk musíme být schopni takto alespoň rámcově naladit.
Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná, a tudíž jej ani nepoužívá. Ten, kdo jej uslyší poprvé, bývá doslova zděšen a dopředu jej odmítá s odůvodněním, že na něco podobného srnec reagovat nemůže a že si podobnou improvizací zvěř pouze vyplašíme. Opak je ale pravdou.
Veškeré popsané zvuky se imitují relativně snadno. Výjimku představuje pouze geschreck, který je třeba nacvičit. Obavy z drobných odchylek jsou zde ale téměř zbytečné a podle mých zkušeností různé variace příliš nevadí. Pro srnce bývají v tomto směru někdy lákavé i neskutečné zvukové projevy, které sami považujeme doslova za vábičské fiasko.
V souvislosti s uvedeným mám jeden výjimečný zážitek. Při mnoha jiných příležitostech jsem zmínil vysoký vysílač na Výholci, který se zde někdy se začátkem milénia objevil. Stojí na vrcholu rulového kopce, jehož západní strana vytváří krátký prudký svah. Na jeho hraně jsme během let vybudovali několikrát posedy. Přesně jak říkám, několikrát. Svah je z naše pohledu věčný. Stárneme ale my i okolní les. A posedy podléhají zubu času i náporu živlů.
V době, na kterou vzpomínám, se mezi smrkovými houštinami vytvořila díky kůrovci táhlá průrva umožňující perfektní výhled dolů svahem až do přilehlé paseky. Na samé hraně zde přežil řádění vrtavého hmyzu jeden víceméně osamocený smrk. Jak už to bývá, byl nádherně zavětvený doslova až dolů do trávy u jeho kořenů. Když jsem si jej poprvé všimnul, bylo rozhodnuto. Z horní strany jsem k němu přimknul samonosný posed. Z důvodu zajištění výhledu jsem odříznul pouhá dvě patra větví na jedné straně, čímž vznikla perfektní záštita. I tak jsem se tomu nádhernému stromu několikrát omluvil a při každém usednutí jej požádám v duchu o odpuštění.
Se začátkem říje jsem přišoulal k posedu, Brixe uvázal dole u žebříku, pejsek zalehl víceméně pod nejnižší smrkovou větví, a sám jsem se vyškrábal na sedačku. Hned po prvním zavábení jsem jej uviděl. Reagoval přímo ukázkově a postupoval dolní pasekou směrem k úpatí. Dalekohled prozradil mladého slušného šesteráka. Takže nic k odstřelu. Jen se mi v jenom okamžiku zazdálo, jako by se mu na vnitřní straně zadního běhu houpala koule fibropapilomatózy. Ve vysoké třtině to ale nebylo možné poznat stoprocentně. Proto jsem mu ještě trošku „připísknul“.
Srnec reagoval opět rychle a bez rozmýšlení. Jeho pohyb ale směřoval šikmo svahem, do houštiny za mými zády, kam jsem absolutně neviděl. Jen křupnutí větvičky mě přesvědčilo, že tam stále je a blíží se. I když se to v táhle fázi vábění běžně nedělá, pomohl jsem mu krátkým „Pi“ určit směr. Srnec se mi náhle zjevil ve vytvořeném průhledu na druhé straně smrku. Na hraně svahu začal demolovat uschlý stromek. Evidentně zde nebyl poprvé. Mezi kýty jsem mu však neviděl.
Netrvalo to ani minutu a srnec mě měl přesvědčit, jak perfektně dokáže zvěř určit místo vábení. Smrčku vzdáleného asi deset metrů zanechal a vyrazil přímo pod žebřík. Dodnes nechápu, jak to, že se o něm Brix nedozvěděl. Zřejmě neměl dobrý vítr, který šelestil ve vegetaci, a přes závěs smrku srnce neslyšel. Anebo prostě v krytu spokojeně chrupal. V každém případě teď šesteráka a bordíka dělily jen svěšené smrkové větve.
Pomalu jsem zapomněl i na bouli na srnčích bězích. Ve finále jsem stál na nejvyšší šprušli žebříku a natahoval krk, ve snaze zachytit závěr dějství. Srnec se skrčil a začal podlézat pod větve! Shora jsem viděl jeho hřbet i hlavu s nataženým krkem. Najednou zarazil a upřel světla na ležícího psa. Ten už jej zaregistroval také, ale zřejmě nemohl uvěřit těm svým. A pak začal koncert.
Jako první vyštěkl, tedy vlastně vybekl srnec a hned po něm Brix, který vystartoval na délku vodítka, až ho obojek strhl nazpět. Hlasy obou aktérů se náhle slily do vzájemného nadávání takovým způsobem, že syn, který seděl na čekané asi tři sta metrů dál tvrdil, že si v první fázi myslel, že se perou divoká prasata. Pak teprve rozeznal v onom mumraji hlas našeho psa. A já se jen smál, protože něco podobného už v životě neuvidím...
Obecný poznatek ukazuje, že čím jsou hlasy intenzívnější, tím jsou pro srnce dráždivější. Mám vyzkoušeno, že i skutečně intenzívní tóny, jsou-li samozřejmě interpretovány alespoň trochu správně, srnce přitahují. I zde si nicméně musíme zopakovat dříve připomínané „všeho s mírou“. Každý uměle napodobovaný zvuk do přírody nepatří, a je-li opakován příliš často, vnese do populace neklid, dokáže rozvrátit přirozený běh pochodů a věci pouze ublíží. Intenzívní zvuky, mezi které patří zejména geschreck, by se proto měly používat víceméně vzácně jako kratičké vyvrcholení a na stejném místě by se neměly po sobě často opakovat. Navíc by měly každé vábení opravdu pouze završit a neměly by být jeho nosným prvkem.
Obecně se uvádí, že při jednotlivých seskupeních zvuků by se mělo začínat jednoduššími a méně provokativními tóny. V praxi to znamená, že po příchodu na místo a uplynutí vhodné doby potřebné pro uklidnění okolí, která by měla podle situace představovat asi 15 až 20 minut, začneme vábit nejdříve slokami složenými z 5 až 10 tišších jednoduchých písknutí.
Nedostaví-li odezva, můžeme přidat písknutí hlasitější a následně pokračujeme slokami, v nichž seskupíme na začátku jednoduché pískání a na konci několik písknutí honěné srny.
Celou sérii zakončujeme 1 až 2 slokami, v nichž přechází pískání honěné srny v 2 až 3 geschrecky.
Po ukončení vábení v každém případě setrváváme dalších zhruba 15 až 20 minut na místě. Zejména staří srnci dokáží dlouho postávat v úkrytu a pozorovat cílový prostor, případně si nás rádi velmi pečlivě obejdou, aby se dostali pod ideální vítr.
Mezi každým seskupením pískání si dopřejeme několik minut klidu, nachystáme si zbraň a bedlivě sledujeme okolí. Srnec se někdy doslova zhmotní na okraji porostu bez jediného zapraskání větvičky, jindy se přižene s mohutným rámusem a supěním přímo pod posed.
Není na škodu, dodržíme-li na jednom loveckém místě celé popsané schéma. A to i tehdy, přichází-li srnec již na některou z prvních slok vábení. Při zintenzívnění zvuků a zvýšení jejich dráždivosti totiž vábením pokrýváme stále větší prostor a lákáme k sobě i méně rozhodné jedince. Často se ani nestačíme divit, kolik srnců se nám v honitbách prochází. V každém případě ale vábení uzpůsobujeme, co se týká délky, času i jednotlivých slok, momentální situaci.
Popsaný mechanismus vábení srnců v říji je pouhým doporučením jednoho z možných postupů. Samozřejmě, každý z myslivců si může pro svoje podmínky a po nasbírání zkušeností utvořit model vábení vlastní. Osobně se snažím výše uvedeného schématu víceméně držet. Odpovídá totiž nenásilnému způsobu vábení, který co nejméně zasahuje do průběhu říje.
Zásadně se také na stejná místa vracím v jedné sezóně spíše výjimečně. V případě, že tak učiním, pak s několikadenním odstupem. I zvěř potřebuje čas na přirozený chod biologických potřeb.
Vábení v říji používám v několika situacích. První z nich je klasická čekaná, kterou si vábením zpestřuji a zvyšuji při ní šance na setkání se zajímavým srncem. Rozumně provedené vábení nevadí ani během čekání na jinou zvěř. V tomto případě si výše popsané schéma rozvrhnu na celou dobu čekání, přičemž mezi jednotlivými slokami činím delší pauzy a vábení končím minimálně půl hodiny před odchodem z čekaniště.
Další situací je cílené vábení, kdy během jednotlivých vycházek střídám několik stanovišť, a to nejen v podvečerních a ranních hodinách, ale příležitostně i během dne. Tento mechanismus aplikuji pouze během zhruba jednoho týdne, kdy srnčí říje vrcholí. Na jedno místo, na němž opět jedenkrát aplikuji popsané schéma vábení, přitom počítám se zhruba hodinou čistého času. I při tomto systému je samozřejmostí dodržení ostatních popsaných zásad.
Občas si neodpustím ještě jeden způsob vábení, ke kterému ovšem sáhnu víceméně výjimečně na vybraných místech. Speciálně se jedná o okraje obilných lánů nebo travnatých porostů, ke kterým se někdy dostanu během dne. Ve vhodném úkrytu, z něhož je dobrý rozhled, zde písknu jednu kratičkou, nicméně intenzívnější sloku obsahující všechny popsané hlasy. Zalehlí srnci většinou neodolají, zvednou hlavu a odhalí svoji přítomnost v krytině, a to i tehdy, nachází-li se poblíž rujné srny. Tímto postupem nesleduji jako primární cíl jejich přivábení, nýbrž pouhé obeznání a zevrubnou kontrolu stavu. Po uklidnění situace se z místa nenápadně stahuji.
Pro vábení se snažím vybrat různé keře a hustší stromy v lesním plášti s nízko zavěšenými větvemi, stromová seskupení ve volnějším prostranství nebo alespoň kmeny silnějších stromů. Nelze-li jinak, usedám těsně u podobného krytu na stoličku s pohotově připraveným pirštokem a přehodím přes sebe kus maskovací sítě. Posedy a kazatelny nemám pro tento lov rád, ale občas na ně usednu. Nesmí být ale příliš vysoké, protože zvuk se nese z nepřirozeného úhlu a rovněž manipulace se zbraní je zde omezená okénky či ohrádkou. Na zemi máme volných v podstatě tři sta šedesát stupňů prostoru pro otáčení.
V případě srnčí říje je velmi diskutovaným tématem správná doba pro vábení. V našich podmínkách (600 m. n. m.) nemá vábení velký smysl před začátkem srpna. Vrchol říje zde přichází v průběhu druhého srpnového týdne. O týden později aktivita srnců poměrně rychle upadá. V souvislosti s tím vábení omezuji, spíš jednorázově ukončím. Většinou je to i proto, že jsem si v předchozích dnech již dostatečně užil a zvěři dopřávám nadále klid.
K uvedenému ještě jedna poznámka. Posledních řekněme deset let sleduji výrazný trend, kterým je prodlužování rujných projevů, především směrem kupředu, tedy na stranu měsíce července. Nebývá výjimkou, že se první páry začínají tvořit i v prvním týdnu daného měsíce. Nejde o náznaky, ale regulérní honění se všemi ostatními projevy. Takto nabuzená zvěř se běžně míchá mezi ostatní jedince, kteří jsou ještě v klidu a celková situace je nepřehledná.
Běžně tak vídáme klidně se pasoucí srny se srnčaty poblíž srnců, kteří na žádné podněty nereagují. A mezi nimi probíhají dvojice v typickém reji. Důsledkem je, že se říje protahuje, ale především – několik let jsem nezaregistroval vyslovený vrchol, kdy by vzrušení prostoupilo celou populaci, srnci honili srny i během dne a dočasně opuštěná srnčata pískala někde na okraji krytiny.
Z toho plyne další rys – úspěšnost vábení klesá. Kdeže jsou doby, kdy jsem na jednom stanovišti běžně napískal tři, ale i více srnců za sebou. O příčinách jevu můžeme spekulovat, nicméně se domnívám, že viník je známý a všudypřítomný - změna klimatu, suchá a extrémně horká léta...
V teoriích vábení srnčí zvěře se často uvádí, že na začátku říje je vhodné vábit vyšším hlasem mladé srnky a na konci hlasem srny staré. Jemné nuance v rámci jednotlivých hlasů srn si opravdu netroufám hodnotit. Vzhledem k tomu, že jsem ovšem vystřídal různé předladěné vábničky, jejichž tón mi byl teoreticky znám, mohu nicméně zaspekulovat, že jsem při jejich záměnách žádný markantní rozdíl v reakci srnců nepozoroval. Často se mi stalo, že dva srnci přiskočili ve stejném dni na dvě různě laděné vábničky.
Osobně bych se proto přikláněl k názoru, že reakce je opět spíše otázkou momentální nálady zvěře a pokročilosti říje, než výběru vhodného věku falešné partnerky. Stejně tak si při používání vábniček, které umožňují výšku tónu měnit, s tímto problémem hlavu příliš nelámu. K přesnému naladění nemám stejně geny.
Nejsem zdatným vábičem, nemám hudební sluch a někdy ani trpělivost. Úspěšnost z hlediska počtu stanovišť nicméně odhaduji na zhruba 50 %. A to snad není až tak špatné. Část neúspěchů jde navíc na vrub skutečnosti, že občas zaexperimentuji i tam, kde je dopředu šance malá.
Nejčastější vědomé chyby se týkají zejména špatně zvoleného stanoviště. Obvykle se v těchto případech stává, že mě srnec obejde pod vítr místy, která nejsem schopen kontrolovat, navětří a odskočí. Vím, že podobný vývoj hrozí, ale přesto to zkusím. V lese jsem koneckonců kvůli klidu a zážitkům, ne kvůli úspěchu za každou cenu.
Skutečností, k níž se bez vytáček přiznám, je i to, že většina srnců, které se mi povede přivábit, jsou srnci první (ti přicházejí nejdříve) a druhé věkové třídy. Staří zkušení mazáci jsou velmi opatrní, vyžadují obezřetné chování a velkou trpělivost. Často stávají u srn a na vábení nereagují, maximálně někde ve větší vzdálenosti zvednou hlavu. Během vábení proto lovím víceméně zřídka a zvěř spíše pozoruji. I samotné přelstění jakéhokoliv srnce je ale vždy obrovským zážitkem a můžu tento způsob lovu každému myslivci jenom doporučit.
Když už jsem pospal, jak správně vábit právě v letním čase srnčí zvěř, nesmím samozřejmě opomenout alespoň jeden konkrétní zážitek. Bez něj by moje vyprávění nebylo prostě a dobře úplné. Dlouho jsem přemýšlel, který přidat. Mám jich opravdu dost a dost. Možná, že by ani nemusel být lovecký, jen čistě vábičský. Nicméně bez vůně střelného prachu by mi zase moji kolegové leccos vyčetli. Takže vyberu nakonec kombinovaný. O říji. O myslivecké duši. O citech a pocitech…
Snad na všechny srnčí říje, co jich jen moje paměť zvládá obsáhnout, rád vzpomínám, přestože se mi už jednotlivé zážitky z různých let slévají do jednou velkého obrazu. Nejlepší, a k tomu ostře ohraničené vzpomínky, však mám na horké dny jedné vzdálené říje, kterou jsem prožil opět na úpatí milovaného Výholce. Po detailech jsem musel poněkud zapátrat. Nejen v paměti, ale zejména v poznámkách, které si v alespoň stručné podobě vedu.
To léto bylo poněkud zvláštní. Opět. Teda aspoň myslím. Koneckonců, každý rok se mi jeví něčím zvláštní. Teplý květen i začátek června nás tehdy naladily svými slunečnými dny a slibovaly skvělou sezónu. Pak ale přišel Medard a ten nám celou silou dokázal, že moudrost našich dědů uložená do desítek pranostik byla obrovská. Medardova kápě se opravdu protáhla na dalších čtyřicet dnů. Bylo teplo a vlhko. Nad krajem se den co den hromadily mraky plné dešťové vody a bouřka stíhala bouřku. Obilí na polích, stébla trav na pasekách i maliníkové pruty na jejich okrajích vyrazily do nebývalé výšky. Srnčí zvěř se v nich dokonale ukryla. Pro myslivce tím nastalo marné hledání. Co se ten rok nepodařilo ulovit do konce května, to bylo na dlouhé týdny ztraceno.
Jako na smilování jsme proto všichni čekali na začátek říje, kdy srnci opustí úkryty, srny se rozpískají a v lese zavládne čilý život. Čas však neúprosně běžel a my doufali stále marně. Den střídal den, srny stále vodily svoje ratolesti a srnci byli ukryti bůhví kde. Ticho panovalo v lese, na přehledných loukách i lánech zrajícího obilí. Červenec již odpočítával svoje poslední hodiny a srpen přebíral žezlo vlády. První jeřabiny ozdobily obsypané větve a stále se nic nedělo. Bylo více než jasné, že vše vypukne naráz, bez příprav a varování.
Přesně tak to najednou začalo. Snad z hodiny na hodinu ožila krajina čilým ruchem a na včera zdánlivě opuštěných teritoriích se objevili první nápadníci. Rázem přibylo hrabánků i ostrouhaných kmínků. Rázem se porosty rozvlnily zuřivě bojujícími i vášnivě se namlouvajícími dvojicemi. To, co se ještě včera zdálo jako nemožné, se stalo skutkem. Velkolepé divadlo mohlo začít!
Neodolal jsem a v práci si vzal stejně rychle týden neustále odkládané dovolené s úmyslem najít si v tom koloběhu pěkného staršího srnce, jehož čas by se již naplnil. Hned první den večer jsem zasedl za lomem „U smutné jedle“. Bylo krátce po prudké bouřce, vzduch se pročistil a voda v něm obsažená doslova hladila vyprahlé sliznice.
Tichý kout smrkového lesa vetknutý mezi travnatou paseku a týl již dávno opuštěného lomu, jakých jsou v našich lesích desítky, jsem si nezvolil bez uvážení. Již v předjaří jsme tady o větev osamoceného buku opřeli jednoduchý žebříkový posed. V úzkém pásu náletu jeřábových prutů se totiž před několika lety usídlil srnec. A ne ledajaký! Silný šesterák s dlouhými výsadami a široce rozložitými lodyhami zanechával v blátivém povrchu lesní cesty velké srdčité otisky. Hustý prutník nesl na mnoha místech známky jeho síly a temperamentu. Žil zde nerušeně a skrytě. Jen dvakrát se mi jej podařilo krátce zahlédnout
Poprvé, to bylo ještě o rok dřív, jsem zcela náhodou obcházel kupoli lomu. Naprosto nečekaně se přede mnou vynořil mezi smrky. Již na první pohled to byl kus v nejlepším věku a dokonalé tělesné kondici. Poskytl mi tak nevídaný obraz, že jej mám i dnes v živé paměti.
Podruhé, to jsem se vracel v následujícím předjaří z ranní obchůzky a zrovna přemýšlel, zdali můj srnec přežil útrapy zimy, mne zarazil pohled na vrcholek lomu. Na samém temeni se zde nehybně tyčila velká srnčí hlava s široce posazenými lodyhami. Chmýřité lýčí ještě zvětšovalo mohutnost této trofeje. Podle mých dohadů a neobvyklého tvaru paroží to byl srnec z minulého roku. Rozhodl jsem se proto, že si na něj počkám po vytlučení a případně jej v říji i ulovím.
Seděl jsem tedy v napjatém očekávání na sedačce pod šustícími bukovými listy a díval se, jak zapadající slunce kreslí proudem rudé záře po zemi stíny. Občas jsem vytáhl z náprsní kapsy vábničku a lehce zapískal. Srnec tu být musí, jehličí je okolo posedu rozryté na mnoha místech jeho spárky a suché lístky na bíle otlučených kmíncích jasně žalují na toho, kdo je tak znetvořil.
Červený kotouč se pomalu dotkl obzoru v polích daleko nad Želetavou a les postupně opanovávalo ticho. Ani srna se dvěma srnčaty, které jsem tu již dvakrát viděl, mne dnes nepotěší. Náhle po mé levé ruce poděšeně vykřikl kos a v zeleném, dosud klidném moři jeřábových lístků se jeden kmínek pohnul. Doleva, doprava a pak už se rozkýval jako splašený. Už jde!
Na kolenou jsem si blíž posunul kulovničku a pomalu zvedl dalekohled. Ze zelené stěny se jen zvolna vynořoval tmavý stín. Ruka se mi lehce roztřásla, když jsem poprvé zahlédl zblízka silnou trofej. Opravdu kapitální kus, snad nejsilnější, jaký jsem za poslední roky vůbec viděl.
Ve stejném okamžiku jsem však věděl, že tento srnec ještě svůj životní běh neskončí a já nenajdu sílu na něj vystřelit. Dostane ještě dost času rozdávat svoje vlohy dalším generacím.
Jako by věděl, co se mi honí hlavou, chvíli postál a pak se pomalým krokem vydal napříč lesem okolo paty lomu, větrníkem doslova vysával zem před sebou. Netušil, že podlehl jen klamavému mámení svých smyslů a neodhalil nikdy klest, kterou mu připravil úzký plastový proužek zasazený v malém kousku dřeva vysoustruženém šikovnou lidskou rukou.
Němě a bez hnutí jsem ještě chvíli poseděl s pohledem upřeným na místa, kde se mi ztratil z očí. Bylo mi lehce u srdce, lehce na mysli. Sen se mi splnil, konečně jsem se dočkal a naše setkání nebylo pro nikoho osudové. Co víc si přát?
Pomalu padající soumrak mne vytrhl z myšlenek i nečinnosti. Slezl jsem rychle z posedu, protáhl ztuhlé nohy a pohlédl na hodinky. Když si pospíším, stihnu se ještě před úplnou tmou podívat na blízkou „Kopalku“. Tady na loukách bude přece jenom o chvíli déle vidět. Po pár minutách jsem již celý udýchaný vykoukl pod smrkovou větví na travnatou plochu.
Skutečně tu zatím bylo ještě dost světla. Louka však zela smutnou prázdnotou. Rychle jsem se proto protáhl okolo kraje lesa a schoval se pod větve nakloněné břízy. Letitý strom se pod tlakem větrů vyklonil z řady svých druhů do louky a jeho kmen pokračoval ve vodorovném růstu. Jen samotný vršek se stočil vzhůru, zpět do přirozeného směru. Už na jaře jsem si pod tímto přírodním úkrytem vyčistil místo pro stání a nožem mezi hustými větvemi prořízl výhledy na obě strany louky i do paseky za zády. Pěkný a tichý kout. Rád jsem se zde občas zastavil a s puškou opřenou o zmrzačený kmen zapřemýšlel.
Rychle se šeřilo, a proto jsem vyndal vábničku. Ten den se mi dařilo obzvlášť dobře. Sotva jsem písknul jednou, objevil se po mé pravé ruce kus srnčí zvěře. Beru dalekohled. Podle postavy srnec - mladík. Není to slabý vidlák, kterého jsem tu několikrát viděl na jaře? Těžko říct.
Písknu podruhé a srnec už se žene přímo k mojí bříze. Průzorem vpravo ho vidím snad na deset metrů. Už se zdá, že vletí až pod svěšené větve. Nakonec je však obchází v půlkruhu a objevuje se v průzoru na opačné straně.
Kříž puškohledu se usazuje pevně v jamce za jeho lopatkou. Je tak blízko… Prst se však ani nezachvěje pokušením a zůstává nad spouští. „Bác!“ na pusu. Jako by se stalo, jen utíkej srnečku! Srnec popochází ještě pár metrů a náhle zvedá vysoko větrník. Pomalu bere zrádný vítr a úlekem až poskočí. Pozdě jsi se vzpamatoval! Kdyby to záleželo jen na tobě, už bys v zelené trávě neběhal! Už by tě srnečku zakryla. Jen utíkej!
Ještě jsem rozechvělý zajímavým zážitkem, když se v trávě na konci louky objevuje další stín. Zakrývám vábničku dlaní a zlehounka jedinkrát krátce písknu. Stín se dává do pohybu a cik-cak míří loukou k bříze. Je už hodně šero, ale dalekohled ukazuje siluetu silného srnce s vysokým, úzce sevřeným a dozadu mírně zalomeným parožím. Krátké výsady nejsou příliš patrné. Že je to starý srnec z protější meze? Určitě. Srnec míří přesně ve stopě svého předchůdce a já si mohu opět z necelých deseti metrů vychutnat ladný pohyb. Je už však opravdu velká tma a na výstřel nemám ani pomyšlení. Vrátím se sem ráno, srnce si pořádně prohlédnu. Teprve pak se rozhodnu.
Usínal jsem s protikladnými dojmy. Můj první šesterák. Srnčích trofejí bych doma na stěnách napočítal hodně, ale šesterák mezi nimi není. Věnuji se hlavně průběrným kusům. O ty není u nás žádná nouze. Jsme koneckonců myslivci a snažíme se se srnčí zvěří především hospodařit. A kdo by si z chovného stáda záměrně odebíral ty nejlepší kusy?
Letos je však mimořádně příznivý rok a ke kulatinám bych si šesteráka snad i zasloužil. Uvidíme, vydrží-li mi tohle přesvědčení až do rána. Nebo zase převládne moje známá vnitřní melancholie a lítost nad srnčím životem?
Svítání mě přivítalo na stejném místě. Jen jsem si ještě za tmy trošku víc odhrabal stanoviště a už jsem netrpělivě vyhlížel první světelný paprsek. Lehký mlžný opar stoupal z vlhké louky a rána začínala být chladná. Stál jsem sám a sám uprostřed luk, obklopen jen tichem probouzejícího se lesa a přemýšlel o srnci. O srnci, kterého jsem za chvíli chtěl ulovit. Je to koloběh života a náš společný osud? Nebo další nespravedlivý čin lidského rodu vůči přírodě? Kdo ví? Kdo mi na tuto otázku nalezne odpověď? Zřejmě nikdo. Budu si na ni muset odpovědět sám. Sám si na ni budu muset odpovědět. A sám se budu muset srovnat i se svým svědomím. Tak to má být. Nejsme vraždící stvůry, jak je nám někdy podsouváno. Jsme myslivci. Máme svoje svědomí, máme výčitky. A umíme děkovat. I prosit za odpuštění.
S povzdechem jsem opět vyndal vábničku. Třeba nepřijde…“
Píju, píjá…“ Zrádné volání protnulo ticho svítání. Jednou, podruhé a potřetí. Láskou zmámený srnec neodolal. Ve stejném místě jako včera se náhle objevil. Jak z opakovaného filmu, vyrazil stejnou stopou, stejným směrem. Zapomněl jsem pro tuto chvíli na výčitky. To znám, ty přijdou zase až po ráně.
Popadl jsem remington a opřel se lokty o shrbený strom. Srnec se rychle blížil. Proběhl kolem lesní stěny a na chvíli zmizel za vysokou trávou na jejím kraji. Náhle se jeho silueta objevila snad deset kroků ode mě, těsně za krajními svěšenými větvemi. Napětím jsem ani nedýchal.
Srnec evidentně ztratil směr a na chvíli se zastavil. Pak se pomalu, váhavě vydal do louky po mé levé ruce. Za okamžik se objeví v průzoru na opačné straně!
Potichu jsem podlezl sehnutý kmen a opřel o něj opět lokty. Srnec se konečně ukázal. Učinil ještě dva, tři nerozhodné krůčky, zastavil se a zahleděl někam do protější houštiny. Marně hledal neexistující družku. Kříž záměrné osnovy se ustálil za jeho lopatkou a ticho ranního pološera proťal výstřel.
Šesterák se zapotácel a klesl. Pak se ještě na chvíli vztyčil na přední běhy a znovu se složil. Mohutný krk se napjal a hlava opsala pomalý kruh. Jako by se tento starý pán posledním pohledem loučil se svým královstvím. Pomalu, důstojně složil hlavu do trávy a stejně důstojně zhasl.
Myslivec snad i může cítit v takovém momentě radost. Snad ano. Radost nad svým úspěchem. Určitě však cítí také smutek. Smutek nejenom nad končícím příběhem, ale především nad tím, že tento jeho úspěch musel jiný živý tvor zaplatit svým životem. Taková je pravda o našem smýšlení. Není to cynismus. Cynismus je dán toliko člověku bezcitnému. A to skuteční myslivci v žádném případě nejsou…
Josef DRMOTA