Některé druhy tu žijí odedávna, jen našly zvýhodněné podmínky, jiné se k nám dostaly víceméně přirozeným rozšířením – následkem úspěšné reprodukce ve vyhovujících podmínkách. Vrátily se druhy, které jsme vyhubili, ale také se objevili živočichové, kteří do naší krajiny nepatří a významně konkurují druhům původním, až za mez jejich ohrožení.
I tom jsem si povídal s prof. Jiřím Kamlerem v rozhovoru, jehož první část vyšla v Myslivosti 6/2025.
Nemalá část laické veřejnosti se velmi negativně staví k likvidaci volně žijící zvěře. Lze něčím argumentovat nebo snižování stavů řešit natvrdo?
Společnost je v otázce regulace, zabíjení, hubení živočichů, nejen zvěře, rozdělená a už nikdy ke společenskému konsensu asi nedojde, což je pro ty, kteří rozhodují na všech úrovních státní správy, velmi ošemetná situace. Proto jsem dost skeptický k tomu, že bychom dokázali najít všeobecně přijímané řešení. Musíme předpokládat, že to bude případ od případu.
Vidíme teď jako příklad Slovensko a přístup k populaci medvědů, kde došlo k několika těžkým zraněním lidí, včetně smrtelných, a nakonec přece jen přišlo rozhodnutí k masivnějšímu odstřelu medvědů. Asi bychom si každý přáli žít v zemi, kde máme politickou reprezentaci, která vidí věci budoucí a řeší je s dalekým předstihem, jenže to tak není. Nebo alespoň kdyby to bylo tak, že politici si nechají poradit od odborníků, kteří jim řeknou, kam daná situace spěje a oni vše začnou řešit již v náznaku problémů.
Na Slovensku je, řekl bych, obvyklý stav. Problém se nechal vygradovat až na neúnosnou míru, ale nakonec se radikální řešení přijalo. To nejhorší by bylo čekat, až se to vyřeší samo a nechat lidi zraňovat a zabíjet dál, až by museli „vzít spravedlnost do svých rukou“.
Chápu ale, že cokoliv rozhodnout je velmi obtížné, protože vždy bude dost těch, kteří rozhodnutí budou zpochybňovat a protestovat proti němu. To nakonec vidíme i na slovenských medvědech. I teď se najdou takoví, kteří bez jakékoliv odpovědnosti protestují proti odstřelu.
Mám vlastní zkušenosti v této oblasti, protože se zabýváme zvířaty přímo ve městě Brně a okolí, a v rámci výzkumu sledujeme názory veřejnosti na regulaci. Ty jsou skutečně až extrémně rozděleny. Část lidí říká, všechno by se mělo vyhubit, otravuje nás to, bojíme se o zdraví i dalších rizik. Druhá část, nemalá a hlasitá, říká, že zvířatům se ubližovat vůbec nesmí. Takže pokud jste v pozici třeba starosty, kterému se scházejí silné protichůdné hlasy, snažíte se proplout tak, aby se obě skupiny aspoň trochu uspokojily. Což logicky – dobrý výsledek přinést nemůže.
A mění se nějak v čase poměr těch skupin, které zmiňujete?
Je to obtížné stanovit. Největší skupina je těch, kterým je to v podstatě jedno a mlčí. Mnohem menší jsou skupiny či zastánci extrémních názorů, ale obecně bych řekl, že hlasitější jsou stále více zastánci zvířat. Ti, kteří chtějí regulaci, tak se ozvou teprve, až jim divočák rozryje zahradu, případně i hledají jinou cestu, bez toho, aby na sebe upozorňovali, protože stejně vědí, že to k ničemu nepovede.
Ale i chráněné druhy zvířat způsobují výrazné škody. Kam bude směřovat vývoj jejich ochrany, a to i v případě, že se stavy skutečně neúměrně navýší a budou se navyšovat i škody? A v této souvislosti, považujete za rozumné, aby se jen platily stále větší náhrady škod? Je to vůbec dlouhodobé řešení?
Já pouhé vyplácení náhrad bez snahy o dlouhodobé nastavení managementu daného druhu samozřejmě nepovažuji za řešení, ke kterému bychom měli směřovat. Tady na Lesnické fakultě na oboru myslivost je filozofie našeho přístupu taková, že s celou krajinou máme odpovědně hospodařit. Co je třeba chránit, máme chránit, kde je třeba regulovat, máme regulovat. Opravdu bych rád už konečně překonal dobu, kdy zvířata a rostliny budeme primitivně dělit na užitečné a škodlivé nebo za všech okolností lovné či chráněné.
Krajinu máme dostávat do souladu nejen mezi zvířaty a vegetací, ale také mezi tím, že je tady příroda a v ní také žijí lidé, a to všechno musí být v souladu. Každý musí z něčeho slevit a považuji za veliký úspěch, že jsme ochotni slevit z ekonomického prospěchu lesů a nechat tam žít zvěř, že farmáři jsou ochotni slevit, udělat opatření, aby tady mohl být určitý počet velkých šelem.
Výskyt každého druhu přináší jistá omezení. S tím se prostě musíme smířit a řekl bych, že my, kteří se v krajině často a celoročně pohybujeme, to v zásadě chápeme. Jedná se hlavně o nastavení jasných pravidel a hranic, které ostatním umožní fungovat a také o to, abychom negativní dopady nenechali na krku někomu s tím, že on si přece nějak poradí.
V této souvislosti bych možná vzpomenul bobra. Druh, který byl vyhuben pro škody na lese a vodních dílech. Přitom je to veskrze zajímavé zvíře, dokonce s jakýmsi loveckým potenciálem a v dnešní krajině má i potenciál zvyšovat retenční kapacitu vody. Jeho návrat do naší krajiny byl velkým úspěchem. Bobři se stali zajímavostí, ovšem poté, co se značně rozšířili, jsme zase začali objevovat, že naši předkové moc dobře věděli, co dělají, když rozhodli o jejich likvidaci. V této souvislosti mi proto přijde líto, že jsme se příliš neposunuli ani nepoučili. Čekal bych, že budeme mít věrohodný monitoring početnosti i škod a pravidla nastavíme tak, abychom bobry zachovali v únosném počtu a omezili škody, které působí. Jakýsi pokus v podobě plánu péče sice máme, ale řekl bych, že k plně funkčnímu řešení má dost daleko.
Jaká regulace může nastat u větších šelem?
Já bych si to moc přál. Když se podívám na některé skandinávské státy, závidím jim, že nikdy nedošlo k tomu, že by velké šelmy byly úplně vyhubeny. Přístup k ochraně přírody je v těchto zemích, to platí i o Slovensku, mnohem rozumnější. Řekl bych, že zbytek Evropy by si právě tady měl brát inspiraci.
Pokud uznáváte, že do přírody patří i kontroverzní druhy a v nějakých počtech je můžete tolerovat, je řešení mnohem lepší, než naše kolísání mezi radikálními požadavky na bezvýhradnou ochranu, nebo naopak vyhubení. U nás jsme k tomu ještě nedospěli.
Otázka je, že když bude společnost hodně bohatá, a bude mít pořád na vyplácení škod, tak státními náhradami aspoň zajistí sociální smír. Vlk, vydra, bobr jsou druhy, které zatím nemají potenciál působit nějaké rozsáhlé škodní situace, pořád se to dá řešit penězi. Zatím jsme ale ještě daleko od toho, abychom dokázali najít legální a funkční dlouhodobé řešení.
V evropské legislativě došlo nedávno ke změnám statusu ochrany vlka. Bude to mít dopad na uvolnění ochrany vlka u nás?
Těžko predikovat. Rozhodně to neznamená, že by se u nás něco muselo stát. Vlk je chráněn i naší národní legislativou, takže pokud EU zábrany uvolní, tak my to nemusíme následovat. Zatím nemám signál, že by se chystala nějaká významnější změna.
Řekněme, že jsem farmář, chovám drobné přežvýkavce a říkám, že vlk až na nepatrné výjimky do naší krajiny už nemůže patřit. Naše krajina se tak změnila, že hospodaření a pastva je tak silný faktor obživy části populace, a hlavně údržby krajiny, že by, podle mého profesního názoru, měl mít jednoznačně přednost chov hospodářských zvířat.
Konec konců, majitelé farem chtějí svá hospodářství předávat svým potomkům. A ti mladí přitom říkají, táto, dokud tady budou vlci, já tu už takto hospodařit o nechci. Souvisí s tím přitom desítky let práce s porosty, což je u ovcí i koz prioritní podmínka chovu, a ti lidé mají oprávněný strach, že to nepůjde. Otázka proto stojí tak, zda má vůbec smysl, aby byl vlk podporován a chráněn. Konec konců, příhoda na Šumavě ukazuje náznak potravního chování vlka vůči člověku a dokonce v extrému na Slovensku došlo k reálnému a naplněnému potravnímu chování medvěda vůči člověku.
Celá naše dnešní krajina, zemědělské hospodaření, turizmus, všechno bylo nastavené tak, že vlk tady není a vše je mnohem jednodušší. Teď s tím máme mnohem větší problém, než kdyby tady vlci byli pořád nepřerušeně, jako třeba v Rumunsku. Nebylo by tu tak velké osídlení, kdo by chtěl pást, měl by pasteveckého psa a nějak by to fungovalo. Ale hustě zalidněná krajina, všechny plochy intenzivně využívané a hlavně ohromně rozšířená turistika prostě nejdou s velkými šelmami dohromady a je to těžko řešitelný problém.
Pokud by nějaký politik chtěl poradit, snad by byla dobrá nějaká zonace. Velké šelmy jsou velmi inteligentní a citlivě reagují na nebezpečí. Jejich hlavní oblastí rozšíření by měly být národní parky, případně vojenské výcvikové prostory. I v národních parcích žijí lidé a pasou se zvířata, ale na omezeném území lze aplikovat opatření, která ale nebudou jinde široce využitelná.
Kolem parků by pak mohla být vymezena nějaká okrajová zóna, kde by vlk nebyl chráněný, ale muselo by se počítat s jeho častou přítomností a provádět prevenci, ale také ji platit.
Pak zbývá zóna, kde by se vlk za normálních okolností neměl vůbec objevit, s výjimkou migrujících jedinců. Vymezení takových zón a pravidla v nich ovšem musejí udělat politici, my odborníci jim můžeme jen poradit a oni to musejí obhájit před celou společností. Pak lze vyjednávat, jak implementovat do našich zákonů výjimky z EU týkající se ochrany vlka.
V první části rozhovoru jste velmi výstižně komentoval historický vývoj stavu zvěře. Naše krajina a hospodaření v ní probíhalo v historickém vývoji. Pomineme-li nešťastnou kolektivizaci, a všechny vlivy těch čtyřiceti let, tak by tady bylo hospodářství ještě progresivnější a určitě ekologičtější, než je dnes. Ale, jednou člověk vyhubil vlky, udělal pomníčky ve smyslu „máme od těch potvor pokoj“, a to je taky kus nezpochybnitelného historického vývoje. Proč tedy ten vývoj lámeme? Nejen soudruzi říkali, že kolo dějin nelze otočit zpět. Proč ho otáčíme?
Já bych neřekl, že to je cesta zpět a opakování chyb. Je to úspěch a také znak naší vyspělosti ve vnímání krajiny. Zároveň ale zrovna velké šelmy jsou z pohledu přínosu pro krajinu a kvalita života lidí v ní nevýznamné. Když tu žádné nebudou, tak život bude v mnohém jednodušší a určitě máme mnohem významnější témata. Třeba obnovu lesů, biodiverzitu zemědělské krajiny, retenci vody a další. Přesto ale jsou zvířata, kterým bychom se měli snažit umožnit život, když nebudou příliš zatěžovat lidi.
Naše společnost je ale bohatá, peníze tečou na spousty věcí se sporným přínosem. Věřím, že se může najít i dost prostředků na to, abychom si mohli dovolit pár smeček vlků, jako původních zástupců naší fauny. Nakonec máme dost velké národní parky, kde je prioritou ochrana přírody. U medvěda si tím ale vůbec nejsem jist, neboť hlavně pro u nás velmi oblíbenou a rozvinutou turistiku je to velký problém. U vlků jsme takové realizace schopní.
Vrátím se ale k vlkovi. Mrzí mě neřešení důsledků rozšiřování vlka do podhorských oblastí, kde se pase dobytek. V tomto případě už vybíráme jen ze špatných řešení. Nemám rád ploty ani v lese, ani na pastvinách, přitom trvalá přítomnost vlka v blízkosti pastevních areálů znamená, že se budou skutečně bytelným plotem ohrazovat všechny pastviny, a to je dost v rozporu s tím, že jedna z předností naší krajiny je právě její průchodnost. U nás nejsou vlastnické hranice vymezeny ploty a byla by určitě škoda, kdyby právě kvůli vlkům nastalo masivní rozplocování celé krajiny, což je v rozporu se zájmy ochrany přírody.
Nebo se nabízejí další zoufalá a nesmyslná opatření jako zavření zvířat do stájí a jejich celoroční krmení silážemi, případně převedení pastvin na ornou půdu a podhorské oblasti oset třeba řepkou. Ale vím, že tohle není ekonomicky vůbec reálné. Už jsem něco v tomto smyslu i sám radil některým farmářům, pokud hledali řešení svých zoufalých příběhů, aby prodali ovce a převedli hospodářství na rostlinnou výrobu. Chtěli ať tam roste třeba řepka, ale hlavně ať se rychle zbaví neskutečně stresující činnosti. Ono na papíru vypadá vše jasně, ale třeba jen správné podání žádosti o vyplácení náhrady a doložení všech razítek může být velmi zatěžující.
Je to smutné, ale když si uvědomíte, že jste v situaci, že stáda musíte hlídat, neustále žít ve stresu, odvážet roztrhané kadávery nebo, což je asi nejhorší, utrácet ještě živá chovná zvířata, to zvládají jen ti nejsilnější farmáři, většině dříve nebo později přijde na mysl, že obživa se dá zajistit lépe a s menším stresem, než prožívat něco tak strašného.
Souhlasím s Vámi, ale přece do podhůří nepatří intenzivně obhospodařované plochy, jak z hlediska krajiny, tak třeba z hlediska vodního režimu. Pastviny a louky jsou darem přírody, do podhůří a hor nezpochybnitelně patří a já osobně říkám, z tohoto typu krajiny a hospodaření vlci musí pryč. Pokud je někdo dokáže udržet v národních parcích, pak i já, jako zásadní odpůrce vlků, bych přivřel pomyslné oko.
Chápu, vy se na to díváte očima zootechnika a chovatele a po státu byste chtěl, aby tam, kde je pastvina, byl vlk nežádoucí. Já to až tak přísně nevidím, případná zonace musí být udělaná uceleně a počítat s přechodovou zónou, kde vlk bude přecházet.
Mnoha problémům lze předejít tím, že se v ohrožených oblastech pastva omezí. A nemusí to být až tak tragické, že pastviny zoráme. Část by se dala převést na les, něco by mohlo být v režimu velmi extenzivního využívání. A tady jsme zase u státu, který, když má zájem zde mít vlky, tak by měl nejen zakazovat, ale také nabízet dotčeným farmářům cesty k řešení jejich situace. Pro hodně lidí je to sice strašná představa, ale kdyby se vlci začali pravidelně střílet, a jejich lov by byl lokalizovaný tam, kde je skutečně nechceme, projeví se skutečnost, že jsou to extrémně inteligentní zvířata. S vlkem se dá domluvit, můžeme jistým omezeným a schváleným kontrolovaným loveckým tlakem vlkům vysvětlit, kde je zóna, kde je vlk nedotknutelný a kde je zóna, kde mu hrozí nebezpečí. Už tím by se výrazně snížilo riziko jakéhokoliv výskytu tam, kde jej nechceme. Sice najdete studie, které tuto pravdu popírají a jejich závěr je takový, že lov nevede ke snížení škod, ale je potřeba si říct, že se jedná o studie, kdy lov byl řízen ochránci vlků a jeho intenzita, načasování a prostorová lokalizace byly nedostačující.
Bohužel ale AOPK jakožto orgán státní správy má ve vztahu k rozšiřování populace vlků sám velmi nevyrovnané stanovisko. Úředníci AOPK jsou jednostranně na straně šíření vlků, včetně osobních stanovisek úředníků AOPK, jednoznačně pod vlivem ochránců zvířat...
Zatím to tak opravdu převážně je a státní správu v oblasti ochrany přírody dělají převážně ti, kteří jsou jednostranně zaměření. No, a to jsme na samém začátku našeho povídání, kdy jsem zmiňoval, že bych si přál žít v zemi, kde politici a úředníci vidí dopředu a rozhodují moudře a spravedlivě. Ale je to samozřejmě věc názoru a já sám ochranu přírody a krajiny nevidím ve striktní ochraně nějakého druhu. Měli bychom vnímat celou krajinu ve všech souvislostech a je to i ochrana prostředí pro lidi. Hlavní smysl přece má, aby v naší krajině lidé mohli spokojeně žít a k tomu patří také to, že máme i nějaké kusy zachovalé přírody. Smyslem přece není, abychom vyhnali lidi a nechali kus naší země jen přírodě.
Pane profesore, jaký je váš názor na tvrzení, že vlk je přirozeným a účinným regulátorem přemnožené zvěře. Není v této souvislosti přinejmenším ambivalentní, že zvěř stresovaná vlky působí značné škody v místech, kam před vlky ustupuje?
Pravdu mají obě tvrzení. Vlk přirozeně působí jako regulátor se všemi ostatními faktory prostředí. Nedostatek potravy, zimy, nemoci... V dnešní době se zdá, že by populace vlků, která tu může žít, by snad býložravce dokázala zčásti zregulovat. Současně s tím ale platí, že pokud zvěř bude nějakým způsobem stresovaná, bude hledat místa, kde je riziko predace nižší, a pak se koncentruje na konkrétních místech, většinou v mlazinách, má narušené přirozené potravní cykly, a pak působí škody větší, než je obvyklé.
S profesorem Kamlerem to byla zajímavá, podnětná a dlouhá diskuze. V další části rozhovoru jsme přešli od vlka i k jiným šelmám, ale to s dovolením nechám na další závěrečnou část rozhovoru do dalšího čísla.
S poděkováním za rozhovor připravil Martin MOHELSKÝ