Dovoluji si vyjádřit stručně svůj názor na rozhodnutí SVS ČR o nepovolení léčení volně žíjící spárkaté zvěře.
Jsem přesvědčen, že SVS ČR takto rozhodla v „dobré víře“ na základě některých poznatků, které ale nejsou zcela jednoznačné a bez ohledu na dlouhodobé zkušenosti získané při používání léčení zvěře a na aktuální zdravotní stav zvěře ukazující jednoznačně na potřebu léčení. Rozhodně proto doporučuji zabývat se touto problematikou v rámci široké diskuze odborníků, která by vedla k objektivnímu posouzení uvedeného opatření.
Jelikož již více než pět let sledujeme situaci zamoření spárkaté, a zvláště srnčí zvěře střečkovitostí obou forem (nosohltanová a podkožní), mohu konstatovat, že v oblastech a honitbách, kde se vyskytovala nebo vyskytuje střečkovitost, léčení přípravky Cermix (už se nevyrábí) a Ivermix přinášelo pozitivní efekt, který významně utlumil klinické projevy onemocnění a zabránil úhynům a utrpení zvěře.
Léčení probíhalo vždy podle přísných požadavků SVS ČR tak, že se uskutečňovalo pouze v honitbách, kde byl prokázán významný počet nálezů larev střečků (vyšetření minimálně 30 % kusů ulovené nebo sražené zvěře, nálezy larev střečků u více než 30 % zvířat). Proto jsem toho názoru, že léčení tohoto onemocnění má nadále svůj význam v rámci zmírnění uvedených příznaků onemocnění. O tom svědčí kromě našich poznatků i nálezy z výkupen zvěře (např. nález larev podkožních střečků z výkupu zvěře Moravialov u více než 50 až 90 % zpracované vykoupené srnčí zvěře, u jelení zvěře nálezy rovněž nad 50 %) a četné informace od myslivců.
K důvodům uvedeným ve stanovisku SVS uvádím, že k použitému antivirotiku a antiparazitiku ivermectin doposud nebyla prokázána rezistence (vzhledem k onemocnění střečkovitostí), i když se používá několik desítek let ve veterinární i humánní medicíně. Tato substance má velmi rychlou degradaci, takže v rámci monitoringu léčivých látek nikdy nebyla prokázána ve tkáních či orgánech zvěře.
Vzhledem k používání mnoha tun desikantů v zemědělství nemá použití množství 0,7 kg předmětné látky za rok pro celou ČR prakticky žádný význam v rámci případné zátěže životního prostředí.
Snižující se počet honiteb, které žádaly o léčení zvěře je odrazem náročných podmínek na realizaci léčení (nákup a mísení s nosičem, rozvoz na krmelce v náročném zimním období, sledování spotřebování předloženého medikovaného krmiva atd.) a v žádném případě nemá vliv na zabránění utrpení onemocnělé zvěře ve zbývajících lokalitách. Uvedené snížení léčení zvěře však vedlo ke zvýšení počtu onemocnění střečkovitostí, jak je zřejmé ze současných všeobecných poznatků. Argument nepoužívání léčení v okolních zemích je do jisté míry irelevantní vzhledem k menšímu počtu zvěře, a zvláště vzhledem ke zcela odlišným výživovým podmínkám (malá políčka s mnohem větší pestrostí plodin) na rozdíl od velkých lánů monokultur v ČR.
Doporučuji proto, aby zástupci OMS a uživatelé jednotlivých honiteb z lokalit, kde se nachází významné nálezy larev střečků, vyjádřili obdobné stanovisko k tomuto záměru a požádali o možnost i nadále léčit zvěř tak, jako to například uskutečnili myslivci z 21 honiteb z OMS Nymburk. O obdobné doporučení požádáme i další odborníky a předáme naše stanovisko na SVS ČR.
Jsem přesvědčen, že povinností veterinárních lékařů je bránit všemi prostředky utrpení a úhynům zvířat, na což jsme při promoci také přísahali. Proto doporučuji, aby bylo diskutováno o možném přehodnocení rozhodnutí SVS v tom smyslu, aby i nadále zůstala možnost léčení onemocnění volně žijící zvěře, samozřejmě za dodržení všech potřebných a náročných požadovaných podmínek.
Prof. MVDr. Alfred HERA, CSc.