Podíváme-li se na oficiální postup, jak zjistit stavy srnčí zvěře, „vyskočí“ na nás standardní sčítání v termínech stanovených státní správou myslivosti. Obvykle se jedná o začátek února, který si dovoluji v případě srnčí zvěře považovat za naprosto nesmyslný.
Když jsem se kdysi v rámci odborné diskuse ohradil proti tomuto datu, bylo mi odpovídajícím úředníkem sděleno, že je to podle lyžařů (to opravdu není latina!!!) termín nejvhodnější. Škoda jen, že se k němu nemohly vyjádřit také cyklisté, rybáři a včelaři…
Proč mi tak vadí? Víte, jak vypadá v poslední dekádě standardní víkend na Vysočině na přelomu ledna a února? Obvykle je mlha, případně tak vlhko, větrno a deštivo, že žádná zvěř nevytahuje z úkrytů. Přímé sčítání zvěře je tedy slušně řečeno značně problematické.
Lépe z mého pohledu nevychází ani doporučované prohánění vzorových ploch, metoda tzv. transektů. Jen šílenec by uváděl do pohybu zalehlou zvěř, která celé zimní období šetří zdroje energie.
Stejně špatně vychází i sledování pobytových znaků (stopních drah, loží), protože nám tak nějak chybí obnova.
Přímé pozorování je ještě možné tam, kde se zvěř koncentruje na otevřených plochách s paší (pole řepky a ozimů). I tady ale nastává jeden drobný problém. Máme u nás, v pestřejší krajině plné lesíků a zarostlých enkláv, skutečně všechnu zvěř vytaženou do polí? Ani náhodou.
Již několikrát jsem uváděl malý příklad, který si dovolím zopakovat, protože je naprosto jasným důkazem chování zvěře. Každý den jedu do zaměstnání kolem 7,00 hod., domů odpoledne mezi 14,00 až 17,00 hod. Po většinu podzimu, zimy i jara se z hlediska aktivity zvěře jedná o relativně ideální čas pro pozorování. Projíždím po klidné silnici napříč polem ležícím v táhlé sníženině ohraničené vesnicí a podkovou lesa. Celková rozloha přehlédnutého prostoru se dá odhadnout na zhruba čtvereční kilometr.
Tak jako jinde, i zde se rok za rokem opakuje stejný obrázek zemědělské krajiny - řepka, kukuřice, pšenice, proužek louky. Kladem je alespoň to, že celek je silnicí, loukou a vodotečí rozdělen na tři lány oseté obvykle různými plodinami. Pro pozorování je to opravdu zajímavý prostor obzvláště proto, že zvěř je na klidný provoz zvyklá, běžně se pohybuje kolem silnice a na pomalu jedoucí auta příliš nereaguje.
V těchto podmínkách jsem mohl sledovat víc než patnáct let, jak se srnčí chová. Nejzajímavější byl pro mne samozřejmě počet pozorované zvěře.
V jedné mírné zimě, kdy bylo pole z poloviny oseté řepkou, jsem si dělal pečlivé poznámky. Od podzimu se v prostoru pohybovalo permanentně 12 až 15 kusů rozptýlených do zhruba tří navzájem se mísících skupinek. Zvěř nejen vytahovala z lesa na paši, ale v poli i zaléhala. V okamžiku, kdy přišla krátká zima se souvislou sněhovou pokrývkou, se tento počet ihned zdvojnásobil a celý týden zde setrval.
Po zkušenostech z předchozích let jsem čekal na oblevu, protože se mi již několikrát potvrdilo, že maximum zvěře se na poli objeví, jakmile začne sníh intenzívně tát. To se opětovně potvrdilo. V druhý den výrazné oblevy se na poli od rána do odpoledne zdržovaly původní tři tlupy, nicméně v celkovém počtu 54 kusů! Během dvou dnů sníh roztál a na poli jsem mohl dál pozorovat „svých“ 12 kousků.
Alternativní postupy
Je tedy zřejmé, že vztáhnout stav zvěře ke konkrétnímu datu nelze. Jediný způsob, jak se dobrat opravdu hodnověrných závěrů spočívá pouze v trvalém a dlouhodobém sledování populace chované zvěře během roku. K předepsanému datu pak můžeme pouze toto číslo korigovat s ohledem na předchozí období a vycházet z předpokladu, jak se asi početně projevilo na celkové populaci.
Protože celý problém nemá šanci zvládnout jediná osoba (myslivecký hospodář), je nutné se opírat o pravidelnou konzultaci s řadou dalších myslivců, kteří posuzují předem dohodnuté úseky (tento pojem nemá nic společného se škatulkováním honitby z hlediska lovu, je vázaný pouze na posouzení stavů zvěře!). V lese se nám osvědčila rozloha zhruba 50 hektarů, v polích bych předpokládal prostor dvoj až trojnásobný.
Problém je zde nasnadě – kde sehnat dostatek ochotných, svědomitých a, co si budeme nalhávat, dostatečně vzdělaných myslivců. Když se to ale povede, nemá uvedený systém chybu…
Další možností pro zjištění rámcových stavů je možnost využít podzimní a zimní hony a naháňky na černou zvěř. Osobně tomu říkám „pseudotransekty“. Postačuje při nich rozumně postavit na přehlednější úseky kolem lečí po jednom rozumném myslivci, může jít i o známého hosta. Po každé leči pak stačí položit kontrolní otázku, kolik kusů srnčí zvěře opustilo leč přes daný prostor.
Jako vhodné se v současné době jeví využití moderních pomůcek – fotopastí a termovizních pozorovacích přístrojů.
U fotopastí je situace jasná, jedná se o vynikající pomocníky. Mají ale jedno úskalí – není jich nikde tolik, abychom s jejich pomocí dokázali pokrýt všechny potřebné body v honitbě. Většina z nich je navíc využívána k monitoringu pohybu černé zvěře na vnadištích. A zde se právě ukrývá zásadní problém.
Velmi často totiž slýchám z úst kolegů:
„Tam u mne žádná srnčí není. Nic na fotopasti nechodí. Maximálně pár kusů…“ Samozřejmě. Srnčí zvěř se většinou místům intenzívně navštěvovaným divočáky vyhýbá. Sám to na fotopastech pozoruji.
S tím je spojen ještě jeden zajímavý jev, na který nemám vysvětlení. Srnčí se totiž na vnadištích občas objeví. Většinou se jedná o kratší časové úseky v řádu několika po sobě jdoucích dnů, kdy se zde vystřídá několik skupinek zvěře, a pak dlouho absolutní nula. Podobně ale můžeme dopadnout i v blízkosti klasických krmelců. Jak ukázal na předmětné konferenci Ing. Fischer, který demonstroval pohybovou aktivitu srnčí zvěře, nenavštívil jeden telemetricky sledovaný kus zvěře žádný krmelec za dva roky výzkumu ani jedenkrát!
Velmi dobrou pomoc nabídly v posledních letech termovizní pozorovací přístroje. Lze jimi sledovat dění v honitbě po nepřetržitých dvacet čtyři hodin denně. Mají ale také několik úskalí, se kterými se musí potenciální uživatelé vypořádat.
Za prvé jsou použitelné zejména v chladné části roku a na přehledných plochách po sklizni zemědělských plodin. V lese, vysoké trávě nebo obilí jsou použitelné omezeně, o kukuřici ani nemluvě.
Kromě toho mají ještě jeden háček. Chceme-li s nimi počítat pro obeznávání zvěře na vzdálenosti v řádu vyšších stovek metrů, musíme si prozatím za podobnou kvalitu připlatit. V opačném případě vidíme na poli „cosi živého“. I když odhadneme velikost, věřte, že rozeznat zajíce od ležícího kusu srnčí není s levným přístrojem vůbec jednoduché.
V každé případě, budeme-li postupovat systematicky, dlouhodobě, a doplníme-li námi zjištěné poznatky ještě o některou z dále uvedených metod, jsme schopni dosáhnout relativně zajímavého kvalifikovaného odhadu skutečného stavu zvěře, s nímž pak můžeme nadále rozumně pracovat.
Sčítání srnců
V průběhu mnoha let, během kterých se pohybuji honitbou, jsem si vypracoval vlastní metodu zjišťování letního stavu zvěře pomocí jednoznačného obeznávání srnců během roku. Myšleno tím v etapě, kdy mají vytlučené paroží, tedy od začátku května do konce září, kdy má zjišťování stavu zvěře smysl s ohledem na plán lovu zvěře holé.
Vycházím při něm ze skutečnosti, že vzhledem k teritorialitě srnců se tito drží víceméně na stabilních místech a díky obrovské variabilitě paroží lze tento znak použít pro jejich vzájemné odlišení. Držím se přitom několika zásad:
- Do počtu zahrnuji opravdu pouze dokonale přečtené srnce, nezapočítám náhodně přeskočivšího jedince, přestože tuším, že jsem ho ještě neviděl
- Zápočet provedu i písemně s přesným popisem jedince a místa pozorování, případně s jednoduchým náčrtem trofeje
- V případě, že si nejsem jist, zda jsem daného srnce již náhodou neviděl, nezapočítávám jej
- Započítávám i srnce viděné na hranicích honitby, nehledě na to, na které straně hranice stojí
- K celkovému počtu přidám srnce ulovené kolegy, u kterých jsem si jist, že je z předchozí doby neznám
Vzhledem k uvedenému je jasné, že nevidím samozřejmě všechny srnce v honitbě. Na straně opačné mi do součtu proklouznou i někteří, o něž se musím statisticky podělit se sousedy. Výsledné číslo tedy nemusí být až tak nepřesné. Svědčí o tom i skutečnost, že v dobách, kdy jsem se této „vášni“ věnoval opravdu naplno (měl jsem zaznamenáno více než sto vycházek do honitby během uvedených pěti měsíců), jsem identifikoval zhruba dvě třetiny srnců ulovených kolegy.
K čemu je tedy toto číslo dobré? Předně si z něj dokážeme udělat velmi dobrou představu o tom, kolik musíme následně ulovit holé zvěře (není problém původní plán lovu operativně upravovat). A za druhé jsme schopni rámcově dopočítat, s jakým celkovým počtem zvěře máme během léta co do činění.
Výpočet je přitom jednoduchý. Počet srn vypočítáme tak, že by měl být stejný, tedy 1:1. Realita je ale taková, že podle místních podmínek a vlastní soudnosti dopočtu počet srn jako počet srnců krát 1,5 (až 2,0), protože poměr pohlaví je ve většině honiteb nakloněn ve prospěch srn.
Nu a počet srnčat pak dostávám jako počet srn krát 0,7, přičemž koeficient 0,7 odpovídá vzájemnému poměru srn a srnčat dopočítanému z normovací vyhlášky.
Takže ve finále je celkový počet zvěře: srnci + srnci×1,5 + srnci×1,5×0,7
Uvedená metoda má opět jediné úskalí – personální zabezpečení celé dlouhodobé akce. Opřít se totiž musí pouze o zodpovědné, zkušené a spolehlivé myslivce. Málokdo má dostatek času a ochoty investovat jej do podobného podniku zcela sám.
Uvedená etapa mě také naučila ještě jednu věc. Chceme-li prohlásit, že zvěř v dané lokalitě známe, nepostačuje nám k tomu obvykle ani pět návštěv. Počítejme spíše se zhruba osmi sezeními a šoulačkami v různou denní i roční dobu…
Dopočet z průměrných odstřelů
Velmi dobrým pomocníkem pro stanovení přibližného počtu zvěře, s níž v honitbě pracujeme, jsou průměrné odstřely za posledních minimálně pět let. Uvedená perioda obvykle postačuje tehdy, nepostihl-li během nich populaci žádný dramatický výkyv typu extrémní zimy, hromadných úhynů po otravách, povodně či nepřiměřeného jednorázového odstřelu. V těchto případech musíme danou řadu rozumně upravit.
Proč se můžeme opřít o průměrné odstřely? Protože tam, kde zvěř není, nemůže být ani lovena. Filozofie je přitom jednoduchá. Lovím-li v dané honitbě dlouhodobě modelově 50 kusů zvěře, musím mít v populaci trvale asi 50 dospělých srn v reprodukčním věku. Jinak by to nebylo možné a výkyvy by se musely nutně projevit.
Tato metoda je dobrá zejména při stanovení trendů vývoje populací a případně při rozhodnutí, zda mi zvěř citelně nepřibývá, resp. neubývá.
Odpůrci zajisté namítnou, že údaje o odstřelech mohou být také zkresleny. Ano, je to nejen pravděpodobné, ale je to i realita. Zejména s ohledem na dopisování odstřelu holé zvěře, který je častým nešvarem uživatelů honiteb. Nicméně se domnívám, že chyba se bude vyskytovat s obojí polaritou. Tak jako jsou do evidence dopsány kusy neulovené, nejsou zde ani kusy, které z honiteb „odtekly“ nepozorovaně – pytláctvím, zatajením úlovků, nedosledovanými postřelenými kusy, nedosledovanými poraněními u silnic, neevidovanými úhyny apod.
Výsledné číslo možná nebude přesné z hlediska absolutního, nicméně, jak jsem již předeslal, musí sledovat celkový trend doprovázející růst, resp. pokles populace.
Dopočet z průměrných odstřelů je opět jednoduchý. Počet srn je roven počtu ulovených kusů. Srnců by zde mělo být stejně, nicméně z důvodu nepoměru pohlaví jejich počet pokrátíme koeficientem 0,7 až 0,5 podle místních podmínek. A počet srnčat je opět roven počtu srn násobených 0,7. Celkový počet zvěře je pak roven vzorci: srny + srny×0,7 + srny×0,7.
Podcenění stavů
Právě nyní se dostávám do oblasti lehce filosofické až spekulativní. Má-li s dále uvedenými závěry někdo problém, prosím, neberu mu jeho názor. Nemusí ani dál daný text číst. Já si ale za nimi stojím nehledě na skutečnost, co vše mi někteří kolegové vyčtou.
Můj názor je ten, že v honitbách chováme až dvojnásobek stavu, který jsme si ochotni připustit. Protože se tato hodnota obvykle pohybuje těsně nad stavy normovanými, pokusím se v závěru příspěvku dopracovat právě ke dvojnásobku tohoto čísla.
Proč jsou současné sčítané stavy podhodnoceny? Stojí za tím několik důvodů. Za prvé se jedná, jak jsem se již víceméně zmínil, o liknavost držitelů honiteb, kteří nemají o zvěři pohybující se na jejich majetku sebemenší představu a nechávají veškerou administrativu na uživatelích honiteb.
Za druhé se jedná o záměr některých uživatelů snažících se o zatajování a ochranu zvěře z nejrůznějších důvodů. Může jimi být obava z nesplnění vysokých plánů lovu, z úhynů v případě drsnějšího průběhu počasí, úhynů srnčat během zemědělských prací, úhynů na komunikacích, přirozená snaha o vytvoření neevidované rezervy, případně nedobrá komunikace s referenty na úseku řízení myslivosti. Nalezli bychom zajisté i další.
Bohužel, musím zmínit ještě jeden zásadní, který nás myslivce příliš nešlechtí. Je jím obyčejná naivita a neznalost vlastních honiteb! Velkou roli v tomto směru sehrává i zaslepená orientace na lov černé zvěře, která se stala modlou a ikonou mnoha jinak velmi aktivních a rozumně uvažujících myslivců.
Problémy, které již byly nastíněny, například skutečně velké úhyny na komunikacích nebo během senosečí, jsou často řešeny naprosto nevhodně - nekritickou ochranou srn z důvodů „obnovení stavu“. Je to ale naprostá demagogie, která nevede k ničemu dobrému!
Mám-li úhyny, musím přece zašetřit všechny kategorie. V praxi to znamená snížit odstřel srnců (!), srn i srnčat. Nejvíce mne v tomto směru „dostávají“ zastánci obdobných principů, kteří na straně opačné ani na chvíli neváhají s časovým krácením povolenek k lovu z důvodu příjezdu poplatkových lovců, s bezproblémovým přehlížením odstřelu nejkvalitnější trofejové (mnohdy teprve dospívající) zvěře ihned v prvním květnovém termínu nebo s masívním lovem holé zvěře na poslední chvíli v období Vánoc…
Výsledek podobného počínání již byl zmíněn – narušení pohlavní a věkové struktury, promoření populace parazity, nástup fibropapilomatózy, škody, pokles kvality zvěře a neadekvátní úhyny v období skutečné nouze.
Mgr. Josef DRMOTA