Například i Ing. Koutenský ve Zpravodaji ČMMJ 11/23 píše, že
„vlastníci a jiné osoby hospodařící na honebních pozemcích o výměře jednotek nebo několik málo desítek hektarů si nejčastěji stěžují na to, že se nemůžou domoci zastání v případě škod zvěří“.
Ale nejen tito vlastníci nemají stejnou možnost ochrany svých honebních pozemků před takovými škodami. Příčinu je potřeba hledat v tom, že ne všichni mají zákonnou možnost výkonu myslivosti na honitbě, kterou jejich honební pozemky tvoří.
Jaký je současný stav?
Vlastník honebního pozemku je povinen na něm zvěř strpět, to znamená, že také musí tolerovat určité škody, které mu zvěř působí. I při vyhláškou stanoveném minimálním stavu zvěře v honitbě může dojít k soustředění většího počtu zvěře v průběhu roku na atraktivních plodinách, třeba v zimě na řepce, na jaře na zaseté kukuřici a podobně. Pak zde můžeme být svědky nebývalého množství jelení, sičí i srnčí zvěře nebo divočáků, která tam přišla i z širokého okolí a může úrodu úplně zničit. Krušná je situace zejména u vlastníků nebo nájemců malých pozemků, kteří pěstují plodiny především pro vlastní spotřebu a nejsou myslivci.
Naše legislativa zaručuje rovnost vlastnictví i ochrany majetku
všem vlastníkům bez rozdílu velikosti, tedy i velikosti honebních pozemků. Vychází to ze znění čl. 11, odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že
„každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“, přičemž jedním z dílčích práv vlastnického práva je právo věc, tedy i honební pozemek, užívat a požívat jeho plody a užitky, například úrodu. Všichni vlastníci honebních pozemků jsou tedy rovnoprávnými při ochraně svých honebních pozemků i před nadměrnými škodami zvěří.
Ústavní soud v odst. 103 Nálezu č. 49/2007 Sb. konstatuje, zjednodušeně řečeno, že existuje funkční spojení mezi vlastnickým právem k pozemku a právem myslivosti při jeho realizaci, přesněji mezi honebním pozemkem a honitbou. Z toho lze vyvodit, že k vlastnictví honebního pozemku přísluší i možnost výkonu myslivosti na honitbě, kterou také tvoří. Tím může vlastník realizovat právo chránit i lovem svůj pozemek, resp. úrodu na něm. Se souhlasem uživatele honitby, tedy formou vydání povolenky, může toto právo smluvně a dočasně postoupit jinému, tedy i osobě na těchto pozemcích hospodařící.
Nerovnost je ale v tom, že současný Zákon o myslivosti paragrafem 32, odst.2 zaručuje vlastníkům honebních pozemků výkon myslivosti jen ve společenstevních honitbách, a k tomu jen v případě, že na nich honební společenstvo vykonává myslivost na vlastní účet. Podle stávajícího zákona se to ale navíc týká pouze vlastníků, kteří, až na výjimky, jsou členy honebního společenstva od jeho vzniku.
Jednou z kladných stránek Novely je navrhovaná úprava znění 1. odstavce §26 a vlastník honebního pozemku by se mohl stát členem honebního společenstva kdykoliv po jeho založení. Právo výkonu myslivosti, podle Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015 (Ondrýsek, Myslivost 6/2017), přísluší také všem vlastníkům honebních pozemků, když jsou členy mysliveckého spolku, který honitbu užívá. Toto právo je jim ovšem upřeno v případě, kdy honitbu využívá jiný uživatel než myslivecký spolek, ale v zásadě i tehdy, kdy jsou jejich honební pozemky začleněny ho honitby jednoho vlastníka a ten na ní realizuje myslivost na vlastní účet. Nerovnoprávností tohoto typu je potřeba řešit.
Jak to řeší novela?
Předkladatel návrhu novely z 3.11.2023 to bohužel pokouší řešit vložením problematického a nesystémového § 36a formou povinnosti uživatele honitby vydat osobě zemědělsky nebo lesnicky hospodařící na honebním pozemku, který tvoří honitbu (hospodařící osoba) celoroční povolenku k lovu některých druhů spárkaté zvěře na pozemcích, na kterých hospodaří.
Pod obvyklou rouškou snižování početních stavů spárkaté zvěře to v Důvodové zprávě odůvodňuje tím, že se jedná o posilování práv vlastníků, ale ve skutečnosti ne všech. Zejména vlastníci roztroušených honebních pozemků s výměrou pod 30 ha jsou i nadále znevýhodňováni. To prý Novela vyřeší dohodou na jednom z takových vlastníků, který by ochraňoval i pozemky ostatních. Existuje ale nespočet variant, kdy by tato dohoda nefungovala stoprocentně. Třeba se na nikom nedohodnou, nebo pověřená osoba bude preferovat ochranu svých pozemků a podobně.
Nedokonalost § 36a dokumentuje i Důvodová zpráva, když uvádí, že „ztráta nároku na náhradu škody na všech obhospodařovaných honebních pozemcích zaniká i v případě, kdy hospodařící osoba…požádá o vydání méně povolenek, než na kolik má právo“. Ale co když tolik myslivců nenajde? Jak vidno, navrhovaný paragraf 36a skutečně nezajišťuje rovnoprávné postavení všech vlastníků honebních pozemků.
Myslivecká rada ČMMJ ve svém stanovisku k Novele, zveřejněném v Myslivosti 11/2023 připomíná, že
„...veškerou odpovědnost za myslivecké hospodaření v honitbě nese uživatel honitby. Nese také objektivní odpovědnost za škody zvěří“. Ze Zákona o myslivosti ale vyplývá, že určitou míru odpovědnosti má i vlastník honebního pozemku. Uživatel honitby tím, že řádně pečuje o chovanou zvěř, její životní podmínky a plní plán lovu, vlastník zase tím, že využívá oprávnění dané § 53 a
„…činí přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří…“. To však § 36a nebere vůbec v úvahu.
Jak by se to mohlo řešit systémově?
Možnost vidím v pouhé změně částí Zákona o myslivosti, pojednávající o uznávání a využití honitby tak, že honitbu jednoho vlastníka by podle § 18, odst. 2 by tvořily výhradně jeho honební pozemky a společenstevní honitbu podle § 18, odst. 3 pak pozemky dvou a více vlastníků. Bylo by tak zaručeno rovné právo všem vlastníkům k výkonu myslivosti na honitbě tvořené jejich honebními pozemky, protože buď mohou být členy honebního společenstva, které na společenstevní honitbě myslivecky hospodaří ve své režii, nebo mohou být členy mysliveckého spolku, kterému držitel honitby výkon myslivosti postoupil, protože podle shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu jim přednost členství zaručuje právě vlastnictví honebních pozemků v této honitbě. Podotýkám, že jinak než pronájmem, protože podle 68. odstavce Nálezu Ústavního soudu č. č. 49/2007 Sb. by výnosy z myslivosti měly přibližně pokrýt náklady a tím je myslivost definována jako nezisková činnost a pronájem je podnikání za účelem zisku.
Pak by stačilo změnit znění odstavce 1 v § 32 například tak, že „
Držitel honitby může honitbu využívat sám nebo výkon myslivosti přenechat mysliveckému spolku“.
Podle §2 zákona č. 83/1990 Sb. (Zákon o sdružování občanů) mohou být členy mysliveckého spolku nejen občané, ale i právnické osoby. Tímto způsobem by také zůstala zachována i právnickým osobám, splňujícím podmínky § 32, odst. 3c, možnost vykonávat myslivost též na honitbách jiných uživatelů.
Ve všech případech by všichni vlastníci honebních pozemků dostali právo ochrany svých pozemků i lovem. V přednosti členství by měli pak následovat místní myslivci. To by mohlo rovněž posílit spolkovou činnost venkovských komunit, kterou v žádném případě nevyřazovat z definice myslivosti, jak to navrhuje v § 2a předkladatel Novely. Narušení spolkové činnosti jako jeden z negativních dopadů navrhované Novely zmiňuje ve Zpravodaji ČMMJ 12/2023 také Ing. Janota.
Společné prohlášení ČMMJ a Sdružení vlastníků obecních lesů zaslané 11. 10. 2023 ministru zemědělství Marku Výbornému a zveřejněné v Myslivosti 11/2023 se připouští možnost nárokových povolenek, ale
„…až v případě nesplnění plánu lovu podle dikce novely (nesplnění plánu lovu na 90 % a méně)“. S tím lze souhlasit, ale tato možnost by měla být podmíněna také předchozí realizací všech známých opatření podle § 53 a až v případě, že selže ochrana pozemku i uživatelem honitby.
Nároková povolenka by měla být také vydávána především na nezbytnou dobu, kdy zvěř nadměrnou škodu působí a pouze na zvěř v tu dobu škodící a také jen na poškozovaný pozemek. Časové i obsahové rozšíření povolenky by pak záviselo jen na rozhodnutí uživatele honitby, třeba při potřebě redukce stavů i jiných než škodících druhů spárkaté. Všechny ostatní podmínky realizace povolenky by se pochopitelně řídily vnitřními předpisy uživatele honitby např. Provozním řádem. Při porušení povolenky nebo provozního řádu by měl uživatel honitby právo povolenku odebrat a hospodařící osoba by tím ztrácela nárok na vydání povolenky jinému i nárok na náhradu škody zvěří na všech honebních pozemcích, na kterých v tomto mysliveckém roce hospodaří.
V prohlášení se také píše, že
„nároková povolenka by měla být vydávána pouze samotné hospodařící osobě“. Ale co když tato osoba není myslivcem? Pak by logicky měla mít možnost navrhnout i jiného myslivce. V žádné případě by to nesměla být povolenka k poplatkovému lovu. Uživatel honitby by však měl mít právo povolenku nevydat třeba v případě pochybností o myslivecké morálce navrhovaného myslivce.
Řešeními, která vidím jako logickou jednoduchou a systémovou možnost, by se přiznalo právo výkonu myslivosti všem vlastníkům, resp. hospodařícím osobám bez ohledu na typ honitby, velikost jejich pozemků, a všichni by tak měli stejnou možnost ochrany svých pozemků i lovem před nadměrnými škodami zvěří. Navíc by se posílila tradiční spolková činnost a její kulturní a společenský význam zejména ve venkovských komunitách.
A co je velice důležité, také by se zabránilo spekulativním pronájmům honiteb, které škodí naší myslivosti a především zvěři.
Pokračování příště.
Ing, Alexandr VÍT