Časopis Myslivost

Někdy mi připadá, že se objevuje jistá podobnost s neblaze proslulým Titanicem. Ano, do podpalubí teče proudem ledová voda, ale na horních palubách se tančí…
Je mi jasné, že příroda jaksi není zvědavá na naše lidské pseudoproblémy, tudíž mnohé jevy v ní probíhají s neúprosnou pravidelností. A ve víru těchto dějů – jsme ochotni a schopni se vůbec zamyslet nad svým konáním? Je neodvratnou pravdou, že ti „pravodatní“ myslivci jaksi nemají čas na politicko-společenské hrátky, oni prostě přírodě slouží a v mnoha případech se ji snaží i zachránit. Respekt!? Jsou ovšem i tací, kteří za svým jednáním nutně musí vidět prospěch, nutně se musí vyvyšovat nad ty druhé s bohorovným konstatováním, že „já jsem nejlepší, jen já mám pravdu“. Mnohé takové úvahy jsou jaksi krátkozraké a dlužno říci, že jejich autory další osud myslivosti netrápí. Zde se ale naskýtá otázka, zda jsou to ještě vůbec myslivci a proč vůbec jsou „myslivci“.
Je zcela neoddiskutovatelnou pravdou, že výběr nových členů byl v minulosti prováděn podle zajímavého klíče. Ze své letité zkušenosti si pamatuji, že ne všichni potomci myslivců holdovali myslivosti jako takové a přiznejme si, že mnohdy velkou úlohu sehrály, milenky, manželky, družky. Prostě je to tak. Mnohdy se myslivost počala spojovat s lovectvím, což způsobil jednak nedostatek zvěřiny (z honu již nebylo přineseno nic do kuchyně), nedostatek času (kromě myslivosti se nabízela přehršel jiných kulturních povyražení), možnost okamžitého sdílení loveckých úspěchů a v neposlední řadě i jakési „společenské ocenění“ úspěšného lovce v řadách svých obchodních či jiných přátel.
Myslivost jako taková je určitým posláním, určitým životním stylem, určitou filozofií, ne každý je však s těmito cíli srozuměn, myslivost se pomalu a jistě změnila v lov. Nikoliv však lov ve prospěch celku, nýbrž lov individuální. Poměrně rychle jsme si zvykli na skutečnost, že nikdo a nikdy nám nesmí nic vytknout, poměrně rychle jsme si zvykli na skutečnost, že jakýkoliv spolek (snad kromě fotbalu a hasičů) je prostě dávným a dávným přežitkem. Důsledkem takového smýšlení jsou potom uzamčené kazatelny, různá „soukromá vnadiště“, naprostá ignorace kynologických a střeleckých osobností, naprostá ignorace onoho zbytku „češství“ v naší myslivosti…
Tudíž, oni „pravodatní“ myslivci se jenom smějí snahám o vytvoření „nového“ ZOM, v němž jaksi vůbec nehrají roli myslivci. Je jisté, že v české myslivosti stále najdeme řadu těch, jimž osud myslivosti není lhostejný, jim ovšem pomalu a jistě mizí úsměv ze rtů, neboť nový ZOM je jakousi politickou zakázkou a nejdůležitější je ten fakt, že na jeho znění se shodne celá vládnoucí garnitura. Pochybuji, že při jeho schvalování se poslanci budou řídit selským rozumem či sympatiemi k přírodě nebo zvěři…
A co ti druzí? Říkáme sice „druzí“, ale připadá mi, jako by jich bylo čím dál tím více. Člověka až děsí ten bohorovný klid, s nímž prohlašují: „No co, tak budu chytat ryby za hubu, lov jako lov“, člověka až děsí jejich klidné vyčkávání ve stylu „já mám přece špičkové auto a velmi drahou zbraň a znám někoho, kdo se zná s tamtím, takže lovit budu mít stále kde…“. Ano, peníze jsou a budou až na prvním místě, ale takhle to vůbec nejde.
Je pravdou, že myslivci nikdy nebyli jakousi revoluční masou. Rozhodně by se však neměli nechat přehlížet a být přehlíženi státotvornými politiky.
Nebezpečí ale číhá ještě někde jinde. Pokud se stane „zázrak“, a novela ZOM se neschválí, resp. „spadne pod stůl“ ať už kvůli množství jiných důležitějších zákonů, nebo kvůli nesporné kontroverznosti tohoto právního slepence, okamžitě radostně vyskočí ti, kteří dovedli českou organizovanou myslivost tam, kde se dnes nachází. Radostně budou křičet, jak vše dokázali zařídit a jak byl humbuk kolem novely ZOM zbytečný, přičemž si ani náhodou nepřipustí, že se tím vlastně zakonzervuje na další léta neradostný stav české myslivosti, kam ji přivedli právě oni! Nepotřebujeme tedy vlastně v prvé řadě revoluci sami ve vlastních řadách? Dokážeme se zamyslet?
 
Zdeněk HLAVÁČ