Dne 2. července 2024 se na loveckém zámku Ohrada konala odborná konference na téma „Hospodaříme správně se srnčí zvěří?“, kterou organizoval Středoevropský institut ekologie zvěře společně s redakcí časopisu Myslivost a Národním zemědělským muzeem.
Je mi velkou ctí, že jsem byl na danou akci přizván a byla mi dána možnost vystoupit se svým příspěvkem mezi ostatními přednášejícími. Stejně tak je pro mne ctí, že jsem byl na základě přednesených skutečností organizátory požádán o jejich zpracování do podoby příspěvku pro náš myslivecký časopis.
Je mi naprosto jasné, že s některými publikovanými závěry nebudou někteří kolegové souhlasit. Budiž, mají na to plné právo. Je to můj osobní náhled na celou problematiku a je jen na nich, nakolik se s nimi ztotožní, případně nakolik si budou schopni některé postupy upravit k obrazu svému.
Můj příspěvek je motivován základní myšlenkou každého uživatele honitby: „Kolik zvěře mám pro hospodaření k dispozici a jak se ke stanovení skutečného počtu co nejvíce přiblížím?“
Svůj komentář začnu s dovolením stejně jako vystoupení na konferenci. Předstupuji před čtenáře s pokorou, protože moje úvahy a závěry nejsou výsledkem vědecké práce. Jsou pouhým vývodem praktika, který se srnčí zvěří pracuje 40 let, z toho 32 let v roli mysliveckého hospodáře. Zkušenosti jsou poplatné podmínkám, v nichž se pohybuji. Jedná se o lesní honitbu na Vysočině, s rozlohou necelých 700 ha, s menším podílem polí, situovanou v nadmořské výšce 600 až 650 metrů. Z toho vyplývá i charakter daného prostředí a samotné srnčí populace.
Po desítky let jsme hospodařili v podmínkách ryze smrkového lesa s příměsí listnáčů. Po kůrovcové kalamitě se asi dvě třetiny honitby změnily v postupně obnovované paseky. Právě tento aspekt ovlivnil zásadně hospodaření se srnčí zvěří, a především můj osobní náhled na problematiku jejích stavů, tak, jak budu uvádět v dalším textu.
Jako myslivecký hospodář jsem vždy zastával názor, že zvěř se má chovat co nejvíce přirozeným způsobem v souladu s jejím prostředím, samozřejmě tak, aby nás zasáhly co nejméně problémy se škodami zvěří i případný nesoulad s představami držitele honitby.
Na straně opačné jsme samozřejmě zohledňovali, aby výsledek hospodaření byl alespoň psychologickou kompenzací nákladů na provoz honitby, který jakožto myslivecký spolek plně hradíme z vlastních zdrojů.
Nikdy jsem také nebyl příznivcem „překrmování“ zvěře a různých experimentů v dané oblasti. Nedomnívám se, že bychom k srnčí zvěři ve volnosti měli přistupovat tak, abychom tímto umělým způsobem „vyháněli“ trofejovou kvalitu. Pohybuji-li se v našich přírodních podmínkách, musím zkrátka a dobře respektovat, že bodová hodnota srnčích trofejí se bude v ideálním případě pohybovat mezi 100 až 105 b. CIC. Podstatnější jsou pro mne stavy zvěře, které nezpůsobují zbytečné kolize se zájmy hospodařících subjektů, a její zdravotní stav.
Oficiální přístup
Oficiální přístup k práci se stavy srnčí zvěře je všem mysliveckým hospodářům i zasvěcenějším myslivcům dobře znám. Vychází z rozhodnutí o uznání honitby, které jasně stanoví minimální (nejnižší přípustné) stavy zaručující biologickou existenci druhu jako takového a stavy normované (nejvyšší přípustné), které by měly zajistit soulad zvěře s daným prostředím. K tomu je nutné připočíst ještě stanovený KOP (koeficient očekávané produkce) odpovídající předpokládanému počtu mláďat, které odchová jedna srna, a rozepsanou pohlavní i věkovou strukturu dané populace.
Samotné hospodaření vychází se stavu cílového (jinde označovaného jako sjednaný), který je výsledkem dohody mezi držitelem honitby (faktickým vlastníkem) a uživatelem honitby, který v ní myslivost z praktického pohledu provozuje. Nejčastěji se tento sjednaný stav pohybuje na úrovni stavu normovaného.
Skutečný stav zvěře je pak stanoven na základě jarního sčítání, na jehož základě vypracovává myslivecký hospodář plán chovu a lovu zvěře pro následující myslivecký rok začínající 1. dubna. Po jeho skončení musí být stav zvěře zpět na stavu sjednaném. Toliko strohá fakta.
Právě u sjednaného stavu se s dovolením krátce zastavím. Vzhledem k tomu, že jej stanoví dohoda mezi uživatelem a držitelem honitby, není pravdou, že majitelé pozemků nemají možnost v současnosti ovlivňovat stavy zvěře v honitbách, jak je nám hojně a mylně podsouváno zejména s ohledem na vznikající zákon o myslivosti a některé „perly“, které současný návrh obsahuje. Navíc je právě držitel honitby (nikoliv uživatel, tedy ne „myslivci“) tou jedinou a poslední instancí, která o plánu lovu (a tedy stavu zvěře) rozhoduje!
To, že vlastníci pozemků (nejčastěji honební společenstva) nemají v 90 % případů o skutečném stavu konkrétní představu, a je jim to ve skutečnosti (s výjimkou hospodařících subjektů, kterým vznikají škody na zemědělských a lesních kulturách, a to často až po kůrovcové kalamitě) jedno, je věc jiná, nicméně na pováženou…
Málo nebo moc?
Tato základní otázka vzniká vždy a na všech úrovních jednání. Její podstata nevychází ani tak z výše popsaných oficiálních pravidel, jako spíše z pocitu zúčastněných. Pro jednu stranu „málo“ znamená „moc“ pro stranu druhou. A kolize je na světě. Zde snad ještě drobný komentář k výše uvedeným pojmům.
Budeme-li někde náhodou chovat opravdu „minimální“ stavy zvěře, může snadno dojít situaci, že se zvěř bude během reprodukčního cyklu potkávat pouze s obtížemi a každý biolog v dané souvislosti snadno vysvětlí problém příbuzenské plemenitby, k němuž bude zákonitě docházet.
Z hlediska mysliveckého půjde o stav, kdy zvěř v honitbě v podstatě nepotkám.
Troufnu si predikovat, že při dosažení této početní úrovně budu nacházet ojedinělé pobytové znaky a na skutečný počet zvěře mě upozorní maximálně dobré podmínky při obnově. Napadne-li tedy vůbec sníh.
Pro konkrétnější představu – v našem případě bychom v honitbě chovali asi 15 kusů, tedy 6 srnců, 6 srn a 3 srnčata. V hrubých rysech by to znamenalo využitelný přírůstek 6 kusů, což je lov 2 srnců, 2 srn a 2 srnčat (při rozepisování bych zřejmě dost „čaroval“).
V současné době provozujeme 13 krmných jednotek sestávajících obvykle z jednoho krmelce a dalšího místa typu jesliček. Na jedno zařízení by nám v tom případě vycházelo 0,58 kusu srnčí zvěře. Škody by samozřejmě nevznikly.
Je jen otázkou, zda by byl někdo v podobné honitbě, v níž je nyní srnčí zvěř nejhojnějším myslivecky obhospodařovaným druhem, ochoten nést celkové náklady v řádu stovek tisíc korun…
V případě skutečného dosažení normovaného stavu (ani zde nemůžeme v žádném případě hovořit o jeho dosažení v jediné honitbě, ale musíme do něj nutně započítat stav v širší oblasti tvořené minimálně několika sousedními honitbami, jinak se nám bude zvěř koncentrovat v místech ideálních podmínek a ostatní honitby budou z hlediska hospodaření postaveny na periferii), bude zvěř víceméně vzácnou. Lov bude na úrovni zhruba 2,3násobku výše nastíněného odstřelu odpovídajícího stavům minimálním. Setkání se zvěří budou v tom případě sporadická. Že je tato idealizovaná představa lehce vzdálená realitě, netřeba zdůrazňovat.
K odhadům skutečných stavů, které je schopné naše současné prostředí uživit, a které se v našich honitbách (znovu opakuji, že posuzovat musíme širší oblasti) rámcově pohybují, bych se rád dobral v následujícím textu.
Osobně se domnívám, že by současná praxe normovaných stavů měla být v jakékoliv legislativní úpravě nahrazena jiným pojmem (i s odpovídajícím obsahem), který by co nejvíce odpovídal „adekvátním“ stavům zvěře. Ty je navíc potřeba stanovit skutečně pro každou oblast vymezenou na základě stejných geografických a ekologických podmínek zvlášť! Ještě jednou opakuji, že jedna honitba je na tento přístup malá! Normované stavy nemohou také vycházet z tabulkového „sešněrování“ pro celé území republiky a je třeba počítat s jejich dynamickou průběžnou úpravou.
Do adekvátního stavu se pak musí promítnout nejen místní přírodní podmínky (struktura volné krajiny, podíl jednotlivých typů porostů, struktura lesa, okusové dřeviny, remízy, zarostlé strže apod.), ale také způsob hospodaření (podíl jednotlivých typů pěstovaných plodin, umístění těch atraktivních, ošetření lesních porostů proti škodám apod.).
Nemalou roli v tomto směru musí sehrávat i úroveň myslivecké péče, do které se promítne nejen neustále omílané přikrmování, ale také způsob jeho provádění (odváděcí přikrmování stahující zvěř od ohrožených porostů) a vhodně zvolená organizace odstřelu (zejména ohniskový odstřel situovaný do blízkosti poškozovaných kultur, který nejen sníží stav zvěře lovem, ale zajistí v daných lokalitách odpovídající tlak, na který zvěř zareaguje změnou stanoviště).
V oblasti mysliveckého hospodaření musím uvést ještě jednu poznámku, za kterou mě skalní myslivci zajisté nepochválí, nicméně nemohu jinak.
Vzhledem k vývoji současné krajiny, probíhajícím změnám (obnova porostů po kůrovcové kalamitě) a vývoji klimatu, kdy na většině území chybí souvislejší, déle ležící sněhová pokrývka, se myslivecká péče musí mnohem více posunout do pozice zodpovědné „péče zbraně“, než do pozice „péče sena“. Samozřejmě s detailně promyšleným a důsledně aplikovaným přístupem, jehož výsledkem nebude vystřílení zvěře, nýbrž stabilizace populací, a především jejich zkvalitnění!
Tím nejdůležitějším bodem dosažení adekvátních stavů zvěře ale musí být vzájemná tolerance všech zúčastněných, tedy držitele honitby, hospodařících subjektů, uživatelů honiteb i státní správy. Jinými slovy – chovat budeme moci tolik zvěře, kolik bude uvedenými subjekty tolerováno.
V dané souvislosti slýchám časté argumenty kolegů a nářky, že srnčí zvěře je opravdu málo, a že ji máme všude chránit. Otázkou je, co vlastně ono „málo“ znamená.
Je také otázkou, zda většina z nich vůbec tuší, jaké jsou skutečné stavy v jejich honitbách, a zda se jejich představy neopírají o liché dohady vycházející z dřívějších zkušeností a pouhých několika vycházek za rok.
Zapomínat by neměli ani na jednu podstatnou skutečnost, kterou je radikální změna v chování zvěře – přechod na noční režim, výrazné zkrácení únikové vzdálenosti, změna stanovišť, strategie volby úkrytů apod.
Podmínky jsou v různých částech republiky a různých honitbách různé. Mají samozřejmě vliv na celkovou hustotu populace srnčí zvěře v dané oblasti, nicméně v obecných zásadách se až tak příliš neliší, a je třeba si je pouze odpovídajícím způsobem přizpůsobit konkrétní situaci.
Budu-li se bavit o našich podmínkách postkůrovcových lesů, nevyplývá mi z celého zamyšlení nic jiného, než potřeba dočasně snížit stavy srnčí zvěře tak, aby bylo možné obnovit poškozené kultury. Je to ale stav pouze dočasný, protože s výhledem 5 až 8 let bude situace z pohledu srnčí zvěře v podstatě bezproblémová a už nebude nejmenší důvod nezačít daná opatření přehodnocovat. Samozřejmě, to vše s ohledem na momentální podmínky, legislativu a zejména způsob lesnického hospodaření. To je ale předmětem naprosto jiné diskuse.
Různé úhly pohledu
Při hodnocení stavu, zda je srnčí zvěře v honitbě „hodně“ nebo „málo“ se samozřejmě uplatní především úhel pohledu deformovaný příslušností k dané zájmové skupině.
První skupinu představují myslivci, kteří logicky chtějí chovat zvěře co nejvíce. Je to dáno jednak jejich požadavkem na efektivitu hospodaření, ale také pouhou niterní potřebou se se zvěří setkávat a při vycházkách nekoukat do „prázdné“ honitby.
Jak již bylo naznačeno, každá aktivita a každý koníček má někde finanční strop, za který už je ochoten jít málokdo. Nebude-li zvěř, nebudou nájemci honiteb, nebude nájem.
I opačná polarita má ale svůj strop. Přezvěříme-li honitby, dojde ke škodám, které nás mohou finančně zruinovat, případně se dočkáme poklesu hmotnosti zvěře, ztráty trofejové kvality, zhoršení zdravotního stavu (viz. fibropapilomatóza) a zimních úhynů.
Ano, nepopírám, sám jsem měl poměrně dlouhou dobu vůči zvěři podobný přístup. Jak jsem se ale seznamoval s dalšími skutečnostmi, docházelo mi, že bez důsledného loveckého zásahu to prostě a dobře nejde. Navíc v okamžiku, kdy vám odborný lesní hospodář oznámí, že během následujícího roku vysadí do honitby téměř 0,5 miliónu kusů sazenic, dostane váš pohled naprosto jiný rozměr.
Tím se dostáváme k úhlu pohledu hospodářskému. Je to zcela zásadní faktor a dlouhou dobu nebyl tento hlas ve vztahu k srnčí zvěři slyšet. Bohužel je tento relativně bezproblémový druh ve vleku těch problematičtějších, jako jsou oba jeleni, daněk a černá zvěř. Spolu s nimi je házeno srnčí do pytle „zlé spárkaté zvěře“.
Nicméně, budeme-li zcela upřímní, naším místně naprosto nesmyslným přístupem jsme to již dopracovali do stavu, že některé ORP nařizují odstřel srnčí zvěře kvůli zimním škodám na řepce, v některých lesních odděleních se objevuje požadavek na stav zvěře „nula“, jsou povolovány noční odstřely, lov na naháňkách apod.
Třetím úhlem pohledu je pohled ekologický. Jakkoliv by se to mohlo zdát bizardní a zprofanované klišé, nebojím se tohoto výrazu. Na mysli samozřejmě nemám slepou ochranu všeho bez výjimky tam, kde se to hodí, a fanatické pronásledování toho, co se momentálně dostalo do hledáčku pseudoekologických odborníků. Na mysli mám opravdu smysluplný pohled na trvale udržitelný stav zvěře uprostřed přírodního prostředí. Záměrně nepíšu přirozeného, ale přírodního, protože, co je vlastně dnes přirozené prostředí? Stav z První republiky? Z časů Marie Terezie? Středověku? Nebo těsně po posledním zalednění?
Když se podívám nazpět jen ve vlastních vzpomínkách, je to z hlediska vývoje nulová etapa uplynulého času. A to dokážu sám posoudit změny, které nastaly, a které mají minimálně na srnčí zvěř výrazný vliv.
Jako kluk jsem pobíhal tmavými smrkovými lesy po vrstvě suchého jehličí. Tu a tam byl polštář mechu, tu a tam kolečko zelených šťavelů. Jiná zeleň ve stálém přítmí větví nebyla.
Dnes na stejných místech stěží projdu hustou spletí ostružin, maliníku, bezů, náletových měkkých listnáčů a travin.
Plochy zeleně se i ve volné krajině za posledních sto let zdvojnásobily díky opouštění zemědělské půdy! Podívám-li se na energetický potenciál zemědělské krajiny, naleznu výnos nejběžnější obiloviny, pšenice, v roce 1928 na úrovni 1,5 tuny z hektaru. Dnes zemědělci ze stejné plochy sklidí 6,5 tuny! A kde je kukuřice i další energetické plodiny?
Opravdu si tedy myslíme, že jak lesní, tak polní prostředí skýtá zvěři jenom v etapě ohraničené jediným lidským životem stále stejné úživnostní podmínky, a že se máme padesát let opírat o stejná čísla normovaných stavů?
Jak již laskavý posluchač a čtenář vytušil, jsou dnešní normované stavy (chceme-li s tímto pojmem i nadále pracovat…) z hlediska skutečných podmínek podhodnocené. Prohlásím-li opravdu skromně, že současná krajina je schopná uživit bez problémů a kolizí dvojnásobek srnčí zvěře, nebudu daleko od pravdy. To si koneckonců ukážeme ještě na některých číslech.
Aby bylo ovšem jasno. Nekritizuji současný způsob plánování z hlediska systémového, protože by mohl fungovat a dát celé problematice potřebný řád. Jen bychom do něj museli dosadit jiná, mnohem realističtější čísla.
Na straně opačné vím něco málo ze zákulisí jeho nastavení po roce 2000 a chápu jej jako již tehdy přijatý kompromis různých zájmových skupin.
Jako myslivci jsme se s ním naučili žít a pracovat. Podařil se nám ve své podstatě husarský kousek. I v ne zcela ideálních podmínkách jsme dokázali uchovat hodnotné stavy srnčí zvěře, měřeno všemi třemi výše uvedenými úhlu pohledu. To, že se nám již nepodařilo zachránit správnou strukturu jak z hlediska věku, tak pohlaví, je již kapitola jiná.
Nebýt kůrovcové kalamity, jelo by se v zaběhnutých kolejích velmi pravděpodobně dál. Takto nás všechny doběhla neschopnost pružné reakce na měnící se podmínky, která se již projevila změnou doby lovu (byť zdánlivě dočasnou), výjimkami ze zakázaných způsobů lovu a v neposlední řadě přípravou nového zákona o myslivosti v podobě, která byla dána na papír.
Apeluji proto znovu – nenapínejme dál trpělivost zúčastněných stran, a tam, kde je to nutné, zareagujme odpovídajícím plánem lovu. Dodržme přitom naše dosavadní pravidla odstřelu a mysliveckou morálku. Stavy možná dočasně snížíme, nicméně můžeme paradoxně přispět ke zkvalitnění chovaných populací. Jinak se dočkáme skutečného vybíjení zvěře, jehož podobu si nikdo nedokážeme představit ani v nejhorších snech…
Pokračování v dalším čísle
Mgr. Josef DRMOTA