Václav Fuchs byl v roce 1903 zřejmě jedním z posledních autorů, kteří psali o staroanglických teriérech (
Old English Terriers) ve varietě
black and tan či bílé (
White English Terrier) jako o plemenech recentních, žijících ještě v jeho době.
Staroanglický teriér byl „plemenem“ (spíše však psem) exteriérově velmi variabilním. Jeho velikost se pohybovala od osmi do čtrnácti kilogramů, srst byla buď krátká a přiléhavá, tedy hladká (
smooth), nebo delší a hrubá až drátovitá (
wire), drsná.
Zbarvení mohlo být klasicky černé s tříslovým (nebo s tzv. pálením), tedy
black nad tan, ale jak s bílými znaky, tak bez nich. I když zbarvení nebylo rozhodující, právě ono, zvláště v případě psů zcela bílých, vedlo k vydělování a formování některých moderních plemen; na jedné straně k manchester teriérovi, na druhé k modernímu anglickému bulteriérovi.
Jména britských plemen loveckých psů jsou kromě loveckého způsobu či místa původu často odvozena nebo spojována s druhem lovené zvěře:
foxhound a
foxterriér – psi na lišku,
harrier na zajíce,
otterhound na vydry,
deerhound na jeleny,
wolfhound na vlka.
Chybí zde však nejméně dvě plemena, podle tohoto klíče známá v kontinentální Evropě: medvědohryz a kanečník. Důvod je celkem jasný - medvěd hnědý zmizel z Británie téměř před tisícem let (poslední v Anglii byl uloven kolem roku 1240, ve Skotsku v další dekádě), divoká prasata „přežívala“ ve Velké Británii do 13. století a zcela vyhubena byla před třemi sty lety. Je tedy jasné, že na ostrovech stěží mohla vzniknout plemena specializovaná na lov této zvěře.
Proč tedy dnes, alespoň do jisté míry, můžeme považovat bulteriéra (jehož jméno je odvozeno od býka/
bull, respektive díky spojení s anglickým buldokem, psem zápasícím s býky), za loveckého psa? Přesněji za psa rovněž používaného nebo použitelného k lovu?
Kontaktní lov černé zvěře, tedy způsob, kdy psi zvěř nejen vyhledávali, stopovali a zdržovali do příchodu lovce, ale také na ni útočili a bojovali s ní i za cenu vlastního života, byl v Evropě znám od středověku.
Již od této doby zde můžeme nalézt jistou historickou paralelu s loveckým využitím moderního bulteriéra, neboť ve smečkách těchto psů jsou jmenováni právě býkohryzové, psi označovaní jako
bullenbeisser. Smečka takových psů je zachycena například v díle Breviario Grimani z přelomu 15. a 16. století, nebo v tzv. Přebohatých hodinkách vévody z Berry, kde bychom při troše představivosti mohli najít něco společného s o mnoho pozdějším bulteriérem.
V nejstarší u nás známé lovecké literatuře, jako bylo dílo H. F. v. Fleminga
Der vollkommene teutsche Jäger z let 1719 až 1724, obdobně jako na rytinách J. E. Ridingera ze stejné doby, je sice zmiňován lovecký pes „kanečník; ten však s pozdějším bulteriérem neměl nic společného ani ve vzhledu, ani v způsobu využití. Loveckému využití bulteriérů při lovu černé zvěře na kontinentě předcházela úplně jiná historie, a kořist daleko menší.
Zápasy psů s krysami byly sice známy a provozovány už před zákazem zápasů zvířat v Anglii roku 1835, ale v polovině 19. století dosáhly vrcholu rozšíření. Zájem o zápasy, při nichž se točily v sázkách velké peníze, byl obrovský. Majitel hostince, v němž se pravidelně konaly závody ve rdoušení krys, kupoval týdně až dva tisíce – nejlépe venkovských – krys.
Nový druh boje potřeboval také nové bojovníky; dosavadní zápasníci typu buldoka byli na zápasy s krysami příliš těžkopádní, pomalí a neohrabaní. Podnikaví chovatelé se tedy rychle zaměřili na vyšlechtění vhodného psa.
Jeden z prvních a nejúspěšnějších byl J. Hinks považovaný za „otce“ plemene, známého nejprve jako
Bull and Terrier.
Za základ vzal anglického buldoka, vyznačujícího se nezdolnou houževnatostí, odolností, odvahou a urputností v boji. Odlehčil ho staroanglickým bílým teriérem, tradičním plemenem vyznačujícím se kromě bílého zbarvení delším profilem hlavy a souměrnou, vyváženou stavbou těla, a které dodalo rychlost a temperament spolu s vášní a ostrostí na hlodavce. Třetím plemenem byl hladkosrstý
black and tan teriér.
Psi typu pozdějšího anglického bulteriéra se však v Anglii vyskytovali už dříve, o čemž svědčí například obraz křížence buldoka a bílého teriéra jménem „Trusty“ z roku 1806.
Jméno
Bull-terrier se poprvé objevilo v
Annals of Sporting sestavených v roce 1822 Piercem Eganem. Tehdejší kříženci, raní bulteriéři, byli v porovnání s dnešními psy nohatější a jejich hlava, pod silným vlivem buldoka, nejvíce připomínala současnou argentinskou dogu.
V této době se chovatelům jednalo především o získání schopného, tvrdého, odvážného, dravého a hbitého bojovníka, u nějž se příliš nehledělo na vzhled. Prvním, kdo se zaměřil také na propracování exteriéru a dal tak vlastně skutečně základ vzniku nového plemene moderního typu, byl zmíněný J. Hinks z Birminghamu.
Zbarvení
Za pravé bulteriéry byli dlouho považováni jen zcela nebo převážně bíle zbarvení psi. Například i německé publikace ještě v roce 1923 (G. Müller,
Der Gesunde Hund) uvádějí jako jediné čistě bílé zbarvení. Vícebarevné variety vznikly až zkřížením s anglickým staffordshire teriérem.
Dnes u bílých musí být zbarvení čistě bílé, pigmentování kůže a znaky na hlavě jsou přípustné. U zbarvených jedinců musí barevné plochy převládat; všechna zbarvení jsou rovnocenná, ale žíhanému se dává přednost. Připouští se i černé žíhání, červená a plavá barva i zbarvení trikolorní. Nežádoucí je modré a játrově hnědé zbarvení.
Uši
Zvláštní vývoj prodělal u mnohých plemen teriérů tvar a způsob nesení uší. Na portrétu bílého teriéra ze 70. let 19. století, a ještě i na rytině staroanglických bílých teriérů Vero Shawa z roku 1881 (
The Illustrated Book of the Dog), jsou psi se vztyčenýma, ovšem kupírovanýma ušima. Původním důvodem kupírování bylo zmenšení citlivé „plochy“, za níž by mohl být zápasník uchopen svým soupeřem.
Později, když bylo kromě zápasů zvířat v Anglii zakázáno i kupírování uší, objevují se postupně psi s ušima polovztyčenýma, dopředu klopenýma (jako u dnešních foxteriérů), nebo s ušima opět zcela vzpřímenýma, jako mají moderní bulteriéři. Vzpřímení ušního boltce bylo ovšem dosaženo nikoli cestou skalpelu a chirurgických nůžek, ale chovatelského umu.
Obraz E. Mondyho „Bílý teriér“ z roku 1875 ukazuje bílého anglického teriéra, který má již na počátku poslední čtvrtiny 19. století nekupírované, dopředu klopené uši (tzv.
button ears), stejné, jako má současný foxteriér nebo manchester teriér; a to přesto, že takzvaný
anti-cropping law „protikupírovací zákon“, byl vyhlášen až o dvacet let později.
U přímých potomků bílého teriéra, anglického bulteriéra, bylo dosaženo vzpřímeného ucha (
prick ear) bez kupírování chovným výběrem. Od roku 1906 se staroanglický bílý teriér neobjevil na výstavě a tento rok můžeme považovat za datum jeho praktického vymizení, resp. vyhynutí.
Zákaz kupírování uší, který v Anglii platil od roku 1895, nejprve odradil mnohé chovatele bílých anglických teriérů, předchůdců bulteriéra, natolik, že toto plemeno zmizelo, respektive se „rozpustilo“ v plemenech jiných. Chovatelé bulteriérů, kteří se nehodlali vzdát typického vzhledu svých oblíbených psů se vzpřímeným ušním boltcem, však v dalším chovu dosáhli vzpřímeného ucha vhodným křížením.
Dnes jsou uši malé, tenké, blízko u sebe nasazené. Pes musí být schopen nést je vzpřímeně, se špičkami směřujícími vzhůru.
Nejvýraznější změnou ve vzhledu za poslední století je tvar hlavy, konvexní linie nosního hřbetu bez stopu, takže hlava dosahovala v 80. letech tvaru vajíčka.
Pokud má být v současné době bulteriér využíván při lovu černé zvěře, je třeba ho opravdu dobře připravit s tím, že staletí bojovných předků přinesla tomuto plemeni kromě mimořádné odvahy, vášně a přirozené radosti ze zápolení, nezměrné vůle po vítězství, nebojácnosti, síly a ostrosti také výraznou inteligenci, bystrost a věrnost, především však nevídanou oddanost svému majiteli. Všechny tyto vlastnosti a předpoklady je možné vhodným způsobem rozvíjet, ale také se znalostí věci – tedy jeho minulosti a vývoje, spolu se zkušenostmi kynologickými – zvládat a usměrňovat.
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Poznámka autora:
Dovolím si připojit jednu osobní zkušenost. V roce 1984 jsem byl angažován jako „odborný poradce“ k tématu historie lovu při natáčení filmu režiséra Otakara Vávry „Oldřich a Božena“, což byla adaptace divadelní hry Františka Hrubína, odehrávající se na přelomu 10. a 11. století.
Podle scénáře měl film ukazovat „barvitý, krutý obraz doby se snahou o co největší věrohodnost reálií – středověkého způsobu života, lidových zvyků, exteriérů, kostýmů atd.“. V jedné z úvodních scén se odehrávala štvanice na divočáka, kterého měl chladnou zbraní zarazit člen lovecké družiny (Jaromír Hanzlík) a uříznutou hlavu divokého prasete v pokleku podat „masterovi“ lovu Jiřímu Bartoškovi v roli knížete Oldřicha.
Produkce kromě jiného požadovala, aby součástí štvanice byla i smečka loveckých psů, která dostihne a zadrží divočáka. Navzdory mým námitkám, že v té době toto plemeno ještě neexistovalo, padla volba na bulteriéry, typově nejbližší a reálně jediné plemeno loveckých psů, které bylo možno k tomuto účelu použít. Přes své kamarády jsem tehdy sehnal skupinu majitelů bulteriérů, kteří byli ochotní (a v mnoha případech nadšeni) se tohoto podniku zúčastnit.
První obtíž nastala, když při zkoušce běhu lovecké družiny lužním lesem u Židlochovic, začali vzrušení bulteriéři, kteří takovou situaci pochopitelně v životě nezažili, napadat nejprve koně kaskadérů, docházelo ale i ke vzájemnému napadání psů. Po několika zkouškách se situace alespoň v tomto bodě zklidnila.
Scénu s dostižením a zárazem divočáka však nebylo možno ani nazkoušet, ani opakovat. Jelo se tzv. „na ostro“. Impozantní kňour byl dohlížející veterinární lékařkou injekčně zklidněn (sedován) a vypuštěn až na louce pod mohutným dubem, kde se odehrávala závěrečná scéna této sekvence.
Psi vzorně kance obstoupili a Jaromír Hanzlík, v zastoupení našeho mysliveckého kamaráda v přestrojení, zarazil kance chladnou zbraní. Poté, co byla praseti složitě oddělena hlava od těla, s vypětím všech sil ji Hanzlík v pokleku pozvedl ke knížeti, samozřejmě ryjem kupředu, krvavou stranou k sobě. Jak nám večer řekl, měl co dělat, aby s ním ke knížeti nesměřoval i obsah jeho zažívání.
Poučení však bohužel přišlo o něco později: některé z majitelů účinkujících majitelů bulteriérů tato zkušenost povzbudila natolik, že se následně účastnili i skutečných naháněk na černou. Mezi nimi i nádherný, nadějný, avšak mladý bílý pes jménem Monty, který v důsledku své nezkušenosti a lovecké vášně skončil obdobně, jako psi na výjevech z 16. století – byl rozpárán klektáky kňoura.
„Přebohatých hodinkách“ (modlitební kniha) vévody z Berry z 15. století, zobrazujících konec štvanice na kance, bychom při troše představivosti mohli u dvou bílých psů najít něco společného s o mnoho pozdějším bulteriérem
Předchůdce moderního bulteriéra, bílý anglický teriér, šampion Prince na portrétu z roku 1870; zájem o chov tohoto velmi populárního plemene poklesl po vydání zákona zakazujícího v Británii kupírování
Šampionka White Rose Girl z „Kendon Kennel of Bull-terriers“ majitelky D. J. Kennedy Thom z Glasgow, narozená v roce 1922, na snímku ve věku čtyř let
Bílí teriéři ze „Silversea Kennel“ majitele Harry J. Prestona z Birminghamu, narození kolem roku 1924
Bílý minibulteriér Nelson, šampion Anglie, narozený v roce 1866, zvítězil na řadě výstav mezi lety 1868 až 1872; tedy ještě v době před zákazem kupírování uší v roce 1895
Zápasník „Madman“ („Šílenec“) z Welshovy knihy „The Dog in Health and Disease“, 1879. Otcem bulteriéra Madmana byl bílý „bulldog“, narozený v roce 1855, který patřil legendárnímu chovateli Jamesi Hinksovi; Stonehenge o něm v roce 1879 napsal, že je to pes určený nikoli pro „business“ ani pro zápasy, ale pro soutěže ve výstavním kruhu
„Barevní bulteriéři“ byli v Anglii dlouho považovaní za samostatnou varietu, „Coloured Bull-terriers“, a vyskytovali se poměrně vzácně; proto jim možná bylo tolerováno nekorektní postavení ucha, podobně jako výstavně úspěšnému psu Sher Grand Duke z „Sher Kennels“ Teda Lyona ze Surrey; snímek byl publikován v roce 1929. První barevní bulteriéři vzešli z Sher Kennels v roce 1911; chov navazoval na staré slavné linie zápasnických psů. Lyon veřejně přiznával, že v chovu využil krev dalších plemen: barzoje, krátkosrsté kolie, pointera, dalmatina a jiných
Anglický šampion, bílý pes Silversea Sensation, narozený 1. února 1926 v chovatelské stanici Harry J. Prestona v Brightonu; patrný je ještě poměrně výrazný stop. H. J. Preston patří mezi nejstarší a dodnes nejuznávanější chovatele bulteriérů v Anglii
Zápasům bulteriérů s krysami přihlíželi a vysoké částky sázeli do konce 30. let 19. století londýnští „gentlemani“
Bulteriér „Champion Tarquin“ majitele Sira W. C. Vernera, později autora knihy Vero Shawa, v níž byl obraz publikován, a slavný dalmatin „Captain“ Jamese Faworyho. Na počátku 60. let 19. století začal chovatel James Hinks prosazovat „nový typ“ bulteriérů, který se odkláněl od znaků buldoka; soudí se, že v chovu použil vedle greyhounda také dalmatina a Shaw proto spatřuje mezi oběma plemeny mnoho společných znaků
Jak ukazuje ilustrace v díle J. Täntzerna „Der Dianen hohe und nieder Jägtgeheimnüss“, k lovu černé byli psi, chránění speciálními rouškami, ve středoevropském prostoru používaní už v 17. století