Přitom juniorskou mistryní Evropy v trapu se stala
Martina Matějková, mladá sympatická slečna, do které by asi nikdo hned na první pohled neřekl, že tak skvěle ovládá brokovnici. Požádal jsem jí tedy o rozhovor….
Vítězství na Mistrovství Evropy v italském Lonatu v disciplíně trap v kategorii juniorek je zatím můj největší úspěch. K tomu se nám povedlo s mým přítelem Ondrou Šťastným vyhrát mixy, soutěž na 75 terčů pro každého, po sečtení výsledků se pak šlo do rozstřelu, my jsme měli 141 terčů ze 150, šli jsme s Italy o rozstřel o zlato, který skončil druhým místem. Na tomto mistrovství Evropy se nám ještě s Terezou Záviškovou a Zinou Hrdličkovou povedla zlatá medaile ze soutěže týmů.
Pokud vím, tak byla na mistrovství i nová kategorie tria…
Ano, novinkou na mistrovství je také soutěž trio, kdy střílí tři závodníci dvě položky a výsledek se sčítá, v mužích uspělo trio ve složení Jiří Lipták, Pavel Vaněk a Jan Palacký, junioři také vyhráli, tam byl Ondřej Šťastný, Petr Dorničák a Jaromír Hanák. V juniorkách jsme také vyhráli, jak jsem již zmínila na začátku.
Už ale v minulosti jste slavila některé střelecké úspěchy…
Momentálně jsem poslední rok juniorka, v předchozích letech jsme měli z každého mistrovství Evropy medaili v týmech, první jsme byly na Kypru v roce 2021, pak jsme byli pokaždé druzí. Minulý rok jsem s Kubou Kosteleckým vystřílela v mixech stříbro, ale individuální závod se mi zatím nepodařil, do finále mi většinou scházel jeden nebo dva terče, pokaždé mi to utíkalo. Takže se to povedlo až letos v Lonatu, bylo to takové vysněné vítězství na mé poslední Evropě za juniory.
Soutěžíte jenom v trapu, nezkoušela jste i skeet? A kde trénujete?
Střílím jen olympijský trap. Začínala jsem na loveckém kole, pak jsem se ale tak trochu omylem přesunula na trap a tam jsem už zůstala. Jsem členkou Sportovně-střeleckého klubu policie Kometa Brno, trénujeme na střelnici v Brně Soběšicích. Tam je nás většina střelců, dalším druhým centrem je Dukla (klub Armády ČR). Zároveň spadám pod OLYMP centrum sportu ministerstva vnitra.
s trenérem Jiřím Gachem
Letošní pařížskou olympiádu nestihnete, ale co třeba další olympiáda, je to vaše vysněná meta?
Samozřejmě by to bylo krásné, ale uvidím. V každém případě je to ta nejvyšší meta pro každého sportovce, ale je ještě brzo. Zatím ani nevíme, jaké budou kvalifikační podmínky. Každý sportovec by určitě chtěl zažít olympijský závod, ochutnat a zažít takovou vrcholnou sportovní událost.
Jaká je konkurence v trapu jak mezi juniorkami, tak i v kategorii ženy?
Mezi juniorkami a ženami v Česku nás je asi 12 holek, které střílejí trap. Potkáváme se na závodech, známe se, postupně se mezi nás dostávají i mladší. Konkurence ve světě je ale mnohem širší. V kategorii žen, kam brzo přejdu, tam už je konkurence podstatně větší, tam už jsou střelkyně i ve věku 30 a více let, které mají zkušenosti, střílejí celý život a jen tak nic je nerozhodí. Mnohé z nich už byly i na olympiádě, mají medaile z různých šampionátů, absolvovaly mnohá finále, takže pro nás mladší bude těžké se probojovat v takové konkurenci na stupně vítězů. Takže náročné to bude, ale ne nereálné se prosadit, pokud bych si nevěřila, tak to by bylo špatně.
Dá se střílením v kategorii žen u nás uživit jako vrcholový sportovec?
Samozřejmě se můžou živit střelbou jak muži, tak ženy. Záleží jakých výsledků daný sportovec dosahuje a jakou životní úroveň si představuje. Broková střelba má ale oproti jiným sportům výhodu, že se dá provozovat i do vyššího věku, čím starší, tím se dá říct, že střelec zraje, hlava je uklidněnější a zvládá tlak závodů lépe. Takže jak muži, tak i ženy, mají delší dobu k šanci se prosadit mezi nejlepší.
Abychom nepominuli, zmiňte i vašeho přítele, který bohužel na rozhovor nemohl přijet. Poznali jste se asi nejspíše při sportu?
Samozřejmě, jak jinak, poznali jsme se na střelnici. Když jsem začínala, tak Ondra už dva roky střílel a asi po půl roce jsme se začali postupně bavit až jsme spolu začali žít v Brně. Jsme spolu už třetí rok, ale legrační bylo, že první rok jsme to tajili, protože jsme se báli, aby někdo neřekl, že se rozhazujeme navzájem při střílení. Povedlo se nám oběma, že jsme z mistrovství Evropy oba přivezli medaile, tak už jsme mohli v klidu s pravdou ven, že tvoříme pár. Přítel je v současnosti nejlepší junior v Česku a spadá pod stejný rezort i klub jako já, byl ve finále na mistrovství světa dva roky zpátky, minulý rok se rozstřeloval o finále na mistrovství Evropy, ale bohužel to nevyšlo, ale i tak je to úspěch.
Byl ale také součástí týmů, které mají z mistrovství Evropy několikrát medaili, se Zinou Hrdličkovou byli v roce 2022 na Kypru stříbrní z mixu.
Jak to dopadne, když si rozdáte spolu závod?
Zatím mě poráží, ale tento rok je to už jak kdy…. Ale, popravdě, musím říci, že pořád ještě střílí lépe než já.
Takže vám i radí kromě trenéra?
Hlavní je trenér, to je jasné, ale je to tak, že si s přítelem pomůžeme, když nám to nejde a pokud můj trenér nejede se mnou na závody, tak mi přítel poradí, nebo spíš řekne, co si myslí, že bych měla trochu změnit. Ale jinak si do střílení nekecáme, máme přípravu rozdělenou, přijdeme sice společně na trénink, ale tam je každý sám za sebe, společné soužití jde stranou.
Pojďme se vrátit ke kořenům. Pocházíte z myslivecké rodiny, ale střílel někdo závodně? Jak jste ke střelbě přišla a kdy jste vzala zbraň poprvé do ruky?
Děda je myslivec, střílel a objížděl lovecká kola i trapy, vyhrával i některé místní myslivecké závody. A s tátou to bylo v podstatě to samé. Pamatuji si takový ten útržkovitý dětský zážitek, že jsem ležela jako malinká v posteli, nemohla jsem usnout a najednou se objevil táta, položil vedle mě veliký pohár, který ten den vyhrál v trapu. Táta střílel celou dobu ale spíše ty místní srandamače, až když jsem začala střílet já, začal táta jezdit se mnou a taky závodí. Jezdíme spolu už čtvrtou sezónu. Dokonce se nám spolu podařilo vyhrát závod rodinných dvojic.
Já osobně jsem prý měla opravdovou zbraň v ruce už ve třech letech, ale pistoli. Z brokovnice jsem střílela poprvé, když táta trénoval asfalťáky, chtěl, abych jednou mohla střílet na bažanty, aby mi to šlo. V kolika letech to přesně bylo už ani nevím, ale od mých patnácti mě připravoval už pravidelněji a občas jsme si šli vystřelit na lovecké kolo. Můj první, vážně myšlený závod, byl v roce 2020 v Bohuslavicích. Chtěla jsem ho vyhrát, protože jsme se s kamarádem vsadili, že pokud budu lepší, tak si vezme naše štěně. Nakonec jsme vyšli nastejno a štěně si nevzal. Od té doby jsme trochu trénovali a omylem jsem vlastně přešla na trap, že si to půjdu zkusit a střílela jsem dvacítkou.
Takže na začátku bylo lovecké kolo?
Ano, začala jsem na loveckém kole, na jednom závodu ze mnou přišel nějaký pán, že střílím dobře, zda bych nechtěla zkusit střílet pod Duklou. A dal kontakt na Robina Daňka, který je v RSCM Hradec Králové, kde jsem začala už opravdu vážně trénovat. Tam jsem střílela první rok, povedl se mi vyhrát titul Mistra České republiky a pak jsem přestoupila do SSKP Komety Brno, kde doteď střílím pod dohledem trenéra Jiřího Gacha.
Zkuste prosím popsat, jak vypadá váš trénink, resp. příprava?
My netrénujeme jen na střelnici, ale začnu střelnicí. Na střelnici jsme letos začali brzo, jelikož mistrovství Evropy jsme měli už v květnu. Takže jsme začali v lednu, jakmile to bylo možné, protože nestřílíme v mrazu nebo pokud je napadaný sníh.
Za rok vystřílím přibližně 11 až 15 tisíc nábojů, od dubna až do září máme v podstatě každý dva týdny závod, na trénink chodíme v té době většinou dvakrát týdně plus závod, případně tak, jak kdo cítí potřebu a domluví se s trenérem.
Pak máme fyzickou přípravu, chodíme do posilovny, cvičíme rehabilitační cvičení, protože střelba je jednostranný sport. Já jsem ze začátku ještě ke střílení hrála i tenis, takže mám posunuté celé tělo na jednu stranu, pro mě je proto o to více důležité rehabilitační cvičení.
Kondice je důležitá i proto, protože musíte zvládnout závod i ve velkém vedru nebo zimě, musíte stále udržet pozornost v danou chvíli, umět odpočívat a nedat šanci únavě.
Někdy máme mezi položkami hodinu a půl pauzu, někdy jsou tři hodiny, teď na Evropě jsme někdy měli jen půl hodiny.
S tím souvisí i psychická příprava. Mám od ledna k dispozici sportovního psychologa. Každý závodník je jiné povahy a psychiky. Někdo se dokáže vyrovnat s tlakem sám, někdo potřebuje pomoc. Já jsem třeba zjistila, že je mi spolupráce s psychologem prospěšná a pomáhá mi stoupat dál ve výkonech.
Vy jste spíš impulsivní nebo klidnější typ?
Ve svém osobním životě jsem spíše klidnější typ, ale ve sportu mám obojí. Ve sportu se s tím stále učím pracovat, abych se dokázala uklidnit ve správnou chvíli.
Souvisí se závodem nějaká speciální strava nebo režim dne, případně po závodu relaxace?
Tohle je velice individuální, ale já se třeba snažím nejíst velká jídla během závodu. Najím se až to skončí. Jíme hodně ovoce, abychom měli hodně energie, důležité je dodržovat pitný režim a hlavně odpočívat mezi položkami.
Jako Jarda Jágr, že si dáte chrupku?
To asi ne, ale všechno, co pomůže ke koncentraci. Každému vyhovuje něco jiného.
Když čekáte, co vám běží hlavou, myslíte na závod, nebo se naopak odreagujete, posloucháte hudbu?
Když jedeme jako junioři, většinou si povídáme mezi sebou o myslivosti, bavíme se o tom, co kde komu chodí na krmeliště, kdy kdo kam pojede zakrmit, co viděl a zažil při poslední čekané, probíráme různé příhody z myslivosti a celkově ze života. Většina ze závodníků jsou myslivci, tak máme o čem povídat, hlavní je přenést se ze stresového prostředí někam jinam. Samozřejmě, když se blíží položka, tak má každý svůj postup. Já si pustím písničky a soustředím se sama na sebe.
A jak se připravujete doma?
Samozřejmě během zimy sušíme, většinou je od listopadu do února volno (od závodů). Moderní je za poslední roky cvičení očí a postřehu, jsou na to speciální metody a cvičení. A pro mě osobně je to velmi důležité i proto, protože když jsem začínala, měla jsem dominantní levé oko.
Jste pravák nebo levák?
Pravák, ale dominantní bylo levé oko. Přišla jsem na první trénink, měla jsem zavřené levé oko, navíc jsem stála navážená dopředu. Robin Daněk mě postavil tak, jak mám a já trefila dva terče z 200 terčů. Při střelbě ale musíme mít obě oči otevřené, abychom měli prostorové vidění. To byl docela problém. Tak jsme začali řešit s optometristou cviky, zda by se to dalo přecvičit. Cvičila jsem poctivě oči každý den dvě hodiny, naštěstí se to povedlo a od té doby už normálně vidím tak, jak mám.
Bylo potřeba na to nějakým způsobem přizpůsobit pažbu?
Ne, nemusela, ale chvíli jsem musela střílet s brýlemi, na kterých jsem na levém oku měla nalepené černé kolečko, abych neviděla přesně na terč levým okem, ale viděla jsem vše okolo. Stejný problém jako já mají ale někteří střelci doteď, i ti dospělí, dokonce se už vyrábí speciální brýle na míru, které umožňují vidět každým okem jinak.
Pojďme k technice…
Od OLYMPU CS MV mám k dispozici brokovnici Perazzi MX8, dostala jsem jen baskuli a hlavně s předpažbím, pažbu mi na míru dělal Karel Novák. Mám jen jednu brokovnici, na kterou jsem zvyklá. Střílím brokovými náboji Sellier&Bellot, vlašimská zbrojovka je dodává pro všechny v Kometě.
Jak je pro vás jako pro vrcholovou sportovkyni, střelkyni důležité ostatní vybavení? Brýle, oblečení, vesta, boty?
Vestu a oblečení máme všichni stejnou, máme jednu reprezentační, abychom stejně vypadali. Vesta nesmí škrtit nebo být volná, musí být prostor na náboje, popravdě vliv vesty nějak zvlášť neřeším. Ale třeba brýle jsem před rokem vyměnila, myslím, že mi to dost pomohlo, že v nich lépe vidím. Používám výměnná skla, takže podle počasí měním barvy, někdy mám i bezbarvé, když je hůř vidět.
Do kdy se střílí, když se přižene průtrž mračen nebo padne mlha?
Střílí se za deště, dokud nejsou kroupy, většinou se střílí i za silného deště. Dokud jsou terče vidět, tak se střílí pořád. Na posouzení jsou rozhodčí, kteří by zastavili závod, ale zatím se mi to nestalo.
Dnes už asi nejsou klasické asfaltové terče…
Teď jsou z biolátky, která se rozloží během pár let. Terče se ale liší třeba tvrdostí, některé hůř praskají. Někdy najdeme na zemi i nerozbitý terč, který v sobě má tři broky, některé se rozletí skvěle. Je na rozhodnutí pořadatele, jaké chce terče.
Takže vás to neovlivňuje jako v tenisu, těžké míčky, lehké míčky…
Já se na to nezaměřuji, snažím se to nevnímat. Hlava rozhoduje vlastně o všem. Na závodech umí střílet každý, každý může předvést co v sobě má. Všichni přece mají podmínky stejné.
Pojďme k myslivosti. Říkala jste, že jste udělala myslivecké zkoušky, takže jste se potatila…
Ano, zkoušky jsem si udělala hned v patnácti, chtěla jsem je mít co nejdříve, mě totiž hned potom čekaly zkoušky na střední školu. Zároveň troubím na lesnici, což jsem do naší rodiny vnesla jako první. Je to opravdu nezapomenutelný okamžik, když zahajuji a ukončuji společný lov.
Máte vůbec čas při sportovním vytížení chodit do honitby?
Přítel je velký myslivec, tak chodíme do lesa spolu. V létě na srnce, do honitby se dostaneme ale spíše přes zimní přestávku ve střelbě, a to chodím spíše s tátou. Já ale chodím do honitby nebo do přírody hodně s našimi psy, to mám hodně ráda, vezmu tři jezevčíky a jdu se projít. Mnohdy jdu raději se psy než si sednout na čekanou.
Když sedíte na kazatelně, promítají se vám nějaké zážitky ze závodů, z posledního tréninku, co jste špatně trefila, co jste mohla udělat líp?
Promítají se mi v hlavě hlavně ty okamžiky, když jsem vyhrála, když střílím finále, jsou to takové okamžiky, ty klíčové momenty. Asi si budu navždy pamatovat letošní poslední finále v Lonatu, z posledních čtyřech terčů stačilo trefit dva. Trefila jsem první, pak jsem ale měla dvojdíru, a kdybych poslední terč netrefila, tak jdu s Italkou do rozstřelu o mistryni Evropy. Naštěstí jsem poslední terč trefila. Pak mi jeden pán psal, že mám asi ráda drama. Prostě to tak vyšlo a já vidím tu poslední ránu stále v mysli.
Když sedíte na kazatelně a vyjde srnec a chcete ho ulovit, hodí se vám v tu chvíli absolvovaný trénink? Přece jen broková a kulová střelba je něco jiného, dají se vůbec využít zkušenosti z brokové střelby při té kulové?
Přijde mi, že to je úplně jinak. Když vyletí terč, tak musím reagovat rychle, tahat za spoušť, střílí se zbraní bez opory a v pohybu vestoje. Kulovou střelbu musíte správně vydýchat, v klidu pomalu spouštět spoušť. Myslím, že snad jediné, co mohu využít, je to, že se rány nebojím.
A na rozdíl od závodů při střelbě kulí z kazatelny zavírám levé oko, na naháňkách používám kolimátor, tam už zase mám obě oči při střelbě otevřené.
Prosím stručně o zkušenost - žena, navíc mladá, hezká a myslivec – slyšíte často od lidí ta se snad zbláznila?
Na střelnici ne, tam jsou skoro všichni myslivci nebo nějakého myslivce v rodině mají. Ale třeba ve škole ano. Studuji ekonomiku, tak si dávám pozor. Vědí, že dělám sport, ale nijak to nerozebíráme, nakonec si všichni mohou zjistit na sociálních sítích, že jsem střelec a myslivec, tam to samozřejmě netajím. Ale už se mi stalo, že se se mnou někteří ve škole přestali bavit ze dne na den jen proto, že zjistili, že jsem myslivec a střílím. Někteří naopak obdivují, co jsem dokázala a že mám takovou zálibu. Ale asi to pořád spíš většinová společnost bere jako takovou kuriozitu.
Jako vrcholový sportovec a člověk, který střílí, vnímáte tlak na omezení nebo dokonce zákaz používání zbraní?
Já s tím nesouhlasím, pokud lidé umí se zbraněmi zacházet a vědí, co dělají a jakou mají odpovědnost, tak je vše v pořádku. Za excesy nemohou zbraně, ale lidé, kteří selžou. Proto není cesta všem zakázat zbraně jen proto, že jeden člověk se rozhodl špatně.
Věřte, že to byl velmi příjemný a milý rozhovor a při cestě domů jsem si uvědomil, že bych byl moc rád, pokud bych mohl za pár let vytáhnout ze šuplíku toto vydání časopisu, ukázat rozhovor a pochlubit se vnoučatům, že jsem měl možnost zpovídat olympijskou vítězku. Snad to nezakřiknu, ale věřte, že se na to už dnes moc těším….
připravil Jiří KASINA