Již asi od začátku 20. století měla lovecká kulovnice v podstatě dvě možné podoby – buď to byla zbraň s lůžkovým závěrem (jedno zda jednuška nebo vícehlavňová), nebo opakovačka, typicky s válcovým odsuvným závěrem (ty se dělily na mauserovky a enfieldky).
První světová válka pak přinesla první přiměřeně spolehlivé samonabíjecí opakovačky, ale konzervativní myslivci je nepovažovali za odpovídající tradici, ale ani za vhodné a možná ani za potřebné. Přitom se pořád vedly diskuse o spolehlivosti „automatů“.
Druhá světová válka diskuse o spolehlivosti ukončila. Všechny strany konfliktu nasadily samonabíjecí kulovnice ve výkonné vojenské puškové ráži. Konec války ovšem také přinesl přetlak vyprodávaných vojenských zbraní, zejména opakovaček s válcovým odsuvným závěrem, které již nebyly z vojenského hlediska perspektivní.
Druhá světová válka dokázala, že samonabíjecí zbraně jsou spolehlivé, ale až do 60. let byla na trhu tak široká a laciná nabídka konvertovaných armádních opakovaček, že konstrukce loveckých zbraní v podstatě stagnovala.
Kolem roku 1980 začaly v Evropě růst stavy spárkaté zvěře, zároveň klesají stavy drobné. Rostoucím stavům bylo třeba čelit. Nebylo to snadné, ostatně se to příliš nedaří dodnes. Jako nejúčinnější metoda se ukázaly být naháňky a lovy na „hromadách smrti“. V obou případech se typicky loví z většího počtu kusů, které se střelci vystaví v krátkém časovém intervalu.
Potřeba rychlého opakování výstřelu měla dvě možná řešení – buď vícehlavňové kulovnice, jedno zda dvojáky nebo kulové kozlice – expresky, nebo samonabíjecí kulovnice.
Než začnu s testem samým, dovolte krátkou úvahu – samonabíjecí kulovnice mají zákonem omezenou kapacitu na tři náboje. Praktická rychlost střelby je omezená nutností srovnat po výstřelu zbraň do záměrné. Pokud chcete opravdu rychle opakovaně střílet a současně trváte na vysoké spolehlivosti (například při lovu nebezpečné zvěře), zvažte kulový dvoják nebo kozlici – expresku, kde s každým stiskem spouště aktivujete nový zámek a nový náboj v hlavni. Ale máte k dispozici jen dvě rány.
Pokud chcete střílet rychle a dlouho, pak tato klíčová vlastnost samonabíjecích kulovnic je legálně významně omezena a uvažoval bych o opakovací kulovnici s přímotažným závěrem.
Pokud trvám na „automatu“, pak bych uvažoval pro naháňky o alespoň o dvou legálních výměnných zásobnících.
Faktem je, že obliba „automatů“ je, zejména mezi naháňkovými lovci, velká a automaty se osvědčily. Někteří jim přezdívají názvem tohoto článku - kombajn na divočáky. Přesto jsou předmětem diskusí, jak z hlediska spolehlivosti, tak z hlediska přesnosti a rychlosti.
Proto jsem se rozhodl udělat porovnávací test dvou nejrozšířenějších soudobých samonabíjecích kulovnic.
J. P. Sauer und Sohn, Sauer S303 Synchro XT
Na sklonku 2. tisíciletí již byly samonabíjecí kulovnice akceptovány jako více méně běžné lovecké zbraně, jejichž obliba s rostoucími stavy spárkaté zvěře v Evropě rostla. Stimulovalo to k vývoji samonabíjecích kulovnic další výrobce, jedním byla firma J.P. Sauer & Sohn, která v roce 2006 představila svoji samonabíjecí kulovnici model 303.
Po technické stránce byl Sauer S303 hodně podobný Browningu BAR. Závěr je uzamčený rotací závorníku, je spalnými plyny odebíranými z hlavně přes píst s krátkým pohybem, o vyhazování se stará odpružený vyhazovač nesený na čele závorníku. Závorník uzamyká do hlavně, pouzdro závěru je z vysokopevnostní hliníkové litiny.
Bicí a spoušťový mechanismus pracuje s vnitřním kladívkem, spoušť nemá napínáček. Bicí mechanismus se napíná pohybem závěru vzad. Napínací rukojeť závěru je na pravé straně zbraně, poměrně krátká, ale postačující k jistému ovládání zbraně i v rukavicích.
Zásobování zbraně náboji je z jednořadého zásobníku. Standardně ke zbrani patří zásobník na dva náboje, ale historicky bylo možné koupit i zásobník na pět nábojů. To již dnes legálně nelze. Záchyt zásobníku se ovládá poměrně rozměrným kulatým tlačítkem před šachtou zásobníku, mírně zapuštěným pod úroveň předpažbí. Zásobník je ocelový.
Zbraň je vybavena manuální pojistkou umístěnou na temeni pouzdra závěru. Hned od počátku pojistky obsahovala vypouštěč. Hmatník je poměrně rozměrný a jeho polohu jistí ještě kulaté tlačítko, které je třeba před manipulací s pojistkou stlačit.
Pověsti zbraně v roce 2009 uškodila výstraha Českého úřadu pro zkoušení a střeliva na nepřesnou montáž úderníku, který byl o 0,3 mm delší, než měl konstrukčně být. To se týkalo omezeného počtu zbraní a jiné potíže se zbraní již nebyly.
V roce 2022 se objevila na trhu kulovnice Sauer S303 2. generace. U ní byl přepracován odběr plynů z hlavně, zbraň dostala nové pažby, převážně již se stavitelnou výškou hřbetu pažby.
Totální rekonstrukcí údajně prošlo bicí ústrojí, které sice i nadále používá vnitřní kladívko, ale má nyní menší odpor a kratší chod.
V testu byla použitá verze Synchro XT s thumbhole pažbou.
Browning BAR 4X Elite
V roce 1967 firma FN Browning představila novou, samonabíjecí, kulovnici. Jejím autorem byl Bruce Browning (1928-2019) poslední, 4. generace dynastie zbraňových konstruktérů Browningů, kterou kdysi založil John M. Browning.
Z marketingových důvodů dostala kulovnice označení BAR, shodné s názvem osvědčeného amerického lehkého kulometu.
Základními rysy nové zbraně byl závěr uzamčený rotací závorníku, pohon závěru pomocí spalných plynů odebíraných z hlavně do plynového ústrojí umístěného pod hlavní a zásobník, respektive nábojový rámeček, který prakticky nepřečníval linii pažby a přitom umožnil operativní vybíjení a nabíjení zbraně.
Díky poměrně konzervativnímu tvaru pažby – vnější vzhled nijak nenaznačuje, že se jedná o samonabíjecí pušku, a hlavně díky spolehlivé funkci – nová zbraň na trhu uspěla. Prolomila nedůvěru uživatelů z řad lovecké veřejnosti a přispěla k tomu, že dnes jsou samonabíjecí kulovnice vnímány jako běžné, dobrým loveckým mravům neodporující zbraně. Stala se etalonem, kterým se dodnes poměřují samonabíjecí kulovnice, a tak byla i logickou volbou pro porovnání se Sauerem S303.
Browning BAR od svého uvedení na trhu doznal několika modernizací. V roce 1994 vznikl BAR Mk 2, který dostal záchyt závěru po posledním výstřelu ze zásobníku a jeho manuální ovládání a nový zásobník.
V roce 1998 vzniklo další provedení osvědčené zbraně. Poptávka po lehké zbrani s vysokým střeleckým výkonem byla příčinou vzniku verze BAR Light, kde bylo pouzdro závěru a vůbec tělo zbraně vyrobeno z lehké hliníkové slitiny (to umožnila skutečnost, že závěr zamyká do hlavňové stopky). Na první pohled toto provedení vypadá skoro stejně jako verze Mk 2, rozdíl v hmotnosti je ale citelný (3,15 vůči 3,55 kg).
V roce 2002 přišla firma Winchester (jinak člen rodiny FN Browning) s novou řadou výkonných kulových nábojů s krátkou celkovou délkou, zrodily se náboje řady WSM (Winchester Short Magnum). V roce 2003 Browning nabídl BAR Mk 2 ShortTrac.
Jak název napovídá (anglicky short track = krátká dráha), byla konstruována právě na náboje řady WSM s cílem využít maximálně potenciálu náboje ke zkrácení konstrukční délky (a tím i odlehčení) mechanismů zbraně. Zpětně byla z ShortTrac verze rekonstruována LongTrac (long trac = dlouhá dráha) verze v klasických kulových rážích. Toto provedení dostalo kompletně nově řešenou pažbu s možností upravit pomocí podložek individuálně její lomení a vyhnutí, poprvé se objevila plastová pažba z uhlíkového kompozitu. Došlo k rekonstrukci bicího a spoušťového mechanismu, zejména jeho uložení v těle zbraně. U Short a LongTrac je rám spoušťového mechanismu (spušťadla) uchycen v těle zbraně pomocí dvou příčných kolíků, jejichž vysunutí umožňuje vyjmutí spušťadla směrem dolů ze zbraně.
V roce 2004 byl vyroben miliontý kus BAR (v ráži 300 Winchester Magnum) firma při té příležitosti nechala vyrobit limitovanou sérii 250 kusů ShortTrac v ráži 270 WSM a 250 kusů LongTrac v ráži 30-06.
V roce 2009 FN nabídla nově vnějškově vyřešenou BAR Mk 3, kde nastoupil kromě jiných změn bicí mechanismus s vypouštěčem spojeným s pojistkou na krku pažby. Výsledkem bylo další zvýšení pasivní bezpečnosti zbraně. Také zbraň může být osazena buď zásobníkem nebo nábojovou schránkou.
V roce 2023 vznikla verze BAR 4X, která je důsledně modulární a sdílí mnoho součástek s opakovací kulovnicí Browning Maral 4X. Ta má shodný bicí a spoušťový mechanismus i závěr, ale pohon závěru obstarává střelec rukou, kterou stáhne závěr dozadu a po vypuštění rukojeti pružina zajistí návrat závěru vpřed a nabití nového náboje.
Konstrukce Browningu BAR není nijak revoluční. Spíše by se dalo říci, že stojí na jednoduchých, spolehlivých řešeních.
Srdcem loveckého Browningu BAR je závěr uzamčený rotací závorníku s uzamykacími ozuby ve třech řadách. Závěr se plně osvědčil v plném spektru ráží, v nichž BAR byla a je nabízena a nikdy nedošlo k jeho změně nad rámec odpovídající změnám vyplývajícím z rozměrů a výkonu použité ráže.
Závorník uzamyká závěr do hlavňové stopky, což umožnilo odlehčení konstrukce zbraně a její pozdější rekonstrukci na provedení s tělem zbraně z lehké slitiny. Hlaveň je volně plovoucí. Závěr je hnán pomocí odběru spalných plynů z hlavně, odběrný otvor je přibližně v 1/3 délky hlavně, blíže k ústí. V plynovém nástavci je tvrdě chromovaný píst s čisticími zápichy. Čelo plynového válce má malý kalibrovaný přepouštěcí otvor. Původní provedení nemělo možnost regulace odběru spalných plynů, počínaje Mk 2 přibyl regulační šroub zajištěný proti povolení malým červíkem.
Spoušťový mechanismus má vnitřní kladívko, kterému dodávají potřebnou energii dvě vinuté pružiny uložené po obou stranách kladívka. Mechanismus neumožňuje dopad kladívka na úderník, pokud závěr z nějakého důvodu nedoběhl dopředu a není zcela uzamčen.
První dojmy a hodnocení
Na první pohled jsem měl dvě rozdílné pušky. Browning měl americkou pažbu, Sauer thumbhole s rozměrnou dírou pro palec. Sauer je pažbený v matně šedočerném plastu, Browning zdánlivě ve dřevě.
Na druhý pohled je ale až překvapivé, jak tyto dvě zbraně mají podobné ovládací režimy. Obě mají záchyt závěru, obě mají pojistku spojenou s vypouštěčem. Ale velmi zajímavé je to, jak podobný konstrukční přístup oba výrobci zvolili, přitom se nejedná o kopii, jen prostě asi není moc technických řešení a konstruktérům od Saueru se nechtělo riskovat pouštěním se do nějakých zásadních novot.
Jediný rozdíl je v zásobnících. Sauer má jednořadý zásobník s ocelovým pláštěm, který se do zbraně vkládá suvně. Záchyt zásobníku je před přední hranou zásobníkové šachty, hmatník je zdrsněn příjemný, hmatem okamžitě rozpoznatelným rýhováním. Správnou orientaci zásobníku zajišťuje skutečnost, že jeho přední strana zásobníku je půlkulatá.
Browning má svoji svébytnou kombinaci zásobníku s nábojovým rámečkem, vkládanou do zbraně kyvně. Ve zbrani ho drží malá páčka na přední hraně spoušťového lučíku. Po jejím stisku se zásobník vyklopí a dá se vyjmout ze zbraně. Při nabíjení je kyvný pohyb přitom velmi jistý a doražení tak, aby zásobník byl spolehlivě ve zbrani zachycen, je velmi pohodlné a spolehlivé.
Režim plnění zbraně je pro obě zbraně shodný: napřed naplním zásobník dvěma náboji (víc se nedá, zákon kapacitu zásobníků samonabíjecích zbraní omezuje). Vložím zásobník do zbraně a zasunu náboj do komory. Vyjmu zásobník (u Browningu stačí vyklopit) a doplním zásobník na plnou kapacitu. Dvouřadý zásobník se plní velmi pohodlně, jednořadý vyžaduje větší úsilí. Ani jeden zásobník nedoplníte ve zbrani.
Obě zbraně byly v ráži 308 Winchester, BAR 4X měl lehkou loveckou hlaveň dlouhou 53 cm, Sauer S303 má délku hlavně 51 cm. To je mimochodem hezká ilustrace skutečnosti, že 60 cm dlouhé hlavně, běžné ještě před kolem roku 1990, jsou dnes již jen záležitostí vysokovýkonných ráží a velkou kapacitou, kdy je dlouhá hlaveň potřebná pro vyhoření velké prachové navážky.
Obě zbraně mají na ústí závit (BAR 4X M14x1, Sauer S303 M15x1) umožňující instalaci tlumiče hluku výstřelu nebo úsťové brzdy. Instalace tlumiče hluk na ústí také účinně eliminuje zášleh na ústí, který může být významný a v noci nepříjemně rušivý.
Obě zbraně jsou osazené rychloupínacími poutky na nosný popruh, která zároveň slouží i jako montážní klíčky pro snímání předpažbí. Sauer je kromě toho ještě dodáván s L klíčkem s tisícihranem a šestihranem, který by teoreticky měl umožnit sejmutí hlavně.
Obě zbraně jsou z hlediska údržby ze strany uživatele minimalistické. Údržba je v podstatě omezená na protažení hlavně šňůrou (klasickým vytěrákem se od komory do hlavně nedostanete), vyčištění komory kartáčkem (vřele doporučuji dodržovat, na čistotě nábojové komory u samonabíjecích zbraní do značné míry závisí spolehlivost extrakce) a občasné sejmutí předpažbí a očištění táhel nosiče závorníku a pístku, případně jejich lehké namazání (například otřením mastným hadříkem). Jednou za čas, za dva až tři roky, doporučuji nechat zbraň zkontrolovat kvalifikovaným zbrojířem. Opět, tady není mezi zbraněmi zásadní rozdíl.
Návody k použití obou zbraní se zjevně drobně odlišují (alespoň u mnou testovaných zbraní) od skutečného provedení, ale v rámci běžného používání to není vysloveně na závadu. V případě Saueru 303 návod uvádí možnost opakovaného sejmutí hlavně, ale když jsem se řídil návodem, neuspěl jsem. Některé šrouby prostě nešly povolit a já jsem nechtěl zbraň poškodit násilím, navíc při postupu podle návodu mi vyskočila z nosiče závěru pružinka a záchyt závěru. Jsem léty poučen, do rozebírání zbraní se pouštím zásadně nad zametenou podlahou v místnosti, kde se součást nemá kam schovat pod skříň. I tak nebylo úplně jednoduché součásti poskládat do funkčního stavu, ačkoliv to nakonec nepřesahovalo schopnosti průměrného českého kutila. Pokud máte ambice snímat hlaveň, doporučuji si nechat předem ukázat postup uživatelské rozborky někým, kdo to opravdu umí.
Velkým rozdílem v uživatelském komfortu je možnost regulace výšky lícnice u Sauer S303. Je to jednoduché, sejmete poutko na řemen a klíčkem, který je jeho součástí, otvorem v botce povolíte aretaci lícnice a nastavíte si ji přesně na „vaši správnou“ výšku. Zdá se to být maličkost, ale v situaci, kdy 40 metrů před vámi přesazuje přes cestu tlupa černé, je okamžité a přesné vyrovnání oka s osou zaměřovače k nezaplacení. A oceníte to i na posedu nebo na šoulačce.
Vlastní test
Test probíhal s laskavým využitím střelnice firmy Sellier & Bellot ve Vlašimi. Díky tomu jsem mohl odměřit rychlosti střel (alespoň orientačně v rozsahu testu). K testu jsem zvolil celkem pět druhů nábojů, volil jsem tak, abych pokryl rozsah dnes běžně na trhu nabízených hmotností a konstrukcí střel. Použil jsem především českou klasiku, náboje poloplášťové náboje se střižnou hranou Sellier Bellot, SPCE, 9,70 g a 11,70 g, náboje s monolitickými mosaznými střelami a střižnou hranou Sellier Bellot, TXRG CE, 10,70 g a terčové celopláště Sellier & Bellot Precision Rifle Ammunition, FMJ, 10,9 g. K nim jsem doplnil poloplášťové Geco o hmotnosti 11,00 g.
Od každé laborace jsem nabil 3 náboje, dva do zásobníku a jeden do hlavně. Tuto skupinu jsem vystřílel do valu na zjištění spolehlivosti a orientační nastřelení.
Následovalo druhé nabití zbraně třemi náboji a střelba přes hradla na odměření rychlosti, přitom jsem opět sledoval spolehlivost. Nakonec jsem nastřelil každým druhem nábojů třírannou nástřelku. Potom jsem vyhodnotil rozptyl.
Výsledek měření je přehledně uvedený v tabulce. V průběhu celého testu byly obě zbraně osazeny shodným zaměřovacím dalekohledem Zeiss Conquest V6 2,5-15x56.
Přesnost obou zbraní je hodně podobná. Ačkoliv se Browning BAR 4X jevil zdánlivě mírně přesnější (průměrný rozptyl 31,4 mm proti 36,6 mm na 100 metrů) a dokonce udělal tři nástřelky tvořené dvěma navzájem se dotýkajícími zásahy, které třetí rána otvírá na konečných asi 30 až 35 mm, byl to Sauer S303, kdo dosáhl dosáhl nejlepší rozptyl testu vůbec (18 mm) s klasickými poloplášťovými střelami se střižnou hrnou SPCE 11,7 gramu.
Sauer se svojí těžší hlavní vykazoval poměrně hodně rovnoměrné výsledky (3x35 mm), Browning a jeho přesnost se zdá být víc závislá na použitém střelivu. V případě nábojů TXRG CE mám podezření, zda nedošlo ke stržení výstřelu.
Po čtyřech ranách se nad kanelovanou hlavní Browningu objevilo tetelení horkého vzduchu, u těžší hlavně Saueru se tento jev projevil až po sedmi ranách. Kanelovaná hlaveň ale chladla rychleji. O co dřív u ní tetelení nastoupilo, o to rychleji po přerušení střelby odeznělo.
Obě zbraně měly značný zášleh na ústí, jasně viditelný ze strany, který ale střelec v podstatě nevnímal.
Browning 2x nepodal náboj ze zásobníku a jednou došlo ke vzpříčení vyhazované nábojnice v nábojišti. Zdá se, že oblast spolehlivé funkce (rozsah úsťových energií) je u Browningu užší.
Je otázka, jak by se projevilo na zbraních použití tlumiče hluku výstřelu, to se týká zejména Browningu. Střelec jedenkrát špatně dorazil zásobník Saueru do zásobníkové šachty a závěr pak nepodal náboj, přitom se střelec marně snažil manipulací se závěrem nabít další náboj do hlavně.
Vkládání zásobníku do Browningu je sice na dvě doby (zasunout předek zásobníku a kývnout jej šachty) o něco pomalejší, ale subjektivně je jistější. Vyndávání zásobníku Saueru se zdá naopak být subjektivně snazší, po stisku tlačítka záchytu závěru pružinka vyhodí zásobník přímo do dlaně nastavené ruky. U Browningu se stalo, že při vyjímání zásobník střelci vypadl z ruky a po dopadu na zem došlo k oddělení pláště (rámečku) od dna. Opětovné složení zásobníku bylo jednoduché, ale vyžadovalo určitý čas. Všechny zde popsané drobné lapálie se zásobníky asi vymizí s praxí se zbraní, uvádím je zde hlavně proto, aby uživatel nepodcenil důkladné seznámení se zbraní.
Obě zbraně jsou osazeny záchytem závěru. Záchyt na BARu je poměrně rozměrnější, snadno nahmatatelný, ale během testu se jednou stalo, že se záchyt pohybem po bundě střelce uvolnil. Záchyt Saueru je výrazně drobnější a jeho použití není tak intuitivní, ale během testu to nedělalo problémy.
Obě zbraně mají přímé pažby, přesto obě zbraně potřebují určitý čas na opakované srovnání zbraně po výstřelu zpět do záměrné. Z toho hlediska se mi zdá být lépe ovladatelný Sauer s jeho thumbhole pažbou. Kdo si jednou zvykne na tenhle typ pažby, jen nerad si odvyká.
Na druhou stranu – obě zbraně mají palcem ovládanou pojistku na krku pažby a subjektivně – ovládání pojistky trvá u Saueru déle, protože musíte napřed palec „vyplést“ z otvoru v pažbě. Pokud bych chtěl střílet opravdu rychle, asi bych na ústí samonabíjecí kulovnice (jedno zda Sauer nebo Browning) namontoval nějaký kompenzátor zdvihu nebo úsťovou brzdu.
Závěr
Jen velmi těžko se hledá vítěz porovnání samonabíjecích kulovnic Sauer S303 II. generace a Browning BAR 4X. Jedná se o zbraně velmi podobné konstrukce, nabízející podobnou přesnost a praktickou rychlost střelby.
Ohledně spolehlivosti – původní BARy měly pověst „absolutních všežravců“, testovaná současná verze BAR 4X byla poněkud vybíravá. Nemám potuchu, zda vybíravost byla případ konkrétní zbraně nebo zda se jedná o problém vlastní všem zbraním této generace a všem rážím.
Každopádně, Browning BAR 4X má možnost regulace odběru spalných plynů z hlavně a problém tedy má řešení. Není to ale řešení, které by měl dělat uživatel, regulace odběru plynů je úkol pro znalého puškaře.
Sauer S303 se naopak jevil na použité střelivo necitlivý.
Pro mě osobně je silným lákadlem thumbhole pažba Saueru 303 testované verze Synchro XT s její stavitelnou výškou lícnice. BAR 4X se nabízí pouze s americkou pažbou, i když různého provedení a s možností upravit délku pažby podložkou pod botku, ale americkou pažbu mohu mít i na Saueru 303 II. generace, jedná se o verzi Classic XT.
V konečném důsledku bude volba vysoce individuální a uživatel by měl přihlédnut k tomu, jakým způsobem provozuje myslivost, zda je lovec naháňkový nebo posedový, zda loví v lese nebo v otevřené krajině a před konečným rozhodnutím si vyzkoušet obě zbraně.
Za spolupráci při testu děkuji dovozci zbraní Sauer, firmě Kozap, výrobci nábojů Sellier & Bellot a majiteli Browningu BAR 4X.
Ing. Martin HELEBRANT