Pokud sledujeme, jak různí lovečtí psi vypadali před sto a více lety, v případě bígla je nutné předeslat, že v zemi původu, Británii, byl bígl oficiálně uznán jako plemeno až v roce 1873. Beagle Club byl tamtéž založen v roce 1890 a první standard zveřejnil v roce 1895. Co se tedy týče podoby „moderního“ bígla, není jeho historie až tak stará. To ovšem neplatí o celé jeho minulosti a původu. V širších vývojových souvislostech se můžeme dokonce vrátit až do antických časů.
Pro malé až středně velké honiče používané k lovu na zajíce se termín
beagle začal používat dokonce tak dávno, že dnes není jasné, pochází-li toto slovo z irsko-keltského (a Normany přeneseného) výrazu
beag, starofrancouzského
beegueule (hlasitá osoba), či staroanglického
begle, jež se objevuje už v díle
Esquire Of Low Degree z roku 1475; vždy v obdobném významu – malého loveckého psa, honiče. U nás, zvláště v myslivecké literatuře, se spíše vžila česká transkripce, i když současný oficiální překlad standardu i chovatelský klub zůstává u anglického
beagle.
Starší čeští autoři o bíglovi někdy hovoří jako o
zajícodavovi. To je ovšem poněkud zavádějící vzhledem k plemeni harrier (
hare, angl. zajíc).
Bígl byl ale původně skutečně šlechtěn a cvičen k lovu zajíců (na ostrovech častěji divokých králíků), k určité formě parforsu, zvané
beagling. Smečka kolem deseti bíglů při ní provází opěšalého lovce a vyhledává kořist čichem „
by scent“. Před zákonnou úpravou v roce 2004 (Hunting Act 2004) bylo v Británii tímto, dnes už nelegálním, způsobem podle oficiálních údajů uloveno za každou loveckou sezónu stovkami registrovaných smeček bíglů, harrierů a basetů na 1650 zajíců, včetně irských horských zajíců, tzv. běláků (
Lepus timidus). Na každou smečku tak připadalo v průměru dvacet zajíců. To bylo ovšem jen zanedbatelné procento z dost neuvěřitelných počtů ročně ulovených zajíců (350 tisíc), neboť většina byla ulovena jiným způsobem než
beaglingem.
V roce 1790 vyšla kniha Thomase Bewicka A General History of Quadrupeds, v níž jsou bíglové –
Canis venaticus minor – popsáni jako nejmenší z anglických honičů, používaní výhradně k lovu zajíců. Kromě jiných předností zmiňuje jejich zvláštní jemný muzikální hlasový projev, zvyšující potěšení z lovu. O bíglech se proto také říkalo, že při práci zpívají.
Okolo roku 1830 sestavil jednu z prvních smeček nízkonohých honičú v Británii reverend Philip Parson Honeywood, který sestavil i chovatelský program a dal tak základ k modernímu bíglovi. Podobně jako v té době mnoho jiných chovatelů, ani on si nevedl podrobnější záznamy o tom, jak využíval North Country Beagles a Southern Hounds (dnes již vyhynulé, poměrně velké honiče).
Jeho psi, známí jako Honeywood’s Beagles, měřili kohoutku asi 10 palců (25,5 cm) a byli zbarveni převážně nebo zcela bíle. Jednu smečku těchto bíglů měl i Princ Albert, manžel královny Viktorie.
Ani po nástupu foxhoundů, kteří přišli do módy spolu se štvanicemi na koních, však bíglové neztratili svůj význam; protože byli z honičů nejnižší, dokázali nejlépe vyhledávat a udržet pachovou stopu. Při štvanicích se nejlépe osvědčili středně velcí, tedy nepříliš těžcí, dobře pohybliví, přesto však silní a hlavně vytrvalí psi, kteří se ze severofrancouzského kraje Artois s centrem v Arrasu a z přístavního města Calais snadno dostávali i na britské ostrovy, kde se z nich zformovala plemena jako bígl, harrier a foxhound, odvozená obdobně jako bloodhound z dávného honiče typu svatohubertského psa.
Na kontinent se vrátil bígl v 60. letech 19. století, aby se ve Francii, odkud pocházela část jeho předků, stal „polovinou“ až daleko později registrovaného, přesto však už také známého a oblíbeného plemene beagle-harrier.
Na počátku 20. století se v Británii objevila další podoba bígla vycházející dokonce z nejstarších forem honičů, a proto více podobná současnému bloodhoundovi, bígl s tvrdší srstí z hrabství Kerry, Kerry Beagle.
Na výstavě byl bígl poprvé předveden v roce 1860 v Birminghamu. V té době se objevoval ve dvou typech: větším – jako dnes – a menším, tzv. pocket neboli kapesním.
Bígl v Čechách
Na naše území se opravdový bígl podle všeho dostal až v polovině 80. let dvacátého století. Což je téměř na rok přesně 100 let od chvíle, kdy byl v Británii založen Beagle Club (1890).
Práce honiče, bez ohledu na velikost, je v závislosti na geografickém prostředí, druhy lovené zvěře a potažmo lovecké technice podmíněný lovecký způsob nejpřirozenější lovecké činnosti psa – štvaní.
Honiči, jak ve své knize „Lovečtí psi“ napsal známý český myslivec a kynolog František Houska, stáli na počátku všech současných plemen loveckých psů. Tentýž autor ovšem ještě v roce 1944 bígla vůbec nezmiňuje a ve svém rozdělení loveckých psů používá (stejně jako do té doby všichni čeští autoři před ním) pro honicí psy lovící podobným způsobem v našich zeměpisných šířkách, tedy honiče malé zvěře, termín brakýři. Bígly tak vlastně nepřímo odbývá konstatováním o „přerůzných odrůdách honicích psů anglických od psů parforsních až k malým teriérům,“ přičemž psy parforsní vysvětluje pro českého čtenáře coby „druh brakýřů“.
Naše domácí tradice se váže více na původní honiče, představované barváři. Honiči byli označovanými v důsledku vlivu němčiny jako brakýři a stejně jako bíglové následováni při lovu opěšalým lovcem.
Pro polesného královského města Berouna J. V. Černého představovali koncem 19. století honiči (
Canis familiaris sagax vulpicanus)
„psy prostřední velikosti, táhlého těla, přiměřených běhů, s pěknou hlavou, se sluchy dlouze zavěšenými, veselým pohledem, širokýma prsama a prutem polovičně ohnutým.“
Bígla ještě dokonce nezmiňuje ani obsáhlá kniha Poľovné psy (Slimák/Duchaj) z roku 1971.
Jak tedy vypadal bígl v minulosti se z českých ani slovenských pramenů nedozvíme. Podívat se můžeme jen na nejbližšího příbuzného – foxhounda, nebo na různé typy středních parforsních honičů, u nás od konce 17. století a počátkem 18. století známé jako „činkuranti“. Byli to kříženci potomků parforsních honičů,
chiens courants, dovezených na různá česká panství z Francie a Anglie, kde se od 17. století stal velmi oblíbeným či spíše módním způsobem lov za pomoci smeček psů.
První smečka parforsních psů,
chiens courants, se do Čech dostala v roce 1684. Ve Francii ji nechal zakoupit a na své panství dovézt hrabě Ferdinand Schwarzenberg, pán na Hluboké nad Vltavou.
Takzvaně francouzská štvanice vznikla ze starších a jednodušších forem lovu; nabyla však více charakteru sportovního a společenského. Francouzští a angličtí nízkonozí honiči také k nám přišli s nástupem této nové lovecké módy.
Skutečně prvním, kdo dokázal uspořádat parforsní hon podle západních pravidel a přimět v Čechách žijící šlechtu, aby na ně přistoupila, byl zakladatel české odnože Řádu svatého Huberta – hrabě František Antonín Sporck (1662–1738) v Lysé nad Labem. Na rozdíl od Schwarzenberga dovezl své honiče z Anglie.
Krátce poté měli své láje také Valdštejnové na Mnichově Hradišti, smečka Černínova na Jemčině u Jindřichova Hradce a Petrohradu čítala na 160 psů. Následovala také smečka tloskovská z panství na Benešovsku patřící původně Hodějovským, a smečka pardubická a hodonínská.
Václav Fuchs v roce 1903 připomíná dnes již zcela zapomenutého
„českého brakýře“, jehož popis i fotografie v knize má k bíglovi velmi blízko:
„Český brakýř domácí (Němci zván brakýř rakouský) prostředně velký honicí pes silné, pružné stavby těl. Zbarvení srsti jest černé s hnědými neb žlutými odznaky. Bílá jest jen náprsenka a konce běhů.“ Nutno však podotknout, že lov malé zvěře, včetně zajíců, se u nás se smečkami psů neprovozoval.
A konečně pro porovnání: Podle standardu z roku 1904 měřil bígl v kohoutku v rozpětí 25 až 40 cm (dnes minimální kohoutková výška je 33 cm (13 palců) a maximální kohoutková výška 40 cm (16 palců) při živé hmotnosti 11 až 12 kg (současný standard hmotnost neuvádí); srst mohl mít ve dvou varietách – hladkou nebo drsnou (dnes krátkou, hustou a odolná proti počasí), jakékoli zbarvení známé u honičů (dnes tříbarevné - černá, hnědá a bílá; modrá, bílá a hnědá, badger pied (jezevčí melír), hare pied (zaječí melír), lemon pied (citronově žlutý melír), citronová a bílá, červená a bílá, hnědá a bílá, černá a bílá, bílá (jednobarevné). S výjimkou bílé (jednobarevné) se všechna výše jmenovaná zbarvení mohou vyskytovat jako mottle (s tečkováním). Špička ocasu bílá.
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Sydenham Edwards použil v roce 1800 pro honiče latinský název Canis venaticus, a rozlišil je podle velikosti; plemeno beagle tak označil jako Canis venaticus minor neboli honicí pes malý, určený výhradně k lovu zajíců. Připomíná různé formy, lišící se tělesnou stavbou – Southern Beagles s dlouhýma ušima, pomalejší honiče s hlubší mordou a drsnou srstí Southern Hounds, a lehčí a hbitější Northern Beagles s kratšíma ušima
Malí či střední honiči patří k nejstarším a v podstatě původním předchůdcům většiny loveckých plemen. Ač byli k lovu zajíců a králíků nejen na ostrovech používaní v malých smečkách již velmi dávno, moderní podobu současné plemeno získávalo až od poloviny 19. století, kdy se také lov zajíců za opěšalým lovcem začal nazývat beagling, „bíglování“. Za jejich první zobrazení je považován obraz malíře H. Halla, +1882) nazvaný „Merry Beaglers“ (stěží přeložitelný jako „Veselí bíglaři“), zachycující smečku (pack) chovatele Parsona Honeywooda
Počátkem 18. století byl dovoz parforsních psů, „chiens courants“ do Čech výnosným obchodem. V dubnu 1725 přivezl do Prahy smečku padesáti psů v ceně sedmi tisíc zlatých jistý John Butscher pro nejvyššího dvorského soudce Františka Josefa hraběte Černína, ale pro podezeřní, že je propašoval, byl zatčen a na několik dnů uvězněn
Střední a malí honiči typu bígla byli zastoupeni i v černínské smečce v Krásném Dvoře
Bíglové „na stopě“ na obraze z roku 1905
Studie hlav bíglů z anglické chovatelské stanice Thorpe Satchville jménem Delicate a Cruiser majitele F. Otto Pageta, 1902
Angličtí bíglové jménem Gudger, Betsey a Tuner na portrétu z roku 1808
Zatímco v Anglii existovala i menší varieta bígla, „rabbit beagle“ (králičí), v Americe dávali přednost vyšším, lehčím psům, zvaným „american beagles“; jejich podobu přiblížil Stonehenge v knize „The Dogs of Great Britain, America, and other Countries“, vydané roku 1909 v New Yorku