V posledních letech jsme svědky rychlého úbytku mnoha živočišných druhů z naší přírody. Mizí hmyz, zpěvní ptáci, ale i řada druhů zvěře. Kde jsou hejnka koroptví, bažanti, drop, divocí králíci? Leckde vymizeli zajíci, mnohde i vzácnější tetřívci a tetřevi a teď pozorujeme ubývání i vodního ptactva.
V každém myslivci pochopitelně dřímá lovecká vášeň, ale zároveň je jejím chovatelem i ochráncem. Lovem nahrazuje také někdejší roli predátorů. Je nejvyšší čas posílit postavení myslivosti jako oboru usilujícího o zlepšení životního prostředí zvěře a zabránit snahám udělat z myslivosti jen lovectví a způsob podnikání.
Upřednostňování podnikatelského úsilí vlastníků honebních pozemků pod rouškou omezování škod působených zvěří má dlouholeté kořeny. Snahy o redukci či dokonce likvidaci některých druhů zvěře se u nás objevily už za první republiky. Jako důkaz si dovolím volně ocitovat Ing. Janotu v Myslivosti 2/2023 z článku s názvem Myslivost je neoddělitelnou součástí hospodaření v krajině… „Jeden z průkopníků české myslivosti Josef Žalman napsal ve Stráži myslivosti 1.2.1927 o rolnících žádajících vyhubení zvěře…následující: Zachovati všechny druhy naší lovné zvěře řádným prováděním ohleduplné myslivosti jest skutečně otázkou naší kulturní vyspělosti a má být svědectvím našeho povznešeného stanoviska k přírodě a její ochraně“. Je třeba si povšimnout už tehdejšího Žalmanova důrazu na zachování všech druhů zvěře a na její ochranu.
Naštěstí je u nás v současnosti ochrana zvěře jako přírodního bohatství zajištěna Ústavou ČR. Jen je potřeba při všech diskusích a přijímaných opatřeních ohledně myslivosti mít toto ustanovení Ústavy více na zřeteli!
Předseda ČMMJ Ing. Janota v článku nazvaném K mysliveckému zákonu v Myslivosti 3/2023 vyjádřil přesvědčení, že zemědělství, lesnictví a myslivost jsou rovnocennými obory hospodařícími v krajině. A také zdůraznil, že myslivost nemůže být podřízena podnikatelským zájmům zemědělců a lesníků, protože tak by nemohla plnit zájem státu na ochraně zvěře.
V témže článku také uvedl zásadní a důležité sdělení, že myslivost není součástí lesnické a zemědělské činnosti.
Také v preambuli složky Lesy na webu Ministerstva zemědělství se mluví o myslivosti jako o oboru. Pak je nasnadě otázka, zda je vhodné, aby všechny tyto tři obory spadaly pod stejný řídicí státní orgán. Těžko si představit zcela nezávislou, rovnocennou a nepodnikatelskou myslivost v situaci, kdy je řízena ministerstvem, které současně hájí podnikatelské zájmy v zemědělství a lesnictví. Nezpochybnitelným právem vlastníků honebních pozemků je sice hájení svých podnikatelských zájmů, nesmí však současně zasahovat do oprávněných potřeb zvěře.
Tady se znovu odvolávám k článku předsedy ČMMJ Ing. Janoty v Myslivosti 2/2023, kde připomněl usnesení Ústavního soudu, že vlastnická práva k půdě nejsou neomezena a vlastníci půdy musí na svých pozemcích myslivost umožnit. Konec konců i proto žádají o uznání honitby
V odborných kruzích se stále častěji objevují názory, že myslivost je především péče o životní prostředí zvěře. Jako příklad uvádím vyjádření doc. Harta v Myslivosti 3/2021, že budoucnost myslivosti je v přeměně jejího chápání tak, že hlavním cílem by měla být starost o životní prostředí zvěře s následnou péčí o zvěř.
Jestliže myslivost je samostatným oborem a není součástí zemědělské a lesnické činnost, pak je tedy na čase uvažovat o změně kompetenčního zákona a státní správu myslivosti vyčlenit z působnosti ministerstva zemědělství, nejlépe myslivost začít řídit zcela nezávisle. Tím by se určitě posílila role myslivosti při ochraně přírodního bohatství a možná i otupily hrany extrémistů, kteří si také říkají ochránci přírody.
Vědecké poznatky zejména o biologii zvěři, ale i životním prostředí zvěře a ostatních součástech výkonu myslivosti a rozsah myslivecké legislativy dosáhly za poslední dobu takové šíře a hloubky, že kvalifikace pro funkce mysliveckého hospodáře získaná pouze formou samostudia se zdá být nedostatečná. Nehledě na to, že část z nich stejně jako ostatních myslivců stále žije z tradičního přístupu k péči o zvěř. Je samozřejmě skupina lidí se středoškolským a vysokoškolským lesnickým vzděláním, kteří absolvovali výuku myslivosti a myslivecké hospodáře mohou tak dělat. Další vzdělávání, seznamování se s novými poznatky v tomto oboru je však ponecháno pouze na dobrovolnosti a ochotě nové poznatky akceptovat.
Překotný vývoj nových poznatků nasvědčuje tomu, že nastala doba na změnu systému přípravy vysoce kvalifikovaných odborníků specialistů řídících myslivost na všech stupních státní správy včetně průběžného osvojování si novinek a nových vědeckých poznatků. To by se mělo týkat i mysliveckých hospodářů, protože i oni by měli být součástí státní správy myslivosti. Myslím, že je na čase vzdělávání v oboru myslivost podrobit rekonstrukci.
Dosavadní forma vzdělávání mysliveckých odborníků je vázána na lesnické středoškolské i vysokoškolské vzdělávání. Řešení myslivecké problematiky včetně řízení české myslivosti je tradičně svěřováno lesnickým odborníkům. Výměra honebních pozemků na lesní půdě je přitom podstatně menší než na zemědělské půdě. Myslivost na lesní půdě se u nás provádí zhruba asi na 2,4 milionech hektarů, ale na zemědělské půdě téměř na 3,9 milionech hektarů. Pro převážnou část populací drobné i spárkaté zvěře, snad s výjimkou zvěře vysoké, je tedy přirozeným životním prostředím spíše volná krajina se zemědělskou produkcí. Tím nechci říct, že by se měly upřednostňovat zájmy zemědělců, ale lidé myslivost řídící by měli mít základní znalosti i o zemědělství.
Kupříkladu na Fakultě lesnické a dřevařské (FLD) České zemědělské univerzity v Praze existuje jistě kvalitní Bakalářský studijní program Myslivost a péče o životní prostředí zvěře. Už v popisu na webu FLD se píše, že program v sobě kombinuje základní lesnickou problematiku a výuku stěžejních aspektů myslivosti. Studijní plán však neobsahuje ani jeden předmět, který by studenty seznamoval se základy zemědělství, snad s výjimkou jediného, zabývajícího se ochranou zemědělských kultur. Podobně je tomu i na Mendelově univerzitě v Brně.
Budoucí pracovníci státní správy myslivosti by se přitom měli během studia seznámit se základními informacemi o všech součástech životního prostředí zvěře, tedy i zemědělstvím, ale také vodním hospodářstvím, protože i téměř 100 tisíc hektarů vodních ploch jsou honebními pozemky. Totéž by mělo platit i pro získání kvalifikace k výkonu funkce mysliveckého hospodáře jinými způsoby než vysokoškolským studiem, které umožňuje zákon o myslivosti.
Také stojí za úvahu zavést i na maturitních zemědělských oborech povinný předmět myslivost podobně jako středních lesnických školách.
To vše by spolu s oddělením státní správy myslivosti od resortů ovlivňujících podnikatelskou činnost na honebních pozemcích mohlo zaručit větší objektivitu a optimální rozhodování o klíčových otázkách výkonu myslivosti. Úředníkům státní správy myslivosti v obcích s rozšířenou působností by se tím též „uvolnily ruce“ k větší kontrolní činnosti výkonu myslivosti v oblasti své působnosti. Jestliže je dnešní prvořadým úkolem péče o životní prostředí zvěře, pak nejblíže k tomu má rezort životního prostředí. Ostatně už dnes je správa myslivosti na úrovni krajů a obcí s rozšířenou působností začleněna do působnosti odborů životního prostředí.
Významnou roli při výkonu myslivosti v honitbách nebo chovatelských oblastech sehrávají bezpochyby myslivečtí hospodáři. Bezvýhradně souhlasím s vyjádřením Ing. Bittnera a JUDr. Hamerleho v Myslivosti 7/2023, že role mysliveckého hospodáře je u nás v porovnání se sousedními zeměmi nicotná a nejsou dokonce ani ve stejném postavení jako myslivecká stráž. Je záhodno to velmi rychle změnit. Říká se sice, že myslivecký hospodář je prodlouženou rukou státní správy myslivosti, ale ve skutečnosti je to pouze bezvýznamná proklamace. Myslivecký hospodář by měl být zákonnou součástí státní správy myslivosti, pracovat pod jejím metodickým vedením, ve výkonu své funkce nezávislejším, i když svá rozhodnutí musí činit také v souladu se zemědělskou a lesnickou činností.
Role mysliveckého hospodáře by měla být, vzhledem ke kvalifikačním předpokladům, posílena také tím, že bude současně v postavení myslivecké stráže.
Mělo by se také posílit samotné postavení myslivecké stráže včetně možnosti působit na větším prostoru než jedné honitby, např. v obvodu celé chovatelské oblasti.
Výkon funkce mysliveckého hospodáře vyžaduje více času a je také finančně náročnější než u běžných myslivců. Proto naprosto souhlasím s nutností jejich odměňování a náhrady oprávněných nákladů, jak ve zmiňovaném článku píší Bittner a Hamerle. Dovedu si také představit mysliveckého hospodáře jako profesionála na velkých honitbách podobně jako je tomu u velkých honiteb státních organizací už teď, nebo jako jakéhosi placeného správce chovatelské oblasti.
Mělo by se také posílit postavení myslivecké stráže včetně možnosti působit na větším prostoru než jedné honitby, např. v obvodu působnosti státní správy myslivosti v pověřených obcích nebo v celé chovatelské oblasti.
Větší vážnosti, důstojnosti a respektu při výkonu povinností myslivecké stráže v terénu by jistě také prospělo zpřísnění výběru a kvalifikační způsobilosti a pro zajištění bezpečnosti členů myslivecké stráže také jejich postavení na úroveň veřejných činitelů.
Právním předpisem je nezbytné také přesně a podrobně určit metodický postup nezpochybnitelnosti výkonu funkce myslivecké stráže, jejího řízení a formy zdokumentování zásahu i součinnosti se státní nebo městskou policií. Určitě by se měla zohlednit i finanční náročnost výkonu také této funkce.
Pár slov závěrem. S proměnou krajiny vlivem klimatických změn se mění celý ekosystém, lesnictví, zemědělství i vodní hospodářství s celospolečenským dopadem. Objektivně to vede i k potřebě celkové změny v chápání úlohy myslivosti a jejího postavení v českém právním prostředí. V této nové situaci je před námi nutnost vyřešení podstatnějších problémů než třeba povolení lovu lukem. Především se jedná o samotnou definici myslivosti, z níž se pak odvíjí celý zákon, ale například i o způsob využití honitby, myslivost jako neziskový sektor nebo nutnost posílit postavení mysliveckého hospodáře a myslivecké stráže a větší důraz dát tvorbě chovatelských oblastí.
To vše mě vede k úvaze, zda by nebylo účelnější s projednáváním novely v Parlamentu nespěchat a ještě jí v tomto smyslu dopracovat. Do té doby řešit aktuální problémy formou vyhlášek nebo metodických pokynů. Uspěchané projednávání může přinést víc škody než užitku, zvlášť v současné bouřlivé době, kdy z pochopitelných důvodů dostávají v Parlamentu přednost témata pro prosperitu a bezpečnost státu důležitější.
Ing. Alexandr VÍT