Časopis Myslivost

 
FASCIOLOIDÓZA
 
Motolice velká (nezaměňovat s občas zmiňovanou motolicí obrovskou, která se vyskytuje v tropických destinacích) Fascioloides magna, typický a silně agresivní druh motolic u hospodářských i volně žijících přežvýkavců. Název vychází z délky 4 až 10 cm a šířky 2 až 4 cm jejich těla.
Dospělci i mladší stádia napadají jaterní tkáň (parenchym), při intenzivním napadení konkrétního kusu i plicní tkáň. Za hlavního nositele považujeme jelena, záleží však spíše na populaci zvěře v dané lokalitě.
Přítomnost motolic je spojena s významnými ztrátami velikosti těla, tělesné hmotnosti, celkové síly paroží a reprodukční výkonnosti infikovaných jelenů. Je problematická i pro hospodářské přežvýkavce.
V našich podmínkách je mezihostitelem vodní plž bahnatka malá. Dostane-li se trus s vajíčky z organismu definitivního hostitele (např. jelena) do vodním prostředí, líhnou se po 25 až 45 dnech obrvené larvy, miracidia, které aktivně vyhledávají plže a pronikají do jeho organismu, kde prodělávají další vývoj.
Po 48 až 54 dnech se z jednoho miracidia se v jedné bahnatce vyvinou další stádia, cerkarie, v počtu 200 až 300 jedinců. Ty v odolném obalu ulpívají na rostlinách, pevných objektech nebo jen na vodní hladině jako metacerkarie.
Jsou-li pozřeny definitivním hostitelem, přemění se ve střevě definitivního hostitele z metacerkarie v mladé nezralé motolice, které migrují tělní dutinou až do jater, kde se opouzdří do vazivových pseudocyst, dospívají a začínají produkovat vajíčka. Dospělci mohou v játrech žít až sedm let. Celý vývoj trvá v závislosti na podmínkách řadu měsíců. Nicméně plnohodnotný vývojový cyklus a uvolnění vajíček do přírodního prostředí je dán druhem hostitele.
Definitivní hlavní hostitel jsou jelenovití, tedy jelen, daněk, srnec. U nich motolice vždy dospívá a je po dvou až tří opouzdřena ve vazivových pseudocystách v jaterní tkáni parenchymu. Tyto pseudocysty jsou schopny propojení se žlučovody a vajíčka produkovaná motolicemi mohou odcházet do žlučovodů, střeva a vnějšího prostředí. Pseudocysty jsou vyplněny hustou, mazlavou, tmavohnědě až černě zbarvenou tekutinou pozůstávající z degradované žluči, rozpadlých těl motolic a obrovského počtu vajíček. Charakteristickým diagnostickým znakem jsou chodbičky a tmavohnědě až černě pigmentovaná různě velká ložiska na povrchu i uvnitř jater.

Pro jeleny a daňky je fascioloidóza typická mechanickými lézemi jaterní tkáně způsobené nedospělými i dospělými motolicemi, které mohou vést k vážné dysfunkci tohoto orgánu.

S chronickým průběhem projevujícími se poruchami trávení, anemií, žloutenkou a ztrátou živé hmotnosti. V jejich jaterním parenchymu mohou být desítky kusů motolic a pak trusem odchází obrovské množství vajíček do vnějšího prostředí.  
Fascioloidóza může končit úhynem mladých kusů a je velmi závažná pro srnčí zvěř, jejíž subtilní organizmus poškození jater podlehne dokonce dříve, než motolice dosáhnou pohlavní zralosti.
Při masivních infekcích, což je zhruba nad sto motolic, dochází k náhlým úhynům zvířat. Příčinou úhynu je velká ztráta krve, prasknutí či roztržení (ruptura) jater, ruptura velkých cév či zánět pobřišnice.


Dospělí parazité Fascioloides magna odstraněni ze žlučovodu jater daňčí zvěře




Hostitel jako slepá vývojová větev – to jsou skot, kůň, prase divoké, bizon, los a jak. Částečná rezistence těchto hostitelů způsobuje vývoj silnostěnné cysty, která se nemůže propojit se žlučovody, tudíž vajíčka neodcházejí do prostředí.
Aberantní hostitelé jsou ovce a koza. Motolice v jeho jaterní tkáni pohlavně nedospívají a hostitel hyne obvykle do šesti měsíců v závislosti na počtu pozřených metacerkárií.
 
Prevence a léčba
 
Není těžké odhadnout, že se v prvé řadě můžeme, hlavně v oborách, pokusit co nejvíc omezit výskyt mezihostitele. Tlumení plžů moluskocidy má ale nízkou efektivitu a negativní působení na řadu jiných vodních organismů. Je nutné počítat s nesouhlasem orgánů ochrany přírody. Zůstávají jen možnosti technických opatření, hlavně omezení přístupu k přirozeným vodním zdrojům a jejich nahrazení umělými napajedly a také úměrný počet chovaných kusů zvěře.  Aplikace páleného vápna na louky a pastviny sice likviduje metacerkárie a částečně i plže, nicméně jako zdroj vápníku podstatně zlepšuje prostředí pro život samotného mezihostitele. Jeho využití v chráněných krajinných oblastech je rovněž silně omezeno. 
 
Existuje několik účinných léčivých látek, po legislativní stránce připadá v úvahu hlavně přípravek RAFENDAZOL. Nicméně, autoři příspěvku v časopise Veterinářství 2005; 55: 98-102 uvádí v článku Terapie a prevence fascioloidózy nepříliš optimistické poznatky komentované často frekventovaným výrazem – problematická. Důvodem jsou rychlé vývojové změny motolic, přičemž je velmi pravděpodobné, že účinné látky léčivého přípravku (rafoxanidum + mebendazolum) není na všechny plně účinná a zároveň časté opakování příjmu invazních stádií. 
 
Motolice velká se původně vyskytovala v Severní Americe, kde k hlavním hostitelům patří jelenec běloocasý, wapiti a karibu. V druhé polovině 19. století byl však parazit zavlečen na území Evropy společně s importem zvěře.
Na počátku 60. let se motolice objevovala převážně v jižních Čechách a převládá obecný názor, že v poslední době její výskyt aktuální není. Nicméně, výsledek dotazu na Parazitologickém ústavu VFU je ten, že výskyt nijak výjimečný není a stále se zvyšuje. Totéž uvádí i wikipedie.


 
FASCIOLÓZA
 
Motolice jaterní (Fasciola hepatica) parazituje ve žlučovodech jater, mladí jedinci migrují v jaterním parenchymu, vajíčka se vylučují trusem, vývoj je přes mezihostitele mlže – bahnatku malou, k invazi dochází na vlhkých a záplavových lokalitách.
Motolice má lístkovitý tvar barvy šedohnědé až šedozelené, délku 2 až 4 cm, šířku 1 až 2 cm, hostitelem jsou všechny druhy spárkaté zvěře, vzácně napadá zajíce a divoké králíky.
Vývoj je podobný jako u motolice velké. Z vajíček se líhnou mikroskopické larvičky, které se prostřednictvím obrvení pohybují ve vodě a aktivně vyhledávají mezihostitele.
Motolice jaterní m obrovský množitelský potenciál, z jednoho miracidia se může v bahnatce vyvinout až 600 metacerkárií, ty mohou přežívat na trávě celé vegetační období.
Tři literární zdroje si předávají (opisují) informaci, že „metacerkárie přežívají v nedostatečně usušeném seně 4 až 6 měsíců“. Nelze než podotknout, jak by asi vypadalo takové seno po několika měsících skladování, možnost přítomnosti metacerkárií by asi opravdu nebyla tím hlavním důvodem seno nezkrmovat…
Celý vývoj v mezihostiteli trvá za optimálních podmínek 60 až 80 dní, v období podzimních měsíců se prodlužuje a může pak trvat až 1 rok, všechna stadia mohou v mezihostiteli přezimovat.
K infekci definitivního hostitele dochází především při spásání trávy, příp. přijmem vody, obsahující metacerkárie. V trávicím traktu se uvolňují mladé motoličky, které přes stěnu střeva a dutinu břišní vnikají do jater, jejichž parenchymem migrují směrem ke žlučovodům, kde asi za 3 měsíce dospívají, definitivně se usazují a cizopasí. Živí se především sáním krve a žijí zde asi půl až jeden rok.
Pro zvídavé podrobněji: Z vajíček se líhne mikroskopická larva – miracidium, která má obrvený povrch a čile se pohybuje ve vodě. Aktivně vyhledá plže, v jeho těle se mění ve sporocystu, z té dále na několik redií, s možností opakování (redie I. a II. řádu). Ze zralé redie vznikají stovky cerkárií se svalnatým ocáskem (název cerkárie souvisí s řec. kerkos = ocas) s jehož pomocí se po opuštění plže pohybují volně ve vodě. Cerkárie se přichytí na trávě, odvrhne ocásek a vytvoří kolem sebe proti vyschnutí odolný obal. Zůstává infekční po dobu celého vegetačního období.
S velkou pravděpodobností lze dovodit, že i na přijatelně usušeném porostu z vlhkých lokalit mohou invazní stádia kratší dobu přežívat a úspěšně se dostat do organizmu hospodářských přežvýkavců, následně pak na pastvině i do volně žijící zvěře.
Oborní chovy to mají „jednodušší“, tam přenos cerkárií senem z vlhkých lokalit může být přímý a velmi reálný. Většinou, pokud seno nenakupují, nejsou porosty v oboře kontaminovány hospodářskými zvířaty.
Je zajímavé, že tyto motolice mohou nakazit živočicha jménem člověk – vegetariána, který se přiživuje na některých porostech. Jako příklad se uvádí potočnice lékařská (Nasturtium officinale – znamená snad název, že po její konzumaci musí v této souvislosti vyhledat lékaře?), starší název řeřicha potoční, někdy také řeřišnice bílá. Konzumace navíc není v souladu se skutečností, že v ČR je chráněna jako silně ohrožená rostlina. Lze snad jen podotknout, že myslivec asi nebývá vegetarián, a je natolik rozumný, aby se živil jinak, takže ohrožen není… 


 
DIKROCELIÓZA
 
Motolice kopinatá Dicrocoelium dendriticum se vymyká většině zavedených motoličích zvyklostí a zavedla se v suchých biotopech. Dospělec měří 6 až 8 mm, parazituje v jaterních žlučovodech definitivního hostitele. Vajíčka produkovaná dospělými motolicemi odcházejí se žlučí do střeva a dále do vnějšího prostředí. Vajíčka s vyvinutými miracidii jsou pozřena prvním mezihostitelem, suchozemskými plži. Může to být lačník stepní (ohrožený druh Červeného seznamu ohrožených druhů ČR), nebo suchomilka, v jejichž slinivkojaterní žláze prodělávají další vývoj.
Postupně přes stádia sporocysta, redie a dceřiná redie vznikají cerkarie, jež jsou vylučovány slizem plže do vnějšího prostředí.
Druhým mezihostitelem jsou mravenci, kteří se živí slizem těchto plžů. Mravenec se infikuje pozřením slizu s cerkáriemi. Ty pronikají do tělní dutiny mravence a encystují v infekční stádium – metacerkarie.
Definitivní hostitel  se nakazí při pastvě pozřením infikovaného mravence, který v důsledku poškození nervové soustavy zůstává strnule přichycen na vrcholcích stébel trav. V trávicím traktu definitivního hostitele se pak metacerkárie přemění na mladé motoličky, jež pronikají střevní stěnou a migrují do jater, kde dospívají.
Nejčastěji napadá ovce a muflony, méně často skot, kozy a jelenovité.
Diagnostika se, jako u všech parazitů v podmínkách obor i volných honiteb nejlépe provádí z trusu – při předání vzorku se setkáme s pojmem flotační metoda. Při silnějším napadení se projevují obvyklé méně specifické příznaky poruch trávení, hubnutí, apatie, žloutenka těžkých případech i úhyny.
Léčba je možná několika přípravky (albendazol, fenbendazol, praziquantel) které u nás nejsou registrovány.
Sanace prostředí jako prevence je prakticky nemožná, většina plžů je chráněná a rovněž tak mravenci, celý rod Formica jako chráněn ohrožený druh. Osobně bych ochranu mravenců vnímal jako ocenění jejich mimořádného významu v přírodních procesech.
 
PARAMFISTOMÓZA
 
Motolice jelení (Paramphistomum cervi) synonymum motolice bachorová, je v současné době nečekaně rozšířený a rozšiřující se parazit volně žijících i domácích přežvýkavců.
Dospělé motolice jsou několik milimetrů velcí, načervenalí červi rohlíčkovitého tvaru, žijící přisedle na papilách bachorové sliznice definitivního hostitele. K vývoji potřebují mezihostitele, vodního plže, nejčastěji okružáky nebo plovatky. Proto je obvyklý výskyt motolice jelení navázaný na podmáčené pastviny, okraje vodních toků či na pastviny sezónně zaplavované vodou.
Doba od nákazy definitivního hostitele k vylučování vajíček trusem je 60 až 120 dní. Vývoj v plži, uvolnění do vodního prostředí a způsob nákazy je obdobný jako u motolice velké nebo jaterní.
Pro zvěř, převážně jeleny (také skot a ovce) jsou nebezpečná mladá stádia motolic. Jejich cesta k „potravě“ je oproti ostatním motolicím poněkud netypická. Po spasení metacerkárie se její obal naruší trávicími enzymy žaludku a dvanáctníku. Na začátku dalšího úseku tenkého střeva (kyčelníku) se nezralé motolice zavrtávají do sliznice střeva a v ní postupují směrem ke slezu zvířete. Přitom sliznici do hloubky poškozují. Při pozření většího množství motolic nastane těžký zánět střev se ztrátou krve a bílkovin do střevního obsahu, což je podstatou klinicky zjevné paramfistomózy.
Dospělé motolice jsou jen málo patogenní. V bachoru jich může být značné množství. Jejich přítomnost způsobuje místní zánětlivou reakci a zkrácení bachorových papil.
Jedna věc je přímá patogenita, druhá narušení bachorové sliznice. To má přímý záporný vliv na bachorovou mikroflóru. Může docházet „jen“ ke zhoršení využití krmiv, ale spíše k ke změnám bachorového prostředí v pH, tedy k acidózám nebo alkalózám. To se volně žijící zvěře sleduje skutečně obtížně, tudíž málokdy. Provozovatel obory by však hlavně ve vlhkých oblastech měl s tímto rizikem vždy počítat.
 
Léčení
 
Příspěvek v Našem chovu z roku 2022 zmiňuje: „U skotu jsou veterinární lékaři nuceni předepisovat léčiva ze skupiny salicylanilidů, např. léčivo obsahující účinnou látku oxyklozanid. Bohužel však žádný přípravek s touto účinnou látkou není v ČR registrován, a proto dovoz a použití přípravku s oxyklozanidem je vázán pouze udělením výjimky na dovoz ze zahraničí. Bachorová motoličnatost (paramfistomatóza) je stále více aktuální parazitární onemocnění trávicího traktu přežvýkavců.
V chovech přežvýkavců v ČR se stále více začíná vyskytovat parazitární onemocnění způsobené motolicemi rodu Paramphistomum … Registrované přípravky v České republice určené na léčbu fasciolóz jsou účinné na jiné druhy motolic, ale ne na Paramphistomum sp.
…. Zvířata napadená motolicí bachorovou lze léčit léky ze skupiny salicylanilidů. Zvířata, která jsou napadená jak juvenilními stádii, tak dospělými jedinci motolic, lze léčit pomocí oxyklozanidu. Lze také použít léčivé přípravky obsahující niklosamid. Nevýhoda aplikace přípravků s niklosamidem je, že dochází k ničení pouze vývojových stádií a na dospělá stádia tato látka vůbec nepůsobí…

Obecná preventivní a léčebná opatření
 
Z toho plyne aktuální nutnost preventivních i léčebných opatření. Chovatelská opatření u hospodářských zvířat, tedy vysoušení pastvin, zabránění přístupu k nebezpečným místům a monitoring vodních organizmů jsou pro volně žijící zvěř nereálná, v oborách nesnadná a náročná. 
Prvním krokem je znát skutečný stav napadení zvěře. Musíme důsledně provádět u ulovené zvěře obvyklé prohlídky, nicméně nakouknout do bachoru a sledovat sliznici střev skutečně není zavedenou praxí. Ostatně, ani ta obecně požadovaná prohlídka není vždy svědomitě prováděna.
Vyšetření trusu, ať u konkrétních střelených kusů nebo anonymního vzorku od krmelce neprovádíme tak, jak by bylo třeba. Byť je to šance na zjištění motoličnatosti – a to kterékoliv vyskytující se v našich podmínkách. Uvažme, že počátek výskytu se může vzhledem ke tisícům uvolněných vajíček rychle změnit v závažnou invazi, a obtížné léčení k tomu. Příroda i podmínky chovu zvěře se mění a měli bychom to brát vážně.
Na základě poznatků z pravidelně prováděných koprologických rozborů a prohlídek zvěře je šance k druhému kroku. Snad je reálné na základě iniciativy odborné veřejnosti a orgánů činných v myslivosti dosáhnout registrace léčivých, tedy antiparazitárních přípravků. I před nevůli zkostnatělých orgánů státní správy a projevů nesouhlasu z EU.
 
A co na závěr této série článků?
 
Jako u fenoménu teorií přikrmovat zvěř či ne existují spory o nutnosti či vhodnosti využívání antiparazitik. Názory i reálná praxe se s časem mění.
V dávných dobách, tedy asi před rokem 1985 převládal spíše plošný a dotační přístup s direktivní nuancí využívání antiparazitik. Dá se říct, že to byl jistý extrém a léčivou látku dostávala i zvěř s nevýznamným minimem cizopasníků. Negativem metody byl lidský faktor, tedy nutnost pečlivé přípravy. V porovnání se současností byl kladem či usnadněním víceméně přijatelný stupeň administrativy včetně vstřícné podpory veterinární správy i mysliveckých organizací včetně distribučních firem.  
Současná situace je téměř opačná. Typickým, častým a závažným problémem je střečkovitost a strongylida. Napadení zvěře střečky musíme považovat za stav navozující zvěři značné utrpení s následným šířením parazita. I to je výzva, kterou musí řešit vstřícnost, skutečný zájem a kvalifikace orgánů SVS, o naplnění znění zákona proti týrání zvířat nemluvě…
 

Ing. Martin MOHELSKÝ