Časopis Myslivost

Zkoušky máme, hurá na hon?

Myslivost 9/2021, str. 92  Lucie Kolouchová
V minulých číslech jsme si řekli, jak na záludnosti zkušebních řádů a jak jednotlivé disciplíny v reálu vypadají a jak se skládají v úspěšně absolvované zkoušky. Pokud jste nešli jen na zkoušky vloh, máte v tuhle chvíli v ruce jednu nebo několik kartiček lovecké upotřebitelnosti a doma „LUPa“, aneb lovecky upotřebitelného psa. A nejspíš už se těšíte, až vše, co jste se spolu naučili, předvedete na honu nebo jiné lovecké akci.
 
O lovecké upotřebitelnosti
 
K čemu vás ty oranžovohnědé kartičky vlastně opravňují? Loveckých upotřebitelností je několik druhů, vždy máte na zadní straně karty zaškrtnuto, co přesně na jejím základě ten váš LUP vlastně může (neřešme teď, že kartičky po vás nejspíš nikdy nikdo nebude chtít). Pokud má váš pes složeny PZ, LZ (u ohařů a slídičů), SVP nebo VZ, je upotřebitelný na dohledávky drobné pernaté nebo srstnaté zvěře, tedy k práci na honech na drobnou. Pokud má BZ, LZ, BZH nebo VZ, je upotřebitelný také na dosledy spárkaté zvěře. Aby mohl na naháňky, musí mít ZVVZ, LZ, HZ nebo VZ, ty ho opravňují k vyhledávání a vyhánění zvěře z houštin. No a norník by měl mít ZN nebo IZN, barvář pak PB nebo IHB, případně samozřejmě BZ nebo BZH. Jsou tedy zkoušky, které jsou kombinací několika upotřebitelností, s VZ se většinou pojí takřka vše, nač můžete své plemeno podle zákona využít.

Kolouchova.jpg
 
Papírování aneb k čemu to je
 
Pokud jste členy nějakého MS, nahlaste svého psa hospodáři do evidence, bude rád, ve většině spolků je o psy se zkouškami nouze. To, že je lovecky upotřebitelný pes „zapsaný“ v některém MS, je také zákonem považováno za důvod pro osvobození od místních poplatků za psy, byť si to některé úřednice na ORP nemyslí – jenže zákon je nad obecními vyhláškami a ukládá nám držet lovecké psy… Takže, kartičku máte, psa taky, vzhůru do praxe!
 
Hony aneb Začínáme vesele
 
Blíží se podzim a s ním hony na drobnou. Vy jste na zkoušky cvičili hledání, slídění, dohledávky a vlečky, na zkouškách jste dostali samé čtyřky, a tak vás přece nemůže nic zaskočit. No, může. A většinou je to vlastní pes. Většinou nás překvapí už samotné slídění, protože se pes často nechá strhnout atmosférou a psími kolegy a rozhodně nám nehledá na píšťalku a mnohdy ani pod flintou, první hon dost často máme žíznivou čáru kdesi v dálce a litujeme, že jsme komu říkali, že ta potvora vyhrála zkoušky. Psa tedy bedlivě sledujeme a usměrňujeme jeho práci, ale jde spíše o zkušenosti, které musí mladý pes získat. Náš nováček prostě musí zjistit, kde se zvěř nejčastěji ukrývá a které terény prohledávat důkladněji, ze začátku ho budeme muset do krytin více směřovat my.
 
Aporty jako další možné překvapení
 
Ani čtyřkové aporty na zkouškách bohužel „nenakopírujeme“ do praxe. Cvičili jsme a zkoušeli na zhaslé zvěři, mnohdy opakovaně rozmražené, možná jednou dvakrát s čerstvou teplou, ale vždy už zabitou zvěří. A najednou tu máme zvěř, která poraněná ubíhá do krytiny, kachnu, co se potápí, místo aby způsobně ležela zhaslá na hladině a zajíce, co vřeští a dělá pro psa nezvyklé zvuky a pohyby. I na tyto novoty si pes musí zvykat. Pes s pevnými nervy se s nimi vyrovná rychleji, méně odolného jedince chválíme a povzbuzujeme. Ale mazák, který ví, kam zhruba spadne „křídlák“, anebo kdy má cenu běžet za zajícem a že kachna se prostě potápí a vyplave kus jinde, ten se rodí ne zkouškami, ale praxí – a proto vyhledáváme všechny příležitosti, jak psa na honech s podobnými situacemi seznámit a jak ho utvrdit v tom, že jdou vyřešit.
I na honech trváme na tom, že pes zvěř, byť je poraněná, nedrtí a nezabíjí sám, od toho tu jsme my, byť některé, zvláště vůdkyně, raději bažanta zabitého psem, než by samy zapeřovaly. I tak je ale mačkání zvěře nebo její drcení chybou, pes poškodí zvěřinu a kazí si úchop. Co se týče předsedání s aportem, na menších akcích na něm trváme. Pokud jsme ale na honu v bažantnici, kde pes během pár hodin donese nějakých 50 bažantů, je pro nás cennější to, že pes „zachrání“ pěšáka nebo křídlovaný kus než to, že pokaždé předpisově předá.
 
Naháňky
 
Pokud vezmeme na naháňku mladého psa po honičských zkouškách nebo již prošlého praxí tzv. na zkušenou, patrně nebude děním překvapen. Pes s ZVVZ nebo LZ, který do té doby na podobné hromadné akci nebyl, asi překvapen bude a my musíme ze začátku kontrolovat jeho reakce na ostatní psy, zvláště u kusu. Také to, že leč někde končí a nemá cenu honit zvěř za řadu střelců, se mladý pes prostě musí naučit praxí, ze začátku počítejme s tím, že pokud máme běhavějšího psa, občas si pro něj někam půjdeme nebo pojedeme. Vřele doporučuji pořízení GPS obojku, nebudete se tolik nervovat, že psa už nenajdete, a zároveň uvidíte na mapce, jak váš svěřenec opravdu v terénu pracuje.
 
Norování
 
Norování v přírodě je pro mladého psa, pokud s ním nemáme složeny i individuální norovací zkoušky, asi největším překvapením. Místo přepážky, přes kterou lišce vynadá, tu najednou je soupeř ozbrojený ostrými zuby. Bohužel u nás neexistuje legální způsob, jak norování naostro nacvičit, a tak je mladý psík prostě hozen do praxe a až při procházení nor v revíru se učí poznat, která nora je obsazená a jak se s jejím nájemníkem popasovat. Není proto úplně ideální mladého psa uvádět do praxe na jaře, kdy mají lišky mladé a kdy liška z nory nevybíhá, ale brání své potomstvo před vetřelcem.
 
Individuální lovy
 
Pokud chodíme šoulat nebo lovit z posedu, pes se zvládnutou poslušností nám bude skvělým parťákem, který mám nezradí zvěř anebo nás na ni rovnou upozorní. Tady opravdu na poslušnosti trváme, zkoušková šoulačka je v podstatě cirkusovou, výcvikovou disciplínou, v reálu se pes musí dokonale ovládat a být ovladatelný při pohybu po ochozech zvěře v zapachovaném terénu, ne na široké lesní cestě. Proto počítejme s tím, že ze začátku hodně času prošouláme jen tak a budeme upevňovat žádoucí chování psa. Na posedu je zase důležitý naprostý klid a ticho, pokud máme velkého psa, kterého nechceme nahoru brát s sebou, tak i dokonalé odložení pod posedem. Tedy opět něco, co musíme vyzkoušet, a pokud náš pes prostě nemá nejpevnější nervy, příště ho necháme doma nebo v zaparkovaném autě opodál (pokud je zvyklý v něm odpočívat a nebude řvát jako Tarzan) a dojdeme si pro něj v případě dosledu.
 
Dosledy
 
Dosled, to je snad jediná disciplína, která psa napoprvé baví víc než na zkouškách, pach poraněné zvěře je pro něj mnohem zajímavější, než uměle šlapaná nebo pobarvená stopa, ze které navíc cítí i pach jejího kladeče a „barva“ nemá nic společného s dávno vystydlým, případně rozmraženým, kusem na konci. Opět tu musí mladý pes nabrat zkušenosti, aby se naučil číst stopy a vratistopy, ve stopách tlupy prasat se uměl vymotat po té správné atd. – a tady je na nás, abychom mu poskytli co nejlepší podmínky, tedy dobře si označili nástřel a směr úniku zvěře a psa na stopě podporovali a pomáhali mu. Ideální je domluvit se i s kolegy ve spolku, ať nám volají, když jim kus odejde z nástřelu, byť by to bylo 100–200 kroků a našli by si ho i sami. Pro našeho svěřence to bude skvělá škola s reálným kusem na konci. V praxi se také mladý pes prvně setká s tím, že kus na konci může být ještě živý, v tom případě je dobré mít v záloze dalšího, zkušeného psa, který mladému pomůže kus stavět, případně mladíka povzbuzujeme my, pokud jiný pes po ruce není.
 
Praxe versus další zkoušky
 
Obecně se často tvrdí, že pes z praxe už nebude úspěšný na dalších zkouškách a proto, chceme-li chodit na vyšší zkoušky či soutěže, do praxe bychom psa měli uvést až po nich. Za mě je škoda mít doma dva tři roky psa, aniž bych ho vzala do praxe, kde bude užitečný, ale určitě je dobré vzít v potaz to, co dobrého a co špatného se pes v praxi naučí. Někteří psi z praxe nechtějí brát studenou zvěř, navíc „ožužlanou“ od jiných psů, jiní se odnaučili si sedat nebo nenahánějí, pokud v „leči“ není zvěř. Otázka ale je, zda jde o nevratný stav nebo zda před soutěžemi prostě nezačít znovu trénovat jako před zkouškami a psovi neosvěžit některé základní principy, na kterých trvám, jako aport bez odmlouvání a přemýšlení a se sednutím si, anebo nahánění tam, kde chci já, byť tam nic není. Pes pozná, co je zkouška a co realita, a tak po pár trénincích, pokud má disciplíny z předešlého výcviku opravdu zvládnuté, bude opět fungovat tak, jak jsme byli před hony zvyklí. Rozhodně to ale bez tréninku nejde, jinak opravdu riskujeme selhání.
 
Lucie KOLOUCHOVÁ
 

Zpracování dat...