Časopis Myslivost

Na návštěvě u legendy

Myslivost 2/2021, str. 52  Jiří Kasina
Ano, vyrazil jsem kousek od Kolína do polabské vsi Kořenice a jel jsem na rozhovor věnovaný úctyhodnému 80 výročí narození Jaroslava Nováka, legendy české kynologie.
 
Ten, kdo se zajímá o loveckou kynologii, neřku-li o ohaře, pak má zcela jistě zafixovaný automatismus – jakmile se řekne Kořenice, ihned se vybaví sice nejčastější české jméno, ale jméno ověnčené mnoha tituly, zkušenostmi, znalostmi a neodmyslitelně spojené i s mnoha jmény německých krátkosrstých ohařů.
Ano, vyrazil jsem kousek od Kolína do polabské vsi Kořenice a jel jsem na rozhovor věnovaný úctyhodnému 80 výročí narození Jaroslava Nováka, legendy české kynologie.
Pod mnoha diplomy, medailemi a poháry jsme si povídali o kynologii dříve a nyní, u stolu nám dělal společnost i člen MR ČMMJ, synovec oslavence, Josef Novák.

P1130012.JPG
 
Logicky asi nemůže být první otázka jiná, než jak jste se k myslivosti a ke kynologii dostal?
 
Naše rodina odvozuje historii zde v Kořenicích od roku 1907, dědeček byl řezník, otec taky, od té doby se také datuje naše rodinná řeznická firma. Dědeček i otec byli oba také myslivci, takže jsem v myslivosti vyrůstal od malička. Otec byl myslivec až  do roku 1950, kdy byl zatčen, sebrali mu zbraně a my jsme se starším bratrem vyrůstali bez něj. Když se otec z Jáchymova vrátil, tak zpět zbraně nedostal, protože byl politicky nespolehlivý. V roce 1955 si udělal bratr zkoušky z myslivosti a od té doby střílel a já mladší bratr mu pomáhal při výcviku. U nás totiž byli na dvoře jednak bernardýni, jednak lovečtí psi, žil jsem tedy mezi psy odmala.
 
A kdy jste měl opravdu svého prvního psa?
 
Já jsem si pořídil psa až v roce 1962, kdy jsem udělal myslivecké zkoušky. A to jsem ale ani nechtěl myslivecké zkoušky dělat, protože jsem měl strach, že nedostanu lovecký lístek. Narukoval jsem totiž do armády k pomocným technickým praporům, nesměla mi tedy být svěřena zbraň, tak jsem měl strach, že když si udělám zkoušky z myslivosti, tak že stejně nedostanu lovecký lístek. Což se vlastně částečně naplnilo, trvalo to, protože jsem musel mít potvrzení od zaměstnavatele a od národního výboru. Písemně poslali, že nedoporučují, abych měl zbraň, ale po nějakém čase jsme se dohodli, že jsem vstoupil do hospodářské komise na vesnici. Řekli mi, že když jsem jezdil s koňmi, tak mohu být v zemědělské komisi a na základě toho mi povolí lovecký lístek. Takže jsem v jednom roce udělal zkoušky, hned si pořídil loveckého psa, samozřejmě kraťase, a hned jsem s ním udělal zkoušky.

12.jpg
 
Takže od té doby to byl vždy německý krátkosrstý ohař? A to je také začátek chovatelské stanice z Kořenice?
 
Jiné plemeno jsem v životě neměl, historie chovatelské stanice Kořenice se dá odvozovat od roku 1961, ale zakládal ji můj bratr Bohumil.
 
Zkuste zavzpomínat, jak jste začal cvičit? Inspiroval vás váš otec nebo bratr? V té době přece nebylo asi mnoho informačních zdrojů, jak správně vycvičit loveckého ohaře?
 
Otec nám samozřejmě  pomáhal, brácha začal oproti mně dřív, když pak brácha předvedl svého prvního psa, tak jsem se učil od něj. Ale jinak jsme si jako bratři vždycky pomáhali, společně jsme i psy cvičili.  

IMG002.jpg
 
A prozradíte nějaké vaše osvědčené zásady, jak loveckého psa, budoucího šampiona, vycvičit?
 
To se dá těžko nějak jednoduše vysvětlit, každý pes má jinou povahu, jako člověk, na každého musíte jinak, kolikrát sám musí vyzrát nejen pes, ale s ním i samotný cvičitel. Musíte psa nejprve poznat, on musí poznat vás a vy musíte hlavně vycítit, co musíte udělat, co pes potřebuje. Já jsem dokonce většinou cvičil zkažené psy, když jsme takového psa s bráchou přivezli, já se do něj pustil a některé takové psy jsem následně dostal až na Podhajského memoriál. Na ty zkažené psy jsem musel občas tvrdě.
Byl jsem například na výstavě v Poděbradech s fenou, fena na jarním svodu byla plnochrupá, přihlásil jsem ji na výstavu do Poděbrad a rozhodčí mě dal na první místo, protože fena byla pěkná. Ale pak otevřel mordu a prohlásil, že má fena kleště. V ten moment jsem měl po náladě.
Seděl jsem a přemítal, a najednou hlásí, že utekl pes a vedle mě seděl nějaký pan Klicpera a povídá, že to je jeho pes, ať ho nikdo nechytá, protože vztekle kouše. Říkám mu: Pořídíš si psa a bojíš se ho? Tak ho chyť a já ti dám tuto fenu a já si toho psa vezmu. A opravdu, psa chytili, přivedli, pan Klicpera byl už jeho pátý zklamaný majitel, pes byl zkažený nadobro. No, dal mi dost zabrat, ale já jsem se ho nebál, musel jsem na něj tvrdě, ale dostal jsem ho taky až na Podhaják.
Poznámka Josefa Nováka: No, na to, jaký to byl ostrý pes, trhal, kousal, tak se úplně změnil.
S tím psem je ale spojena ještě jedna zajímavost. Jednoho dne jsem přišel z práce a manželka povídá, že pes je na dvoře shrbený, kňučí, něco mu je. Doběhl jsem naproti k veterináři, který usoudil, že pes má ucpaný močovod a musí do nemocnice. Tak jsem psa naložil, jeli jsme do nemocnice a tam mu udělali vývod břichem, druhý den pes už štěkal, těšil se na mě. Já jsem s tím psem udělal ještě ten rok memoriál Knolla v Budějovicích. Psa tam uviděl MVDr. František Šimek ze Strakonic, psa jsem mu dovezl, močovod mu znovu napojil a pes u mě spokojeně dožil až do smrti, jen kvůli zákroku nemohl krýt.
 
Cvičil jste raději psy nebo feny?
 
Je to jedno, já jsem bral feny i psy.

IMG001.jpg
 
Jakých vlastností si ceníte na německém kraťasovi?
 
Chodil jsem celý život posuzovat na zkoušky, viděl jsem už asi všechny plemena, jak pracují, ale na krátkosrstého ohaře jiní psi nemají, to je prostě všestranný pes. Když ho majitel připraví tak, jak má, tak pes dosáhne úspěchů právě na základě špičkových vrozených vlastností.
 
Jak se změnila za ta léta práce kraťasů a jejich cvičení? K lepšímu nebo k horšímu?
 
Málo platné, cvičení v roce 1962 bylo jiné cvičení než dnes, to se vůbec ani nedá porovnávat. Byla drobná zvěř, koroptve, zajíci, vzal jsem psa, vyšel do honitby, pes mi za hodinu osmkrát vystavil zvěř. A dnes, když stále denně chodím cvičit, tak když přijdu za týden na jednoho zajíce, to je asi tak všechno. Takže cvičení dřív a nyní je velký rozdíl. Vždyť si jen považte, střílelo se u nás na honech každoročně šest set zajíců, dnes zajíce skoro nevidíte, je to už vzácná zvěř.
 
Můžeme tedy jednoduše odvodit, že současní psi, kteří se účastní memoriálu, jsou pracovně horší? Dá se to vůbec nějak porovnat?
 
To se opravdu nedá tak jednoduše porovnat. Když byl pes ve zvěři dnes a denně, byl na ni zvyklý. Dnes se na memoriálech pustí do porostu odchycená zvěř a ti psi se rozblázní, protože na zvěř nejsou zvyklí, najednou vidí živou zvěř, na kterou doma při cvičení mnohdy ani nepřijdou. Když se zkouší disciplína společný hon, vypuštění bažanti začnou létat a myslivci střílet, tak se mnohý pes těžko ovládá.
Něco jiného bylo, když se kdysi šlo několikrát za rok na hon a pes běhal před vámi, střílelo se mnoho kohoutů, pes často vystavoval, byl zvyklý na přítomnost zvěře, bylo to pro něj naprosto běžné.
Takže dnes nejsou psi špatní, ale nemají potřebnou praxi. Však mi už mnohokrát v posledních letech vůdci potvrdili, že se jim pes na zkouškách dostane do takového stavu, že ho jen těžko člověk drží.


 
Ale memoriály byly především vrcholnou pracovní zkouškou, aby pes správně pracoval. Nepřipadá vám, že v posledních letech, i s tím, jak drobné zvěře ubývá, že se memoriály stávají stále více jenom prestižní vrcholnou sportovní disciplínou?
 
Kynologie se mění, memoriály vodí převážně stejní vůdci, ti vůdci, kteří se tam dostanou, musí a umí dobře cvičit a věnují se svědomitě výcviku, je to pro ně vrchol. Ano, bohužel normální myslivec, který má výborného psa a připravuje si ho pouze na podzimní zkoušky, tak se tam nedostane. Výcvik dá hrozně práce a ano, je to sport, který stojí čas i peníze, které tomu musíte věnovat, přičemž se vám peníze nikdy nemůžou vrátit. Kdyby člověk neměl kynologii a lovecké psy rád, tak to nebude dělat.
Asi je dobré přirovnání, že je to jako ve vrcholovém sportu. Vyhrát je také o obrovském štěstí. Už jenom za tu dřinu, kterou výcviku člověk věnuje, tak účast na memoriálech je velký úspěch a čest. Proto mě vadí, že dnes si účasti na memoriálu snad ani někteří lidé neváží. Přece když se na vrcholnou soutěž vůdce se psem dostane a uspěje, tak i kdyby byl poslední, je to obrovská pocta.
Možná je i chyba, že to někteří berou komerčně, aby pes měl umístění a oni lépe prodali štěňata. Ale je omyl, když si někdo myslí, že když bude mít vítěze Podhajského, tak bude krýt za deset tisíc. A naopak ti, kteří si myslí, že když pojedou krýt vítězem, tak že bude další vítěz, jsou také na omylu, tak to prostě nefunguje, vítěz přece neplodí automaticky vítěze.
 
No já jako nekynolog si myslím, že nesmíme pominout také to, že může být sebelepší pes, ale když není talentovaný vůdce… Kouzlo nejen memoriálů je přece v tom, že je to vždy záležitost jak psa, tak i vůdce, jejich souhry a porozumění…
 
Ano, to máte pravdu. Však se také v prvopočátcích vybírali na Podhaják psi ze všech všestranných zkoušek z celé republiky. Při vzniku MRK si chovatelské kluby vybíraly k účasti své ohaře, následně se na MRK dostalo dvacet ohařů na základě složených všestranných zkoušek. Ale dnes se přes nominace občas dostanou psi, jejichž vůdci nejsou drezéři, ale nominací projdou a někdy vidím, že je pes chytřejší než vůdce.
A je třeba přiznat, že v minulosti, když pes udělal body, tak si je zasloužil. Já si pamatuju, jak pro ty staré chlapy trojka byla krásná známka. Dnes když dáte někomu trojku, tak jste nejhorší rozhodčí. V té době se rozhodčí s nikým nemazali, když se vybralo dvacet psů, tak to byli ti nejlepší.
Vzpomínám v té souvislosti na staré rozhodčí, my jsme byli tenkrát mladí, vzpomínám na jména jako byli Milan Novotný z Prahy, Jindřich Charouzek z Prahy, Josef Kellerstein ze Sadské, ti nic nedali zadarmo. Tenkrát dvojka, trojka byly normální známky, dnes se dávají horší známky jen, kde to bije do očí. V tomto se změnila doba asi úplně nejvíc.
 
Na koho rád vzpomínáte ze svých kynologických akcí?
 
Tady na okrese to byl pan František Novotný ze Sendražic, byl jsem mladý a když jsem cvičil, tak mi pomáhal, byl starý jako můj otec, kamarádili se, na něj vzpomínám často. Další jména, která se mi hned vybaví, jsou jména kamarádů, Václav Kratochvíl z Keblic, František Horel z Hlízova a František Šubrt z Dolního Bukovska.

P1130039-1.JPG
 
A na které své kynologické úspěchy nejraději vzpomínáte?
 
Vzpomínek na soutěže a zkoušky je mnoho. Vyhrál jsem Memoriál Karla Krýzy v roce 1989 s fenou Ela Kořenice. Mohu se snad pochlubit, že jsem vyhrál i všechny vrcholné soutěže, memoriál Steinitze, Vojtěcha, Knolla a Podhajského. Dokázal jsem vycvičit a uchovnit 25 chovných psů a mnoho chovných fen chovatelské stanice Kořenice. Já bych nerad nějak detailně porovnával, všech úspěchů si vážím.

tabulka-uspechu.jpg
 
Pojďme tedy ještě chvíli k myslivosti. V čem kdysi byla jiná než teď? Co se zásadně změnilo?
 
Změnilo se všechno, zvěř, podmínky, krajina kolem a nesu to špatně, v naší honitbě není doslova nic. Já dělám přes třicet let pokladníka mysliveckého spolku, vím proto, co se v minulosti prodávalo nebo nakupovalo.
My dneska nakoupíme dvě stě kachen, které vypustíme na rybníky, šedesát bažantů vypustíme na jaře a padesát kohoutů koupíme před hony. Minulý rok jsme ulovili asi sto třicet kachen a několik bažantích kohoutů. Je to smutný pohled, na zdevastovanou krajinu zemědělstvím kolem nás. Nějaký minimální stav srnčího se tady ještě  drží, ale jinak divoká drobná zvěř v podstatě není žádná. Současný stav myslivosti mě vůbec netěší.
 
Ale pořád chodíte na hony…
 
Ano, a stále jsem v jednom spolku Chlum Kořenice. Teď už moc nechodím, přijedu ráno autem a jdu si někam při honu stoupnout, kam řekne hospodář, už mi ty nohy moc neslouží.
 
A psy také stále cvičíte?
 
Ano, momentálně mám tři psy, všichni jsou chovní, jeden už má dvanáct let, pak mám pětiletého a teď mám tříletého. Ten má udělané všechny zkoušky až do všestranných a je chovný.
 
Takže jste pořád připraven vyrazit na nějakou soutěž?
 
Když mi to dovolí zdravotní stav, tak bych byl rád. S dcerou Danou jsem si řekl, že bychom si vzali ještě nějakého psa, který byl zkažený, že bychom z něj něco udělali.
 
Říkáte dcera, jak to tedy máte s pokračovateli?
 
Nemám pokračovatele, jen od bratra jsou dva synovci Josef a Jaroslav, já mám tři dcery Hanu, Danu a Jaroslavu. Od malička se pohybují kolem psů, pomáhají mi při výcviku, tahají vlečky, kapou barvy a nosí srnce. Dana se tomu věnuje nejvíce, o všechno se mi stará, pomáhá při výcviku, na všechny zkoušky mě doprovází a chodí po výstavách. Chci, aby si udělala myslivecké zkoušky, ale nechce. A nesmím zapomenout ani na manželku Hanu. Pomáhá mi při podnikání, stará se o psy, prožívá se mnou výhry i prohry na zkouškách. Bez její pomoci bych těchto úspěchů nedosáhl.

P1130007.JPG
 
Jaroslav Novák stále se svým synovcem Jaroslavem pokračuje v tradici rodinné řeznické firmy, se svými zaměstnanci každý týden poráží a zpracovává několik kusů hovězího dobytka a vepřů.
Jeho svěžest by mohla celá řada mladších jen tiše závidět. A to svěžest nejen fyzickou, ale také mentální, povyprávěli jsme si pod diplomy a nad historickými fotkami, vzpomínal na své milované psy a feny.
A já si vlastně uvědomil, že Jaroslav Novák je možná  důkazem platnosti přísloví, že čas strávený při myslivosti v přírodě se do života nepočítá.
Nakonec myslím, že mnozí z těch, kteří se někdy s Jaroslavem Novákem setkali na některé kynologické akci v minulosti, má slova potvrdí.
Přeji tedy oslavenci jménem všech čtenářů Myslivosti i v této ne zrovna lehké době mnoho spokojenosti a zdraví, ať mu kraťasové dělají radost a třeba se i dočkáme, že se objeví na některém z memoriálů s tím avizovaným ještě jedním nevychovatelným zrazeným psem.
 
připravil Jiří KASINA
 

Zpracování dat...