Časopis Myslivost

Zakázaný způsob lovu = pytláctví?!

Myslivost 8/2021, str. 28  Roman Ondrýsek
Nedávno mezi myslivci zarezonovalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále jen „NS“) č.j. 3 Tdo 340/2020 ze dne 24. 9. 2020 (dále jen „Rozhodnutí“), které se věnuje trestnému činu pytláctví. Ačkoli bylo Rozhodnutí vydáno již v září minulého roku, do povědomí většiny myslivců se téma dostalo teprve nedávno, a to zejména díky informacím zveřejněným médii, která v minulých týdnech informovalo o změně posuzování pytláctví.
Žádný z článků, které jsem osobně zaregistroval, se však věci nevěnoval nijak podrobněji, aby přinesl odpovědi na časté dotazy myslivců. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že se v tomto a případně v dalších článcích budu věnovat zmíněnému Rozhodnutí a důsledkům z něj vyplývajících.
Zároveň bych zdůraznil, že i přesto, že se v rámci článku chci věnovat tématu jako celku, není mým cílem rekonstruovat skutkový stav celé věci a tím například poukazovat na správnost či nesprávnost jednání jednotlivých osob. Mým cílem je zaměřit se pouze na právní podstatu celé věci.   
 
Nejprve upozorním, že výše uvedenému Rozhodnutí předcházela rozhodnutí nižších soudních instancí, které ve věci rozhodly jiným způsobem. Celé řízení pak nebylo dosud ukončeno.  V současné době totiž byly podány opětovná dovolání k NS, která reagují na rozhodnutí Krajského soudu, kterému již byla věc vrácena k rozhodnutí právě NS. Za účelem vypracování tohoto článku jsem se seznámil se všemi meritorními rozhodnutími, které byly věci vydány.
Samotné trestní řízení bylo v počátku vedeno proti šesti osobám, které byly obžalovány z přečinu pytláctví podle § 304 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“). Tohoto přečinu se měli obžalovaní dopustit tím, že v rozporu s § 45 písm. u) ZoM byl na společné naháňce loven jelen, se kterým bylo následně nakládáno.
V průběhu řízení však byly čtyři obžalovaní zproštěni obžaloby. NS tak řešil pouze dvě z původně obžalovaných osob. Konkrétně se zabýval osobou „A“, která měla neoprávněně ulovit kus jelení zvěře, a osobou „B“, které bylo dáno za vinu, že “zakoupil jelení zvěř neoprávněně ulovenou“.
Závěr NS pak směřoval k tomu, že jednání „A“ by mělo být posouzeno jako trestný čin pytláctví, oproti tomu jednání „B“ by mělo být řešeno v přestupkovém řízení, a to i přesto, že formální znaky trestného činu byly naplněny.
 
Jak tedy NS k uvedeným závěrům dospěl?
 
Trestného činu pytláctví podle § 304 odst. 1 TZ se dopustí osoba, která: „neoprávněně loví zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné nebo ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo přechovává neoprávněně ulovenou zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné“ (nejméně 10 000 Kč, před novelizací nejméně 5000 Kč).
NS pak ve svém Rozhodnutí konstatuje, že „neoprávněný lov“ podle TZ nelze ztotožňovat s definicí neoprávněného lovu upravenou v § 48a ZoM. Pokud by tomu tak bylo, pak by podle názoru NS byla fakticky zúžena možnost aplikace trestného činu pytláctví pouze na lov v rozporu s § 46 ZoM (např. absence loveckého lístku či povolenky k lovu).
NS v dané věci poukázal na usnesení ÚS sp. zn. III ÚS 1729/13 ze dne 18.7.2013, ve kterém ÚS vyslovil, že „neoprávněně loví zvěř nejen ten, kdo k tomu není povolán, a ani nemá k takové činnosti povolení, ale i ten, který takové povolení má, avšak jedná nad jeho rámec“.
V souladu s tím tedy NS ve svém Rozhodnutí konstatoval, že za neoprávněný lov je nutno považovat „veškerá jednání, která se vymykají zákonným podmínkám lovu. Platí tedy, že i osoba, která dodržela formální náležitosti § 46 odst. 1 ZoM, resp. má povolenku k lovu, lovecký lístek, zbrojní průkaz atd., a loví zvěř v rozporu s jinými zákonnými zákazy, především v rozporu s výslovným zákazem podle § 45 ZoM, jedná nad rámec vydaného povolení a tedy „neoprávněně“ ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pytláctví podle § 304 TZ“.
Ustanovení § 45 ZoM přitom stanovuje, že lov je možné provádět pouze v souladu s mysliveckými a jinými zásadami, kdy ustanovení zároveň obsahuje taxativní výčet zakázaných způsobů lovu.
Rozhodnutí NS tedy stanovilo, že jakýkoli lov a nakládání se zvěří ulovenou v rozporu s § 45 ZoM, kdy bude hodnota zvěři minimálně 10 000 Kč bude trestným činem pytláctvím.
Zároveň je nutné upozornit, že vedle formálního naplnění skutkové podstaty bude důležitá forma zavinění, a to z toho důvodu, že trestný čin vyžaduje zavinění v podobě úmyslu, byť i jen nepřímého. Naproti tomu k odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění v podobě nedbalosti. V konkrétním případě tak může být relativně složité rozeznat, jakým způsobem může být jednání sankcionováno.
 
Osobně rozumím názoru NS, podle kterého je nutné posuzovat neoprávněnost lovu v širším rozsahu, než je jeho definice obsažená v § 48a ZoM. Již se však nedokáži ztotožnit s názorem, kdy jakékoli porušení § 45 ZoM, které by bylo ve formě nepřímého úmyslu, by mělo být posuzováno jako trestný čin pytláctví. NS v této věci poukázal na skutečnost, že jiný výklad neoprávněného lovu podle ZoM by vedl k disproporci mezi pytláctvím ve vztahu k savcům a ptákům a pytláctvím při lovu ryb. Zde bych však poukázal na to, že v případě ryb se s ohledem na jejich hodnotu bude o pytláctví jednat pouze ve výjimečných případech. Naproti tomu v rámci myslivosti bude hodnota nutná pro trestný čin naplněna ve většině případů. 
Takový závěr je však naprosto skandální a z hlediska myslivosti nepřijatelný a do budoucna velmi nebezpečný. Trestní právo je chápáno jako prostředek poslední instance, tzv. ultima racio. Trestní právo by tedy mělo být aplikováno pouze v těch nejzávažnějších případech, kdy není možné ochranu vymezených zájmů zajistit jiným způsobem.
Ačkoli souhlasím, že některé zakázané způsoby lovu podle § 45 odst. 1 ZoM jsou dostatečně závažné, aby nastoupila odpovědnost podle trestního práva, tak v mnoha případech tomu tak není a uplatňování trestněprávní odpovědnosti považuji za přehnaně tvrdé, nepřiměřené. Příkladem je například § 45 odst. 1 písm. e) ZoM „nahánět zvěř srnčí pomocí ohařů, ostatní zvěř spárkatou s pomocí psů v kohoutku vyšších než 55 cm“; § 45 odst. 1 písm. m) „lovit zvěř kromě prasat divokých a lišek obecných za noci, tj. hodinu po západu slunce až do hodiny před východem slunce; lovit prase divoké a lišku obecnou v noci bez použití vhodné pozorovací a střelecké optiky“; § 45 odst. 1 písm. s) „lovit zvěř na čekané ve vzdálenosti do 200 m od hranic sousední honitby, lovit bažanty ve vzdálenosti do 200 m od sousední bažantnice a v těchto vzdálenostech přikrmovat zvěř, umísťovat myslivecká zařízení a provádět lov z mysliveckých a jiných zařízení“.
Ano, lze předpokládat, že v některých případech by soudy aplikovali tzv. subsidiaritu trestní represe, podle které má být jako trestný čin posuzováno pouze takové jednání, které je společensky škodlivé a v konkrétním případě nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nicméně i v takovém případě by bylo zahájeno řízení pro trestný čin, což už samo o sobě je v daných situacích zcela nadbytečné, a to z toho důvodu, že tyto situace by od počátku měly být řešeny v rámci přestupkového řízení.
 
Výše uvedené se navíc týkalo pouze samotného lovce. Jak jsem již v úvodu předestřel, rozhodnutí NS se zabývalo také osobou „B“, která měla neoprávněně ulovenou zvěř vyvrhnout a následně odkoupit. I tato osoba byla původně odsouzena za trestný čin pytláctví. To i přesto, že zvěř byla zaplacena, zaevidována a nákup byl proveden v souladu s předpisy.
Právě v této věci NS využil již zmíněnou subsidiaritu trestní represe, když jednání „B“ neshledal natolik závažné, aby se uplatnila trestněprávní odpovědnost. I postup, kdy má být daná situace řešena jako přestupek je však špatný!
NS nedal absolutně žádné vyjádření k tomu, jakým způsobem by tedy mělo být s takovou zvěří nakládáno. Z Rozhodnutí naopak vyplývá, že jakékoli nakládání s neoprávněně ulovenou zvěří naplňuje skutkovou podstavu trestného činu, a proto tak musí být i jednání posuzováno. Dojde-li tedy k neoprávněnému lovu, byť i nedopatřením, pak by pravděpodobně podle názoru NS měl být tento kus nechán ladem. Takovým počínáním ze strany lovce či jiné osoby by však došlo k jednání, kterému se NS svým Rozhodnutím snažil zabránit, tj. jednání v závažném rozporu s mysliveckými zásadami. Neošetření zvěře je totiž nejen v naprostém rozporu s mysliveckými zásadami, ale je také v naprostém rozporu s úctou ke zvěři, kterou by měl myslivec zachovávat. Jediným rozdílem by v dané věci bylo, že takové jednání není výslovně specifikováno v § 45 ZoM, ale v jiných právních předpisech, na které odkazuje § 50 ZoM. Takovým předpisem je především zákon č. 166/1999 Sb., veterinární zákon a dále na něj navazující prováděcí předpisy.
 
Rozhodnutí NS v této části je zarážející i z toho důvodu, že již před soudem prvního stupně zaznělo odborné vyjádření znalce, ze kterého vyplývá, že v případě, kdy „uživatel honitby zjistí neoprávněně ulovenou jakoukoliv spárkatou zvěř, postup s její manipulací je naprosto stejný jako se zvěří ulovenou legálně. Uživatel honitby, podle provozního řádu, je oprávněn takto nabytou zvěř, byť ulovenou neoprávněně, prodat třetí osobě za podmínek stanovených provozním řádem, který byl schválen členskou schůzí spolku jako nejvyšším orgánem“.
S uvedeným se však soudy neztotožnily a v jednání „B“ spatřily naplnění skutkové podstaty pytláctví. Takový závěr je však nejen zcela špatný, ale i s ohledem na výše uvedené naprosto nesmyslný.
 
Z pohledu myslivosti je tedy Rozhodnutí NS velmi nepovedeným počinem. Jako problematické neshledávám samotnou snahu rozšíření definice neoprávněného lovu podle § 304 TZ oproti definici obsažené v § 48a ZoM. Za velmi problematické však považuji, že se NS nijak blíže nevěnoval skutečnostem, kdy mnohé zakázané způsoby lovu podle § 45 ZoM, by svou závažností vůbec neměly spadat pod trestněprávní odpovědnost.
Rozhodnutí se mi dále nelíbí z toho důvodu, že § 45 ZoM, popřípadě jiná ustanovení ZoM, obsahují značné množství neurčitých právních pojmů, které by v rámci trestního řízení měly být omezeny. To zejména z důvodu právní jistoty, která je právě přítomností výkladových nejasností nabourána. Takovým příkladem budiž § 45 písm. m) a „použití vhodné pozorovací a střelecké optiky“. V daném případě bude totiž ona „vhodnost“ velmi složitá zpětně určit.
 
V rozhodnutí nastaveném kurzu lze také očekávat, že případů trestného činu pytláctví v následujícím období razantně přibude. A i když je možné, že v některých případech dojde k postoupení k přestupkovému řízení, bude se jednat o zvýšený nápor na orgány činné v trestních řízeních, které by primárně mnoho z těchto případů vůbec neměly řešit.
Za největší selhání však považuji skutečnost, kdy nakládání včetně odkoupení neoprávněně uloveného kusu zvěře má být posuzováno jako trestný čin i přesto, že tato činnost nebyla nijak zakrývána, naopak byla přiznána a zvěř byla řádně vyřazena a zanesena do účetnictví. Takové posuzování je skutečně naprosto nepřijatelné.
 
Zmíním také, že rozhodnutí NS má, a ještě bude mít, za následek zvýšený počet udání mezi samotnými myslivci. Tento následek již pociťuji v rámci své advokátní praxe, kdy v posledních měsících jsem se již několikrát setkal se situací, kdy byla osoba předvolána na PČR k podání vysvětlení, a to pro možné pytláctví. Iniciativou pro šetření pak jsou v mnoha případech anonymní podání, která směřují pouze k řešení sporů mezi jednotlivými myslivci.
Řešení sporů takovým způsobem je samozřejmě nesmyslné. Osoba obviňující jiného z páchání trestné činnosti si pak často ani neuvědomuje možné následky, které jí za takové křivé obvinění může hrozit.
Byl bych však rád, aby se toto téma dostalo do podvědomí širokého okruhu myslivců, aby se tito mohli vyvarovat jednání, které by mohlo být následně posouzeno jako trestný čin. Zároveň budu rád, pokud mezi myslivci vznikne diskuze na toto téma, která by do budoucna mohla posloužit při případných změnách právní úpravy.
 
Zpracování dat...