Časopis Myslivost

Retrívři aneb Specialisté na aporty

Myslivost 8/2021, str. 34  Lucie Kolouchová
Pokud lovíte v bažantnicích anebo jste někdy byli na větším kachním honě, nejspíš jste obdivovali přesné aporty a poslušnost retrívřích pracantů, nejčastěji labradorů nebo zlatých retrívrů, poměrně často dnes potkáme i černé elegány flat coated retrívry.
Jde o skupinu plemen, která byla vyšlechtěna právě pro práci po výstřelu. Angličtí lovci totiž na rozdíl od nás využívají psy na konkrétní činnost a nezřídka je při lovu doprovází několik psů. Pointeři nebo setři, případně španělé, zvěř najdou, vystaví a umožní ulovení, ale již neaportují – tato práce je svěřena právě retrívrům.
Ideální retrívr je klidný, při lovu se pohybuje vůdci u nohy, dokud není vyslán pro aport, nesmí kňučet ani štěkat a plašit tak zvěř, měl by si pamatovat místa dopadu zvěře a po vyslání jít „najisto“. Ke zvěři se má vůdcem nechat „odnavigovat“ i na delší vzdálenosti, aportovanou zvěř drží pevně, ale nepřekusuje a nemačká, má tzv. měkkou mordu.
První retrívři k nám přišli v 70. letech, kdy ale čeští myslivci nevěděli, co mají v ruce, a tak novinku využívali tak, jak je u nás zvykem, tedy coby univerzálního psa. Pověsti praví, že první retrívři (šlo tehdy o labradory z pracovních linií) tehdy dokonce vystavovali, protože je to jejich cvičitelé naučili.

Kolouchova-web-2.jpg
 
„Výstaváci“ versus „trialáci“
 
V současné době jsou velké rozdíly mezi pracovními a výstavními liniemi, a to hlavně u labradorů a zlatých retrívrů. Na jedné straně tu máme mohutné psy s těžší kostrou, zvláště v zahraničí častěji rodinné společníky (ale také skvělé pracanty) a na druhé atlety s výrazným drajvem a temperamentem, u kterých se tolik nedbá na typický exteriér, a proto mnohdy připomínají standardní retrívry jen zdálky, což jejich majitelům, věnujícím se práci nebo psím sportům, vůbec nevadí. První zástupci těchto tzv. trialových linií už potkáme i u nás, working testům, o kterých bude řeč později, se věnují v podstatě hlavně oni. Field trialové linie retrívrů se v zahraničí věnují také obedience anebo slouží u policie či záchranářů. U nás toto striktní rozdělení zcela neplatí, i při práci potkáme většinou to, co by v zahraničí označili jako show retrívry, trialových retrívrů je u nás zatím málo.
 
OVVR aneb základ pro chov
 
První zkouškou, se kterou se mladý retrívr potká, je většinou Ověření vlohových vlastností retrívrů aneb OVVR. Nejde o zkoušku lovecké upotřebitelnosti, ale opravdu jen o vyzkoušení vloh mladých psů, jde také o zkoušku potřebnou k uchovnění. Disciplínami jsou vodění na vodítku či na volno, ochota k práci na vodě, tedy to, zda pes plave a aporty z vody a na suchu, oboje je možné absolvovat buď se zvěří nebo i jiným aportem (dummy, kozlík). S aportem pes nemusí předsedat, aport se zvěří je bodově zvýhodněn. Zkouší se i povaha, psi nesmějí být agresivní nebo bázliví. Zkoušky se mohou účastnit i psi od šesti měsíců věku.
 
Retrívři podle zkušebních řádů ČMMJ
 
„Klasičtí“ retrívři u nás startují podle zkušebních řádů ČMMJ pro slídiče a retrívry (zkoušky pořádané OMS) anebo na klubových soutěžích, kde se běhá podle soutěžního zkušebního řádu ČMKJ. Zkušební řády ČMMJ jsou tedy společné pro retrívry i slídiče, o kterých jsme tu již mluvili, liší se v několika momentech. Tam, kde mají slídiči pro ně typické slídění, mají retrívři disciplínu vyhledávání. Na zkouškách pes v limitu 15 minut prohledává prostor (s vyšší krytinou, aby nehledal očima, ale použil nos), a to ve vzdálenosti účinnosti brokového výstřelu, ve snaze najít zvěř. Jde tedy v podstatě o slídění, ale bez důrazu na stopu živé zvěře, za tu mají retrívři pouze body navíc, ale i s nulou odejdou zkoušky v první ceně. Hlasitost je pak úplně vypuštěna, ta je u retrívra ne zrovna žádoucí, a místo ní mají tato plemena známku z přinášení, průměr všech pomocných známek z aportů. Na lesních zkouškách pak retrívr nemá disciplínu vyhánění zvěře z houštin, ta je opět proti naturelu této skupiny plemen. Další rozdíly jsou v odlišných koeficientech disciplín, ale podle tohoto zkušebního řádu je retrívr univerzálním loveckým psem.
 
Retrívr a soutěžní řády ČMKJ
 
Soutěžní řád, podle kterého probíhají zkoušky klubové, klade větší důraz na úkoly spojené s aporty. Najdeme tu disciplíny jako aport v terénu, kdy je „na viděnou“ odhozena zvěř, pes si má dopad zapamatovat a nejkratší cestou po vypuštění zvěř dohledat a přinést. Tato disciplína se na soutěžích zkouší také na dva kusy zvěře. Zkouší se také navádění na dva kusy pernaté zvěře, kdy je stanoven vypouštěcí bod, pes dopad zvěře nevidí, a vůdce ho má co nejpřesněji navést do směru na předem nahlášený kus zvěře, a když je pes poblíž, dát povel k hledání. Samostatnou disciplínou je i navádění na jeden kus pernaté a jeden srstnaté, opět v předem nahlášeném pořadí. Podobnou disciplínou je také navádění na dva kusy kachen na vodní hladině, kdy má pes opět doplavat nejprve pro první určenou kachnu a po předání pro druhou. V lese je pak pes při další disciplíně naváděn na kus srstnaté zvěře, jejíž dopad on ani vůdce neviděli – místo dopadu rozhodčí vůdci popíše a ten psa na daný terénní bod – markant – navádí co nejpřesněji pomocí naváděcích povelů, tedy píšťalky a směrových povelů rukama.
Podobně jako u ohařů existuje u retrívrů disciplína společný hon, kdy se simuluje ploužená leč, s rozhodčími a střelci postupují 2–3 zkoušení psi u nohou svých vůdců a na pokyn rozhodčího se po výstřelu do prostoru před psy vhazuje kus pernaté a vysílá se pro něj určený pes. Psi nesmí od nohy vybíhat sami nebo kňučet, jinak by neobstáli.
 
Field trialy a Working testy aneb trochu jiný výcvik
 
Speciální kapitolou soutěží s retrívry jsou takzvané field trialy nebo working testy, které imitují skutečnou práci na honě, u field trialů během praktického lovu, u working testů pak za použití aportů – dummy. Field trialy probíhají buď jako ploužená leč nebo představená leč. Při ploužené leči postupují rozhodčí, zkoušení psi (opět na volno u nohy) s vůdci a střelci (minimálně jeden střelec na jednoho rozhodčího) společně v jedné linii dopředu. Když je střelena zvěř, celá linie se zastaví a určený vůdce na pokyn rozhodčího vyšle psa, aby tento zvěř našel a přinesl. Pokud se zkouší formou představené leče, měl by mít pes co nejlepší výhled na místo dopadu zvěře. Rozhodčí rozhodnou, kdy bude pes vyslán pro aport zvěře, v případě postřelení zvěře je pes vyslán ihned. Součástí může být i práce na vodě, pokud se nezkouší, musí mít psi potvrzeno, že již tuto někdy absolvovali. Jde tedy vlastně o simulaci lovu na anglický způsob, kdy retrívr jako u nás neslídí, ale je vysílán pouze pro konkrétní kusy zvěře.
 
Working testy aneb úkoly pro psí hlavičky
 
Obměnou jsou takzvané working testy, kdy pes plní různé „aportovací“ úkoly ne se zvěří, ale s aporty – dummy. Working testy byly původně v Anglii vymyšleny jako trénink pro retrívry mimo loveckou sezonu, dnes jde o skvělou variantu lovecké kynologie pro ty majitele, kteří nemají přístup ke zvěři anebo s ní pracovat nechtějí, a přesto chtějí svému psu dát plné retrívří vyžití.
Disciplínami working testů jsou marking, kdy pes vidí dopad aportu (během hodu se střílí) a na povel pro něj nejkratší cestou běží. Obměnou je i double marking, kdy jsou do prostoru postupně hozeny dva dummy a memory marking, kdy pes není vyslán hned po dopadu aportu, ale mezi hod a vyslání je vložena další disciplína, kdy vůdce se psem mění polohu, poodejde, otočí se apod. a pes si tedy místo dopadu musí pamatovat delší dobu. Obdobou klasické „pohozené“ je disciplína blind, kdy pes ani vůdce dopad nevidí a vůdce pouze tuší přibližné místo, další disciplínou je dohledávka, kdy jsou aporty předem rozmístěny v prostoru, vůdce dostane informaci o místě a počtu dummy, které má pes najít. Plouženou leč simuluje disciplína walk-up, která je podobná jako u FT, pouze s použitím dummy.
 
Co potřebujeme na trénink working testů?
 
Jak z předchozího vyplývá, potřebujeme hlavně dummy – aportovací pešky (soutěžní hmotnost je 500 gramů, tréninkově můžeme pracovat s různými hmotnostmi), dále se nám bude hodit i dummy vesta, protože rozhodně pro potřeby tréninku nezůstaneme u jednoho dummy a praktická vesta s velkými kapsami nám uvolní ruce. Stejně jako u klasické lovecké kynologie potřebujeme píšťalku, pomocí které budeme psa učit vysílání do stran, stopky a změny směru. Dobré je také krátké vodítko s moxon smyčkou, které snadno sundáte a strčíte do kapsy a pes může pracovat „nahatý“, nepotřebujete zde tedy klasické lovecké vodítko přes rameno.
 
Trochu jiný i výcvik
 
Jak je vidět, práce s retrívrem je velkou měrou o absolutní poslušnosti a soustředění na aport, místo jeho dopadu a také klidy. Poměrně často proto majitelé retrívrů pro výcvik používají malinko jiné metody, často cvičí sebeovládání a vysílání vpřed pomocí takzvaných placeboardů neboli platform, na kterých se pes učí jak pozice před vůdcem nebo vedle něj, ale také klidy při kolem padajících aportech, kontakt s vůdcem a klidy jsou často trénovány také pomocí klikru. 
 
Závěrem
 
Vím, že majitelé retrívrů teď mají pocit, že jsem práci jejich svěřenců příliš zjednodušila – ale doufám, že běžní myslivci si nyní umí představit, jak dokonalým aportérem ten mnohdy lehce posmívaný labrador nebo zlaťák musí být, jak přesné úkoly ho na zkouškách čekají a jaké klidy a poslušnost se od něj očekávají. Práce s retrívrem je, pokud chcete soutěžit na klubové úrovni nebo se věnovat FT nebo WT, hodně jiná, než práce ohaře nebo slídiče, která působí přirozenějším, méně drezůrovým dojmem, kolik z nás vůdců ohařů nebo slídičů by ale výše popsané úkoly se svými svěřenci zvládlo? Každému, co jeho jest – a není větších mistrů na aporty, než jsou právě retrívři, což dokazují například při práci v bažantnicích.
 
Lucie KOLOUCHOVÁ

Zpracování dat...