Časopis Myslivost

Drobná zvěř a biodiverzita prostředí

Myslivost 10/2021, str. 14  Miroslav Vodňanský
Situace drobné zvěře je v celé střední Evropě nejen špatná, ale přímo alarmující. Poněvadž nejsou k dispozici spolehlivé údaje o početních stavech zajíců, bažantů nebo koroptví, musíme vycházet z loveckých statistik, které udávají počty úlovků u lovených druhů v průběhu let.
Pokud tyto údaje očistíme od zkreslujících čísel, vznikajích v důsledku lovu uměle odchované a do honiteb krátce před lovem vypouštěné zvěře, což hraje roli zejména u bažantů, a zohledníme pouze lov vztahující se na přirozené populace, ukáže se nám dlouhodobě výrazně klesající trend.
V tomto ohledu slouží jako zvláště vhodný příklad vývoj lovu zajíce polního. Ještě zhruba před padesáti lety dosahovaly počty ulovených zajíců v českých a moravských honitbách v průměru více než 1 milión kusů ročně. Historicky nejvyšší lov byl přitom zaznamenán v roce 1973, s celkovým počtem více než 1 214 000 kusů.
V následujícím období došlo k velmi prudkému poklesu zaječích stavů, takže počátkem osmdesátých let se snížil průměrný odstřel již na něco málo přes 300 000 kusů, což představovalo pokles průměrných úlovků o zhruba 70 % v průběhu pouhých deseti až patnácti let.
Také v následujícím období se zaječí stavy postupně prudce snižovaly, takže v první polovině devadesátých let činil průměrný lov něco málo přes 150 000 kusů a koncem devadesátých let již pouze kolem 64 000 kusů.
V roce 1997, kdy byly v mnoha oblastech zaznamenány velké ztráty na zajících v následkem záplav, byl lov tohoto druhu drobné zvěře s méně než 36 000 kusy do té doby nejnižší v historii vedení mysliveckých statistik. Tehdy se to zdůvodňovalo záplavami. Od té doby však zůstaly populace zajíců na území ČR již stále na velmi nízké úrovni. Tak například v roce 2018 bylo uloveno pouhých 36 181 kusů. V následujícím roce se sice zvýšil lov na 43 579 kusů, ale v roce 2020/21 bylo uloveno pouze 32 210 zajíců.
 
Také v sousedním Rakousku poklesly stavy zajíců v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, ale tento pokles neměl tak razantní průběh jako na území České republiky a na Slovensku. Na rozdíl od obou těchto zemí se však v Rakousku zaječí stavy již od počátku devadesátých let celkově stabilizovaly a v mnoha místech i výrazně zvýšily.
V nížinných oblastech spolkových zemí Dolní Rakousko a Burgenland se roční úlovky v celé řadě honiteb dokonce opět přiblížily k úrovni z šedesátých a počátku sedmdesátých let. V následujících letech opět došlo ke snižování počtů ulovených zajíců, ale v poslední době se trend opět otočil. V roce 2018/19 bylo v celém Rakousku uloveno 101 846 zajíců. V roce 2019/20 se počet ulovených zajíců zvýšil na 141 987 kusů, což představuje trojnásobek toho, kolik jich bylo v tomto roce uloveno v České republice.
 
Příčiny úbytku početních stavů drobné zvěře jsou dostatečně známé. Mezi hlavní negativní faktory patří bezesporu nevhodná struktura agrární krajiny a vysoká intenzita zemědělské výroby. Vzájemné prolínání těchto dvou uvedených faktorů má za následek značné zhoršení životních podmínek jak pro zajíce, bažanty a koroptve, tak i pro celou řadu dalších živočišných druhů.
S touto velmi nepříznivou kombinací obou navzájem se doplňujících negativních faktorů se setkáváme nejen v nížinných oblastech Čech, Moravy a Slovenska, ale stejně tak i v Rakousku a Německu. Přitom průměrné velikosti polí v obou těchto posledně jmenovaných zemích zpravidla zdaleka nedosahují úrovně rozloh velkoplošně obhospodařovaných půdních celků v České republice.
Na druhé straně je však třeba brát v úvahu, že ekologické výhody menších polí se do značné míry vytrácejí, pokud jsou na nich intenzivně pěstovány stejné nebo podobné plodiny. Pozitivním prvkem je však v Rakousku a Německu praktická realizace celé řady ekologických opatření zaměřených na zvýšení biodiverzity prostředí při širokém využívání nejen dotačních programů Evropské unie, ale především různých národních programů zaměřených na podporu biodiverzity. To je jeden z hlavních důvodů, proč je současná situace drobné zvěře v těchto zemích podstatně lepší než v České republice.
 
Problém ekologických pastí
 
Základní problém spočívá v tom, že velká část zemědělsky intenzivně obhospodařované půdy neposkytuje po určitá období roku pro drobnou zvěř vhodné životní podmínky. To platí nejen v době po sklizni nebo během přípravy polí k setí, ale také také v určitých částech vegetečního období.
K nepříznivé situaci dochází již v pozdním jarním nebo v letním období, kdy se mnohé zemědělské porosty vzhledem k jejich vysoké hustotě stávají pro drobnou zvěř jako životní prostor naprosto nevhodné, neboť jí omezují volný pohyb a zároveň znemožňují včas rozeznat nebezpečí.
Současně s tím se pro ni v zemědělsky intenzivně obhospodařované krajině zpravidla prudce zhoršuje i potravní nabídka, neboť u většiny kulturních rostlin dochází v pokročilém vegetačním stádiu v důsledku postupujícího dřevnatění rostlinných tkání ke značnému snížení chuťové atraktivity a výživné hodnoty. Proto se například zajíci v těchto kritických obdobích převážně soustředí do několika málo míst, na nichž nacházejí vhodnou potravu. Zpravidla se jedná o zbývající plochy s doprovodnou zelení mezi velkými polními celky, jako například okraje remízů, meze apod.
Čím menší je ekologická členitost krajiny, tím více se zajíci, podobně jako mnohé další živočišné druhy, stahují do stanovišť, které se pro ně lehce stávají takzvanými ekologickými pastmi.
 
Co to v praxi znamená, si můžeme snadno představit na jednoduchém modelovém příkladu. Pokud se zajíci během období dočasně omezené potravní nabídky stahují za potravou na stanoviště, jejichž plocha činí například pouze jednu desetinu rozlohy celého životního areálu, zvyšuje se populační hustota zaječí zvěře na těchto místech v průměru na desetinásobek.
To znamená, že když v určité části honitby na ploše 100 ha se celkem nachází 30 kusů zaječí zvěře, která však v určitém období nouze efektivně využívá pouze 10 ha (např. okrajové části polí a remízů), pak to znamená dočasnou populační hustotu 3 zajíců na 1 ha (v přepočtu 300 kusů na 100 ha).
Vysoká koncentrace zajíců na plošně omezeném prostoru pro ně znamená značnou stresovou zátěž a zvýšenou potravní konkureci, což vede k oslabení jejich organizmu. Za těchto okolností se velmi usnadňuje přenos parazitů a zárodků infekčních onemocnění, kteří se u zajíců s oslabenou obranyschopností rychle množí. Výsledkem jsou zvýšené úhyny, a to zejména u mladých jedinců, kteří jsou v případě oslabení organizmu zvláště náchylní k onemocnění.
 
Nelze opomenout ani význam nadměrného vlivu predačního tlaku. Současná agrární krajina poskytuje některým druhům srstnaté a pernaté dravé zvěře velice příznivé životní podmínky, což má za následek zvýšení jejich početních stavů. Vliv predátorů na drobnou zvěř však není závislý jen na tom, v jakých počtech se v určitém prostoru vyskytují, ale je také úzce spojen s podmínkami životního prostředí.
Pokud drobná zvěř zůstává rozptýlena na velké ploše, pak není vystavena soustředěnému predačnímu tlaku. To znamená, že její ztráty nemusí být příliš velké ani při větším výskytu dravé zvěře.
Jiná situace však nastává, když se drobná zvěř převážně soustředí do míst, kde ji mohou její přirození nepřátelé snadno nalézt a ulovit. Vzhledem k tomu, že omezení vhodného životního prostoru drobné zvěře, tak jak je výše popsáno, se v mnoha oblastech časově překrývá s hlavním obdobím reprodukce, stávají se především mladí zajíci, stejně jako hnízdící bažantí či koroptví slepice nebo kuřata, velmi snadnou kořistí predátorů.
Pokud se většina drobné zvěře zdržuje v průběhu v letním období převážně na určitých, prostorově omezených lokalitách, pak jsou u ní vysoké ztráty v důsledku soustředěného predačního tlaku na těchto stanovištích nevyhnutelné.

DSC_8759_Feldhase_M-Migos.jpg
 
Nejedná se jen o zajíce, bažanty a koroptve
 
V dnešní zemědělské krajině se však zdaleka nejedná jen o zajíce, bažanty a koroptve. Tyto druhy drobné zvěře představují součást ekosystému, jehož biologická rozmanitost se po desítky let neustále zmenšuje. V poslední době byly zveřejněny alarmující údaje o úbytku mnoha druhů zpěvného ptactva, přičemž zvláště postiženy jsou právě ty druhy, které žijí v agrární krajině.
Podle jedné francouzské studie poklesl v Evropě celkový počet hnízdících párů zpěvného ptactva v zemědělsky obhospodařovatelné krajině v období let 1980 až 2010 o 300 milionů, což představuje úbytek o 57 %. A tento trend dále pokračuje.
Jako důvody pro snížení populací zpěvného ptactva jsou uváděny především ztráta životního prostředí a nedostatečná nabídka vhodné potravy. Z tohoto hlediska existuje úzká spojitost mezi zpěvným ptactvem a drobnou zvěří, zejména bažanty a koroptvemi. Pro drtivou většinu druhů zpěvného ptactva stejně jako pro bažanty a koroptve je absolutně nepostradatelný pro odchov potomstva hmyz. Výskyt určitých druhů hmyzu v zemědělské krajině se podle některých studií snížil až o 90 % a některé druhy již zmizely úplně. Takže úbytek hmyzu je příčinou populačního poklesu většiny druhů ptactva, včetně bažantů a koroptví, což můžeme dát do přímé souvislosti s používáním herbicidů a insekticidů v intenzivním zemědělství a se ztrátou ekologicky cenných ploch v současné krajině.
 
V přírodě panují úzké vazby mezi rostlinnými a živočišnými druhy, které jsou prostřednictvím potravinových řetězců navzájem propojeny a na sobě vzájemně závislé. Hmyz potřebuje pro svou existenci určité rostliny a sám je životně důležitý jako potrava pro další živočišné druhy, jejichž existence je na něm závislá. Bažanti a koroptve jsou stejně jako zpěvné ptactvo součástí těchto potravních řetězců a představují tak indikátor pro funkčnost a diverzitu ekosystému. Podobnou funkci v posuzování biodiverzity prostředí má také zajíc, i když v poněkud jiné souvislosti.
 
Myslivci společně se zemědělci pro biodiverzitu krajiny
 
V současné situaci je důležité nerezignovat, ale naopak je nutné věnovat drobné zvěři ještě větší pozornost než dosud. Je třeba, aby zajíc, bažant a koroptev byli prezentováni na veřejnosti jako indikátory pro biodiverzitu a funkčnost ekosystému zemědělské krajiny.
Zároveň je třeba zdůrazňovat, že veškerá opatření ve prospěch těchto druhů zvěře slouží i dalším živočišným druhům, a to zejména zpěvnému ptactvu, a tudíž představují významný přínos k zajišťování a zlepšování biodiverzity prostředí.
V tomto ohledu se nabízí úzká spolupráce se zemědělskou sférou. Myslivci a zemědělci se musí stát skutečnými partnery, neboť je to v jejich společném zájmu. Také samotné zemědělství se bude muset ve vlastním zájmu více zasazovat o biodiverzitu zemědělské krajiny. A to jak kvůli zajištění trvalosti zemědělské produkce, tak i s ohledem na veřejné mínění vzhledem k nutnosti zdůvodnění přijímaných dotací.
Je důležité, aby všechna potřebná opatření ve prospěch diverzity byla realizována skutečně správně se zohledňováním skutečně dosahovaných výsledků. To by měla budoucí zemědělská politika v dotačních programech stavět více než dosud do popředí pozornosti.
Myslivci by ale neměli pasivně čekat, co přinesou dotační programy a jaký bude další vývoj, ale měli by sami také hledat způsoby, jak by by bylo možné přispět ke zlepšení situace, neboť jedno je nesporné. Bez ohledu na to, co přinese nová Společná agrární politika pro nastávající období a jak budou nastaveny zemědělské dotační programy, bude myslivecké hospodaření s drobnou zvěří tak, jak to bylo dříve obvyklé, to znamená podle starých vzorů a zažitých tradic, stále obtížnější. Proto je nezbytně nutné hledat nové cesty.
To je velká výzva pro myslivost a zároveň šance pro drobnou zvěř. Přitom je celá řada příkladů z praxe, které názorně ukazují, že moderní zemědělství a biodiverzita prostředí nestojí proti sobě a že je možné mít stabilní, myslivecky obhospodařovatelné stavy drobné zvěře i v podmínkách současné agrární krajiny s moderním zemědělstvím. Některé tyto příklady budou prezentovány v následujících číslech Myslivosti.
Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
Středoevropský institut biologie zvěře,
Vídeň-Brno-Nitra
 

Zpracování dat...