Časopis Myslivost

Život v souladu s přírodou

Myslivost 11/2021, str. 38  Martin Mohelský
Po letech jsem se sešel se spolužákem Ing. Pavlem Pastorkem. A protože naše první téma byl faremní chov daňků v Želeticích, které ostatně vybudilo můj nápad vrátit se k rozhorům s myslivci, tak i s tímto tématem proti zavedenému pořádku začnu a obvyklé představení osobnosti ponechám až na závěr. Pro rozsáhlost příspěvku také zjednodušuji mé otázky na Pavlovy názory a zkušenosti.
 
DSC_1075.JPGFaremní chov daňků
 
Na sklonku 80. let se můj zaměstnavatel JZD Čejč stal řešitelem výzkumného úkolu „Ověřování faremního chovu jelenovitých“. Za tím účelem jsme vybudovali farmu o rozloze 65 ha pro chov daňků. V tu dobu to nebylo zrovna populární – i mezi myslivci bylo k faremnímu chovu hodně výhrad. Pro mne to byla zajímavá práce, odborným garantem byl Výzkumný ústav živočišné výroby Uhříněves, Ing. Bartoš a Ing. Šiler. Podklady a zkušenosti jsme získávali z rešerší z chovů na Novém Zélandu, z Irska a Německa. Tam byl minimálně dvacetiletý náskok a skutečně zásadní zkušenosti, které jsme aplikovali do našich poměrů.
Významným podporovatelem byl také prof. Josef Hromas, se kterým mě seznámil můj otec. Pan profesor nebyl, jako mnoho myslivců, našemu záměru v počátcích příliš nakloněn. Když nás však navštívil na farmě v Želeticích o rozloze 65 ha a s 220 kusy základní tlupy daňčí zvěře, stal se postupně příznivcem našeho chovu.
Farma byla založena kromě jiného pro zjištění možností faremního chovu v našich poměrech a ověření možností výživy. Díky tomu, že chovná skupina byla nakoupena ve slavné maďarské oboře Gödöllö, skutečně v jedné z nejlepších daňčích obor, měli jsme velmi kvalitní chov. To umožňovalo prodávat špičáky na osvěžení krve do různých obor. Prodávali jsme za dobré peníze i starší lopatáče do obor na poplatkový odstřel, protože jejich kontakt s dcerami by vytvářel riziko nežádoucí příbuzenské plemenitby.
Farma je nyní v majetku nástupnické firmy ZEMAS, a.s.
 
Myslivost versus vinohradnictví
 
Po změně poměrů v roce 1989 jsme v Čejkovicích obnovili vinařské družstvo, které jsem až do konce roku 2020 budoval a vedl. Obec Čejkovice, kde žiji, má velkou vinařskou tradici, a je provázána i tradicí myslivosti. To souvisí se škodami, které páchá ve vinohradech srnčí a zaječí zvěř.
V naší oblasti bývají myslivci osočováni vinaři, že zanedbávají odstřel zajíců či srnců. Je ale třeba tuto problematiku vidět ve více souvislostech. Předně se vraťme zpět o asi padesát let. Před kolektivizací se hospodařilo na menších plochách a zajíců bylo hojně, a to i přesto, že naši předkové jich také skutečně hodně lovili. Pamatuji si ještě na bohaté výřady z 80. let, ale dnes je situace zcela jiná. Nicméně škody ve vinicích páchané zvěří v naší oblasti nejsou zanedbatelné a vinice se musí chránit oplocením nebo individuálním způsobem síťovými tubusy, ale ani to není stoprocentní ochrana. Jakmile rostlina vyroste nad ochranu tubusu, přichází – pokud jí to ale umožníme - srnčí zvěř. Ta nejraději likviduje apikální koncové body obrůstající vinice a na některých odrůdách dokáže nadělat značné škody.
Před desítkami let tu byla zvěř srnčí i zaječí, ale škody nebyly v tak silném měřítku a nastává tak otazník, co je příčinou těchto vyšších, současných škod. Nezbývá, než se s nimi vypořádat jako vinaři i jako myslivci - není možné ponechat vinice bez ochrany. Oplocení má klady i zápory a sám jsem viděl, jak se zajíc dokáže skokem ve výšce téměř 1 m trefit do širšího oka v pletivu a skončit ve vinici. A když v rámci honu procházíme vinice, tak na 12 ha dobře zaplocené plochy střelíme 10 až 12 zajíců.
Platí tedy, že jedinou možností je spojení oplocení i individuální ochrana. Proti srnčí zvěři pak postačí dobré oplocení a zavřené brány. V posledních letech používají vinaři i elektrické ohradníky, které jsou účinné.
A jsme-li tedy vinaři či myslivci, případně obojí, měli bychom škody brát jako daň za hospodaření v přírodě.
 
Stavy zvěře
 
V poslední době se setkáváme se syndromem snižování stavů zaječí zvěře, bažanti i koroptve jsou vidět stále méně. Srnčí se udržuje na stejné úrovni. Řeči o přemnožení srnčí zvěře v naší oblasti bych bral s rezervou, z důvodu velkých ztrát jak na silnicích, tak i rychle jedoucí širokozáběrovou technikou při práci na polích.
Srnčí zvěř se dokázala velmi dobře přizpůsobit modernímu způsobu hospodaření na plochách o velikosti desítek hektarů a na podzim se spojuje do velkých tlup v počtu mnohdy i několika desítek kusů. Sám často napočítám v jedné tlupě mezi 80 až 90 kusy. V takové tlupě je vždy několik kusů na stráži a většina se pase nebo odpočívá. Zimní tlupy se rozpadají až na jaře, kdy už jsou srny plné a vyžadují a hledají klid.
K problému s drobnou zvěří přistupuje i vysoký stav menších predátorů jako jsou lišky, jezevci nebo kuny. Tito predátoři mají bez svých přirozených nepřátel v současné člověkem změněné krajině vynikající podmínky pro život. Můžeme jen vzpomínat na doby, kdy se díky nástrahám, lapacím zařízením, ale i jinými způsoby stavy tchořů a lišek dokázaly držet na přiměřeně nízké úrovni. Zákaz některých způsobů lovu ale přinesl prudké navýšení stavů predátorů. Je ralitou, že se v průběhu roku v naší honitbě o rozloze 2000 ha uloví kolem 100 lišek a při norování bylo v jedné noře i osm liščat. At i to je další úkaz nedobré situace pro drobnou zvěř.
Dalším problémem je chemizace a využívání pesticidů v naší oblasti s intenzívní zemědělskou výrobou, byť se ukazuje, že množství pesticidů v posledních letech příliš neroste a spíše zaznamenáváme snahy o snížení dávek pesticidů z důvodu ekonomických. Ale stále tu máme zvyšující se rychlost a záběr zemědělské techniky. Mám vlastní zkušenost ze sledování zvěře – na jaře při smykování širokým smykem dochází k ničení nejen mláďat drobné zvěře, která nemají šanci před rychle jedoucím širokozáběrovým mechanismem uniknout. Mohu dokumentovat, že i dospělý zdravý zajíc nestíhal utéct a byl doslova zahrnut zaživa.
Další faktorem je narůstající silniční provoz způsobující obrovské škody na zvěři, přičemž na mnoha místech opatření s pachovými odpuzovadly nejsou tak účinná, jak by se dalo předpokládat. Na ochranu zvěře před srážkami s vozidly by bylo třeba vynakládat mnohem větší péči, než jaká v současné době je.
 
Myslivost a stav naší přírody
 
Přírodu beru jako životní prostředí pro zvěř i pro nás lidi. Pokud nebudeme mít kolem sebe zdravou přírodu, jak chceme být zdraví my lidé, jako jedinci i jako lidstvo? Pro mě je myslivost odreagování se od pracovních povinností, relaxace, musíme umět vidět a znát přírodu kolem sebe jako rostliny i živočichy ve všech jejich projevech.
Mnoho lidí myslivce dnes vnímá jako bouchaly, kteří střílejí na cokoli a kdykoliv, sám jsem opakem této představy. Pro mne je výstřel jen nadstavba, něco jako olympijská medaile pro sportovce, cena za dlouhodobou a systematickou práci.
Pro myslivce a hospodáře je prvořadý výběrový aspekt. Při lovu sleduji význam selekce konané mým výstřelem pro chov. Když sedím na posedu a nočním viděním, které se konečně zlegalizovalo, díky za to, sleduji zvěř, mám dobrou možnost posoudit její výživný i zdravotní stav a mohu populaci nějak prospět. Vnímám zvěř a lov v přírodě člověkem silně přeměněné, přetvořené za celá staletí. Pokud nám různé orgány nebo ekoaktivisté radí nebo nařizují, co a jak dělat, občas se na jejich doporučení dívám s úsměvem, neboť to jsou lidé, kteří asi nikdy v tomto prostředí nežili.
 
Pes a myslivost
 
Pes k myslivosti rozhodně patří. Je tu však jedno velké ale. Zdaleka ne všichni, kteří provozují myslivost, mají pro chov a výcvik psa skutečně podmínky a čas věnovat se mu několik hodin denně. Pokud držím loveckého psa „v paneláku“ nebo na vesnici v kotci a pokud s ním jdu ven pouze v sobotu či neděli na několikakilometrovou vycházku, pak je rozumnější se bez psa obejít. Podmínkou je každodenní kontakt se psem, několik hodin práce v honitbě.
Bohužel musím konstatovat, že výsledkem špatného přístupu ke psům loveckých plemen je mnohdy ponížení na úroveň držení psů plemen společenských, vidím úbytek kvalitních loveckých psů a myslím, že některá lovecká plemena nemají zrovna dobrou perspektivu do budoucna. K tomu je ještě třeba dodat, že ČR má jeden z nejvyšších počtů psů v přepočtu na jednoho obyvatele, ale oproti dřívějšku velmi silně ubylo psů na vesnici, a naopak se šíří mánie nikoliv chovu, ale ve skutečnosti jen městského držení či vlastnictví čistokrevných psů atraktivních plemen s vysokými nároky na péči a prostředí, stručně řečeno velmi choulostivých, a tím i v městském prostředí problematicky chovaných. Jedním z projevů tohoto je i odklízení exkrementů na ulicích, neodklízení je pro mne projevem snobského držení psa, často falešně nahrazující vazby na rodinu nebo děti. Dalším špatným jevem je pořízení si psa nebo kočky na prázdniny na chatu či chalupu pro pobavení a po skončení prázdnin jsou tito „miláčci“ často ponecháni osudu a pokud přežijí, jsou metlou drobné zvěře.
 
Zbraň jako základní výbava myslivce
 
Můj otec měl malorážku, kulovnici a brokovnici a s těmi vystačil celý profesní život – tedy několik desetiletí práce hajného, kdy denně chodil po lese. Řada dnešních myslivců jsou sběratelé zbraní a ve svém trezoru mají mnoho brokových i kulových zbraní. Já sám mám zbraně jako dědictví, po dědečkovi brokovnici – krásnou lankasterku, se kterou málo chodím ven, takže i ta je vlastně sběratelský kus. Jinak na běžné provozování myslivosti stačí jedna – tedy kulobrok, nebo dvě, kulovnice a brokovnice.
Já chápu, že jsou rozdílné názory na nové ráže a druhy zbraní, myslivci si dnes pořizují stále nové a nové zbraně a ráže, zkouší to či ono, nechávají se ovlivňovat reklamou a nabídkou výrobců, snaží se lovit na dříve nemyslitelné vzdálenosti. Základ ale nespočívá v druhu či typu zbraně nebo munice, základem musí být zodpovědnost samotného myslivce, znalost na jakou zvěř jakou ráži použít a na jaké vzdálenosti lovit. Sebelepší zbraň totiž neznalého a nezodpovědného myslivce nezmění.
A vrátím se ještě k mému hlubokému přesvědčení, že výstřel je skutečně jako olympijská medaile, je to výsledek práce, úvahy a chovatelského rozmyslu. Takže by se nemělo bouchat na všechno a kdykoliv.
 
Vrcholný myslivecký zážitek
 
Není to pro mne vysoká bodová hodnota uloveného kusu, je to hlavně příležitost být v přírodě, o zvěři něco vyčíst a posoudit ji a rozhodnout se zodpovědně, který kus pro chov nebude žádnou ztrátou. Nemusím ulovit velkou pětku v Africe, ale nebráním se nejrůznějším mysliveckým zážitkům, ať jsou to hony na drobnou zvěř, kačeny nebo individuální lov, když mohu sám sedět na posedu, prošoulat si kus lesa, sledovat zvěř a její chování, odstranit nemocný, slabý nebo přestárlý kus.
 
Myslivecká teorie a praxe
 
Můžeme si přiblížit ožehavou otázku návratu bobrů a vyder do našich řek a také návrat vlků. Nad tím nechápavě kroutím hlavou, protože mám pocit, že mnohé teorie a normy vytvářejí lidé, kteří jsou naprosto odtržení nejen od myslivecké, ale i přírodní reality a praxe. To nás tlačí a bude tlačit hodně dlouho.
Osobně si nedovedu představit, jak je možné, že na Broumovsku vlci zdecimovali vysoce kvalitní chov muflonů na světové úrovni a nikomu, a zejména ne orgánům ochrany přírody, to nevadí. Nikomu nevadí škody působené vlky na stádech. Škody se zaplatí chovatelům z našich daní. Chápu, že vlk byl a snad by měl být nadále součástí naší přírody, ale proč se nepodíváme do sousedního Německa, kde mají stav vlků už dnes regulován. A neměl by být bez regulace v oblastech s rozvinutým pastevním chovem a agroturistikou. Abychom s vlky za několik málo let neřešili stejný problém jako s černou zvěří.
Před několika desítkami let, kdy jsem s myslivostí začínal, byla černá zvěř vzácná a někde vůbec nebyla. Na jednu stranu mám radost, že se vrací zvěř, která sem historicky patří, činností člověka a industrializací byla vyhnána, na druhou stranu má všechno své meze. Loví se obrovské kvantum černé zvěře a pořád je to málo. Černé zvěři jsme my lidé vytvořili téměř ideální podmínky, ale vlkům, popř. dalším chráněným druhům zase nesmyslnou absolutní ochranu.
Totéž platí o práci a finančních nákladech při oživování pstruhových vod ve vyšších polohách a výsledek se rovná nule, protože se objeví několik vyder, které pstruhy bezezbytku sloví.
O bobrech vůbec nehodlám nikterak diskutovat. Byl jsem před lety členem poradní komise pro životní prostředí při krajském úřadě jihomoravského kraje a měli jsme možnost podívat se na činnost bobrů v oboře Soutok. Viděl jsem shozené stromy s průměrem několik decimetrů v pařezu a ty byly ostrouhané jak tužka z ořezávátka. Když bobři mohou toto způsobit a co se může dít s vodotečí a jejím okolím při přívalových deštích a záplavách, tak nerozumím legislativě, která je upřednostňuje. Bohužel se z chráněných druhů ekologům a zákonodárcům podařilo udělat posvátné indické krávy.
 
Zdravotní stav zvěře a příkrmy
 
Změnu v přístupu k preventivní antiparazitické péči považuji za velmi špatnou. Z mých zkušeností desítek let myslivecké praxe se tato činnost dělala již před čtyřiceti lety a mělo to pozitivní efekt. Dnes jsme od povinného odčervováni ustoupili, jsou jen výjimky ze zákazů, v lepším případě složité administrativní povolování. Moje poznatky rozhodně ukazují na nutnost rozumného a přiměřeného pokračování této péče, jejímž základem musí být celoplošný monitoring. Pro zdravotní stav zvěře je prioritní, aby myslivci prováděli odběry trusu, při střelených kusech s možností vyšetřit i plicní tkáň, aby tyto vzorky byly vyhodnocovány s doporučením k medikaci krmiv. To je ale leckdy zanedbáváno i samotnými provozovateli honiteb či obor k jejich vlastní škodě.
Výsledkem iniciativy odborných orgánů i myslivců samotných by mělo být cílevědomé úsilí o zlepšení nejen kondice zvěře ze sledovaných honiteb či obor, ale celoplošné omezení výskytu parazitóz. V naší honitbě je preventivní sledování prováděno, jako všude se setkáváme i s občasným výskytem střečků, což se pozná už při sledování zvěře. Je ale možné i tohoto prakticky nevymýtitelného parazita omezit na minimum.
Přikrmování zvěře není v naší honitbě na jihu Moravy plnou prioritou. Klimatické podmínky i plochy krmných plodin nám situaci usnadňují. Krmná zařízení musí být podle mého názoru v každé honitbě a nejen to, musí být udržována v dobrém stavu, s pravidelným čištěním i desinfekcí. I v naší honitbě se to děje, včetně pravidelného zakládání. Tato činnost by měla být prioritou hlavně ve vyšších polohách. Nezbytnou součástí musí být soliska, neboť krmná sůl je základní a nezbytná podmínka úspěšného chovu zvěře.
Plochy vojtěšky v naší honitbě však jsou i negativem. Jak už bylo zmíněno, rychlost pojezdu a záběru sklizňových mechanizmů i při použití různých plašících zařízení jsou a vždycky budou faktorem zbytečných ztrát zvěře.
 
Myslivecké perspektivy
 
Naše myslivost má skutečný generační problém, který se dotýká většiny sdružení. To je spojeno nejen se současným životním stylem, ale také s časovou náročností, kterou myslivost nutně vyžaduje. Nicméně, vím o případech ze svého okolí, že mladý člověk, nadšený pro myslivecké činnosti, po zjištění, kolik času musí vynaložit, své zaujetí rychle ztrácí.
Je také pravda, že mladých myslivců je méně, než bývalo a my staří to už nevytrhneme. Pomůže osvěta, činnost na školách a věnovaní se nejen činnostem veskrze potřebným a moderním, ale hlavně návrat k přírodovědeckým kroužkům, pobytům v přírodě a sledování ročních změn a práce v jednotlivých oborech chovu zvířat i pěstování rostlin, což našim už nejen městským dětem beznadějně uniká.
 
Pavle, můžeš mít jedno velké přání, co bys věnoval naší myslivosti?
 
Více tolerance k přírodě od návštěvníků lesů a přírody. Sedím v noci na posedu a v obilním lánu se prohánění dvě čtyřkolky, v jedenáct večer běží lesem s čelovkou dva orientační běžci, kteří na sebe povykují, houbaři už nechodí tiše sbírat houby, ale zároveň odváží do lesa odpadky a obaly, aby je vyměnili za houby, řvou, křičí a hulákají, když ne dospělí, tak jejich nudící se děti.
 
Pavle, prošli jsme spolu témata nejen zajímavá a pro tebe srdeční, ale také velmi palčivá pro naši přírodu i společnost. Ostatně i přístup k vlkům, bobrům a vydrám je ukázkou rozdělení naší společnosti. Ty sám máš silný vztah k myslivosti, která doprovází tvé profese v zemědělství a rád bych, abys se zmínil o vrcholu tvé práce, vinařské firmě Templářské sklepy.
 
Můj vztah k myslivosti byl od dětství veden nejen k lásce k přírodě a k lesu, tedy k myslivosti, ale také k zemědělství, protože rodiče hospodařili na hájence, kde jsem vyrostl. Moje cesta k myslivosti byla naprosto jasná – už jako malý chlapec jsem v zimě tahal sáňky a na nich jsem vozil do krmelců zrní a zakládal seno.
Chtěl jsem studovat lesnictví, což mi vzhledem ke „kádrovým hlediskům“ nebylo umožněno. Absolvoval jsem střední zemědělskou školu v Kloboukách u Brna a tam jsem absolvoval nepovinný předmět Myslivost zakončený zkouškou a v osmnácti letech jsem byl členem České mysliveckého svazu. Myslivost jsem provozoval u lesního závodu ŠLP Křtiny VŠZ jako host, kde jsem měl povinnosti v péči o zvěř, tedy krmení a údržbu krmelců.
Po ukončení VŠZ v Brně jsem nastoupil do prvovýroby v JZD Blatnice a tam jsem se přihlásil do mysliveckého sdružení. Později jsem se přestěhoval do Čejkovic a zde se stal členem mysliveckého sdružení. Pracoval jsem v sousední vesnici v JZD Čejč, kde jsem prošel řadou technických funkcí.
Po změně poměrů jsme v Čejkovicích obnovili vinařské družstvo. Vypracoval jsem konkurenční privatizační projekt, který uspěl a začátkem roku 1994 jsme se vrátili do sklepního hospodářství, do kterého spadaly i historické Templářské sklepy. Vinařské středisko předtím patřilo Státnímu statku Hodonín a bylo relativně v dobrém stavu, plně funkční a dalo se navázat na původní hospodaření.
Začátky byly tvrdé – začali jsme od čistého stolu, byl zrušen odbyt i dodavatelé. Na druhé straně jsme jako jediné vinařské družstvo měli stovku členů, kteří nám prodávali hrozny, a tak jsme mohli začít. Postupem doby se podařilo našemu vinařskému družstvu stát se jednou z významných firem v ČR produkcí několika milionů litrů vína ročně. Firmu jsem řídil přes dvacet pět let až do poloviny roku 2020 do mého odchodu do důchodu a v současné době se věnuji našemu menšímu rodinnému vinařství.
 
S poděkováním za rozhovor
připravil Martin MOHELSKÝ

Zpracování dat...