Časopis Myslivost

Na pár slov s vítězem 83. ročníku Memoriálu Karla Podhajského

Myslivost 11/2021, str. 54  Drahomíra Matějáková
Dovolila jsem si vyzpovídat vítěze, se kterým se potkávám na vrcholných akcích Klubu chovatelů českých fousků od roku 2009.
 
Každoroční vrcholnou akcí a zároveň svátkem lovecké kynologie je mezinárodní všestranná soutěž - Memoriál Karla Podhajského. Jejího pořádání se ujal v tomto roce Okresní myslivecký spolek Česká Lípa s centrem v Zákupech. Na tuto soutěž nastupuje celkem dvacet ohařů se svými vůdci - prvních deset ohařů, kteří uspěli na Memoriálu R.Knolla a deset zahraničních účastníků.
V letošním roce v konkurenci 19 ohařů a jejich vůdců vyhrál Ing. Jaroslav Novotný se svou fenou českého fouska Delií (Donou) z Cecemínských vinic. V letošním roce se jim podařilo vyhrát čtyři vrcholné soutěže. Nejdříve nejlepší výsledek ze všech 36 startujících na nominační soutěži pořádané OMS Písek (13.-15.8.2021, 277 b., I. cena), následně první místo na Memoriálu R. Knolla, který se konal na okrese Chomutov (17.-19.8.202, 493 b., I. Cena). Pokračovali pak na klubovém Memoriálu Fr. Housky, který je hodnocen podle pravidel MKP (11.-12.9.2021, 491 b., I. cena) a vše završili na Memoriálu Karla Podhajského, který vyhráli s počtem 484 b., I. Cena a navíc ocenění nejlepší pole.
Dovolila jsem si vyzpovídat vítěze, se kterým se potkávám na vrcholných akcích Klubu chovatelů českých fousků od roku 2009.
 
2-liska_prez_prekazku.jpgPřijmi nejdříve mou upřímnou gratulaci. Jak jsi byl spokojený s organizací a výběrem terénů pro letošní MKP?
 
Moc si vážím všech gratulací a projevů uznání od spousty lidí, kteří mi k vítězství popřáli, ať už osobně, telefonicky nebo prostřednictvím internetu.
Co se týká organizace memoriálu, bylo vidět, že pořadatelé z OMS v České Lípě již měli zkušenosti z pořádání Memoriálu R. Knolla v roce 2018, udělali pro přípravu a zdárný průběh maximum a za to jim patří velký dík. Všichni psi a jejich vůdci měli stejné podmínky, a to si myslím, že je nejdůležitější. Terény byly vybrány vhodně a důstojně, tak jak si tato nejvyšší a nejnáročnější všestranná soutěž ohařů v ČR zaslouží.
Samozřejmě ideální by bylo, kdyby všichni psi měli možnost pracovat na divoké pernaté i srstnaté zvěři, tak aby byli dokonale prověřeni, ale to je úkol dnes prakticky nesplnitelný i v lépe zazvěřených lokalitách.
Stejně jako organizátory bych chtěl vyzdvihnout profesionalitu rozhodčích na obou memoriálech, neboť dokázali ocenit výkony ohařů bez ohledu na plemennou příslušnost a bez ohledu na to, kdo stojí na druhém konci vodítka. Naopak mě docela zklamal nezájem představitelů Klubu chovatelů ČF o slavnostní vyhlášení výsledků MKP a je velká škoda, že nedokázal využít této příležitosti ke své prezentaci, tak jako jiné chovatelské kluby.
 
Ano, tady musím říct, že jsme jako klub zaspali. I když jsem přesvědčen, že ti všichni fandili na dálku a sledovali dostupné informace na internetu nebo díky známým, kteří byli na místě konání. Přijmi mou omluvu za výbor klubu.
Co všechno tomuto úspěchu předcházelo? Jaká byla příprava fenky na tyto soutěže. Nominační soutěže jsi se již zúčastnil v roce 2020, ale následně jste na Memoriál R. Knolla nenastoupili. Museli jste překonat nějaké překážky ve výcviku?
 
Příprava začala vlastně již od nejútlejšího mládí feny. Už při výchově štěněte bylo třeba ohlídat, aby se nenaučila nějaké nectnosti nebo se nějak nezradila, ale hlavně, aby se mnou navázala kontakt a postupně ke mně získala naprostou důvěru a oddanost. Na konci výcviku je ideální dospět do fáze, kdy pes chápe jednotlivé disciplíny, k tomu je tam chuť a radost z práce, avšak zároveň vědomá povinnost splnit disciplínu a splnit ji správně.
U té povinnosti by se nemělo jít přes určitou hranici, abychom psovi nevzali právě tu chuť a aby byl pes schopen pracovat i potom, když se některá disciplína nedaří a dokončil ji třeba i s bodovou ztrátou.
Všestranné soutěže jsou dlouhé, podmínky rozdílné a většinou se stane, že některá disciplína se nevyvíjí úplně podle představ a nakonec jsme rádi i za sníženou známku.
Nominační soutěž jsme absolvovali již v roce 2020 a shodou okolností fena tuto nominaci také vyhrála. Bohužel, před Memoriálem R. Knolla nastoupilo hárání a fenu jsem musel odhlásit. Zpětně to hodnotím, že to tak asi mělo být a fena o rok později byla vyzrálejší.
Největší problém při výcviku ohaře obecně je v mé domovské honitbě nedostatek drobné zvěře. Za divokou drobnou zvěří musím dojíždět desítky i stovky kilometrů. Jinak si vypomáhám zvěří uměle odchovanou a tady jsem měl asi největší těžkosti při výcviku, snažím se skloubit hledání, vystavování, postupování a klidy na vypuštěné zvěři do jednoho harmonického celku.
Spočítal jsem, že pro přípravu této feny až na MKP jsem jí za tři roky vypustil více než sto kusů bažantí zvěře. Výsledek se ovšem dostavil, fena obdržela prestižní ocenění za nejlepší práci na velkém poli od rozhodčích jak na memoriálu R. Knolla, tak na Memoriállu K. Podhajského.
 
Jak bys Delii charakterizoval v porovnání s tvými předešlými psy? Čím je výjimečná?
 
Fena je výjimečná hlavně svou povahou. Je velice kontaktní a při práci mě koutkem oka sleduje a reaguje i na nepatrné povely a pracuje pro mne. Je to typický sangvinik. Je naprosto vyrovnaných nervů a pokud se nic neděje, odpočívá a šetří energii, ale jakmile nastoupí na práci, jde na ni v plném nasazení a soustředění. Nemá žádnou výraznou slabinu, ať už v poli, v lese nebo na vodě. Všechny disciplíny vykonává ráda a s chutí, není tam nic s nechutí, a proto nemůže zklamat a v tom je asi její hlavní kouzlo úspěchu a stability. Navíc pokud udělám chybu já, dokáže ji ona ještě napravit.

delia-mrk-zajic.jpg
 
Udržet fenu či psa v dobré kondici po celou dobu přípravy a následných jednotlivých zkoušek není jednoduché, tobě se to podařilo….
 
Fenu jsem již nezatěžoval nějakým nekonečným opakováním a „vylepšováním“ cviků, pouze jsem ji jednou za čas jednotlivé disciplíny připomněl, měnil prostředí a čas a sledoval, zda někde nevzniká problém, abych mohl v zárodku zakročit. Samozřejmě jsem ji udržoval v kondici pohybem a sledoval pečlivě její zdravotní stav. Také jsem ji volně nepouštěl do míst, kde by se mohla poranit, kde by hrozil střet s černou nebo škodnou, nebo kde je neznámý vstup do vody nebo rákosí.
 
V roce 2015 jsi vyhrál s fenou ze svého chovu Faty z Lovčických tarasů 77. ročník Memoriálu K. Podhajského. Dají se porovnat tato dvě vítězství a obě feny - Delii a Faty?
 
Pokud budu porovnávat tato dvě vítězství, tak v roce 2015 to ode mne nikdo moc nečekal, protože s Faty nám na MRK nevyšel les a skončili jsme tam až ve III. ceně a postupovali jsme tuším ze sedmého místa. Následně na MKP 2015 šlo vše jak po másle a nebýt jedné pomocné trojky z přinášení lišky, dosáhla by 500 bodů, takto to bylo „jen“ 496 b., tenkrát obdržela také ocenění za nejlepší pole.
Tentokrát s Donou (Delií) byla situace jiná, protože před MKP vše vyhrála a pociťoval jsem větší tlak od okolí a větší nervozitu, byl jsem jedním z hlavních favoritů na vítězství. V sobotu se nám nepovedl les úplně podle přestav, když nám smolně nevyšla naše parádní disciplína hlásič na barvě, došli jsme „jen“ jako vodič se známkou 3, další trojku jsme chytli na ohrádce a rázem jsme ztratili 16 bodů, se kterými jsem dost počítal.
Po sobotě jsem si říkal, že na vítězství to tentokrát už nebude, ale že bych rád udržel I. cenu. Ovšem v neděli Dona opravdu zabodovala a navíc se na nás konečně usmálo štěstí, protože měla možnost prokázat i klid před zvěří srstnatou. Ten den neztratila ani bod, naopak ostatní favorité body ztratili, což se nakonec ukázalo jako zásadní pro vítězství, ale byl to boj až do poslední disciplíny.
Pokud bych porovnával Faty a Donu, určitě je spojují výborné, nekonfliktní, přátelské povahy a velká chuť pracovat. Faty byla konstitučně lehčí, takže výborně běhala i při extrémně horkém počasí. Dona má zase konstituci pevnější a s tím spojenou velice odolnou psychiku. Žádné výrazné rozdíly po pracovní stránce u těchto fen však neshledávám a myslím, že jak Faty, tak Dona jsou příkladem špičkového všestranného ohaře, který skvěle plní svoje povinnosti nejen na soutěžích, ale i při praktickém provozu myslivosti.
 
A nesmím zapomenout na fenku Almu z Lovčických tarasů, se kterou jsi vyhrál v roce 2011 Memoriál R. Knolla. Jsi při dalších startech méně nervózní, máš větší jistotu a důvěru v připravenost svého psa, v tvém případě feny na takových vrcholných zkouškách? A to nezmiňuji skoro pravidelnou účast na klubových memoriálech, které jsou hodnoceny podle memoriálu Karla Podhajského.
 
Abych řekl pravdu, nervózní jsem vždy, zvláště na vrcholných soutěžích, ale jak říkáš, určitě už více věřím svému psovi, ale i sobě. Nějaké zkušenosti jsem voděním psů nasbíral a myslím, že dokážu psovi pomoci a že bych mu to neměl příliš pokazit, což mě na druhou stranu uklidňuje.
Vždy se snažím při výcviku udělat maximum pro úspěch a věnuji tomu velmi mnoho času a energie, proto když se to na soutěži povede, je to velká úleva a satisfakce. Myslím, že pokud bych nebyl vůbec nervózní, znamenalo by to, že nemám ctižádost uspět, tudíž by nemělo vůbec smysl se takové akce účastnit. Samozřejmě přehnané nervozity je třeba se vyvarovat, to může uškodit výkonu psa.
 
Díky Covidu se nominace podobně jako v loňském roce nekonaly, jak bývalo zvykem na jaře, ale až v srpnu. Na memoriálu jsem slyšela různé názory na soustředění nominací a následně memoriálů v podstatě do dvou měsíců s přibližně dvoutýdenními odstupy. Vyhovovalo ti toto uspořádání? Byla to pro tebe a hlavně tvou fenu Delii nějaká výhoda nebo nevýhoda?
 
Myslím, že v tom nebyl zásadní rozdíl, snad jen to, že pokud je nominace v srpnu, musí už všech 36 účastníků cvičit všechny disciplíny na MRK, a pokud to na nominaci nevyjde a vůdce už nechce jít na další všestranné zkoušky, může námaha vyjít nadarmo. Určitý vliv mohou mít i rozdílné klimatické podmínky – některý pes může mít problémy začátkem května ve studené vodě, jiný zase začátkem srpna na rozpáleném poli, ale to už je to zkouškové štěstí. Jinak udržovat psa v soutěžní kondici absolvováním soutěží s čtrnáctidenními odstupy mi připadá v podstatě ideální.

3-liska_prez_prekazku.jpg
 
Ještě se vrátím k nominacím. Setkala jsem se s názorem, že pes, který nenaboduje hned napoprvé na všestranných zkouškách, nemá na nominacích co dělat.
 
Tento názor rozhodně nesdílím, ale asi chápu, co ten, kdo toto říká, myslí, že opravdová kvalita se musí ukázat hned. V ideálním případě ano, ale nějak zapomíná zohlednit, že pes je živý tvor a že ho neposuzuje nikdo jiný, než jiný živý tvor. Ono hraje roli i to zkouškové štěstí, momentální zdraví a psychika psa i vůdce nebo pes ještě potřebuje čas a nějakou disciplínu docvičit. Pes je velice vnímavý tvor s velice vyvinutými smysly a může ho ovlivnit něco, co člověk nedokáže vůbec rozpoznat ani přesto, že oproti psovi disponuje rozumem. Za konečný výkon je vždy odpovědná dvojice pes a vůdce, a to podtrhuji, nemohu neúspěch svalovat jen na psa. Sám cvičitel musí vědět jestli pes jak se říká „na to má nebo nemá“.
Uvedu příklad, můžu mít špičkového psa skvěle připraveného, na VZ jej povedu jako vodiče na barvě. Na poli dostane z klidů před srstnatou známku 3, jelikož neměl možnost klid prokázat, nebo za krátké postupování na vypuštěné zvěři, která před psem neubíhá. Druhou trojku dostane za jedno sejití na barvě, kdo mi zaručí, že stopa je založena tak, jak má být?. Rázem jsou z toho body, které na nominaci nestačí.
Proč bych s takovým psem nezkusil nabodovat třeba napodruhé? To, že se to napoprvé nepovedlo, je důvod, abych takového psa pro MRK odepsal?
Na druhou stranu pes, který absolvuje třeba pětkrát všestranné zkoušky, než se mu podaří nabodovat, tam už může být nějaký problém. Ale od toho přece nominace máme. Mohu říct, že tam se někdy nestačíme divit, jak pes, který nabodoval třeba napoprvé s plným počtem bodů na VZ pracuje, respektive nepracuje.
 
Vrátím se k tvým začátkům. Kdo tě k myslivosti a lovecké kynologii, protože ta je s myslivostí úzce spjata, přivedl? A s tím souvisí i další otázka jaký byl tvůj první lovecký pes?
 
V mysliveckém prostředí jsem vyrůstal od malička díky mému otci, který vždy byl a je příkladem správného, poctivého a přejícího myslivce a byl mi vždy vzorem. Jako pravodatný myslivec vždy držel nějakého loveckého psa, nejdříve ohaře, později slídiče a také jagdteriéry. Rád psy cvičil a také pomáhal s výcvikem i kamarádům z okolí.
V tomto prostředí jsem vyrůstal a již od dětství jsem cítil velkou touhu mít jednou lovecké psy a cvičit je. Často jsem se probíral v otcově poměrně rozsáhlé myslivecké knihovně a pročítal zejména knihy zaměřené na loveckou kynologii. Samozřejmě jsem mu pomáhal i při výcviku a vše sledoval.
Mým prvním samostatně vycvičeným a předvedeným psem byla fenka jagdteriéra v mých asi šestnácti letech. Ještě předtím jsem se podílel na výcviku několika psů, které předváděl na zkouškách otec.
 
Nejsi pouze cvičitel – trenér loveckých psů, ale také chovatel a se svým otcem vlastníš chráněný název chovatelské stanice „z Lovčických tarasů“. Když se podívám do seznamu chovných psů a fen českých fousků, několik jedinců z vaší chovatelské stanice se úspěšně do chovu již zapojilo včetně jejich potomků. Odkud je odvozen název chovatelské stanice? Chováte pouze české fousky nebo i jiná plemena? A proč padla volba právě na plemeno českého fouska?
 
Chovatelskou stanici založil otec, kterou později převedl na mě. Název se odvíjí od jednoho jemu oblíbeného místa v naší honitbě. V této chovatelské stanici začal chovat jagdteriéry s důrazem na tehdy vzácné zbarvení hnědé s pálením.
Později, v roce 2004, se rozhodl, že si pořídí štěně českého fouska a tak jsme jeli k panu Drahošovi do východních Čech a přivezli Unu z Kablaně. Výcviku této feny si moc neužil, protože jsem se toho už ujal sám.
S fenou jsem absolvoval v prvním roce ZV a PZ a ve druhém roce LZ a VZ vše v I. cenách. Una z Kablaně byla zakladatelka chovu ČF v naší chovatelské stanici a dala mnoho vynikajícího potomstva a díky ní jsem poznal naše národní plemeno ohařů a také mě toho hodně naučila.
Souběžně s českými fousky čas od času odchovám vrh jagdteriérů.
Český fousek mi připadá jako nejvhodnější z plemen ohařů pro oblast naší pahorkatiny, kde se střídají pole, lesy, rybníky a to vše je doprovázeno chladnějším podnebím. Nehledě na to, že se mi český fousek prostě líbí a byla to pro mě později i výzva dosáhnout úspěchu na vrcholných akcích právě s českým fouskem, který jako plemeno zdaleka neposbíral tolik vítězství jako třeba krátkosrstý ohař.
 
Výcvik loveckého psa je poměrně časově náročný koníček a práce. Daří se ti skloubit rodinu a zaměstnání s tímto koníčkem a ještě se věnovat i myslivosti?
 
Máš pravdu, že je to časově velmi náročné a jedině díky tomu, že soukromě podnikám a mohu si částečně přizpůsobit pracovní dobu, mohl jsem se přípravě feny dostatečně věnovat. Mám také štěstí, že moje rodina má pochopení pro můj koníček a pomáhají mi například s chovem ostatních psů, když jsem s některým psem na soutěži, výcviku nebo na lovu. Pochopení mám také u členů našeho mysliveckého spolku, takže mě nijak neomezují ve využívání honitby pro výcvik.
Co se týká myslivosti, tak naštěstí hlavní lovecká sezona se víceméně nekryje s hlavní kynologickou sezonou, takže to se dá skloubit poměrně dobře. Zároveň každý hon je pro mě příležitost pro výcvik psa. Jistá výhoda je také v tom, že se člověk díky výcviku psa často dostane do honitby, a tak má i přehled o tom, co se v ní děje.
 
Zmínili jsme podporu rodiny. Vyrůstá a vychováváš si svého následovníka nebo následovnici, tak jako se to podařilo tvému otci s tebou? Vím, že láska k myslivosti a kynologii, v podstatě k jakémukoliv tak náročnému koníčku, se nedá vnutit.
 
Mám dvě dcery na prvním stupni základní školy. Jak říkáš, zatím je do ničeho nenutím. Kynologii a myslivost praktikuji velmi intenzivně, takže bych jim to asi hned otrávil, ale snažím se jim tyto krásné a bohulibé koníčky pozvolna přibližovat. Myslím, že střílet asi nebudou, ale kynologie by se jim mohla zalíbit a rád bych jednou samozřejmě své zkušenosti někomu předal. To vše ještě ukáže čas. Pokud k tomu nějaké geny podědily, cestu si k tomu jistě najdou, já jim v tom budu vycházet vstříc. V první řadě je však pro mě důležité z nich vychovat slušné a poctivé lidi.
 
Cvičíš a vodíš pouze české fousky nebo i jiná plemena ohařů? Pokud i jiná, vidíš nějaké výraznější rozdíly a co bys oproti ostatním plemenům vyzdvihl u českého fouska?
 
Předně bych chtěl říct, že výcvik psů mám čistě jako koníček a cvičím své psy, výjimečně psy mých kamarádů nebo ze svých odchovů. Každého psa se snažím dotáhnout na všestranné zkoušky. Nesnažím se tedy cvičit na kvantitu, ale na kvalitu, takže nemám vycvičen nějaký ohromující počet psů.
Z ohařů jsem převážně cvičil české fousky a neměl jsem zatím potřebu odbíhat k jiným plemenům. Také tím, že jsem zároveň i chovatel ČF, tak vždy nějaké štěně zůstane doma a na jiné psy už jaksi nezbývá místo.
Přesto jsem cvičil nebo pomáhal s výcvikem třeba MMO, KO nebo VOK. Já respektuji všechna plemena ohařů a už jsem viděl špičkové jedince všech plemen ohařů, které bych si dokonce dovedl představit mít doma, ale také jsem viděl slabé výkony napříč plemeny, ČF nevyjímaje.
Myslím, že kdo nemá v kynologii nadhled a straní bezmezně svému plemenu nebo dokonce svému chovu, kdo nedokáže ocenit jiné nebo kdo nedokáže být sebekritický, ten nedosáhne dlouhodobých úspěchů.
U fousků bych vyzdvihl některé vlastnosti, ve kterých většinou převyšují ostatní plemena ohařů. Hlavně je to jejich kontaktní povaha, kdy oni loví a pracují pro svého pána a neloví si pro sebe. Většinou jsou lehce cvičitelní, což má spojitost s tou vlastností spolupráce s pánem. Dále je to jejich spolehlivost v práci po výstřelu, jsou to výborní aportéři a stopaři. Na zkouškách je práce po výstřelu téměř kompletní práce v lese a na malém poli a významná část disciplín na vodě i velkém poli. V praxi je dnes práce po výstřelu nejvýznamnější využití ohaře.
Kromě těchto vlastností se u fousků podařilo přísným výběrem do chovu, absolvováním ověření loveckých vlastností u chovných jedinců v posledních více než dvaceti letech výrazně vylepšit vlastnosti jako je hledání, vystavování, nos, povaha. Takže fousek je dnes schopný v poli plně konkurovat všem kontinentálním ohařům. Tady je velká zásluha minulých i nynějších činovníků chovatelského klubu ČF.
 
Jak hodnotíš situaci s drobnou zvěří, sám jsi zmínil její nedostatek při výcviku a nahrazování uměle odchovanou zvěří? Kam se bude podle tvého názoru ubírat využití českého fouska, resp. ohařů všeobecně? Já sama mám zkušenost s prací fouska při střetu s černou zvěří, jelikož s manželem bydlíme a pohybujeme se převážně v lesní honitbě, kdy se často setkáváme divočáky i při procházce honitbou a také jsme na několika honech na drobnou narazili i na zvěř černou…
 
Je velice smutné sledovat, jak rok od roku mizí drobná zvěř prakticky všude, nevyjímaje lokality, kde se ještě před nedávnem drobné celkem slušně dařilo. Bohužel žijeme v době, kdy se kvalita života posuzuje podle ekonomickému růstu a co největších zisků bez toho, jaké to má vedlejší dopady. To, co se děje se zemědělskou půdou a krajinou je velký průšvih. Dokud se radikálně nezmění hlavně způsob využívání zemědělské půdy, ale také pohled na nerovnováhu predátor versus kořist, bude to s drobnou zvěří špatné.
Chovatelé a cvičitelé ohařů však stále věří, že přijde doba, kdy zemědělská krajina opět bude pestrá, zdravá, šetrně obhospodařovaná a opět ožije drobnou zvěří, tak jako třeba v Německu nebo Rakousku, proto se snaží dál chovat kvalitní ohaře třeba pro příští generace, kteří snad jednou budou mít opět své plné využití zejména psa stavěcího.
Dnešní využití fouska je hlavně práce po výstřelu – dohledávky při kachních, bažantích, někde ještě i zaječích honech, dosledy včetně zadržení nebo stržení postřelené spárkaté zvěře. Občas je to i práce před výstřelem při honech na bažanty, kde se zvěř vypouští většinou sice před střelce, ale někteří bažanti se rozlétnou bez zásahu a potom se ukáže obrovská výhoda ohaře, který živou zvěř nejen rychle najde, ale hlavně ji vystaví a počká na lovce.
Můj názor je, že by bylo dobře směřovat fouska ke kvalitní náruživé vodní práci, protože vodní pernatá zvěř je jediná z drobné, které se stále celkem daří, není tak závislá na zemědělské krajině, a zde je práce dobrého ohaře dodnes nezastupitelná a bezkonkurenční. Výborný vodař je většinou pes výborných loveckých vlastností. Samozřejmě vlohy pro polní práci musí být nadále vyžadovány a posuzovány tím nejpřísnějším měřítkem.
Zmínila si práci při střetu s černou zvěří. Zkušenosti z různých společných lovů říkají, že nejcennější pes je ten, který dokáže sám zalehlou černou vyhledat a tu zaštěkávat tak dlouho, dokud nepřijde pomoc, také by si neměl všímat jiné zvěře. Právě takových jedinců je velmi málo a rekrutují se z nejrůznějších plemen, bez ohledu na to, k jaké práci byli vyšlechtěni, včetně fousků. Jsou také fousci, kteří divočáky vystavují.
Pokud chceš znát můj názor na případné využití ohařů pro lov černé zvěře, neměl bych s tím problém, ale bylo by třeba ohaře na to nejdříve připravit, protože u velkého psa je větší nebezpečí poranění. Diskutabilní je možná to, aby se některý ohař při takových lovech nezaměřoval na srnčí a nepůsobil na ní škody.
 
Zmiňuješ chov jagteriérů a jejich výcvik. Musel jsi přehodnotit a změnit výcvikové metody, které jsi používal u tohoto plemene, při výcviku ohaře? Sami jsme si doma vyzkoušeli rozdíl ve výcviku slídiče – německého křepeláka. Co je ohařům zakázáno, je slídiči dovoleno a ceněno. A platí to i obráceně.
 
Základ je vždy stejný, navázat s psíkem kontakt a získat jeho důvěru a tu neztratit.
Pokud se týká samotného výcviku, tak tam je to úplně něco jiného. Je to dáno už tím, pro co bylo dané plemeno vyšlechtěno. U jagdteriéra požaduji, aby pracoval samostatně, v noře nebo při nahánění v rozsáhlé leči si musí poradit sám a pracovat i pro ostatní lovce, ale musí také vědět, kdy je toho dost a kdy je čas vrátit se k pánovi, je to více založeno na vrozených vlastnostech a když tam nejsou v dostatečné míře, tak toho s tím moc neuděláte.
U ohaře požaduji, aby pracoval v kontaktu se mnou a pro mě, musí se nechat lehce řídit, ale musí dokázat být i dostatečně samostatný například při dosledu na volno, vlečkách nebo při nahánění v rákosí, ale vždy s vědomím, že pracuje pro pána.
Podobnost je tedy jen u některých cviků – základní cviky poslušnosti, odložení, přinášení, nácvik práce na barvě, atd., ale i tam jsou drobné odlišnosti. Teriér není zdaleka při výcviku tak tvárný a chápavý jako ohař, ale najdou se výjimky na obou stranách.
 
Dovolím si vypůjčit a trochu pozměnit název jedné knihy „Co život dal a vzal“ a na závěr bych se tě zeptala, co ti lovecká kynologie a potažmo český fousek dal a co vzal?
 
Jak jsem se již zmínil, od mládí se věnuji myslivosti, ale také jsem dost sportoval. Lovecká kynologie, zvláště ta zkoušková a soutěžní, vlastně obojí spojuje, takže pro mě ideální záliba.
Lovecká kynologie mi dala možnost poznat zajímavý vztah mezi lovcem a jeho psem. Poznal jsem různé psí povahy a naučil se snad i trochu číst v psí psychice a dokázat poznat, co pes při výcviku potřebuje, zda mám tzv. přitlačit na pilu nebo naopak ubrat plyn, poznat, zda pes nechce nebo nechápe.
Potkal jsem díky kynologii mnoho přátel a skvělých lidí se stejnou zálibou. Času stráveného ať už s fousky nebo jinými loveckými psy jsem nikdy nelitoval i když to někdy na zkouškách nevyjde podle představ. Nedovedu si představit účastnit se jakéhokoliv společného lovu a nemít po boku loveckého psa, to bych raději oželel svou zbraň.
Ale není to jen o lovu nebo zkouškách, pes je prostě skvělý a věrný parťák pro každou příležitost a o fouskovi to platí dvojnásob. Doufám, že mě společnost loveckých psů a jejich lidských příznivců bude provázet i nadále.
 
Děkuji ti za rozhovor a přeji i nadále podporu tvé rodiny a na zkouškách šťastný los a psům dobrý vítr.
Drahomíra MATĚJÁKOVÁ
tiskový referent Klubu chovatelů českých fousků
snímky archiv autora a paní Růžena Palečková

Zpracování dat...