Časopis Myslivost

Geneze rodu motáků (Circus)

Myslivost 1/2021, str. 50  Ivan Kunstmüller
Vědecké analýzy druhé poloviny 20. století se rozcházejí v pohledech na územní původ rodu motáků (Circus). Například Nieboer (1973) uvádí, že motáci se vyvinuli na severní polokouli. Naopak Baker-Gabb (1984), ornitolog z Nového Zélandu, na základě rozsáhlé studie dvou australských druhů motáka tichomořského (Circus approximans) a motáka kropenatého (Circus assimilis), byl názoru, že rod motáků vznikl na jižní polokouli.
Dodává, že rozmanitost biotopů může vysvětlit výskyt několika druhů motáků v Evropě, a že pro druhy motáků, u nichž jsou samci i samice stejně zbarvení, je obvyklý výskyt v jižních zeměpisných šířkách (např. moták kropenatý, moták africký, moták černý). Na severní polokouli je u motáků (moták pochop, moták lužní, moták pilich, moták stepní) běžný pohlavní dimorfismus (rozdílné zbarvení samce a samice).
Studie genetické podobnosti na základě laboratorních výzkumů naznačují, že jestřáb (Accipiter sp.) je předkem rodu motáků (Circus sp.). Proto jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a jestřáb Cooperův (Accipiter cooperi) jsou nejbližší příbuzní motáků. Tyto dva rody (Circus a Accipiter) se od sebe odchýlily asi před 5 až 7 miliony let.
Geneze rodu motáků se odehrála spíše na jižní polokouli, neboť se zde vyskytuje větší počet jednotlivých druhů jestřábů. V jižní Africe se nachází šest druhů (Brown & Amadon 1968) a na Nové Guinei sedm druhů jestřábů (Diamond 1985).
Simmons (2000) publikoval fylogenetický strom rodu motáků (Circus), do kterého zařadil 14 druhů. Na vrcholu stojí moták dlouhokřídlý (Circus buffoni), který je společným předkem motáka lužního a motáka kropenatého. Z těchto dvou druhů vznikly dvě odlišné fylogenetické větve motáků (viz obr. A). Jelikož se moták dlouhokřídlý vyskytuje v Jižní Americe, je možno původ rodu motáků hledat právě na tomto kontinentu.

strom-motaku.jpg
 
HNÍZDÍCÍ DRUHY MOTÁKŮ V ČR
 
Motáci jsou krásní dravci střední velikosti, štíhlého těla, dlouhých a špičatých křídel a dlouhého ocasu. Mají vysoké a tenké nohy, dlouhé prsty s ostrými silně zahnutými drápy, přizpůsobené k uchvácení kořisti i v pohybu (viz obr. B).
Vyznačují se více či méně zřetelným „obličejovým závojem“ obdobně jako u druhů sov. Staří samci jsou nápadně odlišně zbarvení od samic i mladých ptáků. Mladí ptáci mají oči hnědé, stáří ptáci sírově žluté.
Pro motáky je typický pomalý a pátravý let nízko nad terénem s křídly s vysoko zvednutými nad úroveň těla. Většinou s hlavou a pohledem skloněným k zemi při pátrání po kořisti. Žádní jiní naši dravci (káně, jestřáb, krahujec, luňáci, poštolky či orlové) takovým způsobem kořist neloví.
K motákům vyskytujícím se u nás patří moták pochop (dříve také „pochop rákosní“), moták pilich (dříve „pilich šedý“), moták lužní (dříve „moták obecný“) a moták stepní (dříve „moták jižní“).
Ze čtyř druhů motáků hnízdících v Evropě hnízdí v ČR pravidelně dva druhy: moták lužní a moták pochop. Vzácně zahnízdí i moták pilich a výjimečně moták stepní.
Až teprve v 21. století bylo zaznamenané i hnízdění motáka stepního (Circus macrourus) na našem území, které nebylo stále prokázané. Nejprve v roce 2017 na Jihlavsku (Kunstmüller 2017) a v roce 2020 na Kolínsku (J. Studecký, Avif.cz). Jedná se až doposud pouze o tyto dva případy prokázaného hnízdění na území ČR.

tabulka-motaku.jpg
 
POPIS
 
Ještě v 70. letech minulého století byl moták pilich nejpočetněji hnízdícím motákem na našem území. V současnosti zastihneme pilicha běžně v zimních měsících, kdy u nás zimují ptáci ze severských populací, moták lužní a pochop se u nás v zimě nevyskytuje.
V hnízdním období dochází občas u neznalých pozorovatelů k záměně samců motáka lužního, pilicha a stepního.
Při určování rodu motáků dochází k „nejčastějším omylům“. S motákem pochopem se v letním období v přírodě setkáme nejčastěji, v případě samce je jeho záměna s ostatními druhy prakticky nemožná.
Často však dochází k záměně dospělých samců motáka pilicha a lužního, a to pouze v hnízdním období. V zimním období to nepřichází v úvahu, kdy u nás zimují jen severské populace pilichů, neboť moták lužní je přísně tažným druhem a ptáci z naší populace zimují ve střední Africe.
Více pravděpodobná je záměna i se samcem motáka stepního, opět jen v hnízdním období. Jak samec motáka lužního, tak i stepního je oproti pilichovi poněkud menší a útlejší. V poměru k celkové velikosti mají křídla delší a více špičatější než pilich. V černém vrcholu křídla má pilich (oboje pohlaví) pět prstovitě roztažených letek, motáci lužní a stepní mají v černém vrcholu křídla prstovitě roztažené pouze čtyři letky.
Za letu je pro správné určení druhu u samců rozhodujícím faktorem zbarvení křídla. Pilich má na vnitřní straně okrajové části křídla tmavým pruh na konci všech loketních a vnitřních primárních letek.
Samec „lužana“ má na horní straně bělavého křídla podélný výrazný tmavý pruh a na spodní straně dva výrazné tmavé pruhy.
Samec „stepního“ má horní i spodní část křídla výrazně čistě bílou.
Všichni samci těchto tří druhů motáků mají vrcholovou část křídla černou. Navíc samec motáka stepního je z nich celkově výrazně bělavý, až téměř bílý. Za těchto okolností by nemělo být pro pozorného a znalého pozorovatele správně určit druhovou příslušnost sledovaného samce.
Právě naopak, není vůbec jednouché rozeznat druhové zastoupení pozorovaných samic, jak za letu, tak i sedících (obr. B).
Záměna se samicí motáka pochopa je téměř nemožná. Dospělá samice pochopa je celkové kaštanově hnědě zbarvená, pouze hlava a vrchní křídelní krovky jsou výrazně žemlově zbarvené (ale není to pravidlem), oproti samicím motáka pilicha, lužního a stepního, nemá samice pochopa bíle zbarvený kostřec. Navíc samice pochopa je podstatně robustnější postavy a dosahuje výrazně vyšší hmotnosti. Za letu je více podobná káni lesní. Determinaci samic zbylých tří druhů v terénu, je i pro zkušeného ornitologa „oříškem“.
Samice těchto druhů jsou téměř stejně kropenatě či pruhovaně okrově hnědě zbarvené a velikostí se od sebe liší nepatrně, pouze samice pilicha je nepatrně robustnější postavy s širšími křídly. Rozdíly ve zbarvení jsou tak nepatrné, že při rozpoznání za letu jsou pro určení správného druhu nepoužitelné.
Někteří autoři se dokonce domnívají, že bezpečné určení je jedině možné, pokud máme konkrétní samici v ruce. Spolehlivým znakem, který je rozdílným a možná jediným během letu, je počet roztažených nejdelších letek v křídle. Dalekohledem jsou tyto znaky dobře viditelné. Samice pilicha má na vrcholu křídla pět prstovitě roztažených letek, zatímco samice motáka lužního a stepního pouze čtyři letky.
Dalším možným rozlišovacím znakem je zbarvení „závoje“ na hlavě samice motáka stepního. Tento „závoj“ je od krční části zřetelně oddělen bělavým límcem. Tento znak jsem u desítek odchycených dospělých samic motáka lužního nezjistil. Podle jiných autorů není tento znak zjišťován ani u samic pilicha.
 
V řadě případů jsem se přesvědčil, že motáci jsou pro širší občanskou veřejnost neznámým druhem. Je dosti nepochopitelné, že jsou zaměňováni za káni lesní, více často za jestřába, týká se o především hnědě zbarvených samic. Překvapilo mne to především u řady myslivců, kteří tvrdili v případě samic, že se jedná o jestřába.
Pokud jsem se setkal se správným rodovým určením, ve většině případů byl jakýkoliv moták považován za „pilicha“. Tyto neznalosti mne vedly k úsudku, že jednotné pojmenování „pilich“ pro ostatní druhy motáků má určitou historickou souvislost.
 
V první polovině minulého století hnízdil na našem území „pouze“ moták pilich. Nebyl hojným, ale poměrně běžným druhem. První hnízdění motáka pochopa v Čechách bylo doloženo až v roce 1940, hnízdění motáka lužního až v roce 1943 a hnízdění motáka stepního nebylo v minulém století v ČR vůbec prokázané. Za těchto okolností se patrně z generace na generaci vžilo jednotné pojmenování „pilich“ pro ostatní druhy motáků.
 
Evropské a euroasijské druhy motáků
 
image005.jpgMoták pochop (Circus aeruginosus Linnaeus, 1758), anglický název Western March-harrier (obr. A-1). Hnízdní výskyt v Evropě a v západní Asii (zelená oblast na mapě). V současnosti zimuje i v západní a jižní Evropě, ve Středomoří. Tradiční zimoviště leží i nadále v Africe a Indii (modrá oblast na mapě).
Samec a samice jsou odlišně zbarveni. Délka těla je 48 až 56 cm, křídla v rozpětí 110 až 130 cm, hmotnost samce je 405 až 667 g a samice 540 až 800 g (dle literatury).  
Potrava je velmi různorodá. Tvoří ji drobní savci, ptáci a jejich mláďata a vejce, příležitostně ryby, plazi, žáby, bezobratlí.
Hnízdí v otevřené krajině v litorálních či limózních porostech vodních ploch, na mokřadech a v kulturní zemědělské krajině, hnízdo staví na zemi, většinou v rákosinách (podmáčených i terestrických), vzácněji na keřích a výjimečně na stromě. Snůška bývá 4 až 5 vajec, méně často 3 nebo 6 bílých vajec.
Populační trend je vzestupný, evropská populace čítá více než 100 000 párů. Nejpočetnější hnízdní populace se nacházejí v Rusku (40 000 až 60 000 párů) a na Ukrajině (7000 až 12 000 párů), V ČR bylo první hnízdění doloženo v roce 1940, v letech 2001 až 2003 byla hnízdní početnost odhadnuta na 1300 až 1700 párů (zdroj: Witkovski 1989;  Šťastný et al. 2006; BirdLife International 2015).
 
image007.jpgMoták pilich (Circus cyaneus Linnaeus, 1766), anglický název Hen Harrier (obr. A-11)
Monotypický druh, hnízdní výskyt v Evropě, severní Asii východně po Kamčatku (zelené oblasti na mapě), zimuje ve střední a jižní Evropě, v jižní Asii (modře vyznačené oblasti na mapě). Nejvíce ptáků zimuje ve střední Evropě: na Slovensku 3000 až 5500 ex., v Polsku 1000 až 2500 ex., Maďarsku 1500 až 3000 ex., v ČR 700 až 1000 ex.
Délka těla je 43 až 52 cm, křídla mají rozpětí 100 až 121 cm, průměrná hmotnost samce je 350 g a samice 530 g. Výrazně odlišné pohlavní zbarvení. Jeho potravu tvoří drobní savci (zejména hraboši), ptáci otevřené krajiny a bezobratlí.
Hnízdí v otevřené krajině  až  tajze, na bažinách a v okolí mělkých jezer s hustou vegetací, na vřesovištích, podmáčených loukách, polích, lesních pasekách nebo i přímo v zapojených lesních jehličnatých porostech. Hnízdo má na zemi ukryté ve vegetaci, snůška 3 až 6 (1 až 7) bílých vajec.
Evropská hnízdní populace je méně početná (32 000 až 59 000 párů), od roku 1970 druh silně ubývá. Nejpočetnější hnízdní populace se nachází v Rusku (20 000 až 40 000 párů), Francii (7800 až 11 200 párů) a Finsku (1500 až 3500 párů). (zdroj: del Hoyo et al. 1994; BirdLife International 2004; Hora et al. 2010).
 
image009.jpgMoták stepní (Circus macrourus S. G. Gmelin, 1770), anglický název Pallid Harrier (obr. A-14)
Monotypický druh, hnízdí (zelená oblast na mapě) v centrální části západní Asie (Kazachstán, Rusko, SZ Čína) a zasahuje do jihovýchodní Evropy (Rumunsko, Ukrajina). Vzácně zalétá do západní Evropy a na Britské ostrovy.
Tažný druh, evropská populace zimuje v Africe jižně od Sahary, asijská populace zimuje (modré oblasti na mapě) ve východní Africe a jihovýchodní Asii (od Pákistánu, Indii, Srí Lanku až po jižní Čínu).
Moták stepní je štíhlý dravec s úzkými křídly, podobný motáku lužnímu, s výrazným pohlavním dimorfismem. Délka jeho těla je 40 až 48 cm, křídla mají rozpětí 95 až 120 cm, průměrná hmotnost samce je 315 g a samice 445 g. Potravu tvoří drobní savci, ptáci, větší hmyz (kobylky, sarančata).
Hnízdní a lovecký biotop je otevřená krajina, nejčastěji stepi, lesostepi, bažiny, mokřiny a vřesoviště, loví i v polních kulturách. Snůšku tvoří zpravidla 3 až 6 jednobarevných bělavých vajec, průměrná velikost 45 x 35 mm o hmotnosti 28 g. Malá část populace hnízdí v boreálních lesích a v tundře (severně od hlavní hnízdní oblasti).
V období let 1970 až 1990 došlo k poklesu hnízdní populace o více než 30 % (zejména v Rusku) a početnost v období let 1990 až 2000 i nadále klesala. Vymizel z Moldavska a Běloruska, kde dříve hnízdil. V Asii je populace zřejmě stabilnější (zdroj: del Hoyo et al. 1994; Kuzněcov 1994; Galuškin et al. 2003; Terraube et al. 2010; BirdLife International 2015).
 
image011.jpgMoták lužní (Circus pygargus Linnaeus, 1758), anglický název Montagu's Harrier (obr. A-16)
Monotypický druh s evropsko-turkestánským typem rozšířením. Hybridizace byla zaznamenána pouze s motákem stepním.
Hnízdí (zelená oblast na mapě) téměř v celé Evropě, od západu (Portugalsko, Velká Británie) přes střední Sibiř a Kazachstán až na dálný východ. Severní hranice hnízdního rozšíření se nachází v boreální zóně Fenoskandinávie ve Finsku a Švédsku (61°N), jižní hranice výskytu je v Turecku, s lokálně malou populací v severní Africe (Tunisko, Maroko). Hnízdní výskyt je nesouvislý a fragmentovaný, druh hnízdí v 37 evropských zemích.
Druh je tažný, zimuje ve střední Africe jižně od Sahary, asijská populace zimuje v Indii až po Srí Lanku (modré oblasti na mapě). V potravě je nejvíce zastoupen hraboš polní.
Délka těla je 43 až 50 cm, křídla mají rozpětí 97 až 115 cm, hmotnost samce je 227 až 305 g a samice 319 až 445 g. Výrazně odlišné pohlavní zbarvení. Hnízdním biotopem je otevřená krajina (přírodní biotopy až po kulturní krajinu)  až  louky, pastviny, zemědělské kultury (obiloviny, pícniny, řepka), rašeliniště, vřesoviště, močály a bažiny, méně často stepi nebo jehličnaté plantáže. Snůšky jsou obvykle s 4 až 5 čistě bílými vejci, inkubace vajec trvá 27 až 30 dní. Ptáci sedají na vyvýšených pahorcích nebo stromech, odpočívají na zemi uprostřed vegetace. (zdroj: Cramp & Simmons 1980; del Hoyo et al. 1994; Clarke 1996).
 
 

Zpracování dat...