Časopis Myslivost

Nejen o parožení jelenovitých

Myslivost 4/2021, str. 26  Martin Mohelský
Na stránkách Myslivosti i na spoustě webových stránek, v řadě dalších časopisů i publikací se dá o parožení jelení a srnčí zvěře najít nekonečně údajů, od základních souvislostí až po skutečné detaily. Nechme proto tentokrát spát vitamíny, mikroprvky a jiné krmivářské výmysly.
Víme dobře, že se na úspěchu růstu a stavu trofejí podílejí v zásadě tři souvislosti. Bezpochyby nejvýznamnější jsou kvalita i dostatek potravy v přirozeném prostředí a rovněž přikrmování. Na to navazují další vlivy, obvykle uváděné jako „klidová složka“ plus další podmínky, jako je klima, podmínky v konkrétním prostředí a stejně významný je i zdravotní stav či preventivní péče. A do třetice dědičnost.
 
Potravní možnosti prostředí
 
Začněme geologickým podložím, kdy je třeba vědět alespoň něco o druhu základní horniny a odvodit, jaký vliv má na obsah živin v půdě. Tam, kde zvěř „běhá po vápenci,“ má chovatel vždy trochu zjednodušenou pozici – alespoň s obsahem vápníku v půdě a rostlinách. Na to úzce navazuje úrodnost půd. To je velice široký a nespecifický pojem, protože zahrnuje mnoho faktorů a z nich plynoucích důsledků na výživný stav zvěře, než je průměrný chovatel zvěře (a také hospodářských zvířat) ochoten posoudit a přijmout. Podstatná je výška půdního profilu, obsah humusu, půdní reakce a hlavně obsah základních živin – N, P, K, Mg.
Zvídavý, odborně a finančně zdatný provozovatel obory nebo honitby by si proto měl nechat provést jednou za několik let rozbory půdy. Vypadá to jako zbytečnost až nesmysl, ale je to jako s pořízením kvalitního nářadí do dílny - jakmile je začnu používat, nedovedu si už práci bez něj představit. A informace o přístupu živin do rostlin jsou stejně důležité, jako obsah živin v příkrmech zvěře. Snad ještě důležitější, protože porost má zvěř k dispozici celé vegetační období a i po něm. Kdo si sám produkuje seno, senáže, řepu a využívá políčka, vápnit a přihnojovat musí.
Problém bývá ve všelijakých eko soustavách, ale i tam stojí za to přesně vědět, co na pozemcích mohu dělat a co už ne. Navíc ještě musí zodpovědný chovatel zvěře činit rozhodnutí, kdy pastevní porosty mulčovat nebo posekat na seno. Patří sem i vše, co souvisí s hospodařením s vodou a s půdním vodním režimem. A jsme zase u těch rozborů.
Půdní reakce přímo souvisí s vodním režimem, kvalitou travních porostů a možností vápnit. Na vodní režim přímo navazuje uvolňování živin a jejich využitelnost rostlinami – i podle reakce půdy a obsahu vápníku. Je to skutečně definice kruhem. A je na chovateli, či spíše pěstiteli, kde jej jako Alexandr Veliký onen pověstný uzel dokáže rozetnout.
Přirozené složení porostu a jeho živinové složení nejsou vždy to nejlepší. Mnohdy zlobí plevele, a jsou mezi nimi slabě až silně toxické. S některými si poradí fermentační prostředí předžaludků, některé svou toxicitu ztrácí usušením. Zvěř se umí toxickým bylinám vyhnout – ale má to háček. Tím je většinou zkušenost. Mezi nejnebezpečnější byliny patří oměje, starčky a pryskyřníky.
Objemná krmiva a obiloviny také nakupujeme. Sena jsou svými živinovými i dietetickými i zdravotními parametry nejvíce rozporuplná. Luční, jetelová i vojtěšková sena jsou kromě zdroje bílkovin i energie cenná také obsahem vápníku a hořčíku. Přiměřený obsah bílkovin i vlákniny je dán dobou pokosu, pro zvěř je ideální seno sečené nejdříve ve fenofázi ukončeného vymetání a nejpozději počátkem květu. Tvrdou, starou vlákninu si zvěř najde sama.
O senu nám téměř vše poví aroma a barva. Odmítáme sena i s náznakem zatuchlosti, sena prašná a netypické barvy. Světlé seno vymoklo – je téměř bez vápníku, příliš tmavé bylo narušeno pomalým a nedokonalým sušením.
Siláže a senáže hodnotíme podle aromatu. Platí jednoduché pravidlo, že aroma příjemné našemu čichu – ale je k tomu třeba trochu zkušenosti – svědčí o úspěšném fermentačním procesu. Struktura hmoty musí být přirozená, zachovalá na úrovni nervatury lístků. Barva hmoty bývá tmavší než původní.
I obiloviny hodnotíme našimi smysly. Opět platí, že přirozená vůně a barva je základní vstupní parametr do našich zásob. Nenakupujeme obilí z čističek, typické mnoha zlomky a velmi drobnými obilkami. Vždy mívají vyšší podíl semen plevelů s nedobrým zdravotním účinkem a mizernou výživnou hodnotou. A také vysokým rizikem mykotoxinů. Ty našimi smysly nikdy nezjistíme.
Sluší se připomenout, že mykotoxiny jsou i rizikem zelené hmoty, sen, slámy, obilovin i krmných směsí. Odborníci říkají, že kontaminovány bývají až dvě třetiny světových zásob obilovin i dalších rostlinných produktů.

Parozeni-web.jpg
 
Prostředí chovu zvěře
 
To už je pro myslivce lépe uchopitelné téma. Platí pro všechny druhy zvěře, tedy i pro ty bez parohů. Zvěř je rušena volně pobíhajícími psy a řvoucími děcky, hlukem čtyřkolek a bloudícími turisty, hledajícími v přírodě kompenzaci stresů naší lidské složité doby a situace. Bez výjimky například platí, že obory se zákazem vstupu veřejnosti jsou v chovu vždy úspěšnější (trofeje, reprodukce, tělesná hmotnost, zdravotní odolnost) než ty s volným nebo třebas i omezeným přístupem. Ještě víc trpí honitby v okolí turisticky atraktivních míst nebo v blízkosti zástavby, jsou to navíc většinou navíc honitby s potravními zdroji na úrovni spíše nízké či podprůměrné. Ale jsou také honitby, které nemají na první pohled zrovna ideální přírodní podmínky, ale přesto jsou myslivci nadšeni svými úlovky. Důvodem je klid v honitbě, odpovídající zazvěření i pečlivá, dlouhodobá a nenápadná práce se zvěří.
Nejúčinnější je vždy zajistit klid, úkryty, technickou vybavenost a kapacitu krmných míst a napajedel. Je to také věc ukázněného uvážlivého lovu a citlivého přístupu ke zvěři. Přežvýkavci mají svá specifika, která nám lidem někdy poněkud unikají. Fyziologicky i chováním jsou býložraví přežvýkavci opravdu jiní, nutně potřebují klid k příjmu i zpracování potravy. Však si jen uvědomme, jak i mezi námi lidmi se vyskytují jedinci, zvláště ve velkých městech, kdy můžeme vídat stále častěji podivné lidské jedince narychlo přežvykující na ulici snídaně nebo svačiny koupené v okénku fast foodu. Takovou pitomost naše zvěř určitě nedělá. No jen si zkuste představit s velkou nadsázkou daňka nebo jelena, jak spěchá na říjiště, nese si jednu řepu nabodnutou na očníku a z druhé ukusuje?

Jeleni-Rovna-26-6-2018-017.JPG
 
Dostatečný příjem potravy je základem využitím potenciálu úspěšného chovu
 
Přežvýkavci mají vytvořeny dobře známé rytmy pastvy a klidového stádia, které se během 24 hodin několikrát střídá. Pro dokumentaci si dovolím citovat z jednoho ze straších článků vyšlých v Myslivosti: Pro praxi z toho vyplývá, že jeleni mohou vytvořit silné paroží jen tehdy, když mají možnost přijímat potřebná množství pastvy ve svém odpovídajícím denním rytmu rozděleném do celého dne.
Při pokusech, probíhajících v našich experimentálních zařízeních na krotké jelení zvěři, jsme zjistili během jarních a zimních měsíců od dubna do srpna asi 7 až 12 pastevních fází v celodenním režimu. Celková doba trvání všech denních pastvení v tomto období činila u jednotlivých kusů asi 5 až téměř 8 hodin (bez doby strávené přežvykováním).
Podstatně větší část pastevních aktivit přitom probíhala během doby od východu do západu slunce. Na noční část dne naproti tomu připadalo pouze o něco víc než jedna třetina celkové doby příjmu potravy.
V současném běžném životním prostředí, které se vyznačuje intenzivními lidskými aktivitami, je jelení zvěř na základě silného zneklidňování většinou nucena zdržovat se po podstatnou část denní doby převážně v hustých porostech. Na pastevní plochy pak vychází většinou pouze během noci, která je ovšem v pozdním jarním období a začátkem léta velmi krátká. Výpadek několika fází pastvy ve dne pak z hlediska celkově přijatého množství potravy na základě zkrácené doby pastvy v noci většinou nemůže být dostatečně kompenzován.
Permanentní zneklidňování tím vede k výraznému narušení přirozeného pastevního cyklu jelení zvěře a má za následek nedostatečný příjem živin a minerálních látek. Myslivost 7/2009, str. 26, MVDr. Miroslav VODŇANSKÝ, PhD.; Ing. Matúš RAJSKÝ, PhD.
 
Mechanizmy ovlivňující příjem potravy jsou komplexně propojeny a aktivovány podněty z centrální nervové soustavy (CNS) i okrajových (periferních) receptorů. CNS zahrnuje zraková, čichová a chuťová centra mozku, periferní receptory jsou rozmístěny jako mechanické v jícnu, žaludku a střevech, dále jako chemické neboli glukoreceptory a liporeceptory v játrech a střevech. Zvířata s jednoduchým žaludkem (prasata, ptáci…) regulují stav nasycenosti na základě obsahu glukózy v krvi, zvířata se složitým trávicím traktem (přežvýkavci, koňovití, zajícovci) podle obsahu těkavých mastných kyselin (TKM, poslední produkt fermentačního rozkladu vlákniny). U prasat a drůbeže stav nasycení vyvolá mimo jiné glukóza z rozloženého škrobu.
Ale přežvýkavci to mají složitější, protože TKM se resorbují přes stěnu bachoru teprve ve druhé fázi trávení, až když zvíře přežvykuje a proběhla podstatná část fermentace krmiva. A to bude správné vyjádření potřeby klidu - pokud se zvěř v klidu napase a nerušené odchází do úkrytu, zahájí teprve pak přežvykování spojené s bachorovými pohyby (ruminace).
Zajíci a králíci zase potřebují klid k jejich specifickému využívání hmoty strávené ve slepém střevě, požírání měkkého typu bobků (cekotrofie), což je pro ně stejně typické a důležité, jako přežvykování pro přežvýkavce.
Mechanické i chemické receptory ústní dutiny a žaludku společně tlumí pocit hladu a po mechanických i chemických změnách souvisejících s resorpcí napřed tlumí a později vyvolávají pocit hladu, tedy po době skutečného odpočinku pošlou zvěř na další pastvu.
Do tohoto komplexu ještě významně vystupuje hormonální (správněji endokrinní) systém s nadřízeným hypothalamem (orgán v mozku) a také buněčný metabolizmus s řadou zpětných vazeb.
Kromě toho existuje i mechanizmus regulující příjem potravy na základě obsahu aminokyselin v potravě, což se projevuje tak, že při velkém nesouladu v jejich poměrech či množství dojde k rychlému a výraznému poklesu příjmu krmiva. Ze správně pochopených fyziologických dějů vyplývá, že tento mechanizmus je účinnější u živočichů s jednoduchým trávicím traktem.
Příjem krmiva ovlivňuje i okolní teplota. Při poklesu dochází ke zvýšení příjmu potravy a při zvýšení teplota příjem krmiva klesá. Vliv teploty také souvisí s prouděním a vlhkostí vzduchu (odnímání tepla). Přímá závislost je mezi příjmem vody a krmiva. Je to důsledek udržování osmotického tlaku v krvi. Příjem krmiva významně tlumí dehydratace organizmu.
S příjmem potravy také souvisí produkce slin a u přežvýkavců navíc s tím spojený veledůležitý fenomén – obsah sody ve slinách. Soda reguluje kyselost v komplexu předžaludků i ve střevech. Bez této regulace nebo s její nedostatečností nutně dochází k závažným metabolickým poruchám. Protože zdrojem základním materiálem k tvorbě sody je sodík obsažený v chloridu sodném (kamenná sůl), jsou pro zvěř životně důležitá pravidelně doplňovaná a v dostatečném počtu v honitbě rozmístěná slaniska. Je to jeden ze základních prvků v pohledu na péči o zvěř. Snad ještě stojí za zmínku, že chlor je nutný k tvorbě žaludečních šťáv a také jako protiklad sodíku pro regulaci kyselosti v trávicím procesu.
Příjem potravy a jeho regulace je tedy složitý děj se spoustou vlivů. A ještě do něj vstupují reprodukční stádia i širší souvislosti, jako gravidita a laktace, hierarchická pozice, vyrovnání energetických zásob či poměrů spojených s předchozím nedostatečným nebo nadbytečným krmením. Typický příklad je zvýšený příjem objemných i energetických krmiv po říji jelenovitých. Zjednodušené úvaze méně zkušených chovatelů někdy uniká, že vláknina objemných krmiv, kromě silně lignifikovaných krmiv (sláma, stařina, kůra), je základním energetickým zdrojem přežvýkavců i zajícovců.
Často bývá předpoklad příjmu potravy zvěří redukován pouze na zjevné a známé poznatky. Pokud však chceme dosáhnout co nejlepších výsledků chovu, a to hlavně v parametru tak viditelném, jako je velikost a hmotnost paroží včetně vysoké specifické hmotnosti, musíme ve vnímání a hodnocení fyziologických souvislostí jít na vyšší úroveň. Samozřejmě zároveň s tímto vlastně sledujeme i úspěch v reprodukci a živé hmotnosti. Konec konců, vždy je zcela prvořadým předpokladem příjmu krmiva robustně založený trávicí trakt i oběhový aparát.

Jeleni-27-2-2019-042.JPG
 
Počátek parožení jelenů
 
Pokud se během zimy chovatel spolehne na přírodu a skutečnost, že zvěř přežije ryze přírodním způsobem, musí v době počátku parožení počítat se snížením objemu předžaludků jako adaptací na nižší příjem krmiva a tím i zmenšením plochy sliznic. To je doprovázeno snížením výšky i povrchu bachorových papil. Tím se podstatně omezuje populace mikroflóry předžaludků. Adaptací na živinově méně koncentrovanou potravu se mění také její druhové složení.
V jarních měsících, kdy porosty začínají rašit a zdaleka nedosahují optimálních výživných hodnot, mají nejsilnější jeleni jako první požadavky na vysoký příjem živin, nutný pro počáteční rozvoj parožení. Musejí ale „absolvovat“ adaptaci populace mikroflóry na jarní pastvu a vysoký příjem potravy. K dispozici je jen velmi mladá zelená hmota s nízkou sušinou a nízkým obsahem energie, která se bude během nejméně jednoho měsíce vyvíjet a živinově měnit. To je další změna pro mikroflóru. Živinové nároky tak nemohou být naplněny tím, co po zimě redukovaný trávicí aparát může poskytnout.
Dříve se všeobecně uvažovalo tak, že zimní redukce trávicího traktu je řízena hormonálně vlivem krátkého dne a nízký příjem potravy je nikoliv příčina, ale následek. Teprve chovatelé v oborách, kde byli jeleni i v zimním období krmeni dostatkem kvalitního objemného krmiva plus koncentrovaných příkrmů svým příkladem prokázali, že zvěř může být v zimním období v dobré kondici a s plnou kapacitou trávicího traktu. Že tento vliv převažuje nad přírodním přizpůsobením se omezené možnosti mechanického nasycení. Tou je mimo jiné nedobré vlivy nízká energetická využitelnost silně lignifikovaných porostů stařiny, zvýšený podíl příjmu větviček, jehličí, kůry…
Zvěř zatěžuje i vliv plísní a jiné nežádoucí mikroflóry na povrchu stařiny vystavené atmosférické vlhkosti a střídání teplot. To vše musíme vidět jako zimní omezení výživy jako následek nutné adaptace, protože snížené energetické zdroje omezují fermentační proces a s nedostatečným zdrojem hrubých bílkovin podstatně snižují produkci hmoty bachorové mikroflóry jako plnohodnotné bílkoviny.
 
Ještě jednou se vrátím k příspěvku Ing. Rajského a MVDr. Vodňanského. Všechny souvislosti „tvorby luxusního orgánu,“ jsou popsány věcně, na vysoké odborné úrovni i pochopitelně. Včetně připomínky práce p. Vogta. Nemohu se ale zbavit dojmu, že naše myslivecká (ve smyslu chovatelská) veřejnost vidí v jeho práci hlavně sezamové pokrutiny, ale nechce vnímat tehdy geniální a nadčasovou úvahu, že nabídka potravních zdrojů prostředí je notný kus za potenciálem organizmu. Včetně rovněž nadčasového stanovení potřeby živin, které nutně vycházelo z výsledků chemického rozboru parožní hmoty a stanovení potřeby jednotlivých živin i jejich poměru.
Praktická zkušenost je – a mám na mysli dlouholetou praxi mezi chovateli kdečeho, co běhá a létá – že převážná většina chovatelů normami živin zvysoka opovrhuje jako podivným a nereálným, v praxi nepoužitelným pseudovědeckým nesmyslem. A pak jim mluvte o panu Vogtovi.
Další, stejně nadčasová a obdivuhodná úvaha je, že práce v chovu se týká i laní nebo srn. A opět tuto skutečnost autoři zmíněného příspěvku vyzdvihují a připomínají.
Máme tu dvě souvislosti. Březost laní trvá od poloviny září do počátku června, přesněji 240 až 262 dnů. Jak je známo, zvýšené nároky růstu plodu na živiny má mateřský organizmus až v poslední třetině březosti. A stejně jako u parožení – jak na bílkoviny, tak minerální látky. Zvýšený metabolizmus má také vyšší potřebu energie i biologicky účinných látek (vitaminy, mikroprvky a další). U laní i srn je to od aktuální asi od poloviny března. A opět jsme v období, kdy je příroda ještě velmi skoupá.
Následuje kojení, které už u srnčí i jelení zvěře využívá plného rozvoje vegetace ve smyslu kvantity i kvality. Drobný háček je pouze ve vývoji parazitů, kteří v tuto dobu produkují maximum reprodukčních stádií. A to už je jen věc svědomí provozovatele obory nebo honitby, zda využil zimní období k odčervení. To svědomí by ale měli mít i úředníci SVS, kteří v posledních letech překážky k provádění odčervování spíše vyhledávají a vytváří, než by v naší jedinečné tradici chovatelům zvěře pomáhali. A to se situace s přístupem zejména k antiparazitikům s obsahem účinné látky ivermektin (dříve Cermix) s ukončením výroby (licence) v BIOPHARM, VÚBVL Jílové u Prahy, podstatně zhoršila.
Důkazem je v mnoha oblastech dříve nevídaný rozvoj střečkovitosti. Utrpení zvěře je veliké a měli bychom hledat všechny možnosti úlevy, tedy i možnost podávání antiparazitik nikoliv v obvyklých zimních termínech, ale co nejdřív po ukončení náletu střečků koncem léta. To by zajistilo likvidaci parazita, tedy nosních i podkožních střečků v počátku vývoje larev.

Pravice-shozy-31-5-2018-040.JPG
 
Dobrý odchov není jen zootechnickou zásadou, ale nutností pro pokrok v každém chovu
 
Vývoj plodu v poslední fázi gravidity a laktace, obojí podmíněno dostatkem živin v dobře využitelné formě, je přímou cestou k vývoji robustního tělesného rámce. Kapacita trávicího i oběhového aparátu, tedy prostor břišní i hrudní dutiny, musí být v relaci s kosterní i svalovou soustavou. Tím jsme o generaci dál a při úspěšném odchovu navazujícím na pečlivou i přísnou selekci můžeme očekávat zlepšení potenciálu nejen parožení, ale i živé hmotnosti a reprodukce.
 
Martin MOHELSKÝ

Zpracování dat...