Časopis Myslivost

Dámy na lovu IV.

Myslivost 4/2021, str. 85  Michal Císařovský
Rozdílné geny mužů a žen z období lovců a sběračů přetrvávají podle psychologů z univerzity v Michiganu i v moderní společnosti.
A ukazují to na příkladu nakupování: Muži projevují pud lovce a do obchodu vtrhnou, najdou si svou předem vytipovanou věc, rychle ji seberou, zaplatí a utíkají ven. Je to jako při lovu. Během něj číhají na svou kořist, pak se jí zmocní a z místa činu rychle běží ke své jeskyni, kde kořist v klidu a bezpečí zpracují.
Ženy oproti tomu pečlivě studují texturu, barvu, materiál a také cenu. Chodí mezi regály a hledají vše, co by se mohlo hodit. Je to jako při chůzi po louce či lesem a sběru produktů přírody. Nejen dnešní „dámy myslivosti“ ale dokazují, že lov zdaleka není a v historii nebyl pouze záležitostí mužů. 
­­­­­­
Vedle dvou významných dam lovu středověku, Juliany Berners a benátské básnířky Christine de Pizan, podal portrét další slavné ženy renesance v roce 1361 florentský spisovatel Giovanni Boccaccio v díle De mulieribus claris (O slavných ženách). Pojednává o životech mýtických i skutečných historických postav.
Jednou z nich byla Zenobia. Jednalo se o postavu starověkou, o výjimečnou královnu z Palmýry (na území novodobé Sýrie), která vládla Egyptu, Malé Asii i Arábii mezi lety 267 až 272 n. l. Na další tisíciletí se ale nejen kvůli úspěšnému odporu proti Římanům stala opakovaně dobovou inspirací mnoha uměleckých děl. Na ilustraci v Boccacciově knize, obsahující 106 krátkých životních příběhů, ji vidíme jako renesanční dámu na lovu vysoké s lukem; což je zprostředkované potvrzení toho, že i v jeho době se mocné dámy věnovaly lovu.
 
Sokol – posel lásky
 
Lov s pomocí dravých ptáků, obecněji nazývaný sokolnictví, pootevřel ve středověku ženám přístup do výlučně mužské komnaty. Sokolnictví bylo od středověku výsadou nejvyšších vrstev. Cena vycvičeného sokola se blížila ročnímu příjmu rytíře. Pro středověké dámy to ale byla nejvhodnější forma lovu, jehož se mohly v době velkých šelem a těžkých ručních zbraní účastnit bez většího rizika.
Jedním z prvních děl, které podrobně popisuje zásady a pravidla tohoto způsobu lovu, byla latinsky psaná kniha o umění lovu s ptáky De arte venandi cum avibus, známá jako Falkenbuch císaře Friedricha II. (1194–1250).
Sokolnictví prosperovalo i v českých zemích. Český šlechtic, spisovatel, církevní reformátor, překladatel a mravokárce Tomáš Štítný ze Štítného (1325–1401) podotkl: „Malá-liž kratochvíl v lovích se sokoly, s jestřáby, s krahujci, s ohaři, s chrty, s vyžlaty, v běhu komonstva a v křepkosti i v skocích zvířat rozličných, onde ona hbitá, ano prudká, ano křepká!“
Se středověkým českým sokolnictvím se pojí ještě jedna literární zmínka, a to z roku 1390. Podle svědectví Jana ze Svinčan u soudu dvorského „Jel Ojíř z Mrdic na koni v pláštíku a čechlíku se psy a v průvodu svého čeledína, krahujce drže na ruce na lov ke Klešicům. Při tom byl přepaden a zastřelen ze samostřílu."
 
Na iluminacích v mnoha náboženských dílech středověku, jako byly breviáře (tzv. „hodinky“, určující modlitby během dne) a zpěvníky, což byla kromě bible převažující literatura doby,  na výjevech tematicky spojených s lovem objevují i ženy. Důvodem však není vždy doklad o jejich přímé účasti na lovecké kratochvíli, ale také dobová symbolika milostného vztahu mezi mužem-lovcem a ženou, jeho kořistí.
K nejstarším příkladům patří „Velký heidelbergský zpěvník“ dokončený v roce 1340. Ohromný soubor středověkých balad a básní sestavený Rüdigerem Manessem a jeho synem v Zürichu, obsahuje na 6000 veršovaných slok milostné lyriky, napsaných 140 autory od poloviny 12. století. Na 137 iluminacích jsou vyobrazeni jednotliví autoři, mezi nimi i český král Václav II. (1271–1305), na některých z nich při lovu. Velmi vzácně se tu objevují i dámy. V souvislosti s lovem ve dvou případech: prvním je dáma držící sokola, jedoucí na koni v doprovodu Wernhera von Teufen, druhým dáma se zalíbením obdivující sokola na ruce minesengra Leutholda von Seven. Zvláštní na prvním z nich je, že dravce drží na ruce se sokolnickou rukavicí dáma, zatímco zájem mladého šlechtice zjevně směřuje jinam.                                                                  
 
Jak vidíme na loveckých výjevech německého malíře Lucase Cranacha (1472–1553), zvláště na dvou obrazech s námětem lovu u zámku Hartenfels, dámy nejenže vládly tak těžkou loveckou zbraní, jako byla kuše, ale odvážně, dokonce s pádlem v ruce, se pouštěly při lovu jelenů i na zjevně neklidnou vody řeky.
V době renesance začaly ženy častěji zaujímat své místo po boku mužů, a to se projevilo i při lovu, ve šlechtických a loveckých družinách začínají figurovat tak, jako kupříkladu na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV.
Průvodním jevem se stal i nový typ „dámského“ sedla, určený právě jezdkyním, umožňující tzv. boční posez. Ranou uživatelkou dámského sedla, „Damensitz“, byla už Anna Lucemburská (1366–1394), dcera Karla IV., manželka anglického krále Richarda II., v Anglii nazývaná „Good Queen Anne“, dobrá královna Anna. U nás byla známější jako Anna Česká. Zajímavostí je poznámka Zdeňka Brtnického z Valdštejna, že se anglické dvorní dámy naučily jemným mravům od dvorních dam, které přišly s Annou z Čech.
Při lovech na dámském sedle, selle d'amazone, jezdila i Kateřina Medičejská, manželka francouzského krále Jindřicha II. (vládl od r. 1547), která tak dávala módní příklad šlechtičnám v celé Evropě. Nejstarší vyobrazení dámy sedící na koni v tomto bočním posedu zřejmě pochází z Velkého heidelbergského zpěvníku, vytvořeného mezi lety 1304 až 1340.
Příkladem je breviář, známý jako „Přebohaté hodinky vévody z Berry“ (Très Riches heures du Duc de Berry), kniha obsahující modlitbu pro každou liturgickou hodinu dne. Na polovině ze 416 stránek iluminovaného rukopisu vytvořeného mezi lety 1412 až 1416 jsou celostránkové ilustrace, považované za vrchol gotické knižní malby.
Větší účast žen na lovu pak přinesly až parforsní hony. 
 
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
 
 
 M202101_01a.jpg
Královna Zenobia jako renesanční dáma-lovkyně na ilustraci v manuskriptu z roku 1395
 
M202101_02opr.jpg
Sokolnictví bylo ve středověku dáváno do spojitosti s láskou, dobýváním žen: Sokol představoval muže, žena jeho kořist. Zobrazení páru se sokolem symbolizovalo milostný vztah; Herr Wernher von Teufen (Svobodný pán z Teufenu, dnešní Švýcarsko) s dámou

 
M202101_03.jpg
Leuthold von Seven, německý minnesanger (básník dvorské, milostné poezie a písní), na jehož sokola (alegorii mužství) se zalíbením ukazuje kráska z cimbuří  


M202101_05.jpg
Ženy se toho ve středověku opravdu nebály: Anglický rukopis modliteb a žalmů The Taymouth Hours, vytvořený mezi lety 1325 až 1340 ukazuje na třiceti z téměř čtyř stovek iluminací ženy na lovu, se sokolem, s luky, loveckými psy, a dokonce s oštěpy. Na jedné z nich trojice žen vyvrhuje uloveného jelena, zatímco čtvrtá s lesním rohem třímá v ruce tyč s nabodnutou hlavou šesteráka, na jiném výjevu žena zabíjí oštěpem divočáka

 
M202101_07a.jpg
Dáma s kuší je žena kurfiřta Johanna Friedricha I. von Sachsen, Sibylle de Clèves; její první ceremoniální střelu, zahajující lov, sleduje celá suita dam (detail z obrazu Lucase Cranacha st. Lov u zámku Hartenfels, 1540)

 
M202101_06.jpg
„Přebohaté hodinky vévody z Berry“; u měsíce srpna, měsíce typického pro sokolnictví, je v tomto breviáři vyobrazena skupinka bohatě oblečených mužů a žen jedoucích s dravci na lov. Dvě ze tří žen sedí na koni v bočním posezu za svými partnery, jedna jede na koni samostatně

 
 

Zpracování dat...