Časopis Myslivost

Období zvýšené potřeby živin u naší zvěře III.

Myslivost 7/2021, str. 30  Martin Mohelský
Tento článek navazuje volně na dva předchozí články uveřejněné v roce 2020. Nejen obvyklým, ale spíše nejčastější sledovaným parametrem chovu zvěře bývá bodové ohodnocení trofeje. Jak už to v hodnocení přírody a chované zvěře bývá, není a nemůže být jediný hodnocený znak objektivní a plně vypovídající.
Myslivec je ve své honitbě hospodářem a chovatelem, k tomu by mělo přistupovat něco znalostí botaniky, snad by se měl zajímat o úživnost půd a moderně řečeno, také o welfare zvěře. V oborní chovu je pak skutečným chovatelem a dědičnost, výživu, zdravotní prevenci i obecné zásady chovu zvířat aplikované na své konkrétní podmínky musí skutečně ovládat. A jako chovatel by měl, či spíše musí sledovat vývoj mláďat, selektovat nejen nadějné samce, ale i kvalitu samičí zvěře. Ta stále zůstává nevyužitou cestou ke zlepšování kvality trofejí i všech rozhodujících vlastností chované zvěře.
Ale ve skutečnosti se bohužel mnozí myslivci jen smíří s tím, že většina návštěv a loveckých hostů bude hledět jen na kvalitu trofeje, obvykle těžko můžeme čekat zhodnocení hmotnosti a tělesného rámce. Alespoň v oborách, kde je zájem loveckých hostů více než důležitý a kvalita trofejí se podstatně podílí na jejich pověsti a samozřejmě i na ekonomice, se můžeme setkat se širším komplexnějším hodnocením zvěře.
 
Mohutný samec má vždy dobré fyziologické předpoklady k vývoji paroží
 
Prvním parametrem vývoje paroží je robustnost jedince, zootechnickým synonymem je mohutný a harmonický tělesný rámec a živá hmotnost. Je to velmi jednoduchá souvislost. Robustně či mohutně vyvinuté orgány trávicí soustavy zajišťují dostatečný příjem živin, oběhový a dýchací aparát se spolu s enzymatickým systémem se podílí na využití živin. Krev a krvetvorba souvisí s distribucí živin v době parožení, kosterní tkáň je skutečně prvořadým zdrojem kostitvorných prvků.
Uvolňování vápníku a fosforu z kostní tkáně pro mineralizaci parožní hmoty je plně fyziologickým jevem, stejně jako do těla plodu a mléka v době laktace. Svalová a kosterní soustava je na první pohled důležitá pro selekci samčích i samičích jedinců a nelze pominout, že plně funkční pohyb zvěře je samozřejmý předpoklad dostatečného příjmu potravy.
Zmínka o samičích jedincích není samoúčelná, protože i samice jsou nositeli dědičných vloh přímo ovlivňujících mohutnost, tvar i další parametry trofeje. Využití této skutečnosti je v rukou pečlivých pozorovatelů zvěře s rozvinutým chovatelským talentem.
Vývoj tělesných soustav plodu je zásadně ovlivněn výživou samic až v poslední třetině gravidity. A pak platí, že co se zanedbá ve vývoji jedince do asi prvního půlroku, nedá se už nijak dohnat ani nahradit.
A zase souvislost s matkami: laktace je další výzvou ke kvalitní výživě, ať je to obsah bílkovin, minerálních látek či vitaminů a dalších biologicky účinných látek.
Ani dokončení růstu a vývoje až do konce druhého roku věku bychom neměli podceňovat, v praxi je to hlavně dáno úživností a klidem prostředí. Přístupnost honiteb pro všechny sportovní a bůhví jaké další aktivity veřejnosti je velmi negativní skutečnost, alespoň obory lze ve většině případů prostě pro veřejnost uzavřít. Legislativa zatím nepovoluje, s prominutím v nadsázce, střílet řvoucí turisty nebo sestřelovat řidiče čtyřkolek, i likvidace psa štvoucího zvěř může být problém.
 
Základní princip harmonické výživy – Liebigovo pravidlo
 
Zmíněné obecné zásady vývoje a růstu zvěře můžeme či spíše musíme považovat za základ úspěchu. Na ně navazuje výživa a krmení cílené na optimální stavbu trofeje neboli dostatek a správný poměr živin. V živém organizmu vždy vše souvisí se vším. Symbolicky i exaktně to ukazuje Liebigovo pravidlo.
Říká, že život a růst organismů je limitován tím prvkem, kterého je nedostatek nebo je v minimu. Představme si sud, jehož každá dýha představuje jednu živinu a v každé je v různé výšce díra po vypadlém suku. Postaven na dno se naplní vždy jen po nejnižší otvor. Na tomto příkladu si nejlépe uvědomíme nutnost doplňování a udržování vzájemného poměru živin.
Liebigovo pravidlo si můžeme vztáhnout na komplex minerálních látek v parohu, esenciálních aminokyselin v bílkovině nutné pro výstavbu jakékoliv tělesné tkáně i na poměr bílkovin a energie potřebný v krmné dávce zvěře podle ročního, reprodukčního či vývojového období.
Viditelný vývoj první trofeje začíná u jelenovitých v době, kdy tělesný růst není plně dokončen. Do parožní hmoty ale odchází bílkoviny i minerální látky bez možnosti návratu do metabolizmu. Snad to značné plýtvání živinami má jediný účel, odlišit nejlepší jedince od průměru populace a zlepšit jejich šanci v reprodukci. Velké nároky jsou i na krvetvorbu, lýčí na povrchu je obdobou kůže se specifickými živinovými potřebami, ani energetická složka růstu takového množství hmoty není zanedbatelná.
Hodnocení první trofeje, řečeno první hlavy, vždy ukazuje na individuální schopnost jedince postavit v budoucnu hodnotnou trofej i genetickým založením, úspěšností vývoje tělesných orgánů a tkání a dostatku, kvality a správného poměru živin. Základní podmínkou je ale vždy kvalitní výživa.
 
Vývoj paroží a testosteron
 
Jsem si vědom, že mnoho praktické práce na poznání a popisech vývoje paroží srnců provedl a na stránkách Myslivosti popsal vážený kolega Pavel Scherer. Nezbývá mi než doufat, že mi odpustí malý výlet do jeho říše poznávání a poznání. Po této stránce, zejména praktické mu nikterak konkurovat nemohu. Dovolím si proto jen ocitovat několik skutečností z publikace Parožení jelenovitých, autor Zbigniew Jaczewski, SZN Praha, 1983.
První poznatky o počátečním vývoji pučnic z embryonálního období pocházejí z let 1933 a 1957, podrobný popis až z roku 1977. LINCOLN zjistil, že u plodu samců jelenů se počáteční pučnice objevují kolem 60. dne březosti a jsou dobře patrné mezi 75. až 100. dnem. Varlata se embryím začínají rozvíjet od asi 45. dne březosti a přítomnost testosteronu lze prokázat od 55. dne a ustává po 105. dnu, což souvisí s diferenciací pohlaví.
Zbigniew Jaczewski zmiňuje jelena z pokusného chovu, který vytloukal paroží ve věku 15,5 měsíce a pak oplodnil 17měsíční a 20měsíční laň, obě odchovaly potomstvo. Dále zmiňuje z údajů jiných sledování jelenů, že jejich tělesný vývoj je plně dokončen až mezi 6. až 7. rokem (Skotsko, ostrov Rhum), v polských podmínkách dosáhl jelen největší živé hmotnosti až v 9 letech.
Jaczewski zmiňuje několik údajů o vývoji jelenů ve skotských podmínkách. Testosteron ve varlatech zjistil LINCOLN, 1971, už u 9měsíčních jelenů, jeho koncentrace dosáhla vrcholu v 11 měsících a objevily se pučnice. První špičák s vytlučeným parožím byl ve skotských podmínkách uloven ve věku 19 měsíců.
Proti tomu staví Jaczewski práce polských autorů se závěrem, že testosteron ve větších dávkách způsobuje vytloukání paroží a v menších růst paroží brzdí. Rovněž konstatuje, že v polských a evropských podmínkách vytloukají jeleni paroží mnohem dříve než v živinově podstatně chudších skotských podmínkách.
Oba autoři se shodují v základním poznatku: pohlavní dospělost jelena a první vývojový cyklus paroží závisí na potravě.
Podrobnosti a širší popis hormonálních změn a jejich vlivu na růst paroží by snad stály za samostatný příspěvek. Faktem je, že vývoj poznání endokrinologických souvislostí parožení i tělesného vývoje za asi 40 let výzkumu podstatně pokročil, díky mnoha dalším vědeckým i praktickým pracím i vývoji laboratorních metod.
Pro praktický chov je nezpochybnitelným faktem, že se potrava na vývoji paroží zásadním způsobem podílí nejen u jelenů, ale všech jelenovitých. Kvalitní výživou a prostředím s dobrým přístupem k potravním zdrojům, včetně klidové podmínky tak můžeme ovlivnit tělesný vývoj i velkost a kvalitu trofeje včetně specifické hmotnosti parožní hmoty.
Stojí za zmínku, že i u dutorohé zvěře, tedy muflonů a kozorohů je vývoj a kvalita trofeje jiného typu rovněž limitována výživou, byť podstatnou nuancí je větší nárok na biologickou kvalitu krmiv.
 
Komplex všech souvislostí výživy přežvýkavců je rozsáhlý a složitý
 
A právě u jelenovitých je dosažení dědičného potenciálu růstu trofeje dáno splněním všech živinových nároků, od mechanického nasycení včetně dosažení maxima pastevních cyklů, dostatku kvalitních bílkovin, poměru bílkovin a energie, kvality i struktury vlákniny přijatého krmiva, mimořádné hodnoty minerální výživy dané nejen množstvím a využitelností kostitvorných prvků, ale i jejich správným poměrem včetně mikroprvků. V oborních chovech nebo v ambicióznějších volných honitbách řeší chovatel optimální koncentraci živin.
 
Metabolické choroby dobře známé z chovu skotu, koz a ovcí i králíků se nevyhýbají ani zvěři
 
Nejčastější a také nejrizikovější je acidóza. Příčinou je nadbytek cukrů v předžaludcích. Pojem cukr si musíme vztáhnout hlavně na škrob. Pokud je v nadbytku, podléhá v bachoru rychlému a intenzivnímu rozkladu na kyselinu mléčnou, neboť bakterie mléčného kvašení pracují mnohem rychleji než fyziologická populace mikroflóry. Vzniklá kyselina mléčná podstatně okyselí bachorové prostředí. Část fyziologické mikroflóry rychle hyne a uvolní prostor patogenům. Ty produkují jedovaté látky, které se přes stěnu bachoru vstřebávají do krevního oběhu. Mohou negativně působit na spojení paznehtu s kostí (kulhání), poškozovat nervovou tkáň, narušovat reprodukci a hlavně způsobují nadměrné zatěžování jater. To jsou projevy spíše chronické acidózy.
 
Metabolickým opakem je alkalóza. Nejčastěji ji způsobí příjem většího množství mladé zelené hmoty s vysokým obsahem bílkovin. V bachoru se uvolní nadbytek čpavku (je to jinak typický a fyziologický proces) a mikroflóra jej nestačí využít.
Čpavek je nervový jed a kromě likvidace části mikroflóry ochromuje nervová zakončení, zodpovědná za peristaltiku předžaludků.
Při chronické acidóze nedochází ke kritickému vývoji velkého množství čpavku, předžaludky víceméně fungují, ale čpavek i tak proniká do krevního oběhu a poškozuje jaterní a nervovou tkáň. Pokud je příjem mladé zelené hmoty skutečně velký, zastaví se z příčiny ochromení peristaltiky bachoru jeho činnost, tlak plynů vzrůstá a nastává akutní nadmutí, což bez okamžité pomoci není stav slučitelný se životem. Dlouhodobá chronická alkalóza může přejít v hnilobu bachorového obsahu, což je další metabolické onemocnění.
Stojí za zmínku, že ve slepých střevech zajícovců se může odehrávat totéž a s podstatně rychlejším průběhem. Zajíci hůře než jelenovití snášejí monodietu a další negativní souvislosti, které vyplývají z potravně chudého a jednotvárného prostředí.
 
Méně pravděpodobná je ketóza. Podstatou je stav, kdy příjem energie je dlouhodobě menší než výdej, zejména při první třetině laktace. Přirozenou reakcí je odbourávání tuků a bílkovin z těla, přičemž v játrech je produkováno velké množství glukózy a zároveň dochází k hromadění toxických ketolátek(acetonů) v organismu, což vede k závažnému poškození jater – tukové degeneraci. Dále je narušen proces tvorby a přeměny mastných kyselin, tedy základní energetický metabolizmus přežvýkavců.
Popis příčin ketózy je přesným vyjádřením doby říje, kdy samci prakticky nepřijímají potravu (nebo minimálně) a mají značný energetický výdej. Lze však předpokládat, že dobrá kondice a zdravotní stav umožní přirozeně tyto poruchy zvládat a u jelenovitých se na jistě tom podílí i vývojově vzniklé obranné mechanizmy.
 
Za pozornost stojí i riziko pastevní tetanie. Vyskytuje se v akutní a chronické formě. Hlavní a častou příčinou je pastva na mladém porostu s nedostatkem hořčíku, který bývá často doprovázen i nedostatkem vápníku a narušením poměru obsahu mezi Na, K, Ca a Mg. Mladý porost je charakteristický vysokým obsahem bílkovin a draslíku, ale na druhou stranu je velmi chudý na vlákninu a sacharidy. Vysoký obsah bílkovin zhoršuje vstřebávání minerálií v zažívacím traktu. 
U akutního průběhu je charakteristická střídání apatičnosti zvěře a svalový třes a křeče, časté jsou nekoordinované pohyby s pády (u rozvinuté formy). Pro chronickou formu je velmi typická plachost, nežravost, někdy i agresivita, nekoordinovaná chůze a pohyby, špatné trávení aj. Prevencí je dostupnost minerálních lizů s optimálním obsahem makro a mikroprvků. V oblastech, kde je nedostatek Mg v půdě, je potřebné tento deficit kompenzovat hnojením porostů nebo systémovým doplňováním hořčíku.
 
Metabolická onemocnění by měla být jen minimální v přirozených podmínkách dobré úživnosti prostředí. Snadno a často doprovází zvěř v polních honitbách s nedobře voleným přikrmováním i bez přikrmování. Chudé potravní poměry vedou zvěř k příjmu zcela nevhodných krmiv, což je pro polní honitby typické. Ale vyskytují se u ambiciózních chovatelů v oborách, kteří přeceňují přikrmování a nedbají na správné poměry vlákniny v sušině přijatých krmiv, podávají nadbytek jadrných a koncentrovaných krmiv.
 
Doslova zázračný úspěch konstrukční kanceláře přírody
 
Není nejmenších pochyb o skutečnosti, že cesta k naplnění genetického potenciálu utváření tělesného rámce i stavby paroží vede přes poznání a aplikaci obecných poznatků o výživě přežvýkavců, s největším důrazem na optimální funkce a prostředí předžaludků.
Mějme stále na paměti, že model mikroflóry předžaludků a mikrobiální trávení je jeden z největších úspěchů vývojové a konstrukční kanceláře přírody. Je to model harmonického spojení rostlin a živočichů, princip života na zemi s dalekosáhlým vlivem na udržení klimatu, kvalitu půd i rozvoj a udržení života druhů živočichů a rostlin na zemi včetně potravního řetězce od půdní bakterie až po vrcholného predátora a konec konců i člověka.
Chceme-li zasáhnout do vývoje chované zvěře, ať ve volnosti nebo v oboře či na farmě, musí být předpokladem našeho úspěchu znalost principů výživy přežvýkavců a dodržení základních parametrů výživy, dietetiky a také techniky krmení.
Zároveň nezbývá než si připustit, že přírodní prostředí, s výjimkou specifických destinací, snad podhorského a horského typu, a ještě s minimem turistiky či jiných lidských rušivých vlivů, už dávno není přírodním a úživně plnohodnotným prostředím života zvěře. Přikrmování je vždy jen náhražkou kdysi pradávno botanicky, živinově i minerálně bohatých porostů a každý typ prostředí chovu zvěře sebou nese specifické podmínky a jedinečné nároky, někdy i nesplnitelné. Příkladem může být třeba klidová složka prostředí, klimatické vlivy posledních asi deseti let nebo znečištění životního prostředí. O poměrech polních honiteb v zemědělsky významných produkčních oblastech nemluvě.
 
Základním a obecně platným principem prostředí předžaludků je minimum změn a jejich pozvolný průběh
 
Přesto ale musí chovatel zvěře přizpůsobit krmení či přikrmování nároků reprodukčního a vývojového stádia a korigovat jím nezodpovědné výkyvy přírodních podmínek – klimatu, aktuálního průběhu srážek a teplot, popř. netypické úrody či neúrody kaštanů, žaludů, bukvic nebo jabloní v oboře. Také napájení z přídatných zdrojů se stává nutným zajištěním optimálních podmínek chovu zvěře. A nejen náročnému, ale už i průměrnému chovateli zvěře už nemůže k dosažení požadovaných výsledků v chovu postačovat doplněk ječmene či ovsa a ani pouhé podávání krmné soli.
Postupem času a také zvyšováním nároků na úroveň i výsledky oborních chovů se dřívější přikrmování mění v koncepční a plánovanou výživu. V mnoha oborách se zvěři denně naváží objemná konzervovaná krmiva, někde i s přijatelně homogenně promíchaným podílem jádra, bílkovinných šrotů a minerálních a vitaminových doplňků.
 
Velmi zjednodušeně lze konstatovat dvě složitá či limitně kritická období výživy jelenů
 
Počátek parožení jelenů přichází v době, kdy vysoké nároky na bílkovinu ještě nejsou adekvátně zajištěny vývojem porostů. Existuje variabilita související s věkem a konkrétním poddruhem i specifikou chovu, ale začátek vývoje (asi polovina dubna) v přírodním prostředí hlavně pro starší jeleny neumožní pastvu, která by mohla pokrýt všechny nároky.
Jak je tomu v přírodních dějích vždy pravidlem, změny a vývoje musí být podloženy předcházející dobrou kondicí organizmu i dostatečnou rezervou živin – a to je zejména u minerální složky skutečně nutná podmínka. Potřebný příjem i zpracování krmiva umožní jen robustní, plně funkční trávicí trakt se zdravou mikroflórou předžaludků.
Než se pustíme do říše čísel a jimi vyjádřených potřeb výživných hodnot, připomeňme si věcné a obecné souvislosti, protože bez nich by ani vzorně sestavená krmná dávka nedosáhla ani průměrného efektu. Ostatně, detailní aplikaci potřeb živin je třeba ponechat na zkušeném specialistovi a navíc, každý chov, každé prostředí vyžaduje zcela jedinečné řešení.
 
Zimní období, zejména ve volnosti, nutně poskytuje sníženou nabídkou objemného krmiva, tedy nižší mechanické nasycení. Pastva i ohryz jsou v zimě charakteristické vysokým podílem silně zdřevnatělé vlákniny, a tak i omezením energetického zdroje. Základním energetickým zdrojem – a na to nikdy nezapomínejme, je málo až středně lignifikované vláknina. V zimním období její lignifikace sebou také nese nižší produkci mikrobiální bílkoviny a sama podstata přijatého objemu i omezené množství celkových (hrubých bílkovin), které jsou zdrojem dusíku k mikrobiální přeměně v předžaludcích. Zimní pastva je tedy chudá na energii i bílkovinu a poskytuje také chudý výsledek mikrobiální fermentace. Z tohoto typu krmiva je nutně i snížená využitelnost minerálních i biologicky hodnotných látek.
Matka příroda po důkladné úvaze a zkušenostech, na které měla čas po mnoho a mnoho milionů let proto jelenovitým poradila - snížit kapacitu trávicího traktu a tím i omezit plochu povrchu sliznice předžaludků. Jelenovití, na rozdíl od člověka, si od matky přírody vždy nechali poradit a zimu přečkají se zmenšeným bachorem i se sníženým stavem bachorové mikroflóry a s jejím druhovým složením, které relativně lépe zpracuje charakteristický „zimní“ porost a pastvu, tedy zbytky posledních travin a bylin, stařinu a okusy.
Z pohledu krmiváře je to poměrně zvláštní situace. Zimě předchází, hlavně u jelenů a obdobně u daňků, napřed velký energetický výdej v době říje se značným snížením hmotnosti na úkor veškerých tělesných rezerv, a pak intenzivní příjem potravy v poslední době štědře otevřené podzimní dlaně přírody.
Postupem podzimu do zimního období se snižuje kvalita i vydatnost přírodních zdrojů a zvěř se omezením kapacity trávicího traktu situaci postupně přizpůsobí. Pro náročné chovatele je třeba říci: Je to skutečně jen přizpůsobení zvěře nabídce krmiv, druhotně doplněné podněty zkrácení světelného dne a snad částečným přenesením do hormonální regulace. Ale podstatné je, že pokud se zvěř v zimním období přikrmuje dostatkem kvalitního objemného krmiva, předžaludky zůstávají v plné kapacitní i funkční kondici.
Na jaře mají jeleni postupně zlepšující se zdroje pastvy. TABULKA:
Počátek parožení je také počátkem vyšších nároků na koncentraci živin v přijatém krmivu. Ing. Matúš Rajský, PHD. a kol.: Potreba živín pre jelene, NPPC, VÚŽV Nitra, 2015: Pokud má jelen vytvořit paroží s hmotností asi 10 kg, musí ve svém organizmu během 120 dní zmobilizovat minimálně 4 kg organických látek a víc než 5 kg minerálních látek (předpokládáme 10 % obsahu vody ve vyzrálé parožní hmotě). Snad bychom si mohli představit, že denně tedy musí přijmout 33 g organické hmoty a 42 g minerálních látek.
Kromě toho v první fázi parožení roste organická hmota a zároveň se podstatně zvyšují nároky na krvetvorbu, spolu s parožní hmotou i lýčím. V období nejvyšší intenzity růstu, které nastupuje v 6. – 12. týdnu tvorby paroží, tedy od asi poloviny dubna do začátku června je potřeba organické hmoty zvlášť vysoká. Hmotnost rostoucího paroží silných jelenů se zvyšuje denně o 150 g.
Podle autorů uvedené publikace spásá jelen s živou hmotností nad 180 kg denně 15 až 25 kg zelené hmoty, tedy 3 až 5 kg sušiny s obsahem 420 až 700 g celkových bílkovin. Při obvyklém koeficientu stravitelnosti je to 300 až 500 g stravitelných bílkovin, což potřebu parožení uhrazuje.
 
Modelový příklad parožení jelenů platí v mezích pravidel příjmu a živé hmotnosti i pro ostatní jelenovité. Nicméně, musíme brát v úvahu nejen koeficient stravitelnosti, ale hlavně rozdíl v obsahu esenciálních aminokyselin (EAK) mezi zdrojem – nedostatečný v zelené hmotě a potřebou v obsahu i poměru EAK pro tvorbu živočišné bílkoviny. Není zde třeba tyto složité a zcela nudné hodnoty uvádět. Naopak je ale třeba vždy připomínat, že zdrojem plnohodnotné bílkoviny s plným a poměrově vyhovujícím spektrem EAK pro veškerý tělesný vývoj a také laktaci u samic je mikrobiální bílkovina, produkt fermentačního procesu předžaludků. A ten je plně závislý na pravidelnosti příjmu potravy, jejích postupných změnách, poměru bílkovin a energie včetně přiměřeného obsahu pohotové energie k rozkladu vlákniny na těkavé mastné kyseliny, základní a hlavní energetickou složku ve výživě přežvýkavců.
A to zdaleka není vše. Mikroflóra, tedy pokud je vše v bachoru v pořádku, produkuje i životně nutné vitaminy skupiny B a další biologicky cenné látky.
 
Mineralizace paroží vyžaduje v našem konkrétním příkladě silného jelena 5 kg minerálií. Ing. Matúš Rajský, PHD. a kol.: Z fyziologie výživy přežvýkavců víme, že minerální látky mohou být mobilizované z tělesných rezerv. Jedná se hlavně o kostitvorné prvky, Ca a P, zčásti Mg a mikroprvky. Kostní tkáň jelena (200 kg ž. hm.) obsahuje 2 až 4 kg Ca a 1 až 1,5 kg P a z tohoto množství se může uvolnit cca 20 %. Platí to pro stavbu těla plodu a laktaci, u jelenovitých i pro tvorbu a mineralizaci paroží.
Rovněž z výživy dojeného skotu víme, že v první fázi laktace se do mléka uvolní mnoho minerálií z kostní rezervy, ve druhé fázi krmná dávka tento požadavek splňuje a ve třetí se minerální látky vrací do kostry.
Pro úplnost v uvedeném příkladu: vysoký nádoj v prvních 100 dnech se zejména u vysokoprodukčních plemen projeví i na snížení živé hmotnosti (odběr tuku a bílkovin z tělesné podstaty) a v dalších fázích se vrací tělu i tato ztráta. To bychom mohli přirovnat k výdeji rezerv samců jelenovitých během říje a následném intenzivním příjmu krmiv po říji i napravení kondice.
Hlavní souvislost tohoto příkladu spočívá v tom, že po vytlučení paroží se do kostry musí vrátit oněch zapůjčených asi 20 % minerálií. Chovatel tedy musí dbát na jejich dostatečný obsah v krmivech.
A ještě jednou souvislost s činností mikroflóry. Její činnost produkuje enzymy, které uvolňují minerální látky z krmiv. Typickým a školským příkladem je fytátová vazba fosforu v obilovinách. U živočichů bez mikrobiálních enzymů odchází fosfor z těla nevyužitý (včetně živočicha člověka) a kromě jiného způsobuje zelenání vodních toků a nádrží díky masovému rozvoji sinic.
Od prací chemika Franze Vogta uplynulo řádově 80 let. Ale kromě dnes už přežitého doporučování a komercionalizování sezamových pokrutin jsme si z jeho odkazu vzali jen pramálo. A přitom podnětné inspirace máme v každém dobrém chovu skotu.
 
Mají pro chovatele zvěře smysl obecné poznatky z výživy a krmení hospodářských zvířat?
 
Jsem přesvědčen, že ano a významný. Přátelská ironie o ozbrojené krávě mířená k chovatelům a obdivovatelům jelenů je vyjádřením řady fyziologických podobností v procesu trávení. Místo podrobných a složitých tabulek s obsahy živin a normami potřeb živin hledejme ve výživě jelenovitých základní požadavky.
Je to dostatečné mechanické nasycení, klidové poměry, posouzení úživnosti prostředí včetně dostatečného prostoru a věcný přístup k přikrmování.
Teprve pak hledejme spolupráci se specialisty na výživu, která bezpochyby vede ke zlepšení tělesného rámce, zdravotního stavu, plodnosti a vytoužené hodnotě trofeje, symbolizované drahým kovem.
 
Ing. Martin MOHELSKÝ
 
 

Zpracování dat...